Vratislav Mlčoch
co se v Brně
ARCHIV ČLÁNKŮ 2014
Strana 1 - od 15. 4. do 5. 6. 2014

Bolek Polívka přitáhl celé Brno

Když Stanislav Moša, ředitel a režisér Městského divadla Brno, přizval Bolka Polívku do svého divadla a obsadil ho do role Žida Šajloka (Shylocka) v Shakespearově Benátském kupci, udělal to nejlepší nejen pro tuto inscenaci, ale i pro svoje divadlo. A ostatně i pro Boleslava Polívku, který dostal příležitost ukázat, že stačí i na navýsost tragické a charakterní role, nejen na klauny s červeným nosem na gumu. A nejen že na takovou roli stačí, že ji dokáže zahrát, co zahrát, prožít na výtečnou. Bolku Polívkovi věříte každou repliku, každé slovo, každé gesto, každý pohled, on tu roli nehraje, on ji doslova žije. Ostatní členové souboru, i když výborní, své role hrají a cítíte z nich ruku režiséra, z Bolka Polívky ne, on se snad režíroval sám, ostatně Stanislav Moša něco podobného naznačil a ostatní herci mluvili o velké škole, kterou od Bolka Polívky dostali.

Ale není to jen jeho výkon, co je na této inscenaci pozoruhodné. Scéna Christophera Weyerse je soudobá, velmi chladná, kov, sklo a voda, což evokuje Benátky, ale poněkud ve sci-fi provedení, a kostýmy Andrey Kučerové do toho zapadají, do Alžbětinské doby mají velice daleko, stejně jako do přítomnosti, je to někde mimo čas a prostor, tak mimo, že text hry v tomto prostředí místy působí nepatřičně, starodávně. Ale na druhou stranu, tato scéna umožnila režii i hercům ozvláštnit hru o řadu vtipných momentů a zajímavých scén.

Stanislav Moša hovořil i o tom, že se snažili změnit antisemitské vyznění hry na humanistické. Skutečně, ta snaha je ve hře patrná, ale aby byla účinná, bylo by třeba změnit nejen většinu textu, ale i celou zápletku, a to by pak byla zcela jiná hra. Ostatně, antisemitismus je starý stejně jako židovský národ a troufám si tvrdit, že právě díky antisemitismu neztratili Židé během celé své dlouhé, pohnuté historie svou identitu, zůstali stále Židy. Vždyť kde jsou starověcí Egypťané se svým antisemitismem, kde jsou starověcí Babylóňané, kde jsou starověcí Římané, kteří vyhnali Židy z jejich vlasti a donutili je k dva tisíce let dlouhé diaspoře, kde je středověký, křesťanskou vírou podložený antisemitismus se svými častými pogromy, kde je novověký antisemitismus se svou „vědeckou“ ideologií, kde jsou nacisté se svým holokaustem, po kterém Židé paradoxně získali zpět svou vlast, a jak dopadla urputná snaha okolních arabských států zničit jejich stát Izrael. Židé to všechno přečkali a nic z toho je nedokázalo zničit.

Ostatně, když Shakespeare psal svého Benátského kupce, musel znát Židy pouze z doslechu, protože v jeho časech Židé v Anglii už několik set let prakticky nežili, a nežili v n í dalších několik set let i po Shakespearově smrti. Kdoví, kdo mu tenkrát co o nich napovídal, v těch časech se o nich mezi křesťany hezky rozhodně nemluvilo. Ale na druhou stranu, když se Židé do Anglie znovu vrátili, zapojili se významně do hospodářského, kulturního i politického života a jeden z nich, Benjamin Disraeli, se stal v časech královny Viktorie dokonce britským ministerským předsedou a jeho působení ve funkci je Angličany hodnoceno velice kladně. A opět paradoxně to bylo v době, kdy se Evropou od Ruska přes Rakousko-Uhersko, Německo i Francii přehnala vlna rozhořčeného antisemitismu, u nás nazývaná Hilsneriáda.

Já osobně chápu hru jako příběh člověka, stíhaného nepřízní lidí i osudu, který svou touhu po pomstě přehnal. To je všeobecná lidská vlastnost, nejen židovská, a ze hry jsem si vzal jiné ponaučení. Více nežli židovských nebo jiných lichvářů je nutno mít se na pozoru před prohnanými advokáty, kteří dokáží překroutit jakékoliv zákony ke svému prospěchu, jak to ostatně dokládá i naše soudobá právní praxe, nejen ta ze Shakespearovy doby. A také si myslím, že Boleslav Polívka by měl dostat podobných příležitostí více, aby nás přiměl osvěžit si klasický divadelní repertoár o novou dimenzi, o nové pojetí. Zaslouží si to nejen on, nejen Městské divadlo Brno, ale i my, publikum.

Vratislav Mlčoch

publikováno 15. 4. 2014

Tenebrae: Iva Bittová a přátelé

Slovo „tenebrae“ znamená latinsky „stíny“ a označuje církevní obřad, konaný zpravidla na Bílou sobotu, Velký pátek nebo Zelený čtvrtek. Kostel při něm bývá osvětlen jen svícemi a čtou se nebo zpívají žalmy a jiné biblické texty. Svébytné pojetí Tenebrae představila v chrámu sv. Jakuba v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby Iva Bittová. V komorním projektu zazněly středověké chorální zpěvy z Jistebnického kancionálu a Ivou Bittovou zhudebněné verše jezuity Matěje Tannera, doplněné improvizovaným rozhovorem houslí, violy a varhan a projekcí objektů sochaře Pavla Hřebíčka. Iva Bittová napsala své Tenebrae pro Brno a zaznělo zde ve světové premiéře.

Oblečená do bílých šatů, evokujících neposkvrněné řízy z počátků křesťanství, a se široce rozpuštěnými černými vlasy, evokujícími opačnou tvář ženství, uhranula svým zpěvem a originálně znějícím „dialogem houslí, violy a varhan“ zcela zaplněný kostel sv. Jakuba. Její hudba dokázala pojmout celý náš vesmír od blankytné velebnosti andělských chórů po skalisté třesky jakoby jdoucí z hloubi zemských ker. Jemné, sotva slyšitelné tóny byly tak uchvacující, že je nerušilo ani pokašlávání prochladlého publika, ani zvenčí doléhající křik hokejových fanoušků, rozjařených dramatickým zápasem s pražskou Spartou. Chvílemi se dokonce zdálo, že křik davu byl do skladby zakomponován úmyslně, vždyť co jiného dokáže tak vystihnout inferno v našich myslích než podobný řev, se kterým se zdárně potýkaly burácející varhany, hřmící své, lidským měřítkům se vymykající emoce, zatímco houslím a viole byl určen jemný, melodický part.

Nevím, jakou úlohu v tomto neskutečném proudu emocí měla hrát projekce objektů sochaře Pavla Hřebíčka, seděl jsem tak, že jsem na ni neviděl, podobně jako většina lidí v bočních lodích chrámu, ale pochybuji, že mohla i jen vzdáleně sekundovat této hudbě. Vždyť žádným jiným smyslem než sluchem nejsme schopni vnímat tak silné a široké spektrum emocí, od lahodného šepotu osvěžujícího vánku po strašlivý řev rozzuřených predátorů či ohlušující bouři nespoutaných živlů. Snad ještě hmat v nás dokáže vyvolat podobně silné emoce, ale tento smysl je natolik intimní, že se pro masové produkce nedá využít. Domnívám se dokonce, že při poslechu hudby jakékoliv zrakem zprostředkované informace silně ruší nutné intenzivní soustředění a jsou pouhou berličkou pro méně vnímavé posluchače, ale to může být věcí názoru – a také kvality té které hudby. Podle mého názoru to Tenebrae Ivy Bittové zapotřebí nemělo. Pokud však měla projekce těchto objektů být plnohodnotnou součástí koncertu, měli se organizátoři více zamyslet nad počtem a rozmístěním velkoplošných obrazovek.

Koncert nahrával Český rozhlas a tak všichni, kteří se do chrámu nevešli, si jej mohou časem poslechnout, ale nevím, jak se do rozhlasového přijímače a do obýváku vejde tak emotivní, tak svébytná, tak soudobá hudba, podtržená mimořádnou akustikou chrámového prostoru a jeho atmosférou, kterou jsme se pokusili zachytit na fotu po koncertu.

Vratislav Mlčoch

publikováno 20. 4. 2014

Bělehradský komorní sbor zpíval velikonoční hudbu.

V rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se v katedrále svatých Petra a Pavla uskutečnil koncert ortodoxních velikonočních zpěvů. Z prostorného kůru brněnské katedrály zazněla pravoslavná liturgie v jejích méně známých podobách. „Srbská duchovní hudba je velmi krásná a podmanivá, stojí na duchovních hodnotách našich lidí. V Evropě byla dlouho téměř zcela neznámá. To se ale v poslední době změnilo a v současnosti je to již uznávaná a hodnotná duchovní hudba,“ uvedl sbormistr Vladimir Marković. „Například kompozice Stevana Mokránjace, nejlepšího srbského skladatele sborové hudby 19. století, jsou stále častěji na programech ruských a bulharských sborů. Jsem rád, že Liturgie sv. Jana Zlatoústého, kterou jsme zde představili, ukázala jeho inspirativnost, schopnosti a duchovní rozměr.“

Bělehradský komorní sbor, který ji zde zpíval, je jedním z nejlepších srbských ansámblů současnosti. Zaměřuje se především na interpretaci pravoslavné duchovní hudby. Od založení sboru v roce 1996 je jeho dirigentem a uměleckým vedoucím Vladimir Marković. Sbor vystupoval v mnoha zemích Evropy, ale také v USA a Kanadě, a spolupracoval s řadou vynikajících umělců a uměleckých souborů.

Jak uvádí Wikipedie, v pravoslavných chrámech a klášterech východních křesťanů se při liturgiích a ostatních náboženských shromážděních provozují osobité duchovní zpěvy vyznačující se neobyčejnou krásou a vznešeností. Hudební nástroje (kromě zvonů) se v pravoslavných chrámech nepoužívají - pravoslavná církev zastává názor, že nejlepším nástrojem pro velebení Boha je lidský hlas. Působivou zvláštností pravoslavných liturgických zpěvů bývají extrémně hluboké basy, evokující hloubku a tajemnost Boží podstaty. Pravoslavné duchovní zpěvy se tradičně zpívají nejčastěji v církevně-staroslověnském jazyku, dále též řecky, někdy dokonce arabsky. V současné době se při pravoslavných bohoslužbách stále častěji používají přeložené texty v místních národních jazycích.

Přiznám se, že jsem před koncertem pochyboval, že komorní sbor dokáže nechat dostatečně vyniknout dramatičnost emocí, dynamiku citů a vroucnost hlasů ve velikém prostoru katedrály, ale mýlil jsem se. Tamní akustika je dokonalá a sbor, až na přídavky zpívající po celou dobu na kůru, si poradil prostě skvěle.

Ukázalo se, že méně může být mnohem více. Sbor dvaceti lidských hrdel totiž dokázal naplnit katedrálu nádhernou hudbou stejně, jako mnohem početnější sestava varhanních píšťal a dmychadel, a na rozdíl od nich zůstat přitom na výhradně lidském projevu čistoty emocí, velebnosti víry a vroucnosti díků, a tím povznést nás, prosté lidské bytosti, na úroveň andělských chórů. A i v jiném smyslu bylo méně více, neboť při komorním rázu neztrácely jednotlivé party svou osobitost a my jsme naslouchali dokonalé harmonii individualit, nikoliv beztvářnému mohutnému sboru. Jemná práce s detaily a odvážně dramatická dynamičnost projevu spolu s inspirací tisícileté tradice, plus u nás neobvyklé extrémně hluboké basy dokázaly nezvykle zdůraznit velebnost obřadu a mimořádnost chvíle.

„Každá upřímná chvála Boha je krásná,“ řekl našim novinám po koncertě. Mons. ThLic. Vojtěch Cikrle, brněnský biskup, který v prostém kněžském oděvu seděl mezi ostatními posluchači, celému koncertu pozorně naslouchal a po jeho skončení tak jako ostatní ve stoje aplaudoval, „ale když ji provádí takoví vrcholní umělci, je prostě nádherná. Myslím, že i ostatní posluchači, i když slovům nerozuměli, jí byli uchváceni. Já osobně rád naslouchám hudbě z kůru, mohu se při ní lépe soustředit, a navíc akustika je tak mnohem lepší,“ dodal.

Přes všechny rozdíly naší a pravoslavné liturgie velebíme Hospodina v podstatě stejnými výrazovými prostředky a naše víra je naplněna týmiž emocemi, takže si snadno rozumíme přes rozdíly v používání liturgického jazyka. Skromnost umění, velikost pokory a mimořádnost čistoty na nás všechny působí stejně jako výjimečnost pravdy, nezbytnost naděje a zklidnění lásky. Sdělnost víry nezná hranic.

Obávám se, že přes veškerou snahu nedokáži vystihnout pouhými slovy dojmy z tohoto nádherného koncertu, proto mi dovolte skončit obligátně. Pořadatelům patří dík za to, že dokázali zorganizovat tak výjimečný koncert, velvyslankyni Srbské republiky Vere Mavrić patří dík za poskytnutou záštitu a osobní účast na koncertu a všem, kteří si tento koncert nechali ujít, pak patří přání, aby si to mohli v dohledné době vynahradit.

Vratislav Mlčoch

publikováno 27. 4. 2014

Zrod hvězdného muzikálu?

Městské divadlo Brno muzikály umí. A umí je nejen špičkově zahrát, ale i nové najít a s úspěchem uvést do života. Nejnovějším příkladem je světová premiéra muzikálu Don Juan autorů Vašo Patejdla (hudba), Ivana Hubače (scénář), Eduarda Krečmara (texty písní) a Martina Hrdinky (projekt). Vedení Městského divadla prokázalo, že má dost odvahy a síly na to, aby známým autorům nabídlo takové podmínky, které jinde nedostali. Podle úspěchu, který měla premiéra i druhé představení s alternujícími herci, se jim to vyplatilo.

U muzikálů je nejdůležitější hudba. Hitmaker Vašo Patejdl ukázal, co v něm vězí. Nenapsal „písničkál“, ale téměř popovou operu, protože mluveného slova ve hře zbylo pomálu. A díky zdařilým textům Eduarda Krečmara to nejsou jen samoúčelné árie jako v době Mozartově, ale písně posouvají děj kupředu podobně jako mluvené slovo. Nejsem odborník na hity, ale řekl bych, že jich tam hned několik je.

Libreto Ivana Hubače, respektive projekt Martina Hrdinky jsou také na výši. Podařilo se jim vystihnout dobové reálie, jako postavení žen v tehdejší společnosti, přísnou stavovskou hierarchii a všemocnou církev, aniž by přitom upadli do popisnosti nebo do dobového přehnaného moralizování. Dokonce i pasáže o víře, které by v tehdejším běžném podání byly pro nás nepochopitelné a nestravitelné, jsou napsány tak, že se v nich najde i současný nepříliš věřící člověk. Jen jedna věc mi trochu vadila – místy docházelo v ději k těžko pochopitelným skokům, ale nevím, zda to nepadá na vrub inscenačním úpravám. Nicméně muzikál není román, na něco takového má právo.

Nehodlám zde pitvat děj, běžte se na muzikál raději sami podívat, ale podotknu jen, že závěr je zdařilý a smrt hlavního hrdiny civilní, bez účasti pekelných sil, ba přímo moderní. Vašo Patejdl si pochvaloval živý orchestr a já mu musím dát za pravdu, je to opravdu úplně „jiné kafe“ než hudba z pásu. Výkony hlavních protagonistů jsou na výši jak herecky, tak pěvecky a obsazení výborné. Viděl jsem reprízu s alternujícím obsazením a pro středoevropanku byl trochu problém akceptovat zjev Petra Gazdíka, který do stereotypu Dona Juana nepasuje. Ale zase naopak – pro běžnou Španělku musí být statný blonďák mnohem přitažlivější a exotičtější než štíhlý černovlasý muž s uhrančivýma očima, kterých tam běhá dvanáct do tuctu. Trochu mne zklamala scéna, která barevné a slunné Španělsko interpretovala jako zříceniny hradů, ale kostýmy byly naopak velice zdařilé.

Nejsem odborník ani na muzikály a už vůbec ne věštec, ale na otázku položenou v titulku bych s čistým svědomím odpověděl kladně. A mohu-li si na závěr trochu soudobě zamoralizovat a napovědět děj, pak když odolám všemu kromě pokušení, obzvláště nosí-li sukně, a když jednám bez rozmyslu, leč s plným nasazením, pak nutně musím dopadnout jako Don Juan, tedy špatně.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 25. 5. 2014

Game over aneb těžká moderna ve starém divadle

Divadlo, postavené pro císaře a místní honoraci v časech fraků a fiakrů, divadlo, které dalo bezděky vzniknout velké brněnské legendě o žárovkách pana Edisona, divadlo, do kterého se moje babička chodívala dívat na bílou hřívu páně Janáčkovu při premiérách jeho oper, toto divadlo nám nezestárlo ani nezkamenělo, ale dokáže akceptovat něco tak extravagantního jako je moderní balet. Tanečníci, vyvracející svoje údy v krkolomných pózách, tvrdá rocková hudba z pásu, syrově funkční scéna a prudká světla gradující děj, to všechno se překvapivě hodí do zlacených štukatur čalouněných lóží, či lépe řečeno vede s nimi významný dialog. Dialog ústící ve zjištění, že homo sapiens dosáhl za relativně krátký čas významných změn, i když se ve své podstatě tak moc nezměnil.

Tisíckrát omílaný příběh o chlapci odnikud, který přijde do velkého světa prapodivných postav, od ďábla dostane kytaru, kterou si ten svět podmaní, ďábel mu do cesty přivede femme fatale (zde nazvanou výstižněji Noire de Ville), se kterou se propadne do sexuálních orgií, ďábel ho předhodí médiím, svrhne až na dno propasti mezi bezdomovce, znovu pozvedne na výsluní a nakonec ho zahubí v ďábelském tanci s dealery a jejich barely zhouby, aby jeho kytaru, ze které učiní pendulum odměřující jeho život, poté recykloval s jiným chlapcem odnikud, který právě dorazil. Příběh tak typický pro mladíky, žijících příliš mnoho života v příliš krátkém čase, by možná mohl nudit, nebýt nevídané symbiózy výrazového tance, rockové hudby, výmluvných světel, minimalistické scény a černých a rudých kostýmů, které ho kongeniálně dokáží pozvednout na dech beroucí zážitek. CATCH 27 se jmenuje tato pocta všem umělcům, kteří shořeli ve svých dvaceti sedmi letech, a je údajně sestavena z typických peripetií jejich života. Jmenujme například Brian Jones, Jimi Hendrix, Janis Joplin a mnozí další. Libreto, choreografie a režie Marek Svobodník, výtvarník scény a light design Karel Šimek, výtvarník kostýmů Pavel Knolle, hudební spolupráce Petr Duchalík, sóloví tanečníci Adam Sojka, Martin Svobodník, Markéta Habalová.

Druhá část večera, vybraně ladící s první, leč o poznání klidnější a emočně vyrovnanější, zkouší položit řadu složitých otázek spojených se vztahem výjimečného jedince a celku společnosti. Je možné, aby se člověk ve společnosti prosadil, když půjde proti hlavnímu proudu? Co vlastně člověka vede k tomu, aby svůj život prožíval tak riskantním a nesnadným způsobem? Je otázkou, zda pro takovéto úvahy je právě balet či výrazový tanec tím správným prostředkem, ale ti přemýšlivější si mohou lámat hlavu, jaké odpovědi se tvůrci dobrali. Jejich skepse je dost výmluvně naznačena. Ale všechny ty marné pokusy o dosažení vyšších met, zbytečné excesy při vybočení ze stáda, následné pohlcení mašírujícím davem, doprovodné zásahy vyšší síly a závěrečné nastavení zrcadla marnosti všeho snažení jsou podány s takovou noblesou a elegancí, zpracovány s tak velkou grácií a komentovány s překvapivě velkým nadhledem a natolik smířlivě, že klidně můžete podobné úvahy hodit za hlavu a užívat si excelentní výkony tanečníků, vychutnávat si vynalézavou choreografii, různorodou koláž hudby a jemnou harmonii členité scény, podtržené decentními světly. „Bylo to krásné, že,“ prohodila po skončení o dosti letitější dáma než jsem nyní já a já jen mlčky přitakal. PALINDROM se jmenuje ona druhá část večera a toto slovo označuje větu či jinou sekvenci znaků, která čtená zepředu i pozpátku dává týž smysl, např. „kobyla má malý bok“. Libreto, choreografie a režie Adam Sojka a Martin Svobodník, výtvarník scény Jitka Gazdošová, výtvarník kostýmů Michaela Savovová, light design Michael Kořínek, hudební spolupráce Petr Duchalík. Tančí třináct sólistů.

Pokud se však sami pídíte po odpovědích na naznačené otázky, může vám být jistým vodítkem příběh shora zmíněného divadla, proměny jeho publika, vývoj jeho inscenací a také peripetie života Leoše Janáčka. Nejspíše seznáte, že brzdné síly doprovázející každý pokrok jsou nutné k tomu, aby se lidský vývoj ubíral alespoň trochu přímou cestou a nepotácel se ode zdi ke zdi, a že mainstream člověčího rodu se po způsobu nezkrotných živlů valí svou zákonitou cestou a není v našich silách jej z oné trajektorie lidstva vrženého do vesmíru natrvalo odchýlit. To putování se dá jen usnadnit, zkrášlit nebo zpříjemnit a není hanbou neuspět, ale ani to nezkusit.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 1. 6. 2014

7edem bez záruky

Pani Feldeková a Vacvalová a páni Lasica a Leško spolu so speváčkou Luciou Šoralovou, ktorá však viac spievala ako hovorila, vytvorili známu sedmičku a pretože je bez záruky, stačilo ich päť. Stačilo aj to, aby dve hodiny predstavenia boli v aule nitrianskej Univerzity Konštantína Filozofa plné smiechu a dobrej nálady. Na úvod rovno vysvetlili, prečo už nechcú byť v telke – lebo by im chýbal priamy kontakt s divákmi. Do politiky a politikov sa tento krát moc neobúvali, len okomentovali priamu voľbu prezidenta v Česku. Vraj Česi preto zvolili Zemana, aby sa solidarizovali so Slovákmi. A vraj slovenský prezident blahoželal Zemanovi ku zvoleniu a pritom mu zaželal, aby sa mu podarilo vyriešiť 40 prípadov. (Malé podotknutie autora článku: V Česku na predvolebnom bilboarde som videl nápis, že pravda a láska zvíťazí nad Klausom a Zemanom.)

Ale slovenských politikov nie je možno len tak nechať a tak pán Lasica porozprával, ako pri slávnostnom otváraní golfového ihriska pán prezident bol vyzvaný k otváraciemu odpalu golfovej loptičky. Pán prezident sa k tomu pripravoval a do ticha pán Lasica hlasno povedal: „Pán prezident, odpáľte!“ Tiež bolo citované veľa slávnych výrokov slovenských politikov, no v mojej pamäti ostal ten najkratší a najlapidárnejší: „Dementujem všetko, čo by ste chceli napísať!“ povedal na tlačovej konferencii ktorýsi politik.

Pani Vacvalová dala k lepšiemu historku o svojom zubárovi, ktorý bol náruživý fajčiar a keď jej robil čosi v ústach a potreboval k tomu obidve ruky, mal cigaretu prilepenú k dolnej pere. No a stávalo sa, že popol z cigarety jej zasyčal na jazyku. „Vypláchnite si,“ reagoval v takom prípade zubár. „Ešte že to nebol gynekológ,“ okomentoval historku pán Lasica.

Reč prišla aj na slovenské cesty. Pán Leško raz išiel taxíkom po Bratislave a taxík zrazu vošiel do veľkej diery. Taxikár ostal pokojný, len povedal: „Tak si idem po diere a tu zrazu asfalt!“

Pani Vacvalová spomenula, že kedysi dávno, keď ešte na Slovensku boli koruny, mala „svojho“ žobráka, ktorému čas od času dala zopár drobných. Ten žobrák sedával na chodníku, hlavu sklonenú a nikdy nič nehovoril. No jedného dňa sa stalo, že dostala pekný honorár a tak žobrákovi dala stokorunovú bankovku. Čakala slová vďaku, no žobrák ako vždy sedel so sklonenú hlavú a nič. Chvíľu tak pri ňom stála a pozerala naňho, kým žobrák dvihol hlavu a povedal: „A ty, na čo čakáš? Že ti vydám?“

Vraj pani Feldeková je známa tým, že sa nespráva ekologicky a netriedi odpad, čo jej zazlieva pani Vacvalová. No a nedávno bola nad Bratislavou veľká búrka a blesky udierali jeden za druhým. „To je tým, že ľudia nešetria prírodu,“ zhodnotila situáciu dcéra pani Vacvalovej a pani Vacvalová okamžite poslala pani Feldekovej smsku, v ktorej jej vyčítala, ako neekologicky sa správa. Pani Feldeková bola v tej dobe v Prahe u svojich vnúčat a odpovedala: „Neviem, čo sa v Bratislave deje, no ja už triedim aj odpad, aj vnúčatá.“

Možno je to čudné, ale existuje súvislosť medzi WC a politikou. Ako povedala pani Vacvalová, na predvolebný bilboard istého politika dopísal akýsi volič s vyhraneným názorom slovo „HAJZEL“. Iný volič s takisto vyhraneným názorom, ale opačnej mienky k tomu dopísal „300 m ďalej na pumpe“. A keď už boli u tých weciek, spomenula pani Feldeková, ako na istom verejnom wecku bolo nad miskou na poplatok napísané „Veľké penisy 2 €, malé 20 centov“. Miska vraj bola plná dvojeurových mincí. „Ja som taký škrob, že by som sa priznal,“ podotkol k tomu pán Lasica.

Toto nie sú všetky žarty, bolo ich o veľa viac a možno aj lepších. Na budúce sa môžete smiať tiež.

E. Nováková, V. Mlčoch

Publikováno v magazínu Nitranka 31. 3. 2014

Dom Hemingway: Film plný překvapení

První překvapení uvidíte hned na začátku, ještě než se cokoliv přihodí: Jude Law podstatně změnil svůj vzhled, kvůli této roli „zfotrovatěl“. Ztloustl a tvář mu zdobí císařské licousy na způsob Františka Josefa I. Druhé překvapení následuje bezprostředně. Pronese dlouhý, oslavný monolog na svůj vlastní penis a protože jsme v kriminále, užívá slůvko „cock“. Třetí překvapení na vás čeká, jen co ten monolog skončí, a pak už je nepočítáte. Jen stručně: Nevybíravými a značně vulgárními výrazy uráží všechny vůkol, pokusí se za tři dny dohnat vše, co zameškal během dvanácti let v kriminále, získá značný obnos a vzápětí jej ztratí, ztratí a zase získá svou dceru a vnuka, pod vlivem značně pofidérního anděla se kaje ze všeho, co udělal a co neudělal, a poslední překvapení se odehraje ve vaší mysli: Začnete toho vulgárního, stále opilého a zdrogovaného, nespolehlivého, vychloubačného a agresivního kriminálníka mít rádi.

Přestože film obsahuje mnoho sprostých slov, takže by se na něj nikdo neměl dívat (citát ze seriálu South Park), je výborně udělaný. Kamera poskytuje vytříbené a krásné záběry, herecké výkony všech hlavních představitelů jsou mistrovské a dialogy vtipné. Zápletka je nosná a prezentovaná tak, že se ani na okamžik nenudíte. A kromě mnoha okamžiků, kdy se o osud hlavního hrdiny bojíte, nabízí také dost okamžiků, kdy se od srdce zasmějete. Zbývá jen doufat, že tento film, který jsme viděli v brněnském kině Art během festivalu Febiofest, přijde i do běžné distribuce.

Nakonec mi dovolte malou poznámku pro fanynky Juda Lawa. Podle očitého svědectví naší šéfredaktorky, která jej minulý měsíc viděla naživo v Londýně ve hře W. Shakespeara Jindřich V., je Jude Law opět ve skvělé formě. Jindřich V. totiž zemřel mladý a na válečném tažení, takže „zfotrovatění“ se už nekoná. Navíc podle dobových portrétů (byl současníkem Jana Husa) rozhodně nenosil císařské licousy J.

Vratislav Mlčoch

publikováno 16. 4. 2014

PULP FICTION – návrat kultovky

O pojmu

Pulp znamená zaprvé: měkký, vlhký kus beztvaré hmoty; zadruhé: časopis nebo knihu ponurého obsahu příznačně vytištěnou na surovém a hrubém papíru. (Slovník American Heritage Dictionary, druhé vydání pro vysoké školy.)

O režisérovi

Quentin Tarantino (narozený 27. března 1963 v Knoxville v Tennessee, USA) je americký filmový režisér, scenárista a herec, který začátkem devadesátých let proslul jako svěží, drsný i černohumorný vypravěč, který vnesl do tradičních amerických archetypů nový život.

Svoji filmovou kariéru začínal jako uvaděč v kině. Nějaký čas byl i uvaděčem v pornokině. Tuto práci označil jako úplně nejlepší, filmová režie je podle něj až na druhém místě. Po odchodu z práce v pornokinu začal pracovat ve videopůjčovně VideoArchives.

V jeho filmech se skoro vždy objevuje akce, násilí i krvavé scény, a to i přesto, že se nejedná o typický hororový film. On sám přiznal, že je velkým fanouškem tzv. splatter hororů (s naturalistickým, někdy až přehnaným zobrazením násilí) a je velkým obdivovatelem italského hororového mistra Daria Argenta.

O filmografii režiséra

O skutcích hlavních i vedlejších hrdinů

„Jestli se nějakej zkurvenej ocas jenom pohne, tak vás tu všechny vystřílím do posledního kretony,“ je první z velkých hlášek, která zazní při první násilné scéně tohoto filmu, a pak už to jede jak na běžícím pásu. Střílečky, rvačky, drogy, krádeže, řeky krve, hory mrtvol a tak pořád dál, jen policie se jaksi nekoná. „Tak si to shrneme: Máme tady jedno auto plus jedno tělo mínus jedna hlava v garáži,“ suše utrousí uklízeč mrtvol nad autem plným krve a kousíčků mozku a v tváři se mu nepohne ani sval. Prostě džungle absurdních situací a gagů natočená s vkusem a s humorem tak suchým, že se pochechtáváte i druhý den doma. Režisér v mládí prý přímo hltal všechny filmy, ke kterým se dostal, a tak scény jsou plné jinotajů a citací z jiných filmů, ale přitom jsou udělány tak, že nevyznívají jako autorovo chvástání vlastní chytrostí, ale jako gag na druhou.

O obrácené časové posloupnosti

„Teď mne, prosím tě, omluv, musím domů s infarktem,“ chce se vám chvílemi říci s jedním z hrdinů, když se díváte na film, ve kterém je všechen brak, který režisér posbíral ve videopůjčovnách, smíchaný se vším úžasným, co tam posbíral rovněž, a z toho neuvěřitelně bizarního koktejlu je vytvořeno dílo, které po zásluze získalo Zlatou palmu na festivalu v Cannes a stalo se kultovním filmem, kterému čas rozhodně neublížil. Jestli jste napřed viděli Kill Bill jako já, tak Pulp Fiction je mladší, nezralejší, syrovější a drzejší sourozenec, chvílemi na pováženou podobný tomu pozdějšímu. A někdy se vám bude zdát, jako by režisér citoval sám sebe v předstihu.

O lidské velikosti uprostřed lidské špíny

„Ještě jsem s tebou, hochu, neskončil. Tvá prdel pozná středověk!“ Nad jednáním hlavních hrdinů se můžete pozastavovat, můžete je odsuzovat, ale jedno jim nemůžete upřít. I ten největší padouch má ve filmu svou velkou chvilku, kdy jedná, jako by byl kladný hrdina ze všech nejkladnější. Nepoznáte, jestli je to mystifikace, špás nebo poselství o lidském dobru uprostřed nejhrubší špíny, ale pokud je to poselství, pak režisér dokáže akceptovat, mít rád a dokonce obdivovat lidi takové, jací opravdu jsou, bez příkras, ozdůbek, růžové fasády. Vždyť který predátor je hodné zvířátko? Ani ten ochočený ne. A to je náročnější a komplikovanější varianta lásky k bližním, kteří jsou zároveň predátory.

O milém, malém, starém kině

Asi jsem se namlsal multikin s jejich na odiv stavěnou moderností, protože poslední dobou chodívám čím dál raději do kina Art. I když má pohodlná sedadla a dokonalou promítací techniku, dýchá z něj zlatý věk kin, kdy nebyla televize a já jezdíval za filmy křížem krážem po Brně do těch nejzapadlejších sálků někde na předměstí. A možná to dělá i skladba publika, že se v něm vždy cítím, jako bych omládl o padesát let.

Vratislav Mlčoch

publikováno 11. 5. 2014

Fenomén Don Juan aneb Jak na ženy

To, co odedávna obyčejní lidé vyjadřují lapidární poučkou „Se všemi ženami se nepomiluješ, ale snaž se!“, zpracovávají rovněž tak odpradávna básníci, spisovatelé a dramatici dějově i psychologicky komplikovanými díly, která od roku 1630 mají, moderním jazykem řečeno, kultovního hrdinu Dona Juana, známého i jako Don Giovanni nebo po našem Don Šajn. Počet jím inspirovaných děl se právě nyní rozrostl o muzikál autorů Vašo Patejdla (hudba), Ivana Hubače (scénář), Eduarda Krečmara (texty písní) a Martina Hrdinky (projekt), který ve světové premiéře uvede Městské divadlo Brno v režii a úpravě Petra Gazdíka.

Tisková konference, uspořádaná před premiérou tohoto muzikálu, se nemohla pochopitelně vyhnout fenoménu Dona Juana. Diskutovali o něm převážně muži, zatímco přítomné dámy se věnovaly jiným záležitostem spojeným s inscenací. Zřejmě mají na rozličné Dony Juany vlastní názory, které si však raději nechaly pro sebe. Některé části této diskuse zde ve zhuštěné podobě přepisuji, přičemž diskutující pro ožehavost tématu ponechávám v anonymitě.

Když jste scénář zmodernizovali a vynechali ohně pekelné a komtura, proč končí Don Juan tragicky? Vždyť mohl jako mnozí Doni Juanové skončit ve šťastném manželství, což může být chápáno jako větší nebo menší trest Boží. (Všeobecný hlasitý smích.)

Já nevím, jestli většina Donů Juanů takto končí, ale my jsme se nechtěli natolik odchýlit od této legendy, takže jsme nezvolili happy end, ale našli jsme jiné řešení, které vychází ze vztahu k jeho poslední lásce, v čemž vidíme určitou kontinuitu a naplnění. Uvádíme jej jako „příběh lásky, zrady a vášně“, ale v první verzi libreta jsme také uváděli „možná ho máte doma“.

Jaký tedy ten váš Don Juan je? Je to hormonální štvanec, který se mstí Bohu za to, že jej udělal takového, jaký je, nebo máte jiný náhled?

Don Juan, jak ho známe historicky, se chová tak, jako by bylo vše dovoleno. Tedy jako by neexistovala žádná pravidla, žádné zákony. A v tom je podle našeho názoru tato postava aktuální, protože když se rozhlédneme kolem sebe, tak uvidíme, že mnoho lidí se takto chová. Od 17. století si každá doba vykládá Dona Juana po svém, my neuvádíme jako Mozart, kolik svedl žen, ani se nesoustřeďujeme jako Molière na jeho střetem s Bohem, ale bereme jej jako moderního člověka a spíše se snažíme zjistit, proč se chová tak, jak se chová.

Já sám si Dona Juana nevykládám jako sexuálního nebo dokonce hormonálního štvance, ale jako člověka, který vždy má velmi intenzivní pocit, že právě teď právě tuto ženu doopravdy miluje a ten pocit veliké lásky dokáže přenést na onu ženu. Něco takového opravdu existuje.

Například já jezdívám na dovolenou na ostrov Džerba v Tunisku a tam se vyskytují domorodí kluci, který na jeden jediný týden dokáží vzbudit v ženě pocit, že je nejvíce milovanou ženou na světě, a ty ženy tomuto kouzlu propadnou. Když jsem pak s některými těmi ženami mluvil, tak ony skutečně připouštěly, že měly opravdový pocit neskutečně velké lásky, jakou nikdy v životě nezažily, takže jim nevadilo, že brzy odjíždí a že se to už nebude nikdy opakovat, ale přesto tu krátkou lásku prožily s absolutním opojením, které vzniklo rychle a mimořádně intenzivně. Já si myslím, že Don Juan by měl mít v sobě schopnost vzbuzovat u žen pocit opojné lásky, ne jen nějaké mrknutí ve stylu „pojď si to užít“. To samo by bylo slabé.

Já se pod tento názor podepisuji také, protože jsem nějakou dobu pracoval v rozhlase a tam jsem měl kolegu, který byl desetkrát ženatý, a on říkal, že se pokaždé zamiloval, že měl pokaždé pocit, že teď už to bude ta poslední, ta pravá žena. Ale pak se ukázalo, že tomu tak není…

Chtěl bych se zeptat, jak to bylo se vstupem Dona Juana do kláštera? Opravdu to bylo tak snadné, jak to uvádíte, že někdo mohl vstoupit do kláštera ze dne na den?

V tu chvíli si Don Juan prostě už neví rady, už mu to všechno přerůstá přes hlavu. Cítí se nějak podobně, jako když se alkoholik rozhodne, že půjde do léčebny. Jeho okolí mu vstup do kláštera rozmlouvá, že je to přehnaný krok, že by stačilo, kdyby jen znal míru. Jenže on se nedokáže ubránit dalším pokušením, které stále odněkud přichází. On sám se vstupu do kláštera zpočátku také brání, ale kardinál, kterému se vyzpovídá, mu vstup do kláštera doporučí. Musíte si uvědomit, že Don Juan je členem nejvyšší společnosti, že král je jeho kmotr, takže se na něj nepohlíží jako na obyčejného smrtelníka. Ostatně podle životopisů svatých značná část z nich prožila velmi bouřlivé mládí i co se žen týče, pak se změnili a nakonec byli prohlášeni za svaté, aniž by někomu jejich mládí vadilo.

Nakolik si myslíte, že je tato inscenace vhodná pro mládež?

Můj šestiletý syn se těší, že to brzy uvidí, a moje žena mu to určitě dovolí. Ale kamarádovi jsem říkal, že jeho dětem se to určitě bude líbit, ovšem otázkou je, nakolik se bude jemu líbit, že to jeho děti vidí. (smích) Takže bych řekl, že je to tak od dvanácti, od patnácti.

Podle autorova názoru není fenomén Don Juan tak jednostranný. Copak jsou to jen muži, kdo točí globusem?.Podle nestora našich sexuologů na tuto taškařici musí být vždy dva, přičemž ta druhá strana přinejmenším souhlasí, pokud sama rovněž nepůsobí aktivně. Aby si nějaký muž, i když je to Don Juan, mohl začít myslet, že teď potkal tu pravou, musí dostat nějaký impuls, a impulsy nepřicházejí jen tak nahodile. A když impulsy přímo prší…

Fenomén Don Juan ovšem není jen mužskou záležitostí. Ve společnosti existují i Dony Juanity, které se rovněž tak zamilovávají a rozcházejí jako na běžícím pásu při stálém hledání toho pravého. Žádná z nich ale nedosáhla tak velké popularity jako Don Juan. Možná proto, že naše společnost není natolik liberální, aby je posuzovala stejně shovívavě jako jejich mužské protějšky. Možná se časem dočkáme.

Vratislav Mlčoch

publikováno 11. 5. 2014

Archiv 02 Archiv 05