Archiv 01
Starší ročníky:

U nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

Internetový týdeník Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
ARCHIV vlastních ČLÁNKŮ

Případ Horská dráha Nuzné Kapsy

Detektivní povídka z připravované knihy „Lehké případy pro harleyku“

Volná kreace na dané téma

* - * - *

(Samomluva Nuzné Kapsy)

_ Je tu snad někdo, kdo nechápe souvislost horské dráhy s penězi? Je? Tak já si od něj půjčím nějaké peníze na nulový úrok a nulové splátky když je na tom tak dobře.

_ S penězi to normální lidé mají na střídačku. Po výplatě je hej a pak ouvej. To znáte, ne? Je to dáno nerovnováhou mezi příjmy a výdaji a nejlépe se to pozná na našem talíři. Před výplatou je talíř poloprázdný z levně pořízených surovin, po výplatě plný laskomin z drahých surovin. Záloha nehraje roli, tu máme proto, aby před výplatou bylo vůbec co jíst. To jsou takzvané krátkodobé výkyvy.

_ Pak jsou výkyvy sezónní. Dobře je znají například prodejci lyžařského vybavení. Holt musí počkat a vydržet, než napadne sníh, a pak si to strádání vynahradí. Takových profesí jsou mraky.

_ A nakonec jsou skutečně dlouhodobé výkyvy dané celospolečenskými příčinami, jako třeba krizemi. Několik let je bída, pak se situace pomalounku začne lepšit a pak je zase pár let hej. A cyklus se opakuje, jen ten sešup dolů je podstatně rychlejší než růst.

_ No a já mám všechny tři cykly na minimu. Trvale. Fakt furt und furt. Výplatu ani nedonesu domů, cestou mám poštu a když zaplatím všechny složenky, můžu si jít rovnou stoupnout před kostel a natáhnout ruku, kdyby se tedy u nás před kostely žebralo. Ale ti, kteří mají prachy, už dávno do kostelů nechodí a co dostanete od svíčkových babek?

_ Práce, do které chodím, se podle mé výplaty potýká s krizí trvale a neměnně, takže ani není poznat sezónní a celospolečenské výkyvy. Jsem prostě na nejnižším bodě mé horské dráhy a ten mechanismus, který by měl člověka zase vynést nahoru, z nějakého důvodu nefunguje a nefunguje. Nuzota Nuzné Kapsy, jak trefně poznamenal jeden kolega, který je na tom obdobně. Ta kapsa je tak nuzná, že v ní není ani na špagát, abych si hodila mašli.

* - * - *

(Modus operandi Živitele Žebráckého.)

_ Každý podnikatel, ať už působí v jakémkoliv oboru a na jakékoliv úrovni, má řadu úhlavních nepřátel. Tak především berňák, který se ho snaží odrat dohola. Potom své dodavatele, kteří ho berou na hůl kde se dá, pak své odběratele neboli zákazníky, kteří se mu snaží neplatit za odvedené služby, a nakonec zaměstnance, kteří se snaží dělat co nejméně za co největší plat a benefity. A podnikatel, ať už je slušný nebo nikoliv, musí nad nimi vítězit, přečurávat je nebo s nimi alespoň uzavírat kompromisní dohody, aby prostě vyžil.

_ Nejhorší je berňák, který je ve svých loupeživých nájezdech chráněn zákony a státní autoritou a proto se nad ním zvítězit nedá a nedají se s ním ani uzavírat žádné kompromisní dohody, ten se prostě musí přečurávat, což je dost o hubu. Někomu to jde snadněji, jinému hůř, ale dělají to všichni.

_ S těmi ostatními jsou všechny cesty otevřené a záleží na tom kterém, jak se s úskalími vzájemných vztahů vypořádá. Nejsnáze se dají odrbat zaměstnanci, protože kromě stávky či výpovědi nemají jinou obranu a při této přicházejí o peníze, což je bolí. Proto volí cestu lepší mizerný plat než žádný a zbytek se snaží dohnat jinak. Například krádežemi, pokud tedy je co krást. Ale zase naopak, pokud mám problém, nejsnáze jej přenesu na ty nejslabší, na zaměstnance.

* - * - *

(Úvaha poručíka Veroniky Hubačové.)

_ Já vím, ono se říká, že když nejde o život, tak jde o hovno, ale jsou věci, které i když život přímo neohrožují, tak nepřímo podstatně. Takovou věcí jsou například peníze. Jak je vám, když opravdu žádné nemáte? Nebo když chvíli máte a pak dlouho nemáte? Necítíte se jako na horské dráze?

_ Moderní společnost dokázala penězi vyčíslit a zhodnotit úplně všechno. Kromě potravin a dalšího zboží i krásu (neplatíte snad vstupné třeba v divadle či na koncertě? A kolik platíte v salonech krásy?), lásku (milovat bez peněz se sice dá, ale dlouho to nikomu nevydrží, či snad ano?) a dokonce i zdraví (celý produktivní život si platíme zdravotní pojištění, nebo ne? A kolik zaplatíme u lékaře za nadstandard?). Kvůli penězům jsme ochotni udělat cokoliv a máme pravdu.

_ Láska je vždycky riziková záležitost a udržet ji v přijatelných mezích vyžaduje hodně diplomacie a sebeovládání, o moudrosti ani nemluvě, ale když začne jít ještě navíc o peníze, je to přímo o hubu. Horská dráha. Pomalu nahoru a šupem dolů. Ale ženská do boje o peníze jít musí, nemá-li z ní být chuděra a onuce, a lépe dříve než později. Dokud je pěkná. Nebo se snad dají uživit a vychovat děti bez peněz? A o to jde v životě především!

* - * - *

(Lamento Nuzné Kapsy pokračuje.)

_ Jenže má situace není tak jednoduchá. Nežiji totiž sama a mám proto ještě další výdaje. Musím nakrmit rodinu. A kdyby jenom nakrmit! Všichni mi jednou rukou visí na krku a tu druhou mi strkají do kapsy „mámo, dej!“ Můj starej je v jednom kuse bez práce. Bodejť by nebyl, ožrala jeden. Odevšad ho vyhodí, protože chlemtá jako lihový vařič a do práce chodí po dvou. On a jeho opice. Pak přijde za mnou, abych mu pomohla. No a syn se potatil. Zařídil si mamahotel, ve kterém se za nic neplatí, naopak, šéfka hotelu platí jemu, že se nechá obskakovat. Vyučil se, to ano, chvilinku pak pracoval, ale brzy ho přestalo bavit někam docházet a tam cosi dělat a tak prostě zůstal doma mámě na krku. A pak je tu ještě moje máma, která má živnosťák na stánek s rychlým občerstvením a potravinami, ale ta mi nepomůže, protože její stánek si nevydělá ani na nájem, o slané vodě ani nemluvě. Tak musím pomáhat já jí.

_ Prostě a jasně to dělám tak, že složenky a dlužníky cykluji. Prostě nějaké složenky zaplatím a jiné ne a pořád je střídám, aby na mne neposlali exekutory. Ale dokonalá metoda to není, protože ať je cykluji jakkoliv, dlužné částky stále narůstají. Dlužím každému, na koho se podívám. Může se mi někdo divit, že jsem z toho zoufalá? A může se někdo divit, že zoufalá ženská dělá zoufalé věci?

* - * - *

(Úvaha Živitele Žebráckého pokračuje.)

_ V každém obchodě se krade a majitel s tím musí počítat. Určitou míru krádeží je nutno zakalkulovat do nákladů, tedy ztrát. Kradou zákazníci, které neuhlídáte, protože dělat osobní prohlídky při větším počtu zákazníků prostě není možné, a kradou také zaměstnanci, které rovněž neuhlídáte. Každý z nich si čas od času strčí něco do tašky – šišku salámu, flašku fajnovýho pití a tak. To patří k věci a při jejich platech by byl div, kdyby to nedělali. Řekl bych, že při jejich platech se s tím počítá, jako počítají například provozovatelé restaurací u číšníků s tringelty. Ale poslední dobou se mi ztráty zboží mohutně navýšily. To už nejde tolerovat, ty ztráty začínají být likvidační. Jestli to takto půjde dál, budu muset obchod zavřít nebo vyházet všechen personál a prodávat sám osobně. Ještě že se znám s náčelníkem zdejší policie, zajdu za ním, třeba mi s tím pomohou.

* - * - *

(Lamento Nuzné Kapsy jen tak nekončí.)

_ Dobrosrdečný člověk na svou dobrotu vždycky doplácí a dobrosrdečná ženská doplácí tuplem. Jednak je empatická a tím pádem i soucitná, pak většinou neumí praštit pěstí do stolu a zařvat „tak dost, už stačilo!“ jak to umí chlapi no a nakonec pořád ve svých dětech vidí malá miminka, která potřebují se vším pomáhat, i když jsou to už klacci, kteří by měli živit ji a ne naopak. Začarovaný kruh soucitu který ji omotává a který drží v rukou její nejbližší. Nejen že drží v rukou, ale manipulují s ním tak, že ona sama se z něj nevyvlékne. Ach Bože!

* - * - *

(Rodinná debata vyšetřovatelů poručíka Veroniky Hubačové a kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

„Jarku, měli bychom se dohodnout, jak to budeme dělat s rodinnými financemi. Zatím všechny výdaje táhneš ze svého, což já velice oceňuji, ale když nakupujeme pro domácnost, bývá s tím problém. Nákupy řešíme oba dva, ty pokaždé platíváš a koordinace nám vázne. Řekla bych, že když nakupuji daleko častěji a víc než ty, tak bych měla mít i finance pod kontrolou.“

„Ronko, ty jsi měla dělat diplomacii, ne policistku. Koordinace, kontrola, častější nákupy! Prostě chceš držet rodinnou kasu, viď! Já chápu, že to bude praktičtější a dopředu s tím souhlasím, ale musíme příjmy nějak rozdělit. Třeba nákupy na harleyku řešívám já, také bych chtěl mít nějaké vlastní peníze na nějaké to pivko a vůbec bych nechtěl dopadnout jako jeden můj kolega, co doma dělá stojku i s výplatní páskou, ale tu si sám tiskne na počítači a s jeho reálnou výplatou nemá vůbec nic společného. A už vůbec nechci skončit jako druhý kolega, co nosí v peněžence bankovku vyšší nominální hodnoty a pár drobných. Ty drobné může utratit dle svého uvážení, ale tu bankovku mu manželka denně kontroluje, jestli ji nerozměnil. Má ji jen pro případ nejvyšší nouze. I když tě miluji nadevšechno, takhle nějak bych rozhodně žít nechtěl.“

„Tak tos mne trochu naštval, Goleme! Já taková nejsem a nechci být, já z tebe nechci a nebudu dělat nesvéprávného člověka bez vlastních peněz! Mně jde opravdu jenom o racionalizaci nákupů a hospodaření s penězi. Vždyť je to i ve tvém vlastním zájmu, abychom méně utráceli a lépe si žili, nebo ne?“

„Dobrá, Ronko, to byly jen příklady k pobavení. Navrhuji, že z mého platu zaplatím všechny stálé platby za dům, energie a tak, pak ti dám dostatečně vysokou částku na vedení domácnosti a zbytek si nechám na harleyku a pro svou potřebu. Tvůj příjem bude jen tvůj, na hadýrky, šminky a tak. Myslím, že jich potřebuješ kvantum. A taky by sis mohla našetřit na druhou kombinézu, abys nejezdila jen v jedné, nebo na parádní koženou bundu a kožené kalhoty, ať to můžeš kombinovat.“

„Jarku, to je velkorysé, to jsem nečekala. Ale mohl bys mi na to kožené oblečení něčím přispět? S takovou bych na ně šetřila děsně dlouho! Nebo si fakt myslíš, že plat policistky po škole je nějak extra vysoký?“

„No jasně, ženská. Aby ženská něco ušetřila! Ze dvou platů! Ani z deseti platů neušetří vůbec nic. Já znal jednu, a nebyla to moje kdosi cosi, nemusíš na ni žárlit, a ta šetřila tak, že z vlastní vůle platila trochu vyšší zálohy na plyn a elektřinu, aby jí za rok vrátili slušnou částku a mohla si nakoupit, nač by jí jinak nikdy nezbylo. Kdyby ty prachy dávala do banky, vzápětí by je vybrala a neměla by nic.“

„Ještě že mám tak báječného chlapa, že já nic podobného dělat nemusím! Jarku, ty jsi fakt super mužský, jakých po světě moc neběhá!“

„No jo, totálně zamilovaný blbec, vždyť já vím…“

„Chval, chval, chval, šrajtofli mu sbal, učily mne holky na škole. Vy kluci máte podobnou poučku, že? Ale Jarku, já ti nic brát nechci, hospodaříš dobře a já si tě vážím, jinak bych tu s tebou nebyla, jenže každý začátek je těžký a vyžaduje vyšší investici – rozumíš trochu podnikání, ne? Tak tak nějak.“

* - * - *

(Pozdější úvaha Živitele Žebráckého.)

_ Tak mi náčelník policie dal svoje dva nejlepší, nejschopnější policisty. Když jsem je uviděl, šel jsem do kolen. TOHLE má být výkvět naší policie? Chlap jak hora v motorkářské kombinéze, s holou hlavou v šátku a mrožím knírem pod nosem a jeho parťačka, drobná holka také v kombinéze, ale moc pěkná, asi si ji drží jako sexůvku. Když ale můj případ začali se mnou probírat, musel jsem smeknout. Taky mne to mohlo všechno napadnout, ale nenapadlo. Tak jim holt nachystám seznam všech mých zaměstnanců za poslední rok, sortiment zboží, co se nejvíce ztrácí a kdy k těm ztrátám nejpravděpodobněji dochází. A přijdou se poohlédnout po obchodě, ale když tam nebude nikdo z personálu, aby zlodějíčka nevyplašili. Tak uvidím, začíná to vypadat nadějně.

* - * - *

(Dialog vyšetřovatelů poručíka Veroniky Hubačové a kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

„Tak si to, Ronko, shrneme. Nejprve ti zaměstnanci. Běžní, celkem slušní lidé, žádná verbež. Projdeme si jejich záznamy a podíváme se také, s kým žijí a koho mají za příbuzné. Podle kvanta a sortimentu ukradeného zboží to nemůže být pro osobní spotřebu kohokoliv, pokud tedy nežije v nějaké komuně. Vypadá to, že ten někdo krade ve velkém a nakradené zboží dál prodává. Sotva ale prodává po domě sousedům, spíše to vypadá na nějaký stánek s občerstvením nebo nějaké bistro. Pak také musíme důkladně prohlédnout ten obchod, protože tolik zboží neodneseš v rukách a v taškách, pro ně musí jezdit autem a odvážet je v přepravkách. A jak to pašují ven? Nejspíše zadem, rovnou ze skladu a v noci. Vyžádám si od náčelníka dvě kamery, jednu bychom nainstalovali zvenku a druhou zevnitř, do skladu. Sotva to někdo bude krást z regálů, to by bylo moc nápadné. Uvažuji dobře? Nebo máš ještě nějaký nápad?“

„Ta kamera venku by měla mít noční vidění a ta vevnitř určitě, ve dne takové kvantum nemůže nikdo odvážet, aby si ho nevšimli. A nikdo nebude ve skladu v noci rozsvěcet, to by mohl rovnou na sebe zavolat policii. Možná bychom tam mohli osobně pár nocí hlídat, abychom viděli cvrkot kolem obchodu. Nekoukej naštvaně, měli bychom obětovat pár večerů, po půlnoci tam sotva někdo pojede krást, večer bude méně nápadný.“

„Tak dobrá, konec konců máme večery volné a ty stejně říkáš, že bychom měli náš sex omezit, abychom si byli vzácnější.“

„No, já si to omezování ještě rozmyslím, Jarku, ty večery budou dlouhé a nudné a kdoví, kolik jich nakonec bude! Na harleyce hlídat nemůžeme a v autě to jde taky…“

* - * - *

(Tajná úvaha poručíka Veroniky Hubačové.)

_ Každá ženská má problém s penězi, a to permanentní. Největší problém mi teď dělá ta nádherná kabelka a lodičky, co k ní tak pasují. Jak si ji mám koupit a prachy na ni zašantročit z rozpočtu na domácnost, aby Jarek nevylítl? Tu pálku za kabelku a lodičky jen tak neschovám, to je fakt trochu moc. Ráda bych šla do divadla nebo tak někam, trochu se provětrat ve společnosti, trochu si zahrát na princeznu, a vlastně nemám co na sebe. A protože půjdu s Jarkem, měl by o nich vědět. Nebo si je mám jen tak vzít a když se bude divit, vynadat mu, že si mne nevšímá? To by také šlo. Ale třeba když nějaký případ dobře dopadne, tak mi ze samé radosti koupí tu kabelku i s lodičkami. A šaty k tomu a budu mít vystaráno! No a druhá kombinéza bude muset počkat…

* - * - *

(Dialog Živitele Žebráckého a obou vyšetřovatelů na místě činu.)

„Koukněte se tady, na to okénko při zemi. Všechna ostatní jsou plná prachu a pavučin, jen to jedno vypadá, jako by ho někdo utíral, jako by bylo permanentně používané. Kam vede?“

„Do skladu, kam by vedlo. Ale tím nikdo neproleze, ani malé dítě ne, tím se protáhnout nedá.“

„Možná ten někdo nemusí prolézat dovnitř, možná mu stačí prostrčit ruku a nahmatat zboží v regálu nebo na zemi u okénka.“

„To je fakt, to by mohl, my ty regály máme skoro u zdi, kdyby někdo k okénku šikovně nachystal zboží, tak ten druhý nebude mít problém všechno pobrat a nikdo si ničeho nevšimne, kdo by také obcházel regály zezadu u zdi.“

„Tak super, sem nainstalujeme kamery, jednu zvenku a druhou zevnitř. Po pár dnech budeme mít důkazy.“

„A co můj seznam zaměstnanců? Máte na někoho podezření?“

„Jedna paní nám z něj vykoukla, protože její matka má živnosťák na stánek s občerstvením, kde by ukradené zboží bez problémů rozprodala a celou tržbu strčila do kapsy. Ale mohl by to být i někdo jiný, vždyť to zboží nemusí prodávat jenom někdo z rodiny, ale kdokoliv se může domluvit s kýmkoliv. Bez kamerového záznamu nikomu nic nedokážeme a vybafnout na někoho bez důkazů? Na nějakou dobu s tím přestane a my budeme nahraní.“

„Já jsem moc rád, že jste se do toho dali právě vy dva. Děláte na případu pár dní a už máte slušné výsledky.“

„Jen tak mimochodem, abyste byl informován. Budeme tady pár dní osobně hlídat abychom viděli večerní cvrkot kolem obchodu, ty kamery by samy o sobě nemusely stačit. Celé by to mohlo přece jen probíhat trochu jinak než si představujeme a na záznamech by pak nemuselo nic být. Tak na nás nepošlete naše kolegy!“

„Jasně, nechám to celé na vás! A tady máte něco ode mne, aby se vám lépe hlídalo.“

* - * - *

(Dialog obou vyšetřovatelů večer na místě činu.)

„No super, dostali jsme štangli uheráku a flašku vizoura, abychom lépe hlídali, tak to při hlídání urazíme.“

„Jarku, ty jsi fakt otřesný chlap. Jak dlouho tě učím stravovat se dietně a zdravě a ty se mi budeš po večerech cpát uherákem a zapíjet to vizourem? Bez chleba a uherák si krájet pěkně natlusto? Vždyť si za chvíli nedopneš kombinézu!“

„Ale Ronko, tolik toho zase nemáme a při mém metabolizmu mi to zažívacím traktem jenom prohučí, tak co! A ty by ses měla také občas spustit a spáchat nějaký dietní přečin. Na, tady máš uherák a nůž, zakroj si taky kus!“

„Prý dietní přečin, já se z tebe fakt zblázním. Přečin! Pro mne by to byl přímo zločin!“

„Hele, nebrbli a koukej, co se tam děje. Kdosi přijel autem, zaparkoval až u zdi a leze po čtyřech k okýnku. Teď strká ruku dovnitř a cosi vytahuje. Máme ho!“

„Policie, stůjte! Stůjte! Nenuťte nás střílet!“

* - * - *

(Závěrečné shrnutí případu oběma vyšetřovateli.)

„Tak hotovo, Jarku! Na kamerových záznamech je vidět ta paní, Nuzná Kapsa, jejíž matka prodává v kiosku občerstvení. Přes den si všechno nachystá a večer pro zboží přijede jejím autem. Takže jsme je dopadli, a to jejich vykrucování je jim houby platné. Celé to nachystám pro obžalobu, ale nechala bych na majiteli obchodu, jestli případ bude řešit soudně nebo jinak. Nuzná Kapsa je živitelka vlastně celé rodiny a plat u Živitele Žebráckého nebude nic moc, tak asi krade kvůli nim. Neměli bychom bezcitně ubližovat lidem v nouzi.“

„Máš pravdu, Ronko, měli bychom se chovat lidsky. Kromě toho, u nás doma se říkalo, že z pytláka bývá nejlepší hajný, tak já zkusím majiteli obchodu něco navrhnout. Ale rozhodnout se musí sám, nebudu jej k ničemu přemlouvat, do ničeho ho nutit.“

„Mně se zdá, že je to rozumný mužský, žádný zuřivý mstitel bezpráví, tak mu všechno řekneme a sepíšeme a pak to necháme na něm.“

„Ronko, ty jsi ta úplně nejvíc nejbáječnější ženská a já tě moc a moc miluji!“

„Jarku, já jsem tak ráda, že děláme spolu a že si tak rozumíme. Taky tě moc a moc miluji, ty můj Goleme se zlatým srdcem! A ten zbytek uheráku a vizoura je tvůj, já ho stejně nemusím.“

* - * - *

(Dialog Živitele Žebráckého s kapitánem JUDr. Jaromírem Kohoutkem.)

„Pane kapitáne, to jste mne opravdu dojal. Já dobře vím, že platy u mne nejsou vysoké, je to opravdu bída, ale ta paní si svou nuzotu způsobuje sama. To, co jste mi o ní řekl, sám moc dobře vím a čas od času jí pomáhám nějakou odměnou či prémií, ale tolerovat krádeže ve velkém opravdu nemohu. Takový Ježíšek zase nejsem. A její účinná lítost a její pomoc při odhalování dalších krádeží? Prosím vás, já přece nejsem včerejší a všechno to moc dobře vím, ale rovněž tak dobře vím, že všechno uhlídat prostě nejde. V obchodech se kradlo, krade a krást bude, to je zkrátka přírodní zákon stejně nepopiratelný a nezrušitelný jako gravitační zákon a nikdo s tím nic nenadělá. Jediná mast na tyhle zlodějíčky je exemplární trest, opravdu exemplární, aby si příště dali pozor. Ale ani ten nejexemplárnější trest moc nepomůže, krást se za chvíli začne znovu a pojede to dál. Asi víte, že ve středověku měli kapsáři nejlepší žně, když na náměstí pro výstrahu věšeli jiného kapsáře, lidi na to čučeli a nedávali si pozor na měšce.“

„Já vím, to všechno je váš názor a já vám do trestání nechci mluvit a ani mi to nepřísluší, ale navalit na ni všechny krádeže od doby, kdy k vám nastoupila, je snad trochu moc, ne?“

„To je, pane kapitáne, právě ta exemplárnost trestu, že dopadený hříšník zaplatí všechno i za ty ostatní. Tak jako ve škole, tak jako na hřišti. Kdo je dopaden…“

* - * - *

(Druhý díl rodinné debaty obou vyšetřovatelů o rodinných financích o něco později.)

„Ronko, jak to vypadá s tvými úsporami na druhou kombinézu? Máš už něco našetřeno?“

„Ani ťuk, Jarku. Pochop, po škole mám šatník úplně prázdný, naši mi toho zase moc nekupovali, a co v něm mám je k ničemu, to nejsou šaty pro pracující ženu, i když jezdí na harleyce. A na šminky mi naši taky moc peněz nedávali a čím jsem starší, tím víc jich potřebuji a kvalitnějších. Když se ti chci líbit, a to já chci, abys mi nekoukal po jiných, tak mi na to šetření nic nezbývá.“

„Chápu, přesně to jsem čekal. Kdysi jsme si na oddělení založili fond nouze. Každý jsme dali tisícovku do obálky a ty prachy byly u šéfovy sekretářky ve stole. Když někdo měl problém, tak si z té obálky půjčil kolik potřeboval a o výplatě to vrátil. Ale moc dlouho nám to nefungovalo. Měli jsme na oddělení dvě kolegyně a ty si v jednom kuse chodily do obálky vypůjčovat. Měly permanentní stav nouze. Nakonec to dopadlo tak, že si každá půjčila půlku, o výplatě sice prachy vrátily, ale hned druhý den si je zase půjčily, takže obálka byla pořád prázdná.“

„Šikovné holky, obě dvě.“

„Jenže jim to dlouho nevydrželo. Nakonec jsme se naštvali, že fond je furt na nule a tím pádem na nic. O jedné výplatě jsme si jej bez náhrady rozebrali a holkám sklaplo.“

„No jasně, to jste celí vy chlapi. Vůbec nemáte sociální cítění a smysl pro humor!“

„Tohle je u vás ženských humor? HUMOR?!“

„Ale Jarku, nevyskakuj hned! Vždyť já si dělám legraci!“

„Ach, Ronko moje! Kdybych tě tak nemiloval…“

„Ale miluješ mne pořád, že ty můj Goleme s milujícím srdcem?“

„Co jiného mi také zbývá…“

„A pomůžeš mi s tou druhou kombinézou, viď že ano?“

„Co jiného mi zbývá, když nic neušetříš protože se mi chceš líbit. Ženské! Vždycky si něco vymyslí aby nás ukecaly, aby nás dostaly tam, kam chtějí. Jenže zabít je nesmíš a bez nich dlouho nevydržíš…“

„Vždycky přece můžeš zvednout zálohy na plyn a elektřinu… Jarku, nech toho! Pamatuj, že jsem slabá a křehká žena!“

* - * - *

(Úvaha poručíka Veroniky Hubačové.)

_ To byl nápad! Už nemusím Jarka rozhicovávat jenom žárlivostí, abychom měli krásné, divoké milování. Můžeme se taky bavit o penězích…

_ Ale máme problém s Nuznou Kapsou. Nejenže na ni Živitel Žebrácký navalil všechno, co se mu ztratilo za dobu, kdy ona u něj dělala, nejenže ji na hodinu vyhodil, ale částku za ukradené zboží navýšil tak, že ona tolik zboží prostě ukrást nemohla, protože tolik ho ve skladu ani nemohl mít. Znám se s jejím advokátem ex offo a probrali jsme to spolu a pak k tomu přizvali i Jarka. No a ten navrhl, že bychom měli Živiteli Žebráckému pohrozit berňákem. Toho se přece nejvíc bojí.

_ Jenže než jsme to stačili zrealizovat, berňák se k této informaci dobral vlastní cestou a na Živitele Žebráckého vlítl celou svou vervou. Ty vogo, to byla jízda! Papíry lítaly jako vlaštovky o velké přestávce, o způsobenou škodu a náhradu se smlouvalo a handrkovalo jako na perském trhu a nakonec ta škoda šla dolů tak, že Nuzná Kapsa si sice půjde sednout, ale jen na chvíli. To přežije.

* - * - *

(Závěrečný díl debaty o rodinných financích obou vyšetřovatelů.)

„Jarku, já tě nechci trápit kvůli penězům, když to tak špatně snášíš. Chováš se ke mně velkoryse a já chci, aby to tak zůstalo. Jenže všude okolo je tolik lákadel a je tak krásné podlehnout… Odolám všemu kromě pokušení, kdopak to řekl? Nebyl to náhodou muž? Ne, už tě zase zlobím. Já vím, kupovat nesmíme to, co by se nám hodilo, ale to, co skutečně potřebujeme. A s králem Miroslavem, tedy s mírou. Ale každý občas nutně potřebuje udělat si radost a ženská, když žije s chlapem, tu potřebu cítí častěji, protože život s mužským bývá více stresující už tím, že ženská musí ustupovat a jednat diplomaticky, i když jí to zrovna nesedne, i když by to raději řešila kraválem, chápeš?“

„A ty si myslíš, že obráceně to neplatí? Že život se ženou není mnohem více stresující než bez ní, pokud tedy člověk nechce v jednom kuse řvát a ohánět se pěstmi? A copak já se mohu ohánět pěstmi a obzvlášť ve vzteku? Všechno bych rozmlátil, všechny bych pozabíjel. Taky musím jednat diplomaticky a mírně, tedy po tvém s králem Miroslavem.“

„Jarku, prosím, dej mi ještě chvilku abych našla i v tomto sebe samu a náš modus vivendi.“

„Ten náš modus vivendi i modus operandi musíme hledat oba. Co kdybychom to zkusili v postýlce?“

„Už zase?“

„Lepší než křikem, nebo ne? Viděl jsem kdysi starý francouzský film o dvou manželích, Italce a Francouzi. A vždycky, když z jeho strany šlo do tuhého, tedy když se začal kvůli něčemu rozčilovat, ona řekla „Tohle si poslechnu vleže,“ shodila šaty a šupla do postele. A on neodolal. Fungovalo jim to celá léta.“

„Tak tohle mi vysvětli vleže…“

* - * - *

(Rozhovor Nuzné Kapsy s kapitánem JUDr. Jaromírem Kohoutkem a poručíkem Veronikou Hubačovou na náměstí o něco později.)

„Pane kapitáne, pane kapitáne, prosím, zastavte, chtěla bych vám poděkovat!“

„Poděkovat??? Tak to by bylo poprvé, co mi děkuje někdo, koho jsem dostal do báně!“

„No, víte, já vám nechci děkovat za dopadení, ale za to, jak jste se potom ke mně chovali. Ty přímluvy, intervence a tak. Ale hlavně a především za to, jak můj problém nakonec dopadl.“

„Jak dopadl? Ty něco víš, Ronko? Ne? Tak nám to, prosím, nejprve vysvětlete.“

„Jak víte, byla jsem odsouzená na řadu měsíců a i když mne za dobré chování pustili domů dřív, rodina tak dlouho beze mne a mých peněz nemohla vydržet. No a tak se museli o sebe postarat sami. Už tušíte? Ne? Tak zaprvé můj věčně nachmelený manžel odešel z domu, tedy přesněji má matka s ním vyrazila dveře a mně tak ubyl jeden věčně hladový a žebrající krk. Zpátky jsem ho už nevzala a to se mi nikdo nemůže divit. Dělal výstupy u sebe v práci, dělal je i u mne v práci, oběma nám ničil život a nechal toho, až jsme byli úplně na dně. Všechno mi zkazil, všechny šance, celý život! A když by se nám začalo dařit lépe, začal by s tím znovu. Chlast, kravály, ostudy na veřejnosti! Tak jsem řekla dost! Rozvádím se s ním.“

„To jste tedy vzala pěkně od podlahy!“

„Měla jsem to udělat už dávno, hned, jak s těmi kravály začal. Všechny ty trable jsem si mohla odpustit, hlavně to vězení. Byla jsem blbá, zaláskovaná a on to se mnou uměl. Láska k člověku, který si ji nezaslouží, je pro ženskou hrob. A láska k člověku, který místo aby vám pomáhal vzhůru, tak vás stahuje dolů, je v podstatě sebevražedná, no ne?“

„To skutečně je. Jak vidím, začínáte nový život…“

„A to je jen začátek. Má matka konečně pověsila svůj stánek na hřebík, co by v něm také prodávala, když jí vyschly dodávky zboží za pět prstů, a zažádala si o důchod. Nic moc, ale lepší než předtím. No a to nejlepší nakonec. Syn se konečně pochlapil, nechal flákání s kamarády po hospodách a špinavých kšeftů a našel si práci ve fabrice. Zpočátku měl trochu problém s ranním vstáváním a docházkou, ale velice rychle se umravnil a stal se z něj pracant, kterého si chválí a kterému i dobře platí. Natolik dobře, že mne podporuje, tedy vlastně vrací vše, co jsem mu bezúplatně a nenávratně půjčila.“

„Tak to vám gratulujeme oba, že, Jarku?“

„Nakonec to nejlepší. Ve vězení jsem chodila do dílny šít a šlo mi to tak dobře, že jsem si tam udělala výuční list jako švadlenka, po propuštění jsem si hned našla práci, chodím šít do jedné malé dílny a máme tolik práce, že dostávám dvojnásobek toho, co jsem mívala u Živitele Žebráckého. Nakonec jsem na tom mnohem, mnohem lépe než předtím. Dokonce jsem se synovou pomocí zaplatila skoro všechny dluhy, co jsem předtím nadělala. No není to přímo zázrak?“

„Tak to vám musíme poblahopřát!“

„A to přesto, nebo lépe řečeno díky tomu, že jsem seděla nějakou dobu v báni. Není to paradox? A to všechno díky vám!“

„Jenže tohle přeháníte. Je to díky tomu, že vaše rodina a vy sama jste se postavili na vlastní nohy. A to je ten nejlepší konec, jaký si člověk může přát, jaký my můžeme přát vám…“

„Stejně vám děkuji. Nedovedete si představit, co pro mne znamenalo, že jste mi věřili, že jste se za mne přimlouvali. Za ubohou ženskou po krk ve sračkách. Pro mne to byla obrovská vzpruha, neskutečná podpora, která mi pomohla nezapadnout zase nazpět do těch mých sraček, ale dostat se z nich ven. Můžu se ještě optat, jak dopadl Živitel Žebrácký? Prý na něj vyrukoval berňák.“

„No, my to moc nesledujeme, víme jen, co se proslýchá na veřejnosti. Prý mu na základě čísel, které poskytl soudu k vašemu potrestání, vyměřili obrovskou dodatečnou daň a on se s nimi ještě pořád soudí. Buďto berňák nebo advokáti ho přivedou na mizinu, Živitele Žebráckého, hamouna nenažraného.“

„No ten ale dopadl…“

* - * - *

(Nový trik poručíka Veroniky Hubačové.)

_ Ten trik s probíráním problémů vleže v posteli fakt funguje docela dobře, když mám při něm tak velkou převahu. Tak ještě něco zkusím. „Jarku, ty jsi tak velký a já drobná a nedosáhnu na skříně a na obrázky, co kdybychom si rozdělili domácí práce? Já vaření a ty úklid? Co říkáš? Neprobereme to v postýlce?“

* - * - *

(Málokdy má poslední slovo muž, leda když řekne „Tak si to tedy kup!“ Kapitán JUDr. Jaromír Kohoutek to rozťal.)

_ Těch pár korun navíc, které mne bude tento vztah stát, a další pitominky okolo mi nestojí za hádky a nepříjemnosti. Kvůli penězům přece nebudu riskovat vztah jako na horské dráze a to podstatné si ohlídám. Ať si tedy holka koupí, co chce, a s domácností jí také pomůžu. U financí brzy narazí na dno a sama sebe umravní. A ta trocha práce doma mne nezabije a ona mi může víc pomáhat s vyšetřováním. Její rozum se na to báječně hodí!

* - * - *

(Konec dobrý, všechno dobré.)

„Ronko moje, ty jsi ta nejbáječnější ženská na světě. Dostali jsme parádní odměnu za vyřešený případ a já jsem šťastný, že nám to spolu klape. Moc ti za všechno děkuji a rád bych se ti nějak odvděčil, jenom nevím jak.“

„To jsem moc ráda, Jarku, že jsi uznalý, dokonce tak, že se mi chceš odvděčit. Jak to máš udělat? No přece od té doby, co Féničané vynalezli peníze, které zásadně usnadnily nakupování, to přece není žádný problém.“

„Takže Féničané, ano? Ti za to mohou? A co sis vybrala? Určitě už máš něco vyhlédnuté.“

„Mám vyhlédnutou jednu kabelku a lodičky na vysokých podpatcích. Ale varuji tě, nejsou levné.“

„Bodejť by byly, to bys nebyla ty. Ale ať stojí cokoliv, ty mně za to stojíš.“

„No to je slovo stoprocentního chlapa, Jarku!“

„Ale nač ti budou, když nemáš večerní šaty a my nikam nechodíme?“

„Já už jsem si na večerní šaty našetřila…“

„Co prosím? Asi jsem se přeslechl…“

„Na-šet-ři-la, Jarku, skutečně našetřila. Už mi začaly vycházet peníze a nechci ti říkat o každou korunu navíc.“

„No to jsem rád, že se z tebe stala žena, co rozumí penězům natolik, že s nimi vyjde. Co si dokonce našetří na šaty. Za to tě vezmu do divadla a pak na parádní večeři do nóbl restaurace, ty má guvernérko rodinné banky. Jen mi naznač, na co chceš jít.“

„Ach, Jarku…“

* - * - *

(Nuzná Kapsa se bojí budoucnosti.)

_ Moje finanční horská dráha se konečně dala do pohybu a vyvezla mne nahoru. Nahoru, protože výš už to v mém případě prostě nejde. Jsem švadlenka, která si našla dobrou práci za dobré peníze a na nic lepšího se vlastními silami prostě nezmotám. Žádný pracháč o mne v mých letech už nezavadí a nějaké jiné cesty k ještě většímu zbohatnutí, na vyšší level už neexistují. Tedy jsem nahoře. Pokud horská dráha je taková, jakou si ji představuji, pak v mém případě existuje jen jediná další možnost, a to sešup dolů. Pořádný. Něco se semele a já budu zase s kopou dluhů na mizině. Na dlažbě. Nebo že bych se ještě nějakou chvíli udržela nahoře? Držela se toho, co mám? Zuby nehty?

_ No jo, čím výš se člověk vydrápe, tím větší strach z té horské dráhy má.

* - * - *

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s inscenací Horská dráha Divadla Bolka Polívky a jeho zápletka i postavy jsou vymyšlené. Dále upozorňuji pozorné čtenáře, že povídky nezveřejňuji chronologicky nýbrž na přeskáčku tak, jak mi v novinách přicházejí témata. V knížce ale bude vše jak má být.

Publikováno 5. 1. 2019


Malá knižní recenze

Tedy řeknu vám, že takovou knížku jsem ještě nečetl. Jedním dechem, jedním vrzem. Začal jsem chvíli po desáté večer a sklapl jsem ji po šesté ráno už přečtenou. A celé následující dny jsem byl jako praštěný pytlem po hlavě. Ne díky spánkovému deficitu, jsem sova a na celonoční četbu nebo práci jsem zvyklý a deficit snadno doháním, ale díky tomu, CO jsem četl.

Knihu o dokonalém životě. O dokonalé rodině. O dokonalé lži. Psychothriller.

Ten podtitul mne okamžitě zaujal a tak jsem si ji u nás v knihovně půjčil. Neznal jsem autorku, nečetl žádné recenze, žádné prefabrikované fráze na zvýšení prodejnosti, nic. A rovnou ji zhltl. Ne že bych přeskakoval stránky nebo je četl jediným mrknutím oka, jak to u jistých knih dělávám. Ne. Četl jsem ji poctivě stránku po stránce, i když rychle, bez zamýšlení se. Na to nebyl čas. Děj mne vtáhl do sebe a já byl lačný po dalším vývoji. I když, po pravdě řečeno, nebylo vlastně proč. Malý domek na samotě ve švédských lesích nedaleko Stockholmu a v něm tři hlavní a jediné postavy, které se navíc ve vyprávění neustále střídají a každá děj vypráví ze svého úhlu pohledu. Merry, mladá žena z lepší rodiny, která se sem odstěhovala z New Yorku se svým manželem Samem a malým, sotva ročním synkem Conorem, aby zde, v čisté přírodě, prožila jejich společný sen o dokonalé rodině. A za nimi přijíždí také z New Yorku její přítelkyně z dětství Frank, žena, která Merry zná natolik dlouho a natolik dobře, že dokáže odhalit cokoliv, co se skrývá pod povrchem. Už tušíte?

Tak nějak tak, ale rozhodně ne tak, jak si myslíte, že tak.

Postupně se před čtenářem odkrývá dokonalá lež, grandiózní farizejství, neskonalý podvod, který jeden každý z nich páše na tom druhém, jen aby jejich životy a jejich vztahy se navenek zdály dokonalé. Nic není takové, jaké se zdá být. Merry nedokáže vzít malého Conora do náruče a ukonejšit ho, když pláče, pohrát si s ním, když ho krmí, zkrátka ledová matka, která nechává své dítě plakat až do vysílení a péči o něj velkoryse zanedbává. Sam, který předstírá práci, ale ve skutečnosti si peníze na živobytí obstarává jinak. A Frank, která sice žije blyštivým životem úspěšné mladé ženy bez rodiny, ale ve skutečnosti – no, nebudu zabíhat do podrobností, nebyli byste zvědaví, nebyli byste překvapeni.

Autorka je spravedlivá, muži i ženám naděluje rovnoměrně dobré i špatné vlastnosti, a není ukecaná. To je plus. Žádné vycpávky, žádné dějové odbočky, žádné natahování, aby se naplnil smluvně zajištěný počet stran. I přes tři vypravěče děj uhání kupředu, možná dokonce právě díky nim. Tedy, v každém textu existují zbytečná slova, v některých dokonce všechna, ale zde jich je minimum.

Zhruba v polovině knihy umírá malý Conor, ale není to podle všeho syndrom nenadálého úmrtí kojence, ale úkladná vražda, jak je přesvědčena švédská policie, která se do případu vloží. A teprve teď začnou vyplouvat na povrch ti praví démoni v každém z aktérů, démoni, kteří vám berou dech. Vlastně každý z těch tří má důvod Conora zavraždit, ale udělat to mohl jen jeden z nich. Ale zůstává se jen u tří vypravěčů, policie vstupuje do vyprávění, ne do děje, jen pasivně jako někdo, o kterém všichni tři hovoří, jako předtím Conor.

Mílovými kroky se blíží závěr knihy a teď už vůbec od ní nedokážete vstát, děj se co děj. A jako ve správném psychothrilleru je plný kotrmelců. Kotrmelcem končí policejní vyšetřování, kotrmelcem končí i zápletka kolem smrti malého klučiny a největší kotrmelec nechává autorka provést Merry a Sama a jejich dokonalou rodinu. Vzápětí už končí stránky, ale ne vaše pocity a úvahy, těch si v sobě odnesete hafo. A budou vás nejspíše strašit dalších pár dní jako mne. Však něco podobného k psychothrilleru patří, nebo ne?

Ale pozor, ti démoni, o kterých jsem psal, nejsou z onoho světa, to jsou démoni, které si vytváříme sami v sobě jako reakci na naše okolí a jeho nároky na nás a jako reakci na naše dobré, leč nesplnitelné nároky na sebe samé. Víte, znám pár lidí, kteří by mohli také v oné knížce vystupovat…

A protože nemohu nechat výjimečnou knihu bez užitku povalovat po regálech knihkupců, koupil jsem hned dva výtisky. Jeden pro sebe na pozdější repete, druhý pro vnučky, aby si ji mohly přelouskat dříve než někomu nalítnou na dokonalé kecy o dokonalém manželství a dokonalé rodině.

Vratislav Mlčoch

Fakta o knize:

Autorka Michelle Sacksová se narodila v Jižní Africe. Vystudovala literaturu a filmovou vědu na Univerzitě v Kapském Městě. Dvakrát byla v užší nominaci na South African PEN Literary Award a v roce 2014 byla nominována na cenu Commonwealth Short Story Prize.

Debutovou sbírku povídek Stone Baby vydala v roce 2017 v nakladatelství Northwestern University Press. Její první román V dobrém i zlém (You were made for this) vyšel v létě 2018 v nakladatelství Little, Brown.

V současné době žije ve Švýcarsku a v tom Švédsku podle všeho skutečně byla.

Publikováno 11. 1. 2019

Don Carlos – nebo Karel?

Detektivní novela z připravované knihy „Lehké případy pro harleyku“

Volná kreace na dané téma

* - * - *

(Samomluva hlavní hrdinky příběhu Lucky – Lucíe.)

_ Život s chlapem, to je jedno velké, dlouhé a nepřetržité trápení. I když ho máte celkem hodného, jako je třeba ten můj, který nechlastá, netahá se s jinýma ženskýma a neutrácí za drahé koníčky, přesto má spoustu chyb. Skrytých chyb, které na první pohled nezpozorujete, ale když s ním žijete, dobře si je uvědomujete a štvou vás. Štvou vás o to víc, když si uvědomíte, že bez nich by to byl ideální mužský, se kterým by byla radost žít.

_ Snažíte se jeho chyby ignorovat, přecházet je, nahrazovat je svým zvýšeným úsilím. Celkem se vám ta snaha daří dokud si nevšimnete, jak si on ve svém pohodlíčku libuje a to na váš, tedy můj úkor. A to mne pokaždé vytočí natolik, že ztratím sebeovládání a začnu do něho rýt, aby si konečně uvědomil, co dělá, jak se chová a že by se měl zlepšit, pokud tedy se mnou hodlá i nadále žít.

_ Tak třeba ten můj si hraje na Dona Carlose, velkomožného plantážníka a já jsem jenom Lucka, něco jako jeho služka. Přitom není nic moc, ani boháč, ani inteligent, ale průměrný kluk s průměrně malým kašpárkem, o kterého kdysi dávno zavadila, zřejmě omylem, nějaká mulatka z Jižní Ameriky a když ho lépe poznala, nechala ho být. On ale dál spolužáky na vejšce tahal za nos, že si ji vezme a odjede s ní, protože mu to dělalo tuze dobře. Tahal za nos i mne, že bude NĚKDO. No a já kráva jsem ty jeho kecy o vlivném postavení zbaštila a teď z té pasti, do které jsem sama vlezla, nemůžu ven. Viděla jsem se jako žena vlivného, vysoce postaveného muže a do té své představy o sobě samé jsem se zamilovala. A dokážete poručit velké lásce, i když je to sebeláska? Tak té už vůbec ne.

_ Už brzo po vejšce a po svatbě, poslední velké události mého života, se začalo ukazovat, že z něj nikdy žádný Don Carlos nebude, spíše jenom Karel, lepší poskok ve velkém podniku. Chyběly mu konexe nebo, a to spíše, se ty jeho konexe ukázaly být nedostatečné pro vyšší postavení. To byla první veliká rána pro mou sebelásku a řekněte, když sama sebe nebudete milovat, tak kdo to za vás udělá? No a nejlepší medicínou na zdrclou sebelásku je svalení viny a ječení na někoho jiného.

_ Do role viníka je nejlépe pasovat vlastního manžela. Sice existují i jiné subjekty, například vlastní rodiče, ale manžel má hned několik výhod. Tou nejpodstatnější je ta, že je každodenně po ruce a že jej lze trápit na vícero způsobů, nejen jekotem. Kde jsem bez tebe mohla být, můžete na něj ječet po zbytek vašich společných dní a on se na tu jedinou, podle všeho správnou a pravdivou odpověď, a sice V prdeli, netroufne ani pomyslet, natož ji vyslovit nahlas. Má situace je o to horší, nebo snad výhodnější, že ten můj Karlík se pořád dál nosí jako páv a já, protože mi to není vlastní, kolem něj poskakuji jako jeho služtička. Tak tohle se mi vůbec nelíbí. Hádkami to sotva vyřeším, ty hádky ho nevrátí na zem, neudělají z něj normálního Karla, ale mně pomohou. A on, ten blb, se furt chová jako Don Carlos, náfuka, macho, otrokář. Už mám dost těch jeho plantážnických manýrů!

_ Když do něj ryji, tak on se zpočátku mírně slovně brání, snaží se situaci uklidnit, zmírnit, ale na mne takové úhybné manévry neplatí. Jediný správný a pro mne přijatelný způsob by byla jeho bezvýhradná omluva a pak účinná snaha o zlepšení sebe sama. Jenže tohle on nedokáže, spravedlivé řešení z principu odmítá a když mu ho náznakově napovím, rozzuří se, začne na mne řvát, já se bráním stejně hlasitě a nakonec to skončí fyzickým násilím, při kterém on, jako chlap, má navrch.

_ Druhý den jsem plná modřin a kolegyně mne posílají k lékaři a na policii, ale já nejdu a odmítám ho udat, protože si uvědomuji, že po něm žádám víc, než kolik jen on ochoten a schopen poskytnout a že se svých nároků domáhám způsobem, který se jemu zdá příliš dotěrný, vnucující, imperativní. Jenže ty mírnější způsoby už nefungují vůbec, ty už mám všechny dávno odzkoušené.

_ Asi bych se měla smířit s tím, jaký je, a nápravu po něm nechtít, ale já takovou povahu nemám. A tak několikrát týdně máme doma veselo, hotovou Itálii k velkému potěšení všech našich sousedů. Pak jsme na sebe pár dní hodní, milí a pozorní, dokud vše nesklouzne do starých, vyjetých kolejí.

* - * - *

(Dialog poručíka Veroniky Hubačové a kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

„Jarku, slíbil jsi, že budeš uklízet zatímco já budu vařit. A podívej se, jaký je tady binec. Nejen tvoje věci rozházené snad po celém bytě, i na vecku, ale také závěje prachu všude možně, takže ti mohu psát po nábytku vzkazy „Ukliď!“ Měl bys držet svou část dohody, když já dodržuji tu svou!“

„Já si na žádnou takovou dohodu nevzpomínám!“

„Ale jen si vzpomeň! Tenkrát vleže v postýlce jsme se na tom domluvili…“

„To mi fakt nic neříká…“

„To jsi už zapomněl? Tak pojď, lehneme si do postýlky a já ti to připomenu.“

„No jo, vidíš, už se mi to začíná vybavovat…“

„Jen si pojď lehnout, ať se ti to vybaví celé a pořádně!“

„Ale to není třeba, Ronko, už jsem si vzpomněl a už jdu na to!“

* - * - *

(Samomluva hlavního hrdiny příběhu Karla – Carlose.)

_ Jak se dá vyjít s hádavou babou? Já tedy fakt nevím, já to neumím, já na ni nemám nervy. Možná někdo takovou ženskou zvládá levou zadní, možná někdo s ní dokáže být šťastný nebo si jejích agresivních nálad nevšímat a užívat si ty příjemné, já tohleto nedokážu. Možná je to všechno opravdu jen a jen má chyba, ale ať se snažím sebevíc, pokaždé to mezi námi dopadne stejně špatně.

_ Začne to pokaždé nenápadně. Sedíme třeba u televize, oba jsme v pohodě a jen si tak povídáme o nějakých bezvýznamných věcech, jako co je nového doma či v práci, a já úplně nevinně prohodím Lucko, podala bys mi, prosím tě, pivko? A najednou, aniž bych řekl cokoliv jiného, nevhodného nebo kontroverzního, ona začne dorážet. Verbálně, jak jinak. Snažím se vždycky udržet klid a mír a tak v dobré vůli vysvětluji, jak jsem to myslel a že to nebylo nic proti ničemu, že si z ní služku nedělám ale miluji ji, ale čím víc vysvětluji a mírním ji, tím je ona agresivnější.

_ Nejspíše ji strašně štve taková blbina, že mi na škole říkali Don Carlos, protože nějakou dobu jsem chodil s krásnou mulatkou z Jižní Ameriky až to vypadalo, že se vezmeme a já odjedu s ní dělat u nich plantážníka, jak jsme tomu v legraci říkali. Je to blbina a já z toho nic nevyvozuji, ale ona mi ji stále otlouká o hlavu. A také, že jsem o sobě říkal, že budu NĚKDO, velký šéf. Blbé kecy mladého kluka, copak to lze brát vážně? Copak můžu něco vrátit zpátky? Copak můžu za to, že ta moje byla vždycky jenom Lucka, doma i ve škole? Obyčejná, prostá holka, i když podle mne moc hezká? A že mám plantážnické manýry? Já se chovám všude stejně a v práci by mi je rozhodně netrpěli. Mám dojem, že přehání, že je na mne už alergická. Jenže já ji potřebuji! Mám ji rád!

_ Nesmíte si myslet, že je to otázka chvilky, to jsou debaty na hodinu, na dvě, stále dokola a stále hůř a hůř. Až mi nakonec ujedou nervy, protože já nemám silné, pevné nervy a zvýším hlas. Prostě jen chci, aby toho už nechala. Ale tím jenom přiliji benzín do planoucích emocí. Ona začne křičet také, pak už na sebe řveme oba na plné kolo a tak to pokračuje dál, dokud neztratím nervy docela a jednu jí neubalím.

_ Kolikrát ani to není konec, ona začne řvát ještě víc a já se najednou vidím, jak nad ní klečím a mlátím ji hlava nehlava. Vím, tohle bych rozhodně neměl dělat, ale po třech, čtyřech hodinách urputné a emocemi nabité hádky, při které o nic nejde, vůbec o nic, nic konkrétního neřešíme, vždycky jde o totální blbosti, nedokáži udržet sebeovládání ve společensky přijatelných mezích a bouchnou ve mně saze.

_ Pak se ztišíme a jdeme spát a ona má druhý den napuchlý a promodralý obličej, ale dělá jakoby nic, nevolá policii, nestěžuje si na mne, je v pohodě. Víte, připadá mi to, že mne provokuje schválně, abych ji zbil, protože to prostě z nějakého důvodu potřebuje ke štěstí. Jasně, je to úplná blbost, kdo potřebuje mít monokl pod okem, ale já si to jinak vysvětlit nedokážu. A sousedi v domě a její kolegové v práci? Koukají na mne úkosem, to je on, ten surovec, ten domácí tyran, jenže já takový nejsem, já jsem v podstatě dobrák, já normálně spíše ustupuji, jen doma mám problém.

_ Aby bylo jasno, to není každý den, ale tak jednou, dvakrát za týden a pokaždé to nedojde až na fyzické násilí, mnohdy to ona utne sama v půlce. Jinak je to hodná, příjemná žena, žádná fúrie, žádná semetrika, usměvavá, milá žena. O to hůř ty naše zbytečné hádky a bitky snáším.

* - * - *

(Dialog poručíka Veroniky Hubačové a kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

„Ronko, je tady zase hlášení na tu zbitou Lucku z vedlejší ulice. Už jsme tam byli několikrát, ti jejich sousedi nám volají pravidelně, ale ona pokaždé odmítne učinit jakékoliv oznámení na manžela Karla, popře jakékoliv násilí z jeho strany, vymluví se na nějakou totálně nepravděpodobnou nehodu při domácích pracích. Nechtěla bys za ní zajet tentokrát sama a popovídat si s ní po žensku? Třeba se přede mnou ostýchá, třeba nevolím ta nejvhodnější slova. Na, tady máš klíčky, půjč si harleyku, ale nevoz ji sem, sedněte si někde na kávičku nebo na dvě deci a pokecejte si spolu. Třeba to bude mít ten správný efekt.“

„Jé, Jarku, fakt mi půjčíš harleyku? A mohli bychom se na ní projet kousek za město, do té lesní restaurace? Tam je to moc příjemné, tam by mohla roztát a konečně něco říct.“

„Samozřejmě, jeďte a užijte si to tam, vezmi si pro ni moji helmu, ať vás nezastaví dopraváci! A kdyby promluvila, nemusíš to řešit oficiálně, předvoláním a protokolem, ale třeba jen tak po sousedsku domluvou. Kolikrát je to účinnější.“

* - * - *

(Ti dva ten den večer.)

„Jarku, měl jsi dobrý nápad. Lucka opravdu roztála, svěřila se mi, ale oficiálně nic nechce řešit. Ona má toho svého násilnického Karla zřejmě ráda, pravděpodobně to mezi nimi dobře funguje, až na ty věčné hádky, ale zdá se mi, že jí nějaká ta modřina nevadí, že to ráda skousne, jen když má doma celkem spokojené manželství. Tak jsem si řekla, že jí naučím pár svých chvatů, hmatů, úderů a kopů, aby nebyla tak bezbranná. Ale neboj se, ty nejtvrdší ji učit nebudu, nechci mít toho jejího na svědomí. Chtěla bych tě poprosit, dělal bys nám párkrát sparingpartnera? Jen tak dvakrát, třikrát v naší tělocvičně.“

„Ale jistěže ano, když je to pro dobrou věc. Mám zajít za náčelníkem to domluvit?“

„Už jsem za ním byla a on souhlasí. Už mám všechno domluvené.“

„Tak fajn, bude sranda!“

* - * - *

(Samomluva Lucky – Lucíe.)

_ Tak už nebudu bezbranná chudinka, na kterou si manžel může všechno dovolit. Veronika je suprová baba, napřed jsme si báječně pokecaly a zdrbly život a chlapy a nakonec se mi sama nabídla, že mne naučí pár chvatů a úderů sebeobrany, abych toho svého dokázala zvládnout. Hned mi něco málo ukázala venku na parkovišti a mne to dostalo. Tohleto bych fakt chtěla umět, s tím už se svým chlapem leccos nadělám. Moc se těším na naše kurzy sebeobrany, budu poctivě makat, vždyť mám sakra pořádnou motivaci! Už nebudu žádná Lucka, ale Dona Lucía a jeho posadím na zadek, udělám si z něj Karlíka. Žádného Dona Carlose doma už nestrpím! A chlapy v baráku, co se na mne pokaždé výsměšně dívají, nakonec srovnám taky!

* - * - *

(Samomluva Karla – Carlose.)

_ Ty vogo, to byl ale šrumec! Ta moje na mne řvala jako obyčejně a já na ni, naše zaběhaná klasika, ale když mi konečně ruply nervy, a tentokrát to trvalo o dost dýl, protože jsem se držel zpátky, tak ona nejen vykryla můj úder, ale takovou mi vrazila zpátky, že jsem sletěl na zem. Byl jsem tak překvapený, že jsem na ni chvíli zíral s otevřenou hubou a ona toho využila a nandala mi takových a tak pořádných, že mám nejen držku, ale i hrudník plný podlitin. Pak se mne optala, jestli mám dost nebo jestli chci ještě nášup, a já to vzdal. Tak jsme šli spát, já se od ní držel raději dál, a ráno, když jsem vstal, tak ona už byla v kuchyni, už měla udělanou snídani i pro mne, šoupla mi talíř rovnou pod nos a koukla na mne, jestli mi nemá rovnou šoupnout i jednu do nosu. To byl ale pohled! Kukuč vražedkyně. Zvedl jsem ruce, že se vzdávám, snědl snídani, byla fakt dobrá, a vystartoval do práce. A podržte se, ona šla se mnou, držela se mne pod paží a nesla se, jako by právě vyhrála Velkou cenu. No, vždyť vyhrála a ze mne se stal otloukánek. Jak to teď bude u nás doma vypadat? Bude mne pravidelně dvakrát týdně mlátit? Budu doma i jinde jenom Karlík a z ní bude Dona Lucía?

* - * - *

(O pár dní později dialog obou vyšetřovatelů.)

„Už tu máme zase oznámení na ty hádavé lidi, co k nim každou chvíli jezdíme, Lucku a Karla. Ale podrž se, Ronko, tentokrát má modřiny v obličeji ten chlap. A nejen to, ta ženská se plnou vervou pustila i do sousedů, když na ně tloukli a zvonili, aby už byl konečně klid. Dokonce vylítla i na domácího. Nakonec prý obešla všechny sousedy, nechala si ke dveřím zavolat manžela a rovnou mu takovou ubalila, že kecl na zem. A ona se jen usmála, velice slušně mu řekla jistě víte, za co jste ji dostal, zavřela dveře a šla k sousedům na dalšího. Takhle obešla celý dům a nakonec zašla za domácím a toho kromě facky kopla i do koulí. Fakt nepadaly jenom facky, ale pořádné rány do ksichtů, takže nikdo z domu si už netroufl otevřít dveře, aby jí to oplatil. Ona ty rány rozdávala, ne ti sousedi nebo domácí. Tak to budeme mít tady veselo, protože oni to jen tak nenechají. Chtějí podat trestní oznámení nebo tak něco. Co jsi tu Lucku vlastně naučila? Chucka Norrise?“

„Ale Jarku, vždyť víš, vždyť jsi na těch trénincích byl s námi. Jen tu nejzákladnější sebeobranu, nic víc.“

„Tak potom to musí být opravdu talentovaná bojovnice, když domlátila nejen manžela, ale i celý barák. Ty jo, to je baba!“

„Jarku, prosím tě, nepřeháněj, stačí, že přehánějí lidi tam u nich v domě. Předvoláme si je, sepíšeme protokoly a pak si předvoláme ji a jejího manžela. Uvidíme, vyřešíme.“

* - * - *

(Samomluva kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

_ Ty protokoly byly opravdové počteníčko. Kam se hrabou Italové z jihu! Ti dva zvládli dvakrát za týden obrátit nejen svůj byt, ale celý dům vzhůru nohama, všechny probudit, vyděsit všechny děti v domě a ještě se servat se sousedy. Dokud bývala bita jen ta ženská, tak to prý docela šlo, ale od té doby, co má ona navrch, jsou ty kravály dvojnásobné co do hluku i doby trvání, možná prý dokonce trojnásobné. Domácí jich už má plné zuby a chce požádat soud o nucené vystěhování bez náhrady.

_ Tak jsem si předvolal toho chlapa. Přišel domlácený, prý doma cosi kutil a dřevěná palice, kterou tloukl do dláta, mu vyletěla z ruky a dobila mu ksicht. Jo, vyletěla z ruky! To znám. Jak mu tak vyletěla z ruky, tak vlétla do ruky jeho ženě a v její ruce nezůstala klidná. Že ale má ta baba švih!

_ O konfliktech se sousedy prý nic neví, on sám se žádného nezúčastnil a pochybuje, že by jeho žena někoho udeřila. Prý je to mírná, milá a přátelská žena. Ano, ten jeho domlácený obličej tomu určitě nasvědčuje. Tak jsem to s ním sepsal a Ronku jsem požádal, aby vyslechla jeho ženu a sepsala protokol i s ní. Bude lepší, když to udělá Ronka, když jsou tak napůl kamarádky.

* - * - *

(O pár dní později.)

_ Lucka přišla a Ronka ji vzala do výslechové místnosti a já stál za sklem. Jak se dalo čekat, všechno popřela, ale když uslyšela, že je domácí chce zažalovat a nuceně vystěhovat, vzala zpátečku. Až tak zaťatá nebyla, aby kašlala i na domácího. Nemůžete bojovat se všemi naráz a už vůbec ne pěstmi, domlouvala jí Ronka. To jde jen v amerických akčních filmech. Když dobijete toho svého a sousedy necháte přitom v klidu spát, nikdo vám nic neřekne a ženským v domě budete sympatická.

_ Ale když do domácích rozbrojů budete třeba i nepřímo zatahovat sousedy, například příšerným kraválem nebo je budete dokonce mlátit také, se zlou se potážete, zvedala prst Ronka. Měla byste je obejít a omluvit se jim všem a slíbit, že ty vaše kravály nebudou tak časté a že nebudete rušit noční klid. Ale hlavně byste měla zajít za domácím a dát to s ním všechno do pořádku. Kupte mu flašku a upečte bábovku nebo tak něco, radila jí a Lucka kývala, že ano.

_ Já už to nevydržel a zašel jsem dovnitř také. Chápu, že si to ti chlapi zasloužili, aspoň tedy podle vašich zkušeností, koukl jsem se na ně a hned mi bylo jasné, odkud vítr fouká. Jasně, Rončiny radikální názory na chlapy a jejich roli ve společnosti. Nemůžete takto zjednávat spravedlnost, brát ji sama do vlastních rukou. Na to jsme příliš civilizovaná společnost. Kdyby mi třeba tady Ronka byly nevěrná, pokračoval jsem, nemohu vyvraždit ženské v celé ulici, i když by si to podle mého názoru zasloužily také, to je přece jasné, ne? A obě holky kývaly, že ano. No a pak si Ronka zase půjčila harleyku a helmu a s Luckou zase jely za město na kávu. Na bojový pokec, na strategickou poradu.

_ Když se o hodně později Ronka vrátila, lípla mi pusu, že je vše vyřešeno.

* - * - *

(Shrnutí poručíka Veroniky Hubačové.)

_ Ona je to docela fajn ženská, akorát hodně divoká. Napřed ji ten její zvládal, i když za pomoci facek a ran, ale co jsem ji naučila se účinně bránit, měla navrch ona a začala mu to vracet i s úroky. Pěkně lichvářskými úroky. Prostě neznala míru a do odplaty zahrnula celý barák. Jen proto, že jsem jí řekla, že dostat po hubě zaslouží všichni chlapi, i Jarek, a někteří také pořádně kopnout do koulí. I Jarek. Třeba proto, jak nás ženské berou. Tak jsme si zajely do naší lesní restaurace a tam jsem jí začala vykládat, jak to řeším prakticky. Minule totiž na Jarka koukala a pak se divila, jak ho zvládám. Jen jsem ji odbyla, ale teď to potřebovalo důkladné vysvětlení a to na oddělení nešlo provést.

_ On Jarek je v podstatě dobračisko, vykládala jsem jí, jen to nesmím přehánět a hlavně se s ním musím krásně udobřit, to je velice důležité. Když se po kraválu s Jarkem krásně udobřím, jemu dojde, že když mne bude nasírat znovu a znovu, přijde brzy o to udobřování a to by silně postrádal, vysvětlovala jsem a baba se smála. Jasně, o to chlapům jde především, to přece všechny známe, usmívala se. No a musím včas přestat. Kdybych hádku hnala přes hranu snesitelnosti, on by se vzepřel a pak by se děly věci, pokračovala jsem ve výkladu. On mne normálně bere jako medvěd grizzly malého, vzteklého mopslíka, prostě můj hněv napůl ignoruje a tak mi leccos prochází.

_ Ale zpočátku jsem tohle nechápala a jednou jsem to přepískla. Šlo o blbost, nějaký nepořádek doma. Napřed jsem na něj ječela a pak jsem ho začala tlouci pěstmi do prsou. Potřebovala jsem se důkladně vybouřit a ten nepořádek byl samozřejmě jen záminka. To všechno klidně snášel. Ale když jsem mu vjela nehty do obličeje, chytl mne, přehnul přes koleno a já si pak tři dny nemohla pořádně sednout na zadek. A ten dobytek se tomu smál a říkal, že bychom to měli čas od času zopakovat, že si to užil a že je to lepší než sex. O moc lepší, chechtal se. Od té doby jsem začala brzdit, aby se z toho nestalo pravidlo, rituál. Můj zadek je na něco jiného než na jeho surové užívání si, dopověděla jsem.

_ Stejně se divím, že ho dokážeš zvládnout, nechápala ještě pořád Lucka. Vždyť on má takovou sílu, že by tě mohl kdykoliv rozmáčknout na kaši! To se ti jenom zdá, já nejsem taková chudinka, usmála jsem se. Já jsem zase velice mrštná a znám takové kopy a údery, že bych ho dokázala zabít holou pěstí dříve, než on by se na cokoliv zmotal. A on to dobře ví, už mne párkrát viděl v akci, a má ze mne tak trochu strach a hlavně mne respektuje. A já zase respektuji jeho, protože kdyby mne překvapil, tak se neubráním. Vzájemný respekt dvou zabijáků, chápeš? A Lucka kývala, že rozumí.

_ Prostě se oba držíme zpátky a vám dvěma bych to doporučovala také, pokračovala jsem ve výkladu. Vždyť ti musí být jasné, že on ti takovou převahu dlouho nenechá, že se taky leccos naučí a pak začne jít do tuhého. Raději brzdi, ať to mezi vámi neskončí nějakým vážným úrazem. Nic nepřeháněj a udobřuj se ještě tentýž den! Už mu odpusť všechny ty roky a všechno to zlé a začněte znovu s čistým listem. On už na tebe útočit nebude, pokud ho nevyprovokuješ, a ty na něj neútoč a když, tak jen s mírou, snesitelně, a včas to stopni. Když chceš s někým trvale žít, nemůžeš ho předělávat, to prostě prakticky nejde, ale místo toho musíš odpouštět. Pořád a pořád dokola odpouštět.

_ S lidmi v domě to musíš dělat ještě opatrněji. Co ti projde doma, oni jen tak nenechají. S nimi buď mimořádně slušná a opatrná. Obejdi je a promluv si napřed se ženskými a pak za nimi jděte oba, ty a Karel, něco jim doneste a omluvte se. A hlavně slibte, že se nic podobného už nebude opakovat. No a s domácím to dejte do pořádku především, nechceš přece jít bydlet do útulku pro bezdomovce, usmívala jsem se na ni a Lucka chápala, jak to myslím. Já Jarka také nezabiji, i když k tomu mívám tisíc chutí a důvodů, dodala jsem. Já mu také odpouštím pořád a pořád dokola. Ještě ho přece budu potřebovat!

_ Víš, když chceš s tím druhým žít v příjemném a oboustranně přijatelném vztahu, nesmíš chtít nad ním totálně zvítězit, úplně si ho porobit. Musíš mu nechat nějaký životní prostor, ovšem pod svou kontrolou, a také jistou sebeúctu. Jinak to nemůže a nebude fungovat. Státníci tomu říkají omezená suverenita, usmála jsem se ironicky. Jarek ji má také a vůbec mu nevadí.

_ Ale stejně mi řekni, Veroniko, ptala se mne ta ženská, proč s chlapem žít, když k tomu, abys s ním vydržela, musíš být chytřejší než on, lstivější, vytrvalejší, odhodlanější, soběstačnější a nakonec i silnější než on? Má cenu s někým takovým ztrácet čas a energii? Víš, když já bych moc chtěla rodinu, velkou rodinu se spoustou dětí, odpověděla jsem jí, a to jinak než s chlapem rozumně nejde. Jasně, jsou tu alternativní metody, některé zpočátku i snadnější a veselejší, ale pro děti a pro mne výhledově je klasická rodina to nejideálnější řešení, A když už jsem si našla chlapa, se kterým dokáži vyjít, tak proč ne?

_ A co když to najednou vycházet přestane? dorážela ona. Novou situaci budu řešit, až nastane, usmála jsem se. Existuje velké množství způsobů, jak takový problém řešit, ale tím se budu zabývat, až k tomu dojde a podle okolností, v jakých se ocitnu, vysvětlila jsem jí své krédo a ta ženská mne zlehka objala a políbila na tvář.

* - * - *

(Shrnutí Lucky – Lucíe.)

_ Tak jo, Veronika má pravdu a místo Karlíka budu mít dál Dona Carlose, ale já nepřestanu být Dona Lucía a šéfovat domácnosti i nám dvěma budu já. K Lucce se už nevrátím, s tou je konec. A když se bude cukat, srovnám jej do latě, pěstmi už se mnou nic nespraví. Ono bude rozumnější hrát mu dál tak trochu divadýlko, blbečkovi, chudáčkovi. Ať se klidně dál cítí jako pán domácnosti.

_ No a s lidmi v domě a s domácím to dáme oba do richtiku, je to dobrá adresa a žijeme tam spokojeně, tak co se cukat.

* - * - *

(Shrnutí Karla – Carlose.)

_ Vypadá to, že budeme mít doma rozumný kompromis. Don Carlos a Dona Lucía. Proč ne, když bude klid a přestanou ty věčné kravály. Však co, ať si klidně šéfuje, když ji to baví, já si to svoje ohlídám a Karlíka jí dělat nebudu. Taková hvězda není. A jak jsem se doslechl, Jarek to má doma taky tak, a jakej je on chlap!

_ No a jen co přestanu být tak sytě vybarvený tak obejdeme sousedy, každému dáme po flašce a po kávě a to by v tom byl čert, aby naše omluvy nezabraly.

* - * - *

(Shrnutí kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

_ Nakonec to všechno dobře dopadlo, ti dva začali rozumně vycházet nejen se svým okolím, ale i se sebou navzájem a pokud mívají na těle nějaké modřiny, tak ne na viditelných místech. Itálie jen tak neskončí, ta vztahová nemoc úporně přetrvává a má časté recidivy. Ale dokázali se s lidmi v domě udobřit a jejich domácí vzal žalobu zpět a oni své rozmíšky řeší inteligentně.

_ Náčelníkovi časem začalo být divné, že z toho domu přestaly chodit stížnosti a ptal se mne, jak jsme to vyřešili, a já za ním poslal Ronku, aby mu to vysvětlila. Konec konců, měla na tom lví podíl. No a on Ronku pochválil. Je evidentně rád, že ji má na oddělení, i když to s námi nemá moc lehké. Ta naše harleyka leží mnoha lidem v žaludku, a nejen harleyka. Pro naše malé město jsme oba moc velcí exoti.

_ Náčelník se asi dozvěděl i něco víc z jiných zdrojů, protože se mne později ptal, jak se žije se ženskou, co by každého chlapa nejraději domlátila a rozkopala mu koule. Já se jen usmál a odpověděl jsem, že to není až tak horké, jak se povídá, a že z huby do pěstí je pořádný kus cesty, aby si to mezitím každý rozmyslel. Ale že je to jinak jako život s ochočenou levharticí nebo rovnou lvicí, že si holt musím dávat bacha. Ale že Ronka tvrdí, že mám zatím s těmi koulemi odklad dokud nezplodím všechny děti, které ona po mě chce, a s tím ostatním prý počká, dokud nebudou dospělé a vystudované. No a náčelník se smál, že prý mi jich přeje aspoň tucet, abych si to ještě užil.

_ Jak se ukázalo, máme s těmi dvěma dost společného a stali se z nás dobří přátelé. Čas od času jezdíváme na pokec do naší lesní restaurace, my na harleyce a oni ve svém autíčku, tam my chlapi pijeme pivo a kecáme o fotbale, o ženských a o životě, a ženské se vždycky se svou kávou někam zašijí a když se za hodinku objeví, oči jim svítí a pusy září. A my víme, že nás probraly a propraly shora dolů, zepředu dozadu a zleva doprava a nenechaly na nás suchý ani jeden chlup. A že se jim tuze ulevilo.

_ A to je účelem našich setkání, aby se upustila pára, zmírnilo nahromaděné pnutí a vyšuměl nastřádaný vztek. No a nazpět nás vezou naše ženské, spokojené a srozuměné s tím, co doma mají, tedy spíše s tím, co neděláme, než s tím, co děláme. Z našeho chlapského hlediska se jedná o maximalizaci minima.

_ A o to jde jak v manželství, tak v policejní praxi především, o prevenci, nebo ne? Ty naše dvě ženské s neukojenými ambicemi potřebuji prevenci a zvláštní zacházení jako sůl. A že s Ronkou neřešíme mordy, ale domácí rozmíšky, nějaké ty facky a tak? Ony mordy jsou z kriminalistického hlediska úplný vrchol, ale zase z lidského hlediska je tristní věnovat se asociálům, kteří mordují pro každou blbinu, no ne? Domácí rozmíšky je potřeba řešit mnohem častěji a víc a dělá nám to mezi lidmi dobré jméno, jak jsme se s Ronkou shodli. Možná nám nakonec odpustí i tu naši exotiku.

* - * - *

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s operou Don Carlos Národního divadla Brno a postavy i zápletka v něm jsou smyšlené.

Publikováno 25. 1. 2019

Kabaret hříchů

Detektivní novela z připravované knihy „Lehké případy pro harleyku“

Volná kreace na dané téma

* - * - *

(Entrée kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

Říkat tomuto případu šaškárna by bylo dosti neuctivé vůči všem zúčastněným. Ale kabaret to byl a docela slušný, pro pobavení a pousmání určitě. Sice se v něm nezpívalo, ale člověk nemůže mí všechno, že.

* - * - *

(Úvaha Rozkyslé Zadnice, manželky Starocha Mlaďocha, hlavního hrdiny příběhu.)

_ Já jsem tak blbá, TAK BLBÁ, TAK BLBÁ!!! Už má zase nějakou mladici, ten můj věčně mladý Staroch Mlaďoch. Tahá se s ní šestý týden, jsou zase někde zalezlí, nejspíše v tom malém hotýlku v sousedním městě jako předtím, nikam ve dne nevylízají, leda až po setmění, a užívají si vášnivé lásky. A našich peněz, pochopitelně. Už to udělal několikrát, ale to bylo na jedinou noc, maximálně na dvě a deklarované jako služební cesta, to se mu dalo tolerovat. Ale teď? Už šest týdnů? Tak to je, holenku, fakt moc! Kolik by to bylo příště? Šest roků?

_ Já kráva mu nalítla na jeho kecy, že potřebuje rozšířit a modernizovat výrobu v našem podniku, nakoupit nové mašiny a najmout nové lidi a umožnila jsem mu vytvořit na to patřičnou finanční rezervu. No a ta rezerva není na rozšíření výroby, ale na mlaďounkou milenku, se kterou ji právě roztáčí. Ještě štěstí, že měl tolik rozumu, že s ní nejel do Thajska nebo do Karibiku, už by bylo po penězích. Takhle mu přece jen něco zbude pro podnik, pro tu jeho modernizaci výroby. Další klika je, že tomu mému Starochovi vášnivá láska nikdy moc dlouho nevydrží, tak čtyři, maximálně osm týdnů, a pak začne mít té své mladice plné zuby. Tedy jí samozřejmě ne, ale jejích nároků, rozmarů a přání. A taky mu dojdou prachy, ne všechny, samozřejmě, ale veškeré rezervy, které si přede mnou schoval. Pchá, schoval! Kontrolovat finanční toky v jeho firmě je mnohem snazší než kontrolovat skotačení jeho kašpárka.

_ Byla bych blbá, kdybych po tolika letech manželství neměla Starocha Mlaďocha přečteného do posledního záhybu jeho černé duše, kdybych neměla přehled o jeho finančním hospodaření, zejména o tom tajném, a kdybych nedokázala odhadnout jeho fyzické a sexuální schopnosti a možnosti. A také bych byla blbá, kdybych nevěděla o každé mladé sukni, která se v jeho podniku mihne. No a kdybych neměla zmáknutého jeho zástupce, kterému on bezmezně věří a který ho přede mnou kryje. Jó, kryje. Každé krytí je průhledné, pokud ženská ví, jak na to. Například finance, to je brnkačka. A kdyby to byl jenom ten jeden, který mi donáší.

_ Ale nemůžu na něj jen tak vlítnout, to bych všechno prozradila a příště bych byla nahraná. Zajdu raději na policii, ať ho najdou oni a já budu krytá a budu mít pro příště všechny zdroje informací pohotově. Ženská jako já, už dávno ne půvabná a mladá, když si chce udržet chlapa, který je pořád na ženské, musí být především chytrá. Víc než chytrá, musí být všemi mastmi mazaná, tak jako CIA a KGB dohromady.

_ A já už nebudu blbě tolerantní, už mne to přestává bavit, ty jeho zálety. Jen co se objeví, pěkně ho skrouhnu, přistřihnu mu křidélka! Já si dám rodinu, manžela a i podnik do richtiku!

* - * - *

(Úvaha Hamižné Sexice, nejnovější milenky Starocha Mlaďocha, hlavního hrdiny příběhu.)

_ Já jsem tak blbá, TAK BLBÁ, TAK BLBÁ!!! Naletím tomu dědkovi na jeho kecy o rozšíření a modernizaci výroby, o nutné investici větší částky peněz a vyjedu s ním ven, ale ne do Karibiku nebo Thajska, ale tady za humna, do zapadlého hotýlku kousek od nás, kde se schováváme. Místo abych si užívala tropického sluníčka a nakupovala drahé hadýrky a šperky, tak trčím v městečku, kde není co nakoupit, leda tak flašku fernetu nebo levného vína. A navíc, jak jde čas, tak ten můj Staroch Mlaďoch je čím dál skoupější, čím dál víc na mě škudlí, už by nejraději, abych si tady našla práci a začala ho živit! To tak! Jenže teď s ním už nic nespravím, už mé kouzlo vyprchalo, už jedeme jen volnoběhem, setrvačností. No co, mám ponaučení pro příště!

* - * - *

(Úvaha Starocha Mlaďocha, hlavního hrdiny příběhu.)

_ Čím dál víc vidím, že jsem se dostal do pěkného průšvihu, že jsem šlápl do hovna. Zase. Já, chlap po padesátce, co má děti z baráku a na krku ženskou, se kterou prožil všelijakých, pěkných i ošklivých X let, Rozkyslou Zadnici, jsem ztratil soudnost a když se mi před nosem začala vrtět mladá, pěkná zadnice Hamižné Sexice, přestal jsem  myslet hlavou a myslel výhradně koulemi. Rozkyslá Zadnice po X letech na krku není už vůbec pěkná ani žádoucí, nemá o mne zájem a sex s ní je spíš za trest, zatímco s tou mladou to začalo být teprve ono. Mám už svoje odslouženo, už mám spoustu zkušeností a dovedu si leccos vychutnat, co mi dříve utíkalo mezi prsty jak jsem byl lačný. Ale na druhou stranu už toho tolik nezvládám a i když jsem přesvědčený, že oproti dvaceti nejsem na tom zas tak špatně, tak rozdíl ve výkonnosti a ve výdrži je značný. Nemyslím teď jenom na sex, i když i tam jsou jisté rozdíly, myslím všeobecnou fyzičku. A Hamižná Sexice to dobře ví, i když neříká nic. Prozatím.

_ A když mám smůlu nebo spíše štěstí, že jsem na tom finančně dobře, že vydělávám krásné peníze a mám výborné postavení, tak se na mne Hamižná Sexice přímo lepí. Cokoliv si pomyslím mám dopředu splněno, dává si dobrý pozor abych si neuvědomil limity své fyzičky a dělá mi pomyšlení. I když by mnohem raději měla v postýlce mladého hřebce, se kterým by si mnohem lépe rozuměla a lépe se i popasovala, moje peníze jsou takové lákadlo, že skousne mnoho nepříjemného. Pro ni nepříjemného, ne pro mne. Ale všechno, co musí skousnout, si ukládá do dlouhodobé paměti a jakmile mne začne mít na háku, dá mi to vyžrat. Pochopitelně i s úroky.

_ Ještě štěstí, že jsem ze začátku měl tolik rozumu, že jsem s nimi oběma mluvil o nutné modernizaci a rozšíření výroby, o velkých investicích, které mne čekají a udělal si na ně jistou finanční rezervu. Dost velkou na modernizaci, ale ne dost na užívání si někde v zámoří, ve tropech. Takže si užívám, ale jen malounko, zlehýnka, lacině. To jde, na to mám, to mi podnik lehce zaplatí a stará na nic nepřijde. Ale na druhou stranu, taková škudlivá láska v mém věku dlouho nevydrží.

_ Najednou začnu být v jejích očích starý paprika, se kterým je jenom kvůli penězům a vůbec nehodlá brát na mne další a další ohledy, zejména pokud začnu mít zdravotní problémy a potřeboval bych hodně ubrat plyn a spočinout. Nebo dokonce i menší generálku. Tak tohle tedy ne, holenku, pomyslí si a zasviští bičem, kterým mne popohání vpřed. A já se dál budu plahočit, můj doktor do mne bude ládovat silnější a silnější léky, které mne mají udržet v provozu, jenže provoz se jaksi už málem nekoná. Budu se silami v koncích, ale jí to nebude vadit. S tím Hamižná Sexice dopředu počítala, zasichrovala se a má dobře vymyšlené, co bude dělat, jakmile natáhnu brka. Z jejího pohledu nejde o žádné drama, s tím přece kalkulovala, jen nebylo jasné, kdy k tomu dojde. Ale lépe dříve než později, nejlépe dokud je ještě mladá a pohledná, aby shánění náhradníka nebylo příliš náročné.

_ Takhle to mám, naštěstí je krátce, naštěstí jsem zatím nic nemusel radikálně řešit. Ale jak z toho průseru ven? To kdybych věděl!

* - * - *

(Dialog poručíka Veroniky Hubačové a kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

„Ronko, co tomu říkáš? Není to úplně praštěné? Chlap je nezvěstný přes půl druhého měsíce, rodina ho marně hledá, policie nic neví a čeká, že se objeví sám od sebe, jeho podnik jede jakoby nic, produkuje zisk, který kamsi mizí a jeho rodina už nemá z čeho žít. Pakárna nebo ne?“

„To jste celí vy, chlapi. Chytnete se nějaké sukně, zahoříte mezi nohama i v hlavě a všechno jde bokem. A první, jak jinak, rodina a děcka!“

„No dovol? Já taky zahořím, na všechno se vykašlu, na tebe i na práci, a zmizím s nějakou babou? To snad trochu přeháníš!“

„Tak ty jsi to ještě neudělal, ale ještě není všem dnům konec. Kdoví, co se z tebe vyklube, až na tebe dolehne druhá míza!“

„Já to neudělám, já mám díky tobě druhou mízu permanentně zároveň s tou první a chovám se vzorně, nebo ne? Jako totálně zamilovaný pakoun, nebo ne?“

„Jarku, vždyť já si dělám legraci. Ono to také může být všechno jinak, kdoví, co s tím chlapem je. Měli bychom se na to podívat, co říkáš?“

„Měli a hned. Zajdu za náčelníkem, anebo víš co, pojď se mnou, ať hrajeme přesilovku.“

* - * - *

(Úvaha Hamižné Sexice, hlavní hrdinky příběhu.)

_ Ale prachy nejsou to hlavní, co mne děsně štve. Nemůžu zase být v tuzemských podmínkách nenažraná, musím hamounit s rozumem. Jenže ani to nevychází. Chtěla jsem si s tím svým dědkem něco užít, trochu rozkutálet jeho prachy, užít si život velkoměsta, a místo toho trčíme už šest týdnů v téhle díře. Zapadlý hotýlek, kde nás nikdo hledat nebude, večerní procházky po setmění, posezení v hospůdce, kde není na krok vidět, a pořád PŠT, PŠT, ať nás nikdo nevidí, neslyší. Musíme počkat, až se situace uklidní, pchá! Kdyby nebyl připosranej, už dávno by se situace vyjasnila, ale to on ne, ještě chce chvíli počkat, ještě chce brát ohledy. Nač? Až jeho staré dojdou všechny našetřené peníze a ona chcípne hlady? Tohle má být perspektivní život?

_ Budu to muset vzít do rukou sama, spojit se s jeho ženou a nalít jí čistého vína. Baba asi vyletí z kůže nebo se sesype a bude zoufale brečet neberte dětem tátu, jako by už dávno nebyli dospělí a neměli svůj vlastní život. Pak je ještě třetí možnost, že už dávno tuší o co jde a jenom čeká, až ten její sebere odvahu a vyleze z nory. To bude asi ono. Nic nemůže být horší než to věčné čekání.

_ Dobrá, rozhodnuto, půjdu do toho sama. Za deset dnů přijdou peníze z jeho podniku, vytáhnu od něj větší částku na nějaký nákup a zajedu za ní. A uvidíme! No a kdyby se to všechno sesypalo, budu mít nějaké prachy na překlenutí pár týdnů, než se uchytím někde jinde. Já si nakonec najdu nějakého starého troubu, který mně zajistí kloudné živobytí. Přece nebudu třít bídu s těmi mladými kluky, co by pořád jenom trtkali a domů nepřinesou žádné pořádné peníze!

* - * - *

(O pár dnů později oba vyšetřovatelé.)

„Tak se nám to začíná rýsovat. Chlap je v pořádku a užívá si se svou mladou sekretářkou, co zmizela zároveň s ním. Peníze mu chodí na účet, do podniku posílá příkazy maily a tak podobně, nikdo vlastně neví, kde je, ale není daleko, protože má přehled. Ten jeho zástupce asi tuší, kde bychom ho mohli hledat, ale nic neřekne, ne že by nechtěl, ale má ze šéfa strach. A co by si také pálil prsty, že.“

„No, Jarku, neříkala jsem to? To jste celí vy, chlapi. Zdrhnete od rodiny a necháte ji na suchu.“

„Jasně, Ronko, to jsme celí my. Jenom já takový nejsem, já jsem ještě o moc horší!“

„Jarku! Já tě jednou přerazím nebo láskou sním. Ale ne, raději tě jíst nebudu, jsi pro mne moc velká porce a já bych pak neunesla zadek.“

„Ano, zadek, na ten si dej bacha! Já jsem na velké zadky úplně vysazený, se mnou přímo zametají!“

„Jarku, dost blbnutí, já už do tebe neryji, tak přestaň i ty. Jak toho chlapa najdeme?“

„No, sotva bude zašitý v nějaké chatičce, tam by tak dlouho s mladou křehotinkou nevydržel. Nejspíše bude v nějakém malém, nenápadném hotýlku v malém městě tady okolo. A asi budou oba hlášení, sotva by si opatřili falešné papíry nebo je tam nechali načerno. Tak si projdeme evidenci, ne?“

* - * - *

(O dalších pár dnů později oba vyšetřovatelé.)

„Tak, Ronko, máme ho, máme je oba. Pojď, zajedeme tam, bude to krásný výlet na harleyce, já vyslechnu jeho a ty ji. Od ní toho moc nečekám, mladá holka co jde po penězích, ale uvidíme, jak na tom bude on. Bude ještě zaláskovaný nebo ho to už přešlo?“

„Vezmeme si věci na noc, co říkáš? Uděláme si malý rodinný výlet, co ty na to? Užijeme si trochu romantiky, ano?“

„Ach, Ronko, ty moje neposedo! Trocha rodinné romantiky pro tu mou permanentní druhou mízu? Aby mne nic nemrzelo? Neboj se, já tě miluji a ty, jenom ty jsi moje budoucnost, mé všechno!“

„Ach, Jarku, ty můj Kecale…“

* - * - *

(Dialog Starocha Mlaďocha a kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

„Podívejte se, vážený pane, já tady nejsem do toho, abych vás tahal zpátky k rodině, přemlouval vás, abyste se vrátil, abyste to celé nějak řešil a podobně. Já tady jsem jenom od toho, abych se ujistil, že jste v pořádku, že vás nikdo neunesl, že jste se nestal obětí nějakého trestného činu nebo nejste obětí nehody. Očividně jste v pořádku, nic vám není, jste při smyslech a zdráv a tím je pro mne celá záležitost vyřízená. Budu muset uvědomit vaši rodinu, která učinila oznámení a nechala po vás pátrat, kde se vlastně nacházíte, ale jak to budete dál řešit už nechám na vás. Mohu-li vám radit, přestaňte se skrývat, vyrukujte ven a celé to nějak vyřešte. Buďto se vraťte k rodině nebo se rozveďte, jak je ctěná libost, ale své ženě byste měl začít posílat nějaké peníze, aby měla z čeho žít.“

„Víte, pane kapitáne, já bych se nejraději vrátil, mne už to celé přešlo a už toho života po boku Hamižné Sexice mám plné zuby, ale nevím, jak to mám zaonačit, aby mne manželka vzala zpátky. Ona je totiž děsně žárlivá a udělala by mi ze života peklo a to by mi pak bylo lépe tady, s tou mladou.“

„Takže bych vám měl pomoci najít nějakou výmluvu, proč jste nebyl tak dlouho k dosažení?“

„Ano, tak nějak, kdybych vás mohl poprosit o pomoc.“

„No, pomoci bych vám snad mohl, ale musím si to rozmyslet. Taková lež není jen tak, to je vám snad jasné. Ale ještě jedna věc, dobře si zkalkulujte, co vás které řešení bude stát, rozvod nebo návrat, protože jste úspěšný podnikatel a jako takový si musíte dávat pozor na výdaje!“

„Já už to, pane kapitáne, mám spočítané…“

* - * - *

(O něco později oba vyšetřovatelé.)

„Co ona, Ronko, Hamižná Sexice? Budou z její strany nějaké problémy?“

„Nebudou, Jarku. Ta holka se na celou věc dívá realisticky a prý když to nevyjde tady, tak to vyjde někde jinde. Spokojí se s určitým odstupným. Typická mladá holka, co se jí nechce dělat a chce žít v blahobytu.“

„Ano, to jsem čekal. Tak bychom mu měli pomoct, aby se mohl vrátit k ženě. Vytrestaný je dost.“

„Jarku, snad mu nebudeš pomáhat! Jenom ho nechej, ať si to všechno pěkně vyžere! Šest týdnů zdrhá, skrývá se před ženou a ty ho budeš tahat z bryndy!“

„Ale Ronko, vždyť je to pro dobrou věc. Když mu nepomůžu, tak se k rodině nevrátí, takový má ze své ženy strach! Prý raději – ale nic.“

„Tak to mu přeji, tak se na vás chlapy musí! Nahnat vám strach, že se poděláte! Ale jak to chceš udělat?“

„To ještě pořádně nevím.“

„Co kdyby doma řekl, že ho někdo unesl, vyhrožoval mu smrtí jeho a jeho rodiny a on ho musel vyplácet, musel se skrývat, co říkáš, Jarku?“

„Myslíš, že mu to bude manželka věřit?“

„Nebude, to je jasné, ale bude ráda, že se k ní vrátil a bude dělat, že mu to věří.“

„No, doufejme, že tomu tak bude…“

„Bude, Jarku, bude. Už jsem s ní o tom všem dopředu mluvila. Ona všechno dávno ví a co nevěděla, tak si domyslela. Nebylo to těžké. A když se rozhodne k ní vrátit, tak mu odpustí a rozhodla se, že bude věřit každé lži, kterou jí napovídá. Už pro klid v domě a proto, že je i tak dost vytrestaný.“

„A ty peníze, co dá své sekretářce, aby zmizela a nedělala problémy?“

„To jí prý nestojí za řeč. Je jí jasné, že to musí něco stát. Však ona si to nějak vybere…“

„Na vás ženy my chlapi prostě nemáme…“

„Nemáte, Jarku, to opravdu ne, ale máte zase jiné přednosti. Právě teď mne sice žádné nenapadají, ale nějaké určitě máte. Jinak bychom s vámi přece nežily, to snad dá rozum?“

* - * - *

(Rozhovor Starocha Mlaďocha s Rozkyslou Zadnicí, jeho ženou.)

„Povídej, jak to, že tě takhle brzo pustili a přitom jsi nemusel platit žádné velké výkupné? To se mi nějak nezdá. A kde tě vlastně drželi?“

„To já pořádně nevím. Byl jsem někde nedaleko, zase tak dlouho mne nikam nevezli, ale kde to bylo, to fakt nevím. V nějakém sklepě nebo kde. A peníze? Ukecával jsem je, že je na tom podnik finančně špatně, že jsem měl velké výdaje a že žádné větší hotové peníze nemám, jen tu trochu, co jsem měl u sebe a na kartě do limitu, však víš, jak to s kartou mám, že na ni nic moc nevyberu. Tak mne začali dusit, ať prodám podnik, ale naštěstí po mně začala pátrat policie a oni se asi lekli a nechali mne jít. Tedy vyhodili mne z auta kousek za naším městem a já to došel.“

„Víš, já jsem ráda, že jsi doma a že nás to moc nestálo, ale celé je to nějaké divné.“

„Proč, co je na tom divného?“

„No přece únosy ve filmech vypadají úplně jinak!“

„Ale prosím tě, únosy a filmy! Kdyby natočili film popravdě, tak by na něj nikdo nešel, jaká by to byla nuda. Musí to přece všechno pořádně zdramatizovat!“

„No a pak ta tvoje mladá sekretářka. Volala jsem ti do podniku hned druhý den potom, co tě unesli, a ona tam už nebyla, prý je někde nedostupná. Telefon brala ženská z účtárny. Nebyla ona v tom nějak zapletená?“

„Tak to sotva, to by bylo pro ně i pro ni tuze velké riziko.“

„Tak proč zmizela?“

„Prý měla nějaké rodinné trable jak se mi doneslo.“

„Rodinné trable? Mladá holka? Ale jdi!“

„No asi s rodiči, co já vím. Nebo si našla něco lepšího a vzala roha, aniž by někomu něco řekla. Však víš, jak to mladé holky řeší.“

„To tedy nevím, ale pátrat po ní nebudu. Myslím, že jí není žádná škoda. Ale bez sekretářky být nemůžeš, to dá rozum. Musíš si vybrat nějakou starší, spolehlivou. O jedné bych věděla.“

„Jestli bude spolehlivá, tak proč ne…“

„No a ještě jedna věc. Ten únos mne přivedl na myšlenku, že nejsem vůbec nijak finančně zajištěná. Kdyby se s tebou něco stalo nebo se podnik dostal do úzkých, tak nemám žádnou finanční rezervu a po pár dnech bych neměla z čeho žít. Jako teď. Kdyby mne rodiče nezaložili z úspor, co měli na pohřeb, neměla bych po týdnu co jíst. Takhle to nemůžeme nechat!“

„A jak by sis to představovala?“

„Musíme postupně dávat nějaké peníze bokem, každý měsíc určitou částku, abych tady měla nějakou finanční rezervu a přitom to nebyly podnikové peníze, ale na extra účtu.“

„To zní rozumně, nějak to zařídím už kvůli daním.“

„No a pak ještě něco. Máma má nějaké briliantové šperky, které by snadno prodala, kdyby bylo nejhůř. Tak jsem si říkala, že bych také měla mít nějaké šmuky, ve kterých bychom měli uložené peníze i pro případ, že by se něco stalo s měnou, co říkáš?“

„To je taky dobrý nápad, co kdyby euro nebo koruna spadly…“

„Tohle ale uděláme hned. Máš v podniku nějaké peníze na investice a na rozšíření výroby, tak za ně koupíme ty brilianty, to je také investice, ale do nás, do naší budoucnosti, a výrobu budeš rozšiřovat na úvěr. Na brilianty bys úvěr nedostal nebo drahý, na stroje a na výrobu úvěr dostaneš a výhodně.“

„No, když myslíš…“

* - * - *

(Povzdech Hamižné Sexice nad výsledky jejího dobrodružství.)

_ Já jsem vážně kráva, ÚPLNĚ TOTÁLNÍ KRÁVA, která v tom neumí chodit a je moc slušná. Příště musím jít po prašulích hned od začátku a nemilosrdně a čím víc bude míjet čas, tím musím být nemilosrdnější, hamižnější a lačnější. Starší chlapy ten jejich chtíč rychle přejde a úměrně s tím se začne zavírat i jejich šrajtofle. Jako tady. Nakonec jsem nedostala ani odstupné, které jsem si dohodla předem, jenom to zákonné, dvouměsíční. S tím dlouho nevyjdu! Prý nutné investice! HOUBY! Všechny zbylé prachy Staroch Mlaďoch nacpal do své staré, koupil jí briliantovou sadu, náhrdelník, náramek, prsten a náušnice, prý aby měla finanční rezervu, kdyby ho někdo zase unesl. Kdyby ho některá příští zase odvedla od rodiny, tak aby jeho stará měla z čeho žít. BLBOST! Ta už si ho ohlídá aby si ani nešmrncl, chudáček maličký! Ten už má se zálety do smrti utrum!

* - * - *

(Povzdech Starocha Mlaďocha nad výsledky jeho dobrodružství.)

_ No to jsem tedy dopadl! Budu mít postarší spolehlivou sekretářku, SPOLEHLIVOU, jasně, žádný sex, a peníze mi žena skrouhne na rodinnou rezervu a na briliantové šperky, aby něco kdyby něco. Takže, chlapče, máš nadosmrti se sexem UTRUM! Už si ani nevrzneš, ve tvém věku a bez peněz, co asi tak naděláš? Leda tak doma a na to tedy chuť nemám.

_ Jak to říkal ten kapitán od policie? Že si musím dobře zkalkulovat, které řešení mne přijde dráž? Rozvod nebo návrat? Já jsem se bál rozvodu, alimentů a právníků, ale že mne stará takhle oškube, i když s ní zůstanu, tak to mne ani nenapadlo. To by mne ten rozvod přišel levněji a hlavně by mi něco zůstalo na zajíčky. Ale teď? LEDA TAK PRDLAJS!!!

* - * - *

(Vítězný ryk Rozkyslé Zadnice na závěr.)

_A mám tě na háku, Starochu Mlaďochu. Máš se sexem utrum! Utrum se zajíčky, na sex s nimi už nebudeš mít prachy, a doma také nic nebude, na tebe zase nebudu mít chuť já. Skončil jsi, starý kozle! I kdybys škemral tak máš ŠMYTEC! Kdybys nevydělával solidní prachy, dávno bych tě kopla do zadku, protože tě mám plné zuby, zvedá se mi z tebe žaludek a dokonce i vagína!

* - * - *

(Poslední slovo kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

„Ronko, teprve na tomto případu jsem si uvědomil, že když kalkuluji má dáti – dal vůči jakékoliv ženě, i té mé vlastní, dobře a dlouho známé, nikdy se nedoberu správného výsledku. Pokaždé je realita jiná než můj kalkul. Ale všimla sis, jaké týpky v tom hotýlku žijí? Kdo všechno a před čím se v něm skrývá? To by bylo vyšetřování, to by byly osudy! Knihu by člověk o nich mohl napsat. Grand kabaret hříchů!“

* - * - *

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s inscenací Cabaret Divadla na Orlí a postavy i zápletka v něm jsou smyšlené.

Publikováno 25. 1. 2019

Cabaret

Recenze

Ten film znám důvěrně, ba přímo obdivně a tak jsem byl zvědav, jak se s ním popasuje maličký sálek s ještě menším jevišťátkem Divadla na Orlí. A tamní študáci. Byl jsem mile překvapen, jak se na něj všechno vešlo. Rovnou – scénografie Adély Vajdíkové byla přímo geniálně jednoduchá, i když ne prostá. A hudba? Čtyři muzikanti, a to klávesy, dechy, baskytara a bicí vmáčknutí do koutku zastali všechno a na výtečnou. Karel Albrecht hudbu nastudoval perfektně. Ale zpátky k scéně. Celá v rudé, jak se na kabaret sluší, na které tančily dívky v černém negližé, a uprostřed se zdvíhala rudá zástěna, za kterou se zjevoval pokoj v hotelu, šatna, vlakové kupé a další dle potřeby, vše vybavené jen pár židlemi, postelí, toaletním stolkem a podobně. A stačilo, všechno se vešlo a fantazie diváků doplnila zbytek.

Ale nebylo by to nic bez výborných pěveckých čísel a hereckých příležitostí pro všechny účinkující, jmenovitě Kristíny Jurkové či Kristíny Kubačkové v roli Sally Bowles, Dušana Krause coby kabaretiéra, Daniela Mišáka jako Clifforda Bradshawa, Tamara Dikyové v roli Fräulein Schneider a Františka Herze coby Herr Schultze. A ti ostatní, které jsem nejmenoval? Nebyli o nic horší, zpívali a hráli jako o život. Martin Vokoun jako režisér se ukázal!

Divadlo nemůže zastat film, ale v některých věcech může jít dál. Tak tomu bylo i zde. Překlad i režie položila větší důraz na jisté věci, které film upozadil, zejména na tragické vyznění celého příběhu, kdy nakonec lidé s hakenkreuzy převálcovali všechny ostatní, lidi s Davidovými hvězdami nahnali do koncentráků a hvězdám kabaretu nezbylo než kolaborovat či prchnout jako Clifford. Ale právě díky rozdílným důrazům celý příběh předtím získal na větší plasticitě a věrohodnosti právě v rolích maličkých lidiček, kteří se už nepinožili v pozadí světel a hvězd.

A právě tragické a nevyhnutelné vyústění celého příběhu jim dalo šanci si ještě naposledy užít, tak trochu si zazářit a zadoufat, že ten cyklon na obzoru nebude až tak tragický, jak předvídala jedna dobová židovská anekdota: Kohn si kupuje globus, chvíli s ním porůznu otáčí a pak se optá Prosím jich, nějaký jiný byste neměli?

Vratislav Mlčoch

Publikováno 1. 2. 2019

Horská dráha Milana Kňažka a Evy Novotné

Keď je ti ťažko, pomôže ti Kňažko!

Omlouvám se paní Novotné, ale toto dvojverší jsem kdysi dávno použil v Nitře v recenzi na některé vystoupení Milana Kňažka, žertéře se zarputilým výrazem, díky kterému i malé fórky vyznívají suprově. Nikterak nehodlám snižovat její úlohu ve hře, zejména když převážnou část doby byla na servisu a podávala i returnovala výtečně. Ale ke hře:

My všichni starší a staří bonviváni tuto situaci dobře známe. Sbalíme někde rozkošné koťátko, přivedeme si je domů, kde koťátko ihned podle neklamných známek pozná, že jsme ženáči, tím pádem bezperspektivní muži, a situaci využije k surovým hrátkám s naší touhou a s našimi omezenými finančními zdroji. Dokud jsme bývali mladí, běžely tyto věci samospádem, nyní však musíme dodat nějakou přidanou hodnotu, nejlépe nezdanitelnou.

Ovšem na druhou stranu, kdyby ty naše nebyly stále nespokojené, dodnes bychom běhali nahatí po stepi či savaně, s klackem v ruce sháněli něco na zub a nepřízeň počasí přečkávali zahrabaní v díře pod spadaným listím. Takže komu vděčíme za pokrok a blahobyt?

Třeba právě takovým koťátkům, které se odmítnout stát prvoplánovým objektem naší zbytkové sexuality a situaci začnou komplikovat, které nás posadí na horskou dráhu naší touhy a mají z našeho strachu a nadějí báječnou srandu. Řekněme, že se chtějí pobavit, zašpásovat si s námi, i když celá motivace bývá značně komplikovanější. Situace, kterou se baví publikum co divadla stojí a hrají, zprofanovaná fraška. Ovšem právě na zprofanovaných tématech se ukáže autorovo mistrovství a invence.

Tak i tady. Jenže zde nejde o prostého českého maloměšťáčka z Nemanic, ale o Francouze nadané espritem a výřečností. Ideální prostředí právě pro tyto dvě herecké individuality, kterým obojí, esprit i výřečnost, bezpochyby věříte. Jenže toto prosté schéma by nevyplnilo celovečerní představení, nejvýš tak aktovku. Proto je hrdinka na podání a servíruje další a další proměny své osobnosti od prosté diblice přes profesionálku, investigativní novinářku a další, které už neprozradím, abyste se potěšili pointou. Co jsem to napsal o autorské invenci?

Představení postupně graduje, scény nabývají na důraznosti a průraznosti a hrdinka stále odolává mužovu svádění se zarputilostí, která musí mít nějaký hlubší účel. Ale tápete, tápete i během pauzy, kterou aktéři tráví na lůžku, on ve stavu totální opilosti, ona na koni. Řeknu vám, prekoitální fórky inteligentní ženy znající muže do morku kostí, a ještě k tomu Francouzky, to je ono.

Po pauze je najednou ráno, oba dva v županu, on s mokrým hadrem na čele, kocovina a okno jak Bakchus káže, a přitom si nedá pokoj. Postkoitální humor na úkor mužské ješitnosti, která stůj co stůj si žádá být chválena a hlazena, je ještě účinnější než onen prekoitální. Inu, my muži a naše mužství! Bylo to dobré, zvídá skrz okno. Jo, docela dobré, vyhýbá se ona pravdivé odpovědi. Jenom dobré, uráží se mužská ješitnost. Docela dost dobré, uhýbá pravdě ona. A kolik gólů jsem vsítil, ožívá on a s nadějí ukazuje všechny prsty. Jenom jeden, a ještě k tomu z penalty, má plné zuby naparování ona a ukáže palec dolů.

To byl jen malounký příklad a možná ne ten nejvtipnější. Pan Kňažko je natolik perfektní, že mu každou repliku věříte až do morku kostí, věřili byste mu i francouzský přízvuk, ale on mluví naprosto perfektní češtinou, dokonce i s krásně znělou hláskou ř. A paní Novotné věříte každou její proměnu, i tu nejvíce krkolomnou. Máte rádi konverzační komedie? Máte rádi francouzský esprit? Pak jste tady správně! A autorova invence a neotřelost? Tu nejlépe poznáte v závěru hry, který vám vyrazí dech a oči z důlků! Něco podobného jsem fakt dosud neviděl a to mám dost velké oči.

Vynalézavá výprava supermoderního obýváku s Eiffelkou za oknem, kostýmy, které nejsou nabubřelé, ale casuální, nevtíravá režie, která nechává dost prostoru slovům autora, a jak už jsem se zmínil, perfektní herecké výkony. Když je vám těžko, zajděte si na tuto hru k Polívkům!

Vratislav Mlčoch

Publikováno 18. 1. 2019

Malá knižní recenze

Nebudete se bát ničeho zlého

(vyjma toho, o čem se dočtete)

Máte rádi duchařinu v literatuře? Já moc ne, protože mám s bytostmi na onom světě celkem korektní vztahy a ti pisálci v zájmu zvýšení prodejnosti svých výpotků z nich dělají přímo nestvůry, ale tato knížka je poněkud atypická. Tak proto.

Dnes je všechno showbiz, považte i vymítání zlých duchů, dokonce i to prováděné civilně, modlitbami. Neboť co je modlitba než rozjímání a co jsou démoni než vlastní strach, který nedokážeme ovládnout (a všechny paranormální jevy mají prosté, civilní vysvětlení, které však není tak vzrušující jako jev samotný) a vymítači osoby, které náš strach dokáží zkrotit. Žijeme-li prostý život v souladu s Desaterem, nemají nad námi démoni žádnou moc. (Trochu problém je, že do Desatera, zejména toho přísně vykládaného, se náš komplexní život jaksi nevejde a my se pak cítíme jako hříšníci, i když nic zlého nekonáme. To ovšem může být záměr, neboť s hříšníky se snáze manipuluje.) Nic víc neprozradím, abych nevykecal pointu a nepřipravil vás o četbu se zježenými chlupy po těle. Opravdu není třeba expresívních výjevů jako hlava otáčející se o 360 stupňů nebo sytě zelené zvratky, aby se člověk bál, mnohem účinnější jsou vhodně volené a střídmě použité náznaky. A v těch je autor mistr.

Poněkud retrospektivní román o rodině vymítače démonů žijící na malém městě kdesi v USA (stejně byste je na mapě nenašli), tragicky postižené vraždou obou rodičů v noci v místním kostele (kde jinde, viďte, pane Strachu) a intenzivními vzpomínkami mladší čtrnáctileté dcery, které nakonec vedou k odhalení pachatele. Ona mladší dcera, která z pochopitelných důvodů zná činnost obou rodičů pouze z náznaků a útržkovitých vzpomínek, se bojí jako každý, dokonce jako její rodiče, kteří vlastní strach překonávali modlitbami. Ale vy se nebojte intenzivních náboženských výlevů, autor je natolik dobře vychovaný, že nikomu ani pánbíčka, ani ďábla nevnucuje, daleko lépe se cítí a vyprávění drží na úrovni hororu. Velmi vkusného, velmi účinného.

No a závěr jsem vlastně vepsal do titulku.

Vratislav Mlčoch

Fakta o knize:

John Searles Nebudete se bát ničeho zlého

Z anglického originálu Help for the Haunted vydaného v roce 2013 nakladatelstvím William Morrow přeložila Dominika Moulíková.

Vydalo nakladatelství Mystery Press Praha v roce 2017.

Poznámka: Kurzívou jsou napsané vlastní úvahy autora recenze, které s knihou přímo nesouvisí.

Publikováno 1. 2. 2019

Zemský ráj to na dohled aneb Dívčí válka

Volná kreace coby Kukátko do dějin národa Českého v Čechách a na Moravě.

* - * - *

Když zemřela kněžna Libuše, vrhl se Přemysl Oráč do vládnutí. Bodejť by ne, byl nadržený, neboť Libuše ho k ničemu vážnému nepustila. Vlastně ho nepustila vůbec k ničemu, nepočítáme-li džbány piva. „Udělám z Čech zemský ráj,“ nechal vyhlásit po celé zemi a radikálně otočil kormidlem domácí politiky. „Už je na dohled!“ zněl celý slogan.

Toto bylo novum. Zemský ráj vyhlásil naposled Praotec Čech, když vytáhl z východních stepí na západ, aby na cestu sehnal dostatek mančaftu. Nakonec dotáhl pod Říp a o zemském ráji už raději dál nemluvil. Kněžna Libuše, zkušená a moudrá panovnice, o zemském ráji nemluvila vůbec, protože o něm věděla své. Blbost pro blbečky, myslela si potajmu. Ale Přemysl byl nezkušený trouba a tak vyrukoval s líbivým, ale nesplnitelným heslem.

Kormidlem zahraniční politiky neotáčel a vlastně ani nebylo proč. Češi byli vyhlášení válečníci a když k nám někdo vtrhl řinče zbraněmi, dostal na hubu a mohl být rád, že se vůbec vrátil domů. Naopak, pokud někdo přišel cinkaje mincemi v měšci, byl vítán chlebem a solí a Češi mu dělali pomyšlení. Zahraniční valuty byly odedávna ceněny více než domácí platidla.

S tou domácí politikou to však bylo jiné. Kněžna Libuše, moudrá a zkušená žena, se obklopila rovněž moudrými a zkušenými lidmi bez ohledu na pohlaví, kteří jí radili a občas ji i zastupovali. Přemysl tyto, podle jeho mínění otravné náfuky, z hloubi duše nenáviděl. Na knížecím stolci sice Přemysl Oráč seděl, ale vládnout neuměl a de facto na to ani neměl. Inteligenci, aby bylo jasno. Řízení volského zápřahu, které jedině bravurně ovládal, sice byla důležitá dovednost pro řízení státu, ale sama o sobě nemohla stačit.

Copak můžete chtít po buranovi ze Stadic, aby se vyznal ve vládních záležitostech, měl nějakou státnickou vizi a dovedl lavírovat mezi diametrálně rozličnými zájmy mocných velmožů? To všechno dříve řešívala kněžna Libuše, i když v posledních letech rozvláčně s ohledem na sníženou chápavost a omezenou příčetnost svého manžela, vládnoucího knížete. Najednou byl Přemysl na všechno sám a na dně džbánu, svého nejvěrnějšího přítele, radu ani pomoc nenacházel.

* - * - *

Přemysl udělal jedinou věc, na kterou se zmohl. Libušiny rádce všechny vyházel s ohledem na jejich výjimečnost a vyhlásil demokratizaci vládnutí. Prvním krokem byly nové, demokratické volby do shromáždění knížecích rádců, tedy praparlamentu. Přemysl byl dosud obklopen lidmi, kteří mu mírně řečeno lezli do zadku, chlastali s ním a na všechny jeho nápady mu horlivě přikyvovali. Odkývali mu i praparlament a volby do něj a sami ze sebe udělali vůdce politických stran, které ruče sestavili z osob obdobných povahových vlastností, jakými oplývali sami. Jedinou praktickou dovedností, které všichni měli nadbytek, bylo bezostyšné mlácení hubou a ještě bezostyšnější spřádání nejrůznějších intrik. Intriky byly spřádány bez ohledu na cokoliv, takže se v té spleti nakonec nikdo nevyznal, a to ještě pořád bylo před volbami.

Čechy byly nakonec přeplněné krásnými hesly a slogany, speciálně vymyšlenými k volbám, které se sice snadno poslouchaly a dokonce i pamatovaly, ale na jejich dodržování nikdo ani na chvíli nepomyslel. Slogan o zemském ráji na dohled nebyl ani zdaleka ten nejpitomější. Jak mohly volby probíhat a jak mohly asi tak dopadnout? Vlastně to bylo úplně jedno. Zvolený praparlament byl totálně k ničemu, protože složení kandidátů do voleb bylo mírně řečeno neuvážené. Ti lidé se nebyli schopni na ničem dohodnout, neboť blaho státu, pokud na něco tak abstraktního vůbec byli schopni pomyslet, bylo až to poslední na jejich hodnotovém žebříčku, daleko za jejich vlastní pravidelnou stolicí, se kterou při svém věku a životosprávě měli časté potíže. Alzheimer, ten zpropadený Němec, v té době vesele řádil také, i když ho ještě nikdo neznal jménem.

A tak nakonec vznikl praparlament, který byl, jak se dalo čekat, složen výlučně z mužů. Muži se rádi kochají iracionálními představami a pak se vztekají, že nejdou splnit. Tak i tady. Všichni měli jasnou představu o zemském ráji, jediná potíž byla v tom, že jejich představy se navzájem diametrálně lišily. Jedno však měly (ty představy) všechny společné. Ženské musí z politiky ven, nejlépe zpátky k plotně a dětem a ty mladé a pěkné do postelí. Krásná představa, že? Zemský ráj, nebo ne?

A Přemysl a jeho nejbližší suita jásali.

* - * - *

Jednání praparlamentu odpovídalo jeho personálnímu složení a schopnostem jeho členů, tedy praposlanců. Když jim Přemysl předložil nějaký problém k posouzení a k poradě, ztratili několik týdnů planým žvaněním na řečništi, vyvýšeném místě ani ne tak z důvodu, aby bylo řečníka lépe slyšet, protože ty žvásty stejně nikdo nikdy neposlouchal, ale aby se po něm daly účiněji metat nejrůznější předměty, z nichž shnilá vejce byly ty nejpřijatelnější. Hned naproti praparlamentu měl totiž stánek jistý pekař, který prodával zvláštní bulky tak akorát do dlaně. Bulky byly nepoživatelné, neboť byly z obzvláště tvrdého těsta, a navíc uvnitř měly kámen. Oblázek. Ne moc velký, tak akorát. Byl to perfektní prostředek na udržení délky projevů v přijatelných mezích. Když se projednával nějaký kontroverzní zákon, například státní rozpočet, míval pekař vyprodáno ještě dříve, než otevřel.

Až se všichni vyžvanili a dosyta naházeli, přistoupilo se k hlasování. Zhusta se stávalo, že každé řešení dostalo jeden jediný hlas, a to hlas svého předkladatele. Pokud byly řešení jen dvě, končívalo to nerozhodně. V obou případech nakonec došlo na argumentační metodu stručně ručně, po kterém byl praparlament opět k ničemu, neboť s rozbitou hubou se dá jen s obtížemi artikulovat. Co měl chudák Přemysl dělat, čím se řídit?

Sice zde byl sbor žen a dívek, se kterými se dříve radívala kněžna Libuše, ale Přemysl byl od své svatby na rady žen alergický. Jak také jinak, když argumenty své ženy, vládnoucí kněžny, nechápal nejen v souvislostech, ale dokonce ani v účelu. Takhle se přece nedá vládnout, když člověk nechápe rady svých rádkyň. To pak už není žádný kníže, žádný macho, ale pajdulák. A kníže Přemysl, tuze pyšný na své rozplozovací schopnosti, ze kterých odvozoval i ty všechny ostatní, rozhodně nechtěl být panákem v ženských rukách ani za cenu knížecího titulu a benefitů, z takového titulu plynoucích. Vždyť ostatně ani nechápal pojem benefit.

Nakonec to Přemysl dotáhl tak daleko, že nedbal ani na rady své ženy, týkající se intimní hygieny. Schválně se tam nemyl, aby svou ženu takto vytrestal. Jenže vytrestal jenom sebe, protože se smraďochem kněžna odmítala sdílet lože a genetický materiál nutný na udržení rodu si obstarávala jinde. To by ale dělávala i tak, protože genetická informace od Přemysla byla vhodná tak akorát pro příštího sedláka, nikoliv však pro budoucího knížete nebo kněžnu.

* - * - *

„S ženskejma se nedá vládnout,“ postěžoval si jednou, ještě za kněžnina života, svému kamarádíčkovi z mokré čtvrti. „Všecko příšerně zašmodrchaj, popletou a zmastí. Co taky můžeš čekat od slepičích mozků, který neviděj dál než na hromádku zrní před zobákem. Přeci když něco chci, tak zavelím a je to, ne?“ odvolal se na dávnou touhu všech vladařů, která se ale nikdy nikomu nesplnila, neboť i když je jejich pomocníci poslouchali na slovo, situace se buďto zvrtla nebo vladařův příkaz mylně pochopili a bylo zmalováno. „Až začnu pořádně vládnout, postarám se, aby mi do vládnutí žádná ženská nemohla kecat!“ Ani tohle se nikdy žádnému vladaři nevyplnilo, ženské si vždycky najdou cestičku.

Co čert nechtěl, celou tirádu zaslechla kněžnina oblíbenkyně Vlasta, která vše ihned zanesla do patřičného ucha. Možná dokonce, že to Přemysl tak chtěl, ale na každý pád to byla hrubá taktická chyba, neboť nic není pro vladaře osudovější, než když jeho pravé záměry zná jeho okolí, neřku-li protivníci. Přemyslova situace se nezlepšila ani za mák, naopak, kněžna Libuše si na něj došlápla svým důkladně okovaným a hřeby pobitým pantoflem. „Když si někdo stěžuje, tak ať má proč!“ byla její dlouho úspěšně praktikovaná zásada, která se ale v tomto případě ukázala být chybná. Přemysl měl totiž reálnou šanci stanout v čele státu sám, neboť byl podstatně mladší než kněžna, a navíc měl výtečnou paměť, což je další důležitý předpoklad každého vladaře.

Po Libušině smrti Přemysl skutečně, aby posílil své vratké postavení, prohlásil ženy za neschopné, nekompetentní osoby, doslova za slepice, a jejich řeči za babské žvásty, kdákání, které on rozhodně nehodlá poslouchat. I když to výslovně neuvedl, ze souvislosti bylo možno usuzovat, že svou manželku, dlouhá léta úspěšně vládnoucí kněžnu, považuje rovněž za nemoudré, nerozumné stvoření s mdlou inteligencí, v žádném směru se nerovnající mužům. Další Přemyslova hrubá chyba, ale co můžete čekat od burana ze Stadic, že. Místo kvalifikovaných rádkyň měl tedy praparlament.

Tak to šlo s českým státem od desíti k pěti, přičemž když se dospělo k hodnotě pět, prohlásila se za deset a proces pokračoval nerušeně dál. Jediná státnická dovednost, kterou zvládá i hňup.

* - * - *

Abych uvedl věci na pravou míru, obecně se vědělo, že je kníže Přemysl pod pantoflem, a ještě lépe bylo známo, že kněžna Libuše má pantofel obzvláště těžký, dřevěný, okovaný a hřeby pobitý. Špičkami ven, pochopitelně. Ten pantofel totiž okoušeli všichni velmoži za dlouhou dobu Libušiny vlády, a nejen oni. Ale už vůbec se nevědělo, že Přemyslovy rozplozovací schopnosti přicházely vniveč. Netušil to ani on. Kněžna totiž, když už se stalo a ona měla za muže takového nepoučitelného a nepolepšitelného burana, si zajížděla pro potomky na Velkou Moravu, konkrétně do Brna. Vlastně to věděla jen jedna dívka z její družiny, dívka obzvláště mlčenlivá, která měla na starosti kněžninu intimní hygienu. Aby také nebyla mlčenlivá, když měla vyříznutý jazyk.

* - * - *

Může se někdo divit přední Libušině oblíbenkyni Vlastě, že vládním poměrům po Libušině smrti nedokázala nečině přihlížet? Zejména když měla ve sklepení knížecího paláce připravenu výzbroj a výstroj pro menší armádu? Ona opravdu věřila tomu, že když zemi povládnou ženy, bude z ní zemský ráj. Ne na dohled, ale hned.

Pár spolubojovnic už měla a další valem přibývaly, jak se mezi muži popularizovala Přemyslova teze žena = slepice. Ženy opravdu netoužily být za mlada sexuálním objektem a později služkou do kuchyní a k dětem, jak si to muži rádi představují. Vážným problémem ale bylo, že do armády nemohla nabírat vdané ženy, které měly k boji proti mužům nejvíce důvodů a nejsilnější motivaci. Ale copak může bojovat žena, která má nejmenší dítě v šátku u prsu, to o trochu větší v dalším šátku na zádech a dvě, tři další se jí drží za ruce a za sukni?

S takovou mohla nabírat jen svobodné dívky a ty ještě neměly s muži tolik zkušeností, aby jim stálo za to bojovat. Mnohé byly dokonce v zajetí představ o velké, šťastné lásce v náručí krásného mladíka, což je hned několikanásobný protimluv. Velká a šťastná láska se navzájem vylučují, neboť velké lásky ten milovaný ihned využije ve svůj prospěch a v neprospěch milujícího, a krásný mladík není schopen lásky, natož velké, neboť má kolem sebe tolik všelijakých krásných příležitostí, že neví, kam dříve skočit, a všechny jsou stejně lákavé. Jenže která to tuší, jsouc poblouzněna milostnými romány o zemském ráji v náručí milujícího a milovaného muže?

Ale i přesto dala Vlasta brzy dohromady celkem slušnou armádu bojechtivých dívek, z nichž mnohé si přinesly vlastní výzbroj, kterou doma uzmuly otci. Stejně by už svůj pupek nevecpal do krunýře a nepřepásal se mečem. Po plamenném proslovu, kterým Vlasta výrazně pozdvihla odhodlání svých šiků, vytáhla na Vyšehrad s úmyslem zapíchnout Přemysla a všechny poslance praparlamentu narazit na kůly palisád kolem města a hradu. Bohulibý záměr, přímo nadčasový.

* - * - *

Proti dívčí armádě zverboval Přemysl vlastní vojsko z mužů všeho věku a motivoval je představou, že s dívčími zajatkyněmi si konečně pořádně užijí. Té představě odolal málokdo. A nejen to. Přemysl, sám byv dlouhá léta pod pantoflem, dovedl vystihnout a artikulovat všeobecnou frustraci ženatých mužů. „Co je půda, sebeúrodnější a sebelépe zavlažovaná, bez semen?“ hřímal z improvizovaných řečnišť na trzích, obklopen hloučkem odhodlaných ozbrojenců. „Nic než úhor, nedávající živobytí ani žádný jiný užitek. A co je žena bez muže a jeho životadárného semene? Pouhá jalovice, hodící se jen na těžkou, pomocnou práci v domácnosti. Muž je tím, kdo dává život, kdo plodí potomstvo, kdo všechny živí, kdo dbá o řád společnosti a kdo tu společnost také brání proti cizákům. Muž musí rozhodovat o věcech společných i rodinných a ne žena! Žena je užvaněné stvoření, které plete páté přes deváté, v hlavě se jí honí neuspořádané a nesmyslné myšlenky a představy, zhusta oplzlé,“ zde narážel na tok Libušiných vládních proslovů, které nechápal ani za mák. „A teď nám zase chtějí ženy vnutit svou nadvládu, tentokrát za pomoci zbraní. To zase jim budeme ve všem pomáhat, vařit, uklízet, prát, starat se o děti a o živobytí, zatímco ony budou žvanit a válet se v radách a obecních představenstvech? A kout proti nám pikle? Vždyť nejsou moudřejší, nejvýš tak lstivější a zavilejší. A že při jejich vládě zde bude zemský ráj? Pchá! Leda tak budou běhat nahé mezi dobytkem. Takový budou mít zemský ráj! To si máme nechat líbit?“ Pobouřený křik shromážděných mužů mu dával zapravdu. „Do zbraně, občané!“ burcoval Přemysl. „Právo a Boží vůle jsou na naší straně a Bůh dá, že zvítězíme a zemský ráj, ráj podle našich představ, skutečně nastolíme! Ženské uklidíme tam, kam patří, a budou muset držet huby, poslouchat a být nám ve všem po vůli!“

* - * - *

„Jen si to přiznejme, děvčata, která z nás se cítí v manželství ne šťastná, ale aspoň spokojená?“ vemlouvala se téhož času, ale na jiných tržištích Vlasta, přičemž opomíjela fakt, že ona sama není vdaná a že po svazku s mužem, byť i krátkodobým, vůbec netouží. „Žádná! Jen jim děláme služky a sexuální otrokyně, které se musí rozevřít a slastně vzdychat, kdykoliv se milostpánovi zachce, i když by mu nejraději nakopaly do koulí!“ Pobouřené výkřiky žen jí dávaly zapravdu. „A teď ten rádoby kníže, křupan ze Stadic, vyhlásil zemský ráj, samozřejmě jen pro mužské! Jak by to asi dopadlo? Chlapi by se jen váleli. Buďto v postelích, nebo ožralí po škarpách, nebo po nás a dělali nám další a další děcka! A my bychom musely vařit a starat se o děti, protože jejich rozum na tak sofistikovanou činnost, jakou je příprava pokrmů, nestačí a jejich ruce jsou tuze hrubé a nemotorné pro péči o novorozence. Konec konců i pro péči o naše těla!“ a opět následoval rozhořčený křik zklamaných žen. „A tihleti neumětelové, neohrabanci a omezenci by nám chtěli rozkazovat, chtěli by řídit společnost i rodiny? Když my jsme moudřejší, zkušenější a nakonec i lstivější a zavilejší? Politicky, myslím! Jak by to asi dopadlo? Ještě hůř než teď! Jen pohleďte na způsob Přemyslovy vlády, na činnost toho jejich praparlamentu! HANBA! HANBA JIM VŠEM!“ a ve vzduchu se zaleskly zaťaté pěsti rozzlobených žen, zhusta vyzbrojené nejrůznějšími domácími předměty. „Do zbraně, občanky! Bůh a matka Příroda jsou na naší straně a my zvítězíme! A když zvítězíme, nastolíme zde přímo zemský ráj. Bez chlapů a těch jejich věčných sporů a půtek to bude hračka! A pokud samy jít nemůžete, třeba kvůli dětem, pošlete svou nejstarší místo vás nebo aspoň zamezte, aby ten váš muž odešel bojovat proti nám!“

Oba projevy byly účinné, každý v příslušné polovině národa, a národ se genderově rozdělil. Nejprve padaly facky a jiné rány v rodinách, potom se rodiny rozdělily a rozešly se od sebe, každá do té své příslušné armády. Jen málo rodin zůstalo pospolu, zejména ty, ve kterých žena vládla rukou pevnou, silnou a moudrou. V těch se muži ještě více přikrčili a pokradmu brblali „Já bych šel, ale copak můžu? Copak můžu odejít od dětí, od svého políčka, od svého řemesla, od své ženy? Kdo by tu mou drobotinu živil, kdo by se o ně staral?“ a po nějakou dobu tihleti muži raději nechodili ani do hospody.

* - * - *

Obě vojska se záhy střetla na břehu Vltavy kousek od Prahy. Dívky, mnohem ukázněnější a lépe vycvičené, odložily na povel horní část oděvu, aby jim nepřekážela při střelbě z luků, kterou se v tehdejší době každá pořádná bitva začínala. Muži, neukázněně nesešikovaní do řádných bojových útvarů, ale spíše hord, při tomto pohledu ztratili jakoukoliv bojeschopnost. Mužské tělo totiž nedisponuje dostatečným množstvím krve, aby jí při erekci stačilo dostatečně zásobovat celé tělo. Distribuce krve se v takovém případě rozděluje dle momentální potřeby, přičemž mozek je až na posledním místě. To už tak matka Příroda moudře zařídila v zájmu zachování rodu. Copak je činnost mozku k něčemu při kopulaci? Spíše na překážku.

Napjaté tětivy dívčí armády najednou polevily. Mužům totiž vypadly zbraně z rukou a neklamné známky naznačovaly i důvod tohoto nepředvídaného jednání. Ti chlapi jen stáli a s vyvalenými bulvami zírali na tu mnohočetnou nádheru. No řekněte, která žena by naopak odolala takovému kvantu nachystaných chlapů? Takže obě armády se rozběhly proti sobě, přičemž žádná nemyslela na boj, ale na něco zcela odlišného. Tedy na lítý boj jinými prostředky. Dívky si při běhu musely vysoko vykasat sukně a při tomto pohledu ztratili bojeschopnost i poslední muži, i dolňáci. Zbraně sice řinčely, ale jenom díky tomu, jak je obě armády při běhu odhazovaly.

* - * - *

Vlasta a její nejbližší okruh velitelek jen stály a zíraly na to nadělení. Jejich motivace jim velela pokračovat v boji a využít nečekané výhody, ale jejich šiky se rozpadly a při intimním boji tělo na tělo se nedalo nikomu jakkoliv velet. „Holky, jsme v háji. Bitva je ztracena, naděje na vítězství je nulová,“ zoufale hlesla Vlasta. „Co teď budeme dělat?“ „To nevyřešíme tady na místě, to chce důkladně promyslet,“ navrhla jedna z nejstarších a nejzkušenější bojovnic. „Stáhneme se a poradíme se. Také uvidíme, kolik děvčat se vrátí do armády a jak budou bojeschopné a motivované po dnešním debaklu.“ Předbíhám, moc jich nezůstalo. Většinou byly v tom.

* - * - *

„Holky, to bylo fiasko,“ vrátila se k bitvě jedna z členek nejužšího ženského velení. „Bojovat proti chlapům se prostě nedá. Starší ženské, které jich už mají plné zuby, do boje kvůli dětem nepůjdou, ty se odreagují jinak, a mladé holky zase především touží po rodině, po dětech, a to bez chlapa mít nemohou.“ Ostatní jen mlčky přikyvovaly. „Jen tak na okraj, mezi lidmi není zrovna mnoho inteligentních a schopných jedinců,“ navázala druhá, „takže vylučovat nějaké lidi předem z důvodu pohlaví, rasy, náboženství nebo národnosti je kontraproduktivní. Musíme brát všechny a vyloučit jen blbce, což se mimoděk děje tak či tak.“ Děvčata se po sobě podívala, chvíli přemýšlela a pak to odkývala. „To je sice nádherná myšlenka, ale jak ji realizovat, když druhá strana nás samotné předem vylučuje?“ zazněla oprávněná námitka s ohledem na Přemyslovu sexistickou politiku. „S chlapským myšlením je to na pováženou. Buďto mají erekci, která jejich myšlení omezuje na pár kopulačních pohybů po kterých vytuhnou, nebo v nich hárá testosteron a pak myslí po způsobu býka před červeným hadrem,“ namítala další. „Jak se chceš s takovými individui domluvit?“ „Sotva a těžko,“ zněla odpověď, která sice byla nasnadě, ale nic neřešila.

„Musíme být chytré a moudré za obě strany,“ rozlouskla dilema ta nejchytřejší. „Musíme se jako poddat, čímž otupíme jejich ostražitost a bojechtivost, a pak je obezřetným manévrováním dostat tam, kam potřebujeme.“ Hle, bojový plán byl hotov. „To ale zvládnou jen ty nejchytřejší z nás,“ namítla ta s demokratickým smýšlením. „Však ty blbé se vyloučí tak jako tak samy, ne?“ nenechala se zviklat elitářka. „Musíme jim trochu pomoci, ať to nemají tak těžké,“ přimlouvala se jedna útlocitná. „Co kdybychom daly do oběhu slogan, že muž je hlavou rodiny, ale žena je krkem, který tou hlavou kroutí, co?“ navrhla mudrlantka. „To je tak blbé, že tomu budou věřit nejen chlapi, ale i ženské!“ vyprskla další a ostatní se uvolněně rozesmály. „Ale co bude s naším rájem na zemi?“ chtěla vědět ta nejžádostivější. „Ale prosím tě, copak něco natolik nádherného, komplexního a mnohotvárného můžeš žádat po mužích?“ pousmála se opovržlivě elitářka. „Žádný z nich nemá sdostatek fantazie, trpělivosti a dovednosti, aby ti to mohl poskytnout. Nejvýš tak párkrát ze začátku a pak se omrzí. Nehovořme o tom a každá se zařiďme podle svého.“ Dohodnuto a vzápětí vykonáno. Dokonce to tu i tam fungovalo.

* - * - *

Jak se dalo čekat, ženské měly v převážné většině navrch. Ale ti nemyslící chlapi, terče opovržení elitářských žen, přece jen našli řešení. Prosté a účinné. Stačilo nadělat ženě dostatečný počet dětí a ona sama se vyloučila z rozhodovacího procesu na dostatečně dlouhou dobu, protože měla tolik jiných starostí a povinností, že nestíhala. Nestíhala ani ráje na zemi. A nakonec, když to nejmladší, poslední dítě vypadlo z domu, byla tak unavená a tak zaměstnaná vnoučaty, že na politiku a celospolečenské problémy dávno rezignovala. A jejich ráje na zemi? Ženy o nich nemluvily a zařídily se podle sebe, zatímco muži je prohlásili za hřích, aby je nic podobného nedeprimovalo. Takhle to fungovalo celá staletí, dokud nějaký pitomý chlap nemyslící v širších a hlubších souvislostech nevynalezl účinnou antikoncepci a jiní, ještě blbější chlapi nezačali vyrábět levné přístroje, výrazně usnadňující domácí práce, jako pračky, sporáky, ústřední topení, chladničky, roboty a podobně. Teď jsou chlapi zase tam, kde byli na začátku. Ženské mají opět dostatek času i energie, aby měly navrch nejen doma, ale i v politice a dokonce se začaly hlásit i o své ráje na zemi.

* - * - *

Tak jsem zvědav, jak to ty naše holky nakonec vykdáknou. Nastolí zemský ráj nebo ne? A bude na dohled? A bude pro všechny? Nebo vypukne další dívčí válka? Doma ji mívám každou chvíli, neboť žádná z mých partnerek není dlouhodobě spokojena se zemským rájem, který jsem jí schopen poskytnout, a já to neumím okecat.

* - * - *

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s inscenací činohry Národního divadla Brno „Zemský ráj to na dohled“ a jeho zápletka včetně postav je smyšlená.

Publikováno 18. 1. 2019

Strana 1 - od 1. 1. do 1. 2. 2019

Zemský ráj to na dohled

Recenze

Důrazně upozorňuji se zdviženým prstem, že tuto inscenaci je nutno brát jako recesi, neboť jakékoliv jiné pojetí vyústí v děsnou ptákovinu. Totální. Vždyť kdo může tušit, k čemu v budoucnu dojde? Kdo například předvídal v šedesátých letech internet a mobily? Nevěříte? Přečtěte si Černou labuť, pokud jste ji neviděli v Redutě. Pokrok lidské společnosti je dán hlavně nepředvídatelnými objevy. Když ten objev předvídáte, pak to nebude on, kdo pohne kolem dějin.

Takže tři aktovky na téma lidské budoucnosti se nejspíše nesplní a pokud ano, tak úplně jinak, než jak byly napsány. V té první dva puberťáci, ona a on, popíjejí před samkou pivo z kartonu, který mají ve vozíku. K tomu ještě otvírají kindervajíčka. V jednom najdou udělátko, stroj času, které je dokáže vrátit v čase o 20 minut zpátky. Nač taková blbost je? diví se. Ale najednou se vedle nich objeví dva úplně stejní a jak z nich vzápětí vypadne, jsou to oni z budoucnosti o 20 minut dřívější, protože tam jim už vyprodali pivo. Kurňa!

Ve druhé on a ona stále dokola ve velikém fofru sázejí stromky do zpustošené země, protože jim tak velí kněz, velký manipulátor a kazišuk. Žádný ze stromků však nevzejde, ale denní penzum musí být splněno. Odnikud přijde poutník, ona s ním má dítě, ale protože se kvůli dítěti postaví knězi, kněz ji zabije a poutníka napřed vypudí. No neříkal jsem to? Kazišuk? Takových manipulátorů je mezi námi spousta, a nejen kněžích, ale pozabíjet je nesmíme, neboť nás napřed zmanipulovali přikázáním Nezabiješ!

Ve třetí lidstvo, žijící na planetce Fobos, pátrá ve zpustošené Zemi po předcích. Vykopou Zelňák, na něm Redutu a v ní Marii Durnovou, kterou oživí. Leč ta, chuděrka, nepřežije smršť otázek, kterými je vzápětí zasypána. Jak lidstvo trávilo volný čas? Směli jste cestovat? Měli jste auta? Etc., etc.

Celým představením prolíná recitace úryvků z Máchova Máje, která do těch recesistických eskapád kupodivu docela dobře zapadá.

Možná ten dojem z mé recenze nemáte, ale všechny aktovky jsou zahrány velice poctivě, s plným nasazením a zcela profesionálně. Profesionální je i režie a scénografie, nic není odfláknuto. Tak, jak to má být.

Ať už bude budoucnost jakákoliv, očekávejme ji s nadhledem. Konec konců, například mne se už až tak moc netýká. Nechávám ji na mlaďoších, kteří právě nastupují, budou mít dost rozumu, aby se s ní nějak popasovali. A popasují se jako my, metodou pokusu a omylu, ne moc úspěšně, ale ani hororově. Vždy a všude nakonec zvítězí zdravý rozum namísto pravdy a lásky či všelijakých ideologií, i když to dá makačku.

Tahle planeta toho už hodně vydržela, třeba dinosaury, tak vydrží i nás. A lidstvo úspěšně přečkalo lecjakou ekologickou katastrofu a to jsme tenkrát neměli počítače, internet, mobily, dokonce ani Evropskou unii. Tak co?

Vratislav Mlčoch

Fakta o představení:

Petr Erbes, Anna Klimešová, David Košťák, Adam Skala a kol. Zemský ráj to na dohled?

Aktovky: Adam Skala a kol. Kindervajíčko; David Košťák a kol. Ráj 2.0; Petr Erbes, Anna Klimešová Ölmrich.

Publikováno 1. 2. 2019

Archiv 09 Archiv 02