Archiv 01
Starší ročníky:

U nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

Internetový týdeník Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
ARCHIV vlastních ČLÁNKŮ

Charlie Chaplin

Jako kluk jsem chodíval do kina na „Chaplina“. Šlo o jeho staré grotesky, které tehdy dávali jako předfilmy, a po nich následoval „hodnotný film, ukazující hrdinství pracujícího lidu při budování vyspělé socialistické společnosti“, jak tehdy říkali, nebo tak nějak podobně. No, já byl kluk a tak mi stačila vždy jen ta groteska, po které jsem se z kina ztrácel. Filmy o hrdinství pracujícího lidu pro mne nebyly. Dnes se v kinech grotesky s Chaplinem nedávají a v telce také ne. Přesto o něm má třináctiletá vnučka dobře a možná skoro všechno ví. Z internetu, jak jinak. Ale když jsem ji vzal na „Chaplina“ do Městského divadla Brno, tedy na muzikál o jeho životě, byla nadšená. Podle jistých neklamných známek mám důvod domnívat se, že se jí tento muzikál líbil víc, než třeba – ale ne, jmenovat nebudu. A co vám budu povídat, mně také. Však seznáte proč.

Už opona je stylová – složená z plakátů k Chaplinovým filmům. A když se zvedne, jsme v ateliéru, kde Chaplin natáčel své filmy, a do něj vchází stařičký Charlie, který si po dvacetiletém exilu přijíždí do Hollywoodu převzít Oscara za celoživotní přínos filmu. Charlie prochází ateliérem, bere do rukou různé předměty, které tam zůstaly, a vzpomíná. K tomu mu hraje krásná, tklivá hudba, mimochodem, hudba je v tomto muzikálu opravdu mimořádně krásná. A najednou se scéna jen maličko promění a jsme o mnoho let zpátky, v Londýně 19. století, a na scéně je malý Charlie a právě ho shání maminka.

„Charlie, Charlie, pamatuj si, že když se maminka s tatínkem hádají, není to tvoje vina,“ vysvětluje mu hlasem ještě plným obav. „Já vím,“ moudře odpovídá malý chlapec, „je to tátova vina,“ a máma ho vděčně políbí. Pak mu vysvětluje principy lidské přetvářky „to abys to všechno dovedl jednou zahrát,“ něžně ho hladí. Pak se děj šmodrchá, uzlí, kácí, takže když Charlie po letech, už jako uznávaný herec, z Londýna odjíždí za lepší nabídkou do Hollywoodu, radostně opouští „tu díru nad Temží.“ Ovšem vzpomínky na tragický osud jeho rodičů a trauma, které to v něm vyvolalo, si odváží sebou a nikdy se ho nezbaví.

Nebojte se, nehodlám zde vyprávět děj muzikálu, ostatně životopis Charlieho Chaplina je notoricky známý a toto není jeho životopis, ale volně upravené highlights jeho životopisu, jen se zastavím u pár hlášek, abych vás pobavil a navnadil, protože proto přece tuto esej píši. Původní americký muzikál má dvě verze, dosti se od sebe lišící, a z obou těchto verzí režisér a překladatel Stanislav Moša sestavil verzi třetí, řekl bych, že povedenější než byly ty předchozí. Musíte se připravit na časté skoky v čase, všechny ale ústrojné a snadno pochopitelné, žádné rádoby umělecké schválnosti.

Charlieho v Hollywoodu čeká úspěch ale také plno nástrah, které se stupňují, jak Charlie vydělává stále více a více peněz. Ty nástrahy, jak jinak, mají podobu půvabných mladých žen, kterým Charlie s velikou ochotou podléhá, natolik podléhá, že si je bere za manželky a po rozvodech, zcela zákonitých, protože o nic jiného od začátku nešlo, jim vyplácí vysoká, ba rekordně vysoká odškodnění. Spatříte boxerský ring, v němž zápasí Charlie a proti němu jeho ženy, a vždy, když je Charlie K. O., přiletí do ringu veliký pytel dolarů. Jaký div, že točil filmy jako o život, že se hnal za stále vyššími honoráři, když ho ty jeho lásky tolik stály.

A když konečně dostává rozum a postupující věk ho začíná chránit před zlatokopkami, přichází vskutku osudová čtvrtá žena, ne manželka, ještě ne Oona, ale Hedda Hopperová, bulvární žurnalistka, která ho svými články dostane před vyšetřovací komisi a pro svou politickou angažovanost po druhé světové válce, chápané jako neamerická činnost, je Charlie vypovězen z USA. „Ještě máš chuť se smát, když se blíží pád?“ zpívá mu nejprve Hedda, pak sbor na něj poštvaných občanů v čele s generálním prokurátorem McGranerym. Mimochodem, Hana Holišová v roli Heddy podala snad nejlepší pěvecký výkon ze všech, a to nikdo nebyl slabý!

Jenže ještě než je Charlie vypovězen, seznámí se a bere si mladinkou Oonu O'Neilovou, což je další jeho skandál, neboť v té době se o něm říká, že se oženil s polovinou žen v Hollywoodu a vyspal se snad se všemi, a jemu je 54 let a jí pouhých 16 !!! Nekecám, není to překlep, padesát čtyři a šestnáct! Jenže Oona mu všechny ty ústrky bohatě, ale opravdu bohatě vynahradí, prožije s ním krásných třicet let a porodí mu osm dětí, to poslední v jeho 83 letech. „Jak krásný život mám, když to, co chtěl jsem snít, dnes mohu žít,“ rekapituluje svůj osud stařičký Charlie.

Ale dovolte mi malý skok v čase zpátky, k filmu Velký diktátor. Víte, proč Charlie nenáviděl Hitlera? Kvůli jeho antisemitismu? To možná také, ale hlavně „ten sráč mi ukradl můj knírek!“ padne z jeviště. Jak ryze lidské!

Charlieho dlouhý život a množství lidí, které potkal, donutily Městské divadlo Brno, aby nasadilo téměř celý svůj ansámbl, a to ještě většina z nich hraje několik rolí a stále se převlékají. A stále jsou báječní. Scéna Christopha Weyerse je úsporná, leč výstižná, jak jinak, když se stále proměňuje, a Petr Hloušek coby autor scénických projekcí odvedl veliký kus práce, protože úryvky z mnoha Chaplinových filmů upravil a poskládal obdivuhodně. Ovšem Daniel Rymeš v roli Charlieho středního věku obstál vynikajícně, neboť bravurně ovládl všechny Charlieho pohybové triky a gagy a ještě k tomu krásně zpíval, což skutečný Charlie nikdy nepředvedl. Musím ještě pochválit Erika Seďu za roli malého Charlieho a Josefa Gazdíka za roli malého Sydneyho a jejich maminku Markétu Sedláčkovou, jejich scény byly vskutku dojemné.

Nevím a ani nesmím vědět, jakou dřinu dalo nastudování tohoto muzikálu režiséru Stanislavu Mošovi a jeho asistentům, ale muzikál se jim povedl. Opravdu povedl. Troufám si tvrdit, že je to jeden z nejlepších muzikálů, co jsem na scéně Městského divadla Brno viděl, a to se na tuto scénu dostal vlastně jako náhradník.

Jak jsem už napsal, má mladší vnučka byla muzikálem nadšená a pevně se rozhodla, že na příští maškarní půjde za Chaplina. Celou cestu domů jsme řešili, jak sehnat kostým a nacvičovali jeho chůzi (tedy ona nacvičovala, já, protože šmatlám o hůlkách, jsem jen radil) a triky s buřinkou. Něco takového jsem s ní ještě nikdy nezažil, a to ji do divadel brávám často.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 22. 1. 2017

Jób u stolu

Motto: Kdyby Hospodin žil na zemi, lidi by mu vymlátili všechna okna. (Židovská anekdota)

Vzpomínám si, že hned po Sametce uspořádala Židovská náboženská obec vzpomínkovou slavnost v Terezíně. Celý den bylo přímo hnusné počasí, vítr, déšť a chlad. „Hospodin je antisemita,“ postěžovali si účastníci do televizních kamer a nebyli to žádní chucpe, žádné drzé huby, ale elita, honorace.

No, já bych to tak neviděl, ke mně se Bůh chová lépe, tak trochu jako moje manželky, bývá na mne hodný, ale všelijakých ran slíznu víc. Možná to bude tím, že spadám pod kompetenci novozákonního Boha a ten by měl být laskavější (smajlík). Nevím, nemohu sloužit, nemám relevantní informace, a až je časem budu mít, zase vám je nebudu moci sdělit nebo napsat. Ani poštu, ani telefon, natož pak internet tam ještě nemají. Ale k Jóbovi.

Jób je starozákonní pechfógl a aby se dostal až do Bible, musel mít pech přímo super echtovní. Už jen to jeho jméno! Rozhodně jej nepoužívejte v ruskojazyčném prostředí a ani u balkánských Slovanů ne, dokonce ani pod záminkou, že se tak skutečně jmenujete. Koledovali byste si. Znám na to téma pravdivou historku, kterou dám k lepšímu na závěr.

Ale Jób měl echt super suprovní pech, protože o něm v Bibli není jen tak nějaké zmínka, ale dokonce celá kniha. Takhle daleko to v Bibli dotáhl málokdo, dokonce ani králové David či Šalomoun ne. Ti mají jen nějakou tu kapitolku. Ale ke hře.

Tma, černočerná tma, a do ní lká violoncello a dva hlasy, mužský a ženský. Naříkají beze slov, jen dlouhými, žalujícími tóny. Smutek jde z těch tónů, smutek nad zmařenými nadějemi, nad zmarněnými životy, nad nešťastnými osudy. Scéna se pomalounku prosvětluje, violoncello lká dál, ale ženský hlas uvádí děj. Jób, člověk spravedlivý a dobrý, ztratí při neštěstí celou svou rodinu a navíc jej postihne nechutná vředová choroba, takže se jej lidé štítí.

A na scéně se objeví Jób, kolem něj divoce křepčí ďábel a hlas dál líčí jeho zármutek. Jób trhá svůj šat a žaluje Hospodinu nespravedlnost na něm páchanou. „Proč já, člověk spravedlivý, zbožný? Jak jsi mi to mohl, Hospodine, udělat? Ničím, vskutku ničím jsem si takový strašný trest nezasloužil. Vždy jsem dbal všech přikázání, modlil jsem se upřímně, má mysl byla čistá. A přesto, proč, proč, PROČ ?!? Proč ten nezasloužený trest?“ což není citace, ale hrubé shrnutí jeho lamentace. Jóbovo lamento v podání Michala Bumbálka je vskutku grandiózní, mnohobarevné, mnohovrstevnaté, rozkošatělé, přímo kaleidoskopické ̶ tolik rozličných obrazů v sobě nese.

Přicházejí jeho tři přátelé, vyslechnou jeho nářky a licoměrně ho napomínají a těší, aby se nerouhal, že Hospodin dobře ví, co činí, ať si Jób dá především do pořádku své svědomí, ať neuráží Hospodina, který není nespravedlivý, takže je Jób nakonec ve velikém hněvu vyžene. A Jób naříká dál, vede řeč inteligentní, argumentuje vynalézavě, jeho nářky nejsou stereotypní, až nakonec k němu Hospodin skutečně promluví, asertivně mu nic nevysvětluje, ale sdělí mu, že má jiné starosti a napomene ho, aby se pochlapil a přestal skuhrat. I toto je moje prostořeké shrnutí.

Já zde záměrně používám lidovou mluvu abych zdůraznil, že i když jde o starozákonní text, zhruba 2500 let starý, díky modernímu překladu, perfektní scénické úpravě a hlavně díky skvělé herecké akci vyznívá soudobě. Herci text nedeklamují, nýbrž jej hrají, prožívají. A k tomu emotivní hudba, která stále zní, podbarvuje, zdůrazňuje. Přes veliké stáří jde o téma moderní, troufám si tvrdit, že takových Jóbů je mezi námi spousta, že jsou jich plné nemocnice, hospice a sociální ústavy.

O jednom podobném vím, často jej vídám v zrcadle:

„Bože, proč já, zrovna já mám mít rakovinu? Jsou lidé mnohem starší a jsou zdraví a čiperní, dokonce v sedmdesáti i později plodí děti!“

„Svět je plný rakoviny a jiných nemocí. V nemocnicích na ně umírají mnohem mladší lidé než jsi ty, dokonce i děti, umírají lidé chytřejší, talentovanější a schopnější než jsi ty, kteří by měli plodný a hodnotný život před sebou.“

„Ale proč právě já?“

„Proč tvoje noha právě zašlápla toho malého pavoučka a jiného broučka, zrovna tak malého a neškodného, nechala žít?“

„Pavoučka, broučka… Bože, proč mám skoliózu páteře, proč musím chodit o holích a mít stálé bolesti, když mnohem starší lidé jsou čiperní, stále ještě sportují a užívají si život?“

„Svět je plný neštěstí. Mnohem mladší lidé než jsi ty, plní života a nadějí, hynou pod koly automobilů nebo po hloupých nehodách, které nezavinili, zůstávají upoutáni na vozík a odkázáni na péči druhých. A to ani nemluvím o válkách, vedených pro nic za nic, nebo o dětech s vrozenou vadou.“

„Ale proč právě já?“

„Proč tvoje ruka právě utrhla tuto květinu a tu druhou, hned vedle ní, nechala kvést?“

„Květinu… Ale jaká je v tom spravedlnost, když já, který celý život poctivě pracoval, musím počítat každou korunu malého důchodu, zatímco jiný, který v životě nic pořádně nedělal, dokonce ani nekradl, má peněz jako šlupek, že neví, co s nimi?“

„Bohatství na tomto světě nikdy nebylo spravedlivě rozděleno a ani nemůže být. Lidé umírají hlady a žízní v zemích, které jsou schopny je všechny pohodlně uživit, zatímco jinde lidé plýtvají potravinami a vyhazují je do odpadu.“

„Bože, měl jsem prosperující firmu, o kterou jsem pečlivě dbal a žádnou chybu jsem neudělal. Chtělo to jen trochu štěstí a mohla prosperovat dál. Proč to s ní tak dopadlo, proč jiným přeješ a mně ne?“

„Štěstí zrovna jako bohatství není rozděleno rovnoměrně a někdo ho zákonitě musí mít víc a jiný méně. Na tebe připadl ten menší díl, ale ne ten úplně maličký. I to je dost.“

„Co je tohle za Boží řád, co je tohle za spravedlnost?“

„Svět je takto stvořen a má to svůj důvod. Jen jeden z osmi právě vylíhlých vrabčáčků se dožije dospělosti, jednoho třeba sežere kočka zatímco jeho brášku, který skotačil hned vedle, její drápy minuly. To je jiná spravedlnost než ta vaše lidská, spravedlnost počtu pravděpodobnosti a velkých čísel. Obávám se, že je tak trochu mimo tvé chápání.“

„Pravděpodobnost… Proč má někdo ve všem štěstí, všechno se mu daří, získá úspěch a uznání, kdežto já se nadřu jako vůl a kolikrát to špatně dopadne, aniž bych něco udělal špatně, jen shodou okolností. Co je tohle za spravedlnost?“

„To je právě zákonitost počtu pravděpodobnosti. Když máš dostatečný počet případů, mluvím řádově o milionech či desítkách milionů, prostě někdo musí mít skoro ve všem štěstí a jiný téměř ve všem smůlu. To není ani záměr, ani odměna či trest, to je počet pravděpodobnosti a náhodný výběr. Podobně jako v loterii. Ale ani jedno, ani druhé není tvůj případ. Ty jsi někde uprostřed, takový běžný malý pechfóglíček.“

„Jenže proč já, právě JÁ?“

„Tu moji spravedlnost nesmíš brát osobně. Na někoho to prostě padnout musí, tak proč ne na tebe? Každý chce žít, ale všichni nemohou. Jde o náhodný výběr, zjednodušeně řečeno. Nechceš doufám, abych kvůli tobě měnil řád světa, protože to já rozhodně neudělám!“

„Ale…“

„Řekl jsem NE a koukej se pochlapit, protože když budeš furt jen fňukat, bude ti mnohem hůř! A BASTA!!!“

Toto nebyl dialog z oné hry, ale můj nepříliš vynalézavý dialog s Bohem před nějakými pěti, osmi lety, kdy se mi sesypal celý můj tehdejší vesmír. Řád světa kvůli mně Bůh opravdu nezměnil a já musel přestat s fňukáním. Prostě jsem musel. Nejsem totiž ani dítě štěstěny, ani žádná výjimka a skutečně by mi bylo mnohem hůř.

Bůh mi odpověděl podobně jako Jóbovi, jak také jinak. Ale Jóbovo biblické brblání má mnohem vyšší úroveň i autoritu a hra stojí za vidění mimo jiné i proto, že jen si číst biblický text zdaleka není tak výmluvné, tak emotivní, tak sugestivní, nemáte z toho ten pravý zážitek.

Uvádím zde svůj „dialog“ hlavně proto, že chci něco podotknout k otázkám, které jsem si při hře i jindy kladl, a vrtat se přitom v biblickém textu mi připadá až příliš troufalé.

Zákonitě se naskýtá otázka, jaký smysl má víra, když si člověk nic nevymodlí? Nač je Bůh, který netrestá ty, kteří by si to podle našeho mínění zasloužili, a neodměňuje ty druhé? Podle všeho opravdu Bůh nefunguje jako automat na dobrůtky, do kterého nasypete dostatečný počet modliteb a vypadne štěstíčko. Štěstíčka padají nevypočitatelně, i na lumpy. Smůly zrovna tak.

Na to téma existuje spousta krásných židovských anekdot a anekdoty, jak známo, vystihují řád světa lépe než učené traktáty, a Židé mají s Hospodinem mnohem delší zkušenost než křesťané nebo muslimové. O pěkných pár tisíc let.

Otázku víry si každý musí zodpovědět sám. Ale na druhou stranu, brblat na abstraktní, neosobní počet pravděpodobnosti, když se nedaří, není to pravé ořechové. Jenže, nerozzlobí se Bůh, když na něj brbláme nebo mu dokonce klneme? O tom je v programu hry Jób řada krásných citátů, ale já to řeknu po svém:

S vírou je to podobné jako s láskou. Víra nehněvaná není opravdová. A Bůh to ví, je vševědoucí.

Pokud máte dojem, že Bůh mi zde vychází jako personifikovaná kombinace matematického počtu pravděpodobnosti a generátoru náhodných čísel, omlouvám se, ale je to způsobeno značnými zjednodušeními, kterých se zde dopouštím, a tím, že jsem člověk prostý, nepříliš moudrý.

Ale tak špatně jako Jób jsem na tom nikdy nebyl. Moje děti se dožily dospělosti a zplodily další děti, které dnes jsou už velké. Jedny žijí daleko, jiné mám na krku, a díky Bohu za to, protože nejsem osamělý. Také jsem přišel o majetek a ne jednou, ale to bylo pokaždé při rozvodu.

Ty moje nezkoušely ani pevnost mé víry, ani sílu mé vůle, ani žár mé lásky či hloubku mého soucitu nebo velikost mé ochoty. Prostě mne zkoušely co nejvíc oškubat, což je snaha legitimní a pochopitelná. Svět už je tak zařízen, že ženy a obecně samice všech savců se starají o mláďata a proto potřebují od samců něco na způsob výživného, většinou jednorázově. Já to také tak bral a necukal se nadměrně, protože to byla svým způsobem daň za mou lehkovážnost (nebo blbost, chcete-li) a jak známo, daním a smrti nikdo neunikne.

Ještě tu slíbenou historku, kterou jsem kdesi četl jako vyprávění jednoho pána o jeho dědovi, který se za první světové dostal do ruského zajetí a hned, jak to bylo možné, se přihlásil do československých legií. Ten pán se skutečně jmenoval Job. Jakýsi vysoký carský důstojník konal slavnostní přehlídku nebo snad přísahu legionářů a co čert nechtěl, jak procházel kolem nastoupených šiků, zeptal se blahosklonně právě tohoto muže na jméno. „Job, Vaše Blahorodí!“ vypjal se ten vzorný vojín do pozoru a zasalutoval. Nevím, co následovalo, leč po té zkušenosti si neprodleně změnil jméno na Ivanov.

Nu, neříkal jsem vám to? Není to pech být Job? A není lepší to brát s humorem?

V žádném případě vám nepřeji, abyste kdy měli důvod ptát se Boha „proč já, proč právě já?!“ Ale není od věci být připraven.

Vratislav Mlčoch

Fakta o představení:

Scénický actus podle biblické Knihy Jóbovy premiérovalo brněnské Divadlo u stolu v prosinci 2016. Přebásnili Vilém Závada a Stanislav Segert, inscenační úprava a režie František Derfler, hudba Josef Klíč, scéna a kostýmy Milivoj Husák, pohybová spolupráce Martin Svobodník.

Hráli: Jób Michal Bumbálek, jeho přátelé Lukáš Rieger, Miroslav Černý, Martin Tlapák, Satan Martin Svobodník, violoncello a zpěv Josef Klíč, recitace a zpěv Tereza Lexová.

BRAVO všem, byli jste báječní!

Publikováno 28. 1. 2017

Láska v proměnách času

První letošní koncert Hudebních lahůdek

Prapodstata lásky je stále stejná od doby, kdy pramáti Eva poprvé odsekla praotci Adamovi „NE!“ Ale je vhodné se o tom čas od času ujistit kvůli všelijakým vlezlým iluzím. Tak například níže popisovaný koncert byl k tomu vynikající příležitostí.

Na koncertě, o kterém píši, jsem měl možnost ověřit si výše uvedené tvrzení prostřednictvím skladeb Johna Downlanda, současníka velkého Williama Shakespeara, a musím říci, že hudba jednoho odráží tytéž emoce jako zápletky her druhého. Sladkobolně melancholické písně o lásce a citech s ní spojených – vášni, smutku, roztoužení i milostném utrpení, které ani dnes neztratily nic ze své bezprostřednosti a dojímavosti stejně jako ony hry, a které evidentně odpovídaly vkusu tehdejších vzdělaných lidí a odrážely jejich pohled na svět. Ostatně, mnohý ze současníků má podobný pohled na náš dnešní svět. Pokud nešlo jen o módní intelektuálskou pózu jako mnohdy v pozdější době, měli lidé oné doby zřejmě mnohem méně důvodů těšit se ze života než máme my dnes, a pokud se ze života přece jen těšili, asi se snažili nepopouštět svým radostným emocím uzdu. Ale přesto, radost ze života vytryskne v každé době a za každé situace, i když třeba jen sporadicky, a pak přehluší všechny zármutky, ať už objektivní nebo vsugerované.

A tak Downlandovy skladby najednou dostávají zcela jiný emoční náboj, stávají se radostnějšími, rytmičtějšími, tanečnějšími a zpěvnějšími, najednou Downland není upjatý skladatel umných dvorských skladeb pravděpodobně určených pro vytříbený vkus urozených posluchačů, ale jakoby se začal těšit a radovat z prostých věcí. Nelze s určitostí říci, co tuto změnu zapříčinilo, zda to byla změna prostředí, ve kterém působil, nebo změna v jeho osobním životě nebo změna obecného vkusu, které se přizpůsobil, ale změna to byla veliká. Až taková, že posluchači na koncertě najednou viditelně ožili, začali se mírně pohupovat do rytmu a kdyby to prostředí koncertního sálu a jejich vychování dovolilo, zřejmě by i podupávali.

Jenže všechny tyto myšlenky by mne nenapadaly, kdyby koncert byl nudný, stereotypní nebo špatně interpretačně pojatý. To bych myslel na rodinné záležitosti nebo tak něco a ne na hudbu. Ale Joel Frederiksen (USA) se svým pro milostné písně nezvykle hlubokým hlasem s velkým rozsahem, který je možno označit jako basso profondo, společně se svou výraznou scénickou prezentací dokázal právě tak jako doprovázející loutnista Ziv Braha (IL) a sólový loutnista a hráč na violu da gamba Ryosuke Sakamoto (JP) podat všechny skladby přímo mistrovsky a natolik živě a zaujatě, že jsem nevnímal tu obrovskou propast času mezi dobou jejich vzniku a dneškem a najednou mne úvodní myšlenka přímo trkla. A tak jsem si začal vychutnávat veškerou tu krásu, která se na mne hrnula z pódia, a užíval jsem si naši dnešní dobu i se všemi trably, které denně zažíváme, protože doba zřejmě nikdy nebývala lepší, ale spíše horší.

Musím ještě jednou zdůraznit, abych jinými úvahami nepotlačil to podstatné, že po hudební stránce byl koncert opravdu perfektní. Joel Frederiksen svým hlasem bez pomoci mikrofonu spolehlivě zaplnil Křišťálový sál Staré radnice a nejen to, dosti často vzal do rukou svoji loutnu a zpíval a muzicíroval současně. Ziv Braha jej svými dlouhými, citlivými prsty pozorně a bezchybně doprovázel na loutnu, zatímco Ryosuke Sakamoto se několikrát blýskl loutnovými sóly při instrumentálních skladbách a jeho viola da gamba dávala všem ostatním skladbám nádhernou hloubku citového prožitku, zatímco loutny zářily drobnými záblesky něžných tónů. Jednu chvíli na pódiu hrály současně dokonce tři loutny a viola da gamba, protože Jan Čižmář coby šéf produkce prostě nedokázal odolat, půjčil si volnou loutnu a zapojil se do hry rovněž.

Ještě jedna věc stojí za zmínku, ale ta se netýká hudby, nýbrž textů písní. Některé z Downlandových skladeb byly psány pro anglickou královnu Alžbětu I. a jsou na dnešní dobu velmi pochlebovačné. „The only queen of love and beauty,“ opěvuje ji. Jak také jinak, když se stal jejím dvorním loutnistou. Jenže, na druhou stranu, kdyby tentýž verš použil v písni určené některé milované, ale nikoliv korunované ženě, o pochlebování by se mluvit nedalo. To by jen básník mile přeháněl, jak bývá u básníků dobrým zvykem. Inu, láska, hudba a poezie stále vyjadřují tytéž emoce a věděli bychom to s určitostí, kdyby se dochovaly písně, kterými praotec Adam přemlouval a sváděl pramáti Evu.

Celý koncert byl zakončen přídavkem, zkomponovaným Joelem Frederiksenem a nesoucím poselství všem mužům všech dob, kteří marně lkají a hořekují nad neopětovanou láskou. Ono totiž v útulné hospůdce je také krásně, muž se v ní také potěší a poraduje a bolavá hlava se uzdraví podstatně rychleji než bolavé srdce.

Chtěl bych tímto poděkovat Hudebním lahůdkám a zejména jejich šéfovi Janu Čižmářovi ze krásnou a podnětnou ideu přinést do koncertního života autenticky interpretované skladby dávno minulých dob, které mimo potěšení z jejich poslechu nám dodávají jistotu, že vždycky bylo všelijak, ale nikdy lépe než je dnes.

Koncerty Hudebních lahůdek však jsou příliš čerstvé, aby si vydobyly pevné místo v brněnském koncertním prostoru a tak nezbývá než sledovat jejich stránky na www.hudebnilahudky.cz, kde lze zjistit další koncert, což přijměte jako pozvání.

Vratislav Mlčoch

Fakta o koncertu:

Publikováno 18. 2. 2017

Městské KMENY

Tak o tomhle něco vím. Alternativní životní styl mne chytl hodně po čtyřicítce, ale pak to stálo za to. Ještě donedávna jsem byl členem kmene zapálených kulturistů a ve svých 64 letech jsem na pódiu při Mistrovství světa předváděl svou muskulaturu. Nic moc, ale byla sranda. Mezi kulturisty jsem našel spoustu báječných přátel na celý život. Kdo z vás to může říct?

V téže době jsem byl členem kmene zarputilých cyklistů, co z kola neslezou ani v zimě, a jezdil jsem na něm nejen do krásné přírody kolem Brna, ale i dál (viz http://tloustik.vram.cz), a dokonce i po městě v plném provozu. Také nic moc, žádné rekordy, ale pohodička a trochu i kondička. S přáteli to bylo sice trochu slabší, oproti kulturistům jsou cyklisté spíše individualisté, ale příroda ze sedla, lhostejno zda jezdeckého či cyklistického, je o moc krásnější než s turistickými botami. Užil jsem si jí, té přírody myslím, nepřeberně. Se stanem, spacákem, ešusem, hexenšusem… Sice pokaždé, když jsem se vrátil domů, jsem se laskal s postelí a kohoutkem teplé vody, ale stálo mi to za to.

No a od mládí jsem oddaným členem kmene vyznavačů ženské krásy, což je hobby nad jakékoliv jiné, i když velmi drahé. (Pozor, nemluvím jen o penězích!) Párkrát se mi tohle členství opravdu vyplatilo, zejména jednou v mládí, kdy má tehdejší přítelkyně si našla staršího movitého cizince a chystala se za něj vdát, aby si pomohla a vypadla ze socialismu. Tehdy jí kamarádka poradila, aby si honem ještě co nejvíc užila, aby měla potom nač vzpomínat. Měl jsem štěstí, že si na to užívání vybrala právě mne. Možná jsem nebyl jediný, leccos tomu i nasvědčovalo, ale já se tím nestresoval. Sex bez postranních úmyslů, to je ráj, a když je člověk v ráji, podružnosti neřeší, užívá si. Ale dosti vzpomínání, starý pane, koho zajímá co bejvávalo, pojďme ke hře:

Nehluboká scéna s osmi veřejnými bubnovými pračkami. Postupně vejde sedm lidí, čtyři muži a tři ženy, svléknou se do spodního unisex prádla, jeden málem do naha, ale zavčas se zastaví, věci naháží do praček, sednou si na židličky a koukají do praček. Pak postupně vstávají a dávají k lepšímu svůj příběh. Pozor, nejsou to příběhy z knih Kmeny, ale jejich vlastní, autentické story. Nedeklamují něco nabiflovaného, ale sebe sama. Striptýz až do morku kostí, chcete-li.

Otvírák připadl na Romana Blumaiera. On je pro takový úkol přímo předurčen a pokud vím, nevzpírá se. Rozpovídal se o své inklinaci k punku a hokeji, což se vylučovalo, a o drsných konfliktech s brněnskými nácky. „Konec hajlování, vyčistit zuby a spát,“ prý jim velely maminky. Už od začátku uslyšíte hrozné výrazy, takové, jakým se vždy vyhýbám, ale co! Jsou to moje noviny, můžu bejt sprostej jak chci, co mi kdo může, ne? „Kde je ta píča!“ zpívají unisono počeštělý text jisté anglické písně.

Jako druhá nastoupí Milada Vyhnálková. Ona snad není v žádném kmenu, jak to mám pojmenovat, exot nebo mimoň? Písně, co nezapadají, oblečení, co nikam nepasuje, vlastnoručně ušitý batůžek s našitýma rukama a nohama, takové lidi potkávám a nikdy nevím, co si o nich mám myslet. Tichá vzpoura proti všem? Alternativa alternativ?

Magdalena Tkačíková je něco jako Roman Blumaier v dámském. Zjevení v tom nejlepším a nejhorším smyslu slova. Co ta se navyvádí! „Já jedu na plnej benzín!“ zpívá. Sprejeřina, tráva, hiphop a rap. A to výrazivo! No paráda!

Štěpán Kaminský byl slušňák na druhou, pokud ne na třetí. Společenský tanec, latino, obepnutá košilka a kalhoty s puky až na zem, vytáčel figury zatímco ostatní křepčili techno a tak. Prý toho nelitoval. Nikdy. Vůbec.

Martin Veselý zase byl motorkář. To je život na hraně, život droga, hobby droga. Co se stane, když motorkář potká na silnici řidiče hňupa, ještě k tomu pod vlivem a bez řidičáku? Co se stane, když někoho takového potká cyklista? A že jsem jich potkal!

Jakuba Šafránka jsem si užil jako nikoho. Městský outdoor, horolezec, co si bere na skály dívky, aby si je tam otestoval. Já vůl dělal to stejné na bicyklu. Co říci, dopadli jsme stejně! Mimochodem, tak vynalézavou a humornou scénu nikdo jiný neměl. Názorně uvidíte, jak se leze na vodorovnou skálu.

A nakonec Aneta Nesvadbová coby hipster. Nevím přesně, co to znamená, Wikipedie pojem definuje jaksi zmateně, prý hipster je ten, kdo popírá, že jím je, tedy, pokud to chápu, úplně každý. „Moje bába je hipster“ zpívá Aneta. Pokud je to někdo, kdo je furt na počítači a obléká se a češe všelijak, tak to mám dvakrát doma. Včetně muziky, kterou si tvoří a hrají samy. A pochopitelně řádí na facebooku, jenže Anetě ten její lajkuje sám Martin Glaser.

Byl to naprosto nezvyklý večer. Není zvykem, spíše výjimkou, aby herec hrál sám sebe a říkal přitom vlastní text, a herci už svým založením si takovou příležitost dokáží užít. A jak užít! Na režii vlastně zbyla úloha to celé trochu učesat a zcivilizovat, ne, tohle není výstižný termín, spíše zdramatizovat, rozehrát. A to se povedlo a jak!

Sedm příběhů jak vymalovaných, sedm příběhů k smíchu i k pláči, sedm příběhů, které režisér Braňo Holiček a dramaturgyně Ilona Smejkalová vymačkali z herců a vycizelovali k dokonalosti, sedm příběhů, které stojí za to vidět a prožít, sedm příběhů, které oživily staroslavnou brněnskou Redutu. Bože, jak já si je užil! A nejen já!

Herci i já se v něčem shodneme. Ať už naše alternativy byly jakkoliv divoké, byly super, získali jsme partu a nemáme se zač stydět. Kde jinde si člověk užije než při úletu? Nebo ne?

Představení bylo báječné, sranda, jaká je málokdy k zažití. Původně jsem chtěl napsat „nepřístupné zkožnatělým nad 50 let,“ ale když jsem viděl lidi starší než já, jak jim po představení svítily oči a jak omládli nejméně o sto let, upustil jsem od toho. Vždyť po představení jsme si o něm povídali v kroužku mých vrstevníků a všichni jsme se řehtali jak za mlada. Jistě, jsou tam výrazy, kterým starší lidé nerozumí, ale domyslí si, a také jsou tam velmi drsné repliky, jako třeba „choďte všeci do píče!“, ale jednak, kdo z nás je vždy spisovný, že, jednak konec konců, je to destinace, které jsem celý život dával přednost, tak co na tom, že! Vždyť jsem napsal knížku o človíčkovi, který strávil celý život právě TAM (když budete chtít, tak si ji rozklikáte).

Když už jsme u toho, víte, co znamená „Piča v piči, pičo!“ ? To ostravský dělník sděluje kamarádovi, že mu utekla žena.

A další věc, něco lze pochytit o dnešní mládeži. Nevím, jak vy, ale když pomyslím, co mne čeká s mými vnučkami, ježí se mi hrůzou všechny chlupy po těle. Jenže, na druhou stranu, ty holky mají po kom být, nebo ne?

Vlastně ne. Já vždycky býval velice slušný a vzorný hoch. Jen nechápu, proč tedy ze mne mí rodiče v jednom kuse šíleli.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 11. 2. 2017

Ilustrace Pavla Dvorského v Paláci šlechtičen

Výstava v Paláci šlechtičen, Kobižná 1, Brno, která představuje tvorbu grafika a ilustrátora Pavla Dvorského, není jen o jeho ilustracích. Součástí výstavy je i zcela mimořádné vystavení originálů ze Sbírek Ústavu Antrhopos MZM, a to předmětů z hrobu šamana z Brna z Francouzské ulice, které jsou zachyceny na jeho ilustracích, a originál sošky mamuta z Předmostí, nalezeného na sídlišti lovců mamutů v Předmostí roku 1895.

Sám Pavel Dvorský se cítí velmi poctěn, že vystavuje společně s umělcem, který se mamutům osobně díval do očí. Nepochybně to musel být zcela jiný zážitek než malovat podle podrobných pokynů vědeckých pracovníků muzea. Ptal jsem se ho, jak dokáže realisticky namalovat neandrtálce, když je nikdy neviděl. „No, maluji podle známých a podle vlastní manželky,“ odpověděl mi s úsměvem. „Tuhle něco uberu, jinde zase něco přidám a nakonec to dopadne k plné spokojenosti zadavatele. Třeba moje manželka mi jako modelka škrábala králičí kůži pazourkem,“ zasmál se. Aby bylo jasno, jeho žena je půvabná mladá dáma a je o třicet let mladší než malíř.

Akademický malíř Pavel Dvorský i ve své sedmdesátce stále pilně maluje tužkou a pastelkami a vůbec mu nevadí, že je to velmi pracné. „To je právě ono,“ vyjádřil se. Kromě toho učí na Střední škole umění a designu v Brně vědeckou ilustraci. „Otec je ďábel,“ zhodnotil jeho zápřah jeho dospělý syn.

Takže, pane Dvorský, ať Vám to malování a ďáblování ještě hodně dlouho vydrží!

Vratislav Mlčoch

Publikováno 18. 2. 2017

Hráči dle JAMU

Motto: Komu karty v rukou šustí, srdce jako kníže Rohan musí mít. (Autorův dvojplagiát)

Předpokládám, že nemá smysl popisovat děj této klasiky, příběhů, ve kterých velcí podvodníci oberou malého podvodníka, je plná nejen literatura, ale i život. Nemohu nic dodat ani k hráčské vášni, protože je to jedna z mála vášní, které mne celý život míjely. Jako kluci jsme s bráchou hrávali s rodiči kanastu, pochopitelně ne o peníze, byli jsme kluci, ale zapisovali jsme si body a dělali statistiky. Jenže jakmile se doma objevila televize, skončily karty na dně zásuvky a nikdo se po nich nesháněl ani nelitoval společných karetních večerů. A mrhat penězi na nejisté sázky či hazard, no dovolte, za koho mne máte?

Myslím tedy, že bude užitečnější, když se budu věnovat hercům. Čistě pánská aktovka pro sedm herců byla doplněna o pět žen, které sice po celou dobu nepronesly jediné slovo, ale o to víc uplatňovaly své půvaby a taneční vlohy. Podle mých zkušeností je to ta lepší varianta, protože jakmile ty moje začaly mluvit, nikdy nic dobrého se z toho nevyvinulo. Napsal jsem ty moje, aby bylo jasno.

Nejvíce si zařádil Ondřej Kraus v roli Ichareva. Ne, že by mu role dávala tolik příležitostí, ale jeho temperament, gestikulace a mimika se nenechaly omezovat. Dokonce metal i nějaké kozelce, což mu role zcela jistě nepředepisovala.

Naproti tomu Jan Mansfeld v roli Alexe vystřihl roli prohnaného číšníka a recepčního tak dokonale s tak úspornými prostředky, že by opravdového vykutálence na recepci zcela jistě zahanbil. Byl typičtější než většina typických pinglů. Tu roli musel důkladně studovat, jestli v praxi nebo podle nějakého filmu, už nevím. Ostatně to není důležité, podstatný byl výsledek.

Jaroslav Tomáš v dvojroli starého a mladého Glova měl naopak svou proměnu předepsanou, ale využil příležitosti k přesvědčivému výkonu. Starý pán mu šel dobře, ale mladý o poznání lépe. Bodejť by také ne!

Petr Hanák svého Švochněva obdařil velice zdařilou úlisností, ale úlisností hranou, záměrně hranou. Myslím, že hrát hranou úlisnost je přece jen trochu těžší než hrát obyčejného úlisného padoucha.

Marek Šenkyřík jako Krugel, Dominik Teleky jako Zamuchryško a Tomáš Žilinský jako Utěšitel už neměli tolik na ukazování, jejich role prohnaných podvodníků neumožňovaly nějaké exhibice a jestli se jich v zájmu vyznění celku vzdali, budiž jim chvála.

Hra byla mírně zaktualizována tím, že se hrál poker texas holdem namísto hazardní karetní hry z 19. století a jeho pravidla byla popsána v programu, ale já ani té, ani oné hře nerozumím, takže aktualizace mne míjela. Moje škoda. Mimo to byla zbavena všech ruských reálií, což jí dodalo na univerzálnosti i pro české publikum, dokonce i pro mne. Scéna i kostýmy Stanislava Cibulky byly nápadité, i když prosté, ale studentské divadlo nic většího obvykle nenabízí. Zde jde o něco jiného a to něco jiného bylo podáno v míře svrchované a kvalitě výborné zřejmě i díky režii Hany Marvanové, která navíc společně s dramaturgyní Dagmar Haladovou chytře upravila text.

Pobavil jsem se výborně a odnesl si i jedno ponaučení, které rád opomíjím. Vždy, když si začnu myslet, že jsem na něco vyzrál, určitě jsem něco důležitého přehlédl či opomněl a jisto jistě se mi to pořádně vymstí. Zrovna jako Icharevovi ve hře. Ale aspoň na chvíli si připadám jako mistr světa a to vůbec není špatný pocit, i když jen na chvilku!

Vratislav Mlčoch

Publikováno 11. 2. 2017

JAMU a Café Brel

Bomby mezi písněmi šest duší do naha svléklo

Své sny lidé zpívali | bomby na ně padaly | duše do naha svlékaly | a když padat přestaly | do ulit zpět uprchli. To by sice jako recenze mohlo stačit, ale nikdo by z ní nebyl moudrý, za pár týdnů ani já ne. Takže se do toho dám pořádně a toto bere jako důkaz, že na veršotepce si může hrát opravdu každý, dokonce i já (smajlík).

Váhám, jak tento jevištní útvar nazvat. On to vlastně nebyl muzikál, spíše sled Brelových písní podaných šesti interprety a prokládaný kratinkými texty uvozujícími následující píseň, ale také to nebyl koncert právě pro ony texty a náznak děje, který sugerovaly. Prostě představte si protiletecký kryt kdesi v Londýně v roce 40, v době vrcholících náletů Luftwafe, ve kterém se náhodně sešlo šest zcela odlišných lidí, tři ženy a tři muži, a společně přečkali jeden z těžkých a dlouhých náletů. Ti lidé navzájem nemají nic společného až na manželský pár z lepší společnosti, Lady a Gentleman, pak je tam Taxikář, který je vezl a ukryl se s nimi, Voják na dovolence, Herečka a Holka na útěku. Všimněte si, že nikdo z nich nemá jméno, jen jakýsi vágní náznak identity.

Kryt je přecpán strachem a není divu, když okolo co chvíli dopadne bomba a ohlušující exploze rozhýbá stěny. I všichni přítomní jsou přeplněni strachem. A ten strach nutí lidi, aby říkali věci, jaké za normálních okolností pronese jen hodně extravagantní písničkář, a pak se kvůli tomu stydí a ten stud zakryjí zvýšenou agresivitou. Není divu, že hned po skončení náletu se všichni rozprchnou, jako by jim za patami hořelo. Jen aby je nikdo nepoznal.

Kostýmy jsou téměř autentické, scéna je značně bohémská, dokonce velice bohémská i na protiletecký kryt, v něm by takový binec stěží prošel, za čímsi, co se ukáže jako maskované pianino sedí Pianista, který moc nezpívá ani do děje prakticky nezasahuje, a další dva muzikanti, flétnista a kontrabasista, jsou ukryti za scénou. Většina písní si vystačí jen s klavírním doprovodem, zato interpreti nešetří scénickou akcí, impresivnější než bývá v muzikálu zvykem. Celek vyznívá perfektně, ale mám jednu malou připomínku. Sál divadla nemá nejlepší akustiku a tak tiché pasáže písní, kterých bylo hodně, mi k uším doléhaly v nesrozumitelné podobě. Možná je spíše na vině má počínající stařecká nahluchlost, ale i tak bych se přimlouval za mikroporty, aby lidé jako já nemuseli marně špicovat uši.

Každý z oněch šesti herců – zpěváků vypráví svůj příběh a ty příběhy se navzájem proplétají a uzlí, do toho občas ohromující hluk dopadajících bomb a explozí, rozkývané lampy, které slábnou či zhasínají, improvizované osvětlení svíčkami, téměř holé stěny krytu – velice impresivní prostředí pro navýsost impresivní písně Jacquese Brela, největšího Belgičana všech dob, který si na dobu, jež by ho ocenila, musel počkat a měl velikánské štěstí, že se jí vůbec dočkal, a vůbec nevadí, že v roce 40 mu bylo 11 let. Naopak, dramatické prostředí a dramatická doba písně umocňuje a staví do zcela nečekaných souvislostí.

Scénárista a režisér Gene Terruso odvedl velikou práci při výběru a sestavení písní a zdatně mu sekundoval Tomáš Küfhaber, který nejen písně zaranžoval a hudebně nastudoval, ale také v roli Pianisty je všechny doprovázel. Oněch šest studentů Ateliéru muzikálového herectví Petra Štěpána odvedlo jak po pěvecké, tak po herecké stránce výbornou práci a nic na tom nemění má malá výtka výše. Těžko se mi vybírá, kdo z nich byl nejlepší, to si rozhodnout netroufám, ale mně se nejvíce líbili Lady Martiny Pawerové, Gentleman Robina Schenka a Taxikář Ondřeje Halámka. Jenže, byli skutečně nejlepší nebo jen pěli písně, které mne nejvíce oslovily, toť otázka! Tak mé hodnocení berte jako plichtu.

Vratislav Mlčoch

Fakta o představení:

Publikováno 18. 2. 2017

La Gioconda v Brně!!!

Jsou opery, které se málo hrají, protože se publiku z různých důvodů nelíbí, pak jsou opery, které se málo dávají, protože jsou jaksi nadbytečné – inu, nedivte se, v 19. století patřilo k dobrým mravům jistých vrstev chodit každý večer do opery (viz třeba určité pasáže v Hraběti de Monte Christo) a šíře repertoáru tomu musela odpovídat, a pak jsou opery, které se na repertoárech zřídka vyskytují hlavně proto, že kladou příliš vysoké nároky na pěvecké obsazení. To je právě případ La Giocondy, která vyžaduje špičkové pěvce pro všechny typy mužských a ženských hlasů, a to je pro mnohá divadla trochu moc. Ale my v Brně si La Giocondu dovolit můžeme, i když s malou výpomocí ze zahraničí. HEČ! (smajlík)

Tou výpomocí je jihokorejský tenor Sung Kyu Park v roli Enza Grimalda, který již deset let žije v Itálii, hovoří plynně italsky a zpívá italské opery typičtěji než většina italských pěvců. V La Giocondě vystupuje i v Římě, takže může srovnávat. Podle něj je po hudební stránce brněnské nastudování stejně kvalitní jako to římské, ale výprava je jiná. Ta italská je tradičnější, polopatičtější (to slovo nepoužil, možná je italština nezná), kdežto to brněnské je fantasknější. Takže HEČ podruhé (i smajlík podruhé).

Další zahraniční posilou, ale v Brně dobře známou, je maďarská sopranistka Csilla Boross, která, ač s italským repertoárem sjezdila celý svět, La Giocondu si musela přijet zazpívat k nám, do Brna a velmi se z té příležitosti raduje. Další HEČ (a další smajlík).

A ještě jedno HEČ (včetně smajlíka): Na premiéře byli dva „lovci hlasů“ z Vídně, kde se La Gioconda hrála naposledy před dvaceti pěti lety, což už si prakticky nikdo nepamatuje. Když jim brněnské představení stálo za cestu…

Tedy řeknu vám, já když se do toho dám, je ze mne lokální patriot až běda. Ale řekněte, na co by měl člověk milovat a nač by měl být hrdý, když ne na rodné město, ve kterém strávil prakticky celý život? Takže moc děkuji šéfovi brněnské opery Jiřímu Heřmanovi a jeho týmu za to, že mi umožnil se takto veřejně naparovat, a také za to, že mi umožnili se touto operou potěšit, aniž bych kvůli tomu musel jet do Říma nebo tak někam.

A teď už opera:

Už předehra vám ukáže, jaké to bude: Jemný vroucí vánek střídaný s bouřícími vášněmi předznamenávají děj plný nečekaných zvratů. Scény napěchované monumentální zbožností a exaltované city 19. století, jaké už my, citově skeptičtí lidé dneška, stěží prožíváme, neboť všelijaké reporty o lidských vášních, tím Kinseyho počínaje, učinily i z největší lásky pouhou konzumní materii kvantifikovanou procentními body na nějaké škále a z lyrických básníků pošetilce. Ale famózní hudba mne přiměla všem velikým citům nejen věřit, ale jim i propadnout.

Díky jevištním kouzlům se hlediště proměnilo v obrovskou gondolu, která mne spolu s ostatními nesla po zákrutách děje a benátských kanálů. Spolu s hrdiny příběhu jsem prožíval komplikované, přímo ďábelské intriky a erupce lásky a vášní. Nádherné hlasy mne vynášely nad oblaka a srážely do pekel, takže jsem sotva dýchal, a živé ohně na jevišti spolu s Caravaggiovými světly umocňovaly a stupňovaly můj prožitek nad všechna očekávání.

Výsostně romantická zápletka, plná vesmírné lásky, mimozemské ušlechtilosti a pozemské podlosti spěla ke svému nemilosrdně tragickému vyústění, ne, lépe řečeno k cynické, vynalézavé a nečekané tragédii, která celou velikou romantiku vrátila na zem, do reality. Ale víc už ani slovo, přesvědčte se a prožijte si sami.

Celou dobu mne úchvatná hudba naléhavě vnukala, že takové city jsou opravdu možné, nikoliv jen pravděpodobné, ale reálné, až jsem všemu uvěřil a alespoň na chvíli jsem odložil svůj empirický skepticismus a romanticky jsem si zablouznil. Takové chvíle, tedy pokud jsou to jen chvíle, jsou nejkrásnější zážitky v jinak strohém životě městského člověka jako jsem já. Navíc výprava, na které se nešetřilo, a živé obrazy na jevišti spolu s mou zjitřenou fantazií výsledný dojem zmnohonásobilo a režijní mistrovství je povzneslo na nevídanou úroveň. Má fantazie mne provedla Benátkami, které jsem nikdy nenavštívil a už ani nemusím, a hlasy, ty nadzemsky nádherné hlasy sólistů i sboru zrovna jako mistrný orchestr dokonaly dílo nikoliv zkázy, ale nádhery.

Když svůj esej po sobě čtu tak shledávám, že nešetřím velikými slovy ani chválou. Vím, takové laudatio se u nás v Česku nenosí, ale uvažte, že když nenecháme vyrůst ani ty, kteří si to především zaslouží, zůstaneme všichni mrňaví. A mrňavý národ mrňousků uprostřed veliké, sjednocené Evropy…?

Pár praktických drobností na závěr:

Hraje se v bloku a poslední letošní představení je 31. 5. 2017 v Janáčkově divadle. I když po jeho rekonstrukci zůstane dál na repertoáru, jistě to znáte, rekonstrukci dělají stavaři a u nich jak centimetr, tak měsíc nejsou žádné míry. Proto bych vám radil skočit si pro lístky hned, které, ač se jich už prodalo skoro 4 000, ještě k mání jsou. Svatého Dyndy přenechejte těm ostatním, neprozíravým.

Při této opeře nevystačíte s jednoduchým operním klišé, že soprán a tenor se milují a baryton jim to kazí. La Gioconda má komplikovanou zápletku a je nastudovaná v italštině, takže pokud nechcete i při překrásných áriích číst titulky, kupte si program a věnujte nějakou chvíli libretu. Vyplatí se to.

Vratislav Mlčoch

Fakta o představení: Při premiéře účinkovali Csilla Boross, Jana Hrochová, Jan Šťáva, Jitka Zerhauová, Sung Kyu Park, Svatopluk Sem, Jiří Miroslav Procházka, Ivo Musil, Petr Karas, sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB a tanečníci, dirigent a hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie a scéna Tomáš Pilař, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, choreografie Ladislava Košíková.

Publikováno 5. 2. 2017

Strana 1 - od 1. 1. do 20. 2. 2017

O myších a lidech je bomba

Dobré úmysly dobrosrdečných dobráků dopadnou vždy nejhůř.

Mohlo by se zdát, že jde o samoúčelný paradox, ale není tomu tak. I když nejsem sociolog a ani jsem nelítal v tolika průserech, abych disponoval statisticky významnými údaji, (omlouvám se za ten výraz, ale znáte jiný, slušný a výstižný?) mohu to s jistým zevšeobecněním tvrdit. Ostatně nejsem sám, za pravdu mi dává například John Steinbeck.

O myších a lidech.

Jasně, ale kdo jsou myši a kdo lidé? A jak je od sebe rozeznat? Možná by napověděl pohled do očí, ale tato metoda nemusí být spolehlivá. Ostatně leccos nasvědčuje faktu, že ta nejobyčejnější, nejnenápadnější myš může být tím nejkvalitnějším člověkem a pochopitelně i naopak. I zde může povrchní empirie zavádět.

Ale zpět k úvodnímu paradoxu. Tvrzení nabude na logičnosti uvážíme-li, že dobráci nebývají schopni do svých kalkulů, pokud tedy vůbec nějaké dělají, zahrnout i reakce širšího okolí. Za nevhodnou nebo dokonce i nepřátelskou reakcí se nemusí skrývat zlý úmysl, mnohdy stačí nedostatečná koordinace, respektive špatná informovanost, a na průser (zase to slovo!) je zaděláno.

Velmi prostá scéna, panely potažené jutou. Je v nich všechno a nic. A zvuky, přírodní leč umělé, abstraktní, i když konkrétní. Paradoxy hned od začátku. Leč herci v kostýmech, které je ihned sociálně i povahově zařadí. Jednoduché proměny scény, aby děj mohl uhánět vpřed. A jak dramaticky je představení vystavěno! Přitom kdo by tu hru neznal, kdo by nevěděl, co se kdy semele. Ostatně obsahuje sdostatek náznaků, aby nikdo nemohl být vývinem děje překvapen. Rozestavění postav na šachovnici příběhu, interakce jejich povah a siločar jejich usilování, to všechno zcela jasně předjímá rozuzlení historky. Jenže na to jsem připadl, až už byl každý generál.

Navíc pan režisér všechny náznaky ponížil, zastřel, takže je přehlížíte, aby potom najednou, když si říkáte, „tady už se to přece musí stát, už k tomu mělo dojít,“ najednou vás rozlousknutí zápletky praští do mozku, o to efektněji, že je očekáváte. A samozřejmě šoku napomůže i naprosto civilní hra herců, kteří se zdají být vyvrcholením děje ještě víc překvapeni než jste vy. Tedy, než jsem byl já. Tak za tohle je u mne, pane režisére, KLOBOUK DOLŮ!

I kdybyste tu hru perfektně znali, kdybyste si pamatovali každičkou repliku, což sotva, už jen pro tu naprosto fajnšmekrovsky vygradovanou zápletku se vyplatí si ji vychutnat znovu. A těch důvodů by se našlo mnohem víc! Tak třeba:

Ve hře je předepsáno, že Lennie má být slaboduchý hromotluk. Jakub Uličník slaboduchý rozhodně není, to vím s určitostí, a hromotluk také ne. Ale jakýmsi dopatřením mu to věříte, mu na to skočíte. Ondřej Studénka coby George táhne nenásilně děj kupředu za výrazné pomoci Karla Mišurce v roli Candy. I ostatní hrají nehrají, jsou sebou samými nebo jsou postavami ze hry? Nedá se rozhodnout. I malinká rolička, pouhý štěk zapadá. PÁNI HERCI.

A když se proberete ze šoku, shledáte, že stojíte a tleskáte, jako jsem stál já a ostatní při premiéře, a cestou domů si zápletku opakujete, v duchu si přehráváte některé scény, oddáváte se strategickým úvahám a tichounce voláte BRAVO!

O něžnosti, lásce a přátelství, o nenaplněných snech, které je v sobě potřeba stále mít, i když možná jste už šedovlasí jako já, o touze po něčem větším a lepším a houby záleží, jestli se nám to podaří nebo ne. O tom všem je ona hra. Vždyť život je cesta, a jeho krása a smysl spočívá právě v oné cestě, v naději, kterou po cestě máme, nikoliv v dosažení cíle. Velmi často se stává, že po dosažení cíle, ať už je to cokoliv nebo kdokoliv, zjistíme, že za tu námahu rozhodně nestál, že něco takového jsme nechtěli a nechceme a musíme zase dál. Nebo se pletu?

A ponaučení, které jsem si ze hry odnesl já? Máte je vypsaná kurzívou nahoře i dole.

Vratislav Mlčoch

Fakta o představení:

Publikováno 20. 2. 2017

Archiv 08 Archiv 02