Vratislav Mlčoch

U nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

ARCHIV vlastních ČLÁNKŮ

Famózní Let snů – Lily

„Bylo to fakt moc, moc, moc dobrý,“ zhodnotila představení má jedenáctiletá vnučka a celá zářila, jako by se právě stala elfem. A i když já bych pro hodnocení volil vytříbenější a sofistikovanější adjektiva, musel jsem než souhlasit, protože takto mluví a myslí mladinká generace, neboť do bublin komiksových hrdinů a na billboardy se vytříbená a sofistikovaná adjektiva nehodí a sdělení musí být lapidární a jednoduchá, aby je každý rázem přečetl a pochopil.

Skutečně je to skvostné představení nádherné pohádky pro děti i dospělé, které vás uchvátí tak, že bez ohledu na případnou skepsi zapomenete na do nenávratna uplynulý čas, na dlouhodobé životní zkušenosti a těžce získanou životní moudrost a necháte se unášet příběhem, pohádkou o elfech, trollech a dalších pohádkových bytostech, ve které se napřed všechno pořádně zamotá, potom zázračně rozmotá a nakonec dobře dopadne, tak dobře, že zlo není porobeno ani pobito, ale samo se umoudří a spojí s dobrem, že dokonce i rozhádaní rodiče se sami od sebe udobří a umoudří – inu, pohádka.

Ta pohádka byla původně hrána v holandském zábavním parku a odtud si ji přineslo Městské divadlo Brno, aby ji jako druhá scéna na světě a první skutečné divadlo po určitých nutných úpravách provedlo. A jak je v MdB dobrým zvykem, na výpravě, scéně a kostýmech se nešetřilo, alespoň ne tak, aby to bylo patrné. Světelné a jiné efekty jsou vynalézavé a dokonalé, scéna fantazijní a nádherná, kostýmy hravé a krásné (paní Antalové to náramně sluší, že koukáte), mraky dětí v dětských rolích jsou zvládnuté a přitom skotačivé, herecké výkony životné a perfektní a zpěv libý a působivý (pan Apolenář zpívá jak z jiného světa) a živý orchestr má nádherný, plný a lahodný zvuk.

Pokud se ale domníváte, že děj a dialogy jsou prostinké a infantilní, jste na omylu. Dříči trollové se bouří proti snílkům elfům, protože ti si jen sní a nedřou jako oni, a elfové jsou slabí, protože na ně nikdo nevěří. Ale protože se jedni bez druhých neobejdou, nakonec se domluví. Samozřejmě, u takové hry se nedají čekat hlubokomyslné pasáže pro přemýšlivého diváka, ale kdo chce, odnese si nevtíravě sdělené poučení. V kostce cituji: „Nevyplácí se věřit jen tomu, co mohu strčit do vlastní kapsy a světem nehýbe prachobyčejná průměrnost, kterou narušují bláhoví a marní snílci, ale naopak každý sen bychom si měli hýčkat, neboť právě sny mění nás i celý svět k lepšímu.“ Vždyť díky prvnímu snílkovi jsme slezli ze stromů a začali chodit po zemi, díky snílkům jsme začali chovat zvířata, pěstovat rostliny a zpracovávat kovy, snílci nás dopravili na měsíc a planetu omotali pavučinou, která spojila všechny lidi v reálném čase bez ohledu na vzdálenost. To vše by samozřejmě nešlo bez pracovitých lidí, kteří si ty sny vzali za své – ale vy jistě nejste zvědaví na moje filozofování.

Máte-li děti, určitě je na tu pohádku vezměte, budou šťastné a vy s nimi. A pokud děti nemáte, zajděte na ni také, rozhodně neškodí se občas aspoň na chvíli vrátit do světa, kde dobro vždy zvítězí. A budete-li mít štěstí, bude na vás při odchodu z divadla padat elfí prach jako padal na nás – čistě prozaicky, právě sněžilo.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 26.1.2015

Improvozovna!

(Národní divadlo se rozšouplo)

Prosím, abych nebyl špatně pochopen. Při vší úctě k ctihodné instituci, jakou Národní divadlo Brno bezesporu je, na jeho rozšoupnutí není vůbec nic špatného. I ta nejdistingovanější dáma, i ten nejctihodnější gentleman mají na rozšoupnutí nezadatelné právo už proto, aby se dokázalo, že ještě žijí. Zrovna tak i instituce, jakou je kamenné divadlo, musí prokázat, že ještě nezkamenělo. Má to vlastně v popisu práce – kdo by šel do zkamenělého divadla na zkamenělé představení? Pokud někdo nevěří, ať si zajde do kina Scala podívat se, jaké inscenace se dávají v Royal National Theatre (NT Live) a jinde.

Těch pět pánů, kteří startovali Improvozovnu, se nejprve rozkoukávalo. Ťukali sem i tam, aby zjistili, co neznámé publikum skousne a co už ne. Zrovna tak publikum čekalo, čeho se bude moci nadít od forbíny, obsazené pěti podivnými individui. Ale už po pár minutách si improvizátoři i publikum sedli do noty, herci se rozehráli a obecenstvo rozřehtalo. Spirála dobrého porozumění se roztočila, takže ke konci se odehrával improvizační koncert na jevišti doprovázený gejzíry smíchu v hledišti. Přitom bylo jasně vidět, že se nejedná o předem pečlivě nacvičené představení. Publikum si stanovovalo mantinely a na jevišti nejprve dva, tři začali s něčím, pak se přidávali další, ale bylo vidět, že nikdo netuší, co z nich vlastně vypadne. A to i přesto, že se pánové dobře znají, že spolu hrají a improvizují spoustu let, spoustu projektů. Věřte mi, ptal jsem se jich na to, a oni mi moji domněnku potvrdili. Bylo to hned po představení a oni byli ještě rozesmátí tím, jak se jim podařilo některého kolegu vyvést z míry.

Vlastně měli jen bodový scénář. Jak dlouho budou trvat jednotlivé úseky, kdo pronese úvodní slovo, kdo zazpívá písničku a tak. Ostatní bylo volné a publikum mělo možnost navrhnout, o čem nebo jak se bude hrát. První dvacetiminutovka se podle publika měla odehrávat v kanále. Jak jsem se zmínil výše, moc se nepovedla. To druhá část dopadla lépe. Publikum navrhlo dva ztroskotance na poušti, z toho jednu těhotnou ženu, a k pití mají jen její plodovou vodu. No brrr! Ale dopadlo to výtečně, pár brilantních pantomimických extempore, výborné dialogy ztroskotanců a příběh nakonec vytvořil krásný kruh. V třetí části byla tématem Návštěva ZOO a jeden z herců měl být upoután na vozík, druhý němý, třetí koktavý, čtvrtý mim a pátý gayša (to není překlep, tak to vyplynulo). Těch omezení bylo trochu moc a velmi nesourodých, ale i tak se povedlo vytvořit prostor pro uplatnění všech improvizátorů.

Možná sledujete „Partičku“ a možná ji znáte už z dřívějška, z Markízy. Tohle je lepší, tohle je naživo, tohle není vykalkulovaná sranda stůj co stůj, tohle má grády. Tohle vzniká přímo před vašima očima z čisté vody na hotovo. A co je nejlepší, složení improvizačního týmu není definitivní, bude se obměňovat. Provozovna bude totiž na scéně Reduty každý měsíc a pokaždé jiná. Schválně jsem se na to ptal, schválně jsem se pídil, zda to bude jen pánská záležitost. Jak mi potvrdil neformální šéf týmu Roman Blumaier, složení týmu není definitivní už proto, že se dopředu nedá zaručit, že vždy bude každý z nich k dispozici, a pánové sami cítí, že by ženský element pozvedl úroveň. Dokonce už mají vytipovány některé kolegyně: Marcelu Máchovou, Hanu Briešťanskou a Magdu Tkalčíkovou. S paní Briešťanskou jsem měl možnost si rovnou pohovořit a ona mi řekla, že „výhledově možná“ o tom bude uvažovat. Já si paní Briešťanské velice vážím jako herečky a tak bych byl velmi rád, kdybych ji v některé z Improvozoven mohl vidět. O to víc, že členové týmu se chystají zabřednout do vážnějších témat a vypořádat se s nimi po svém.

Divadlo Reduta má být jakousi pokusnou laboratoří Národního divadla Brno, dokonce prý něčím jako zlobivým dítětem. Šéf činohry Martin Františák mi sdělil, že na příští rok se chystají další projekty, které ověří, nakolik bude Reduta živoucí a životaschopnou součástí NdB. Měla by být ještě pestřejší, ještě živější a vedení hledá, co a jak nejlépe dělat. To hledání se týká také Improvozovny. Hovořili jsme spolu neformálně, nedělal jsem si poznámky ani nepořizoval zvukový záznam, proto jej možná necituji přesně. Ale za sebe mohu říci, že to, co jsem poslední dobou v Redutě zažil a viděl, mne o její životaschopnosti více než přesvědčilo, a podobně jako v životě, sám proces hledání a zkoušení bývá zajímavější a napínavější než dosažený cíl. A tak držím palce, aby hledání probíhalo úspěšně, aby Improvozovna dokázala každý měsíc naplnit hlediště Reduty, a aby bylo publikum i s ostatním repertoárem Reduty velmi, velmi spokojené.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 28. 1. 2015

Černá labuť – srandičky, srandičky

Stalo se to úplně každému a mnohým opakovaně. Názorně to zobrazuje plakát inscenace: Nahý muž sedí a na rameno mu shůry dopadlo cosi velkého, černého, ošklivého, co ho zaskočilo a zdeptalo. Bylo to nečekané a velmi nepříjemné. Odborníci to nazývají „černá labuť“, zatímco prostí lidé výstižněji a zvukomalebněji průser, chcete-li mluvit slušně pak průšvih. Je třeba dodat, že černé labutě mohou mít i kladné výsledky, ty však přicházejí opožděně, protože je snazší bořit než budovat, a také máme sklon přičítat je vlastním schopnostem, nikoliv šťastné náhodě. Celé je to ještě komplikovanější – samotná náhoda není „černá labuť“, ta musí mít ještě onen dopad. A také záleží na úhlu pohledu a na subjektivním hodnocení, samozřejmě.

Pan Nassim Nicholas Taleb, americký akademik libanonského (ale řecko ortodoxního) původu o tom napsal stejnojmennou objemnou knihu, ve které tyto jevy podrobně popisuje a definuje. Braňo Holiček spolu s Ilonou Smejkalovou pak na základě této knihy a praktických zkušeností obyčejných českých lidí vytvořili rovněž stejnojmennou hru, kterou uvedli na jevišti Reduty. Přitom se zaměřili na člověka vystaveného „černé labuti“, protože je zajímavější než „labuť“ sama.

Šest bíle oděných lidí v bílém bezpohlavním prostoru, šest bílých židlí a pak už jen slova a gesta. Herci se pohybují po náhodných, nevypočitatelných drahách, náhodně předstupují před publikum a trousí citáty z knihy a ilustrativní příběhy vměstnané do jedné, dvou vět. Občas si sednou nebo se seskupí a sehrají krátkou scénku coby ilustraci. Krach na burze, Titanic, Černobyl… „Lidské empirické poznání je křehké a limitované.“ Role se přehazují, transformují, kumulují, tempo se stupňuje. „Problémem všech expertů je, že nevědí co nevědí.“ Je to duchaplné, vtipné a překvapující, obecenstvo se často směje, herci zachovávají kamenné tváře, mimika je velmi střídmá. „To, co nečekáte, je z hlediska vašeho života podstatnější než to, co čekáte.“ Nakonec dojde i na poradu makléřů v jednom z newyorských dvojčat 11. 9. „Jejich předpoklady a závěry byly správné a vyplnily se, ale zrovna se hrála jiná hra…“ A aby to nemělo tak tristní konec, došlo na Láďu Hrušku a jeden jeho recept v názorné scénce o relativitě scénického času. „Bravo!“ zaznělo několikrát při děkovačce z publika a bylo to zasloužené.

Dovolte mi na závěr mou vlastní zkušenost – úvahu: Kdysi dávno jsem řadu let pracoval v jedné velké projekční firmě, jejíž projekty složitých průmyslových podniků se realizovaly různě po světě. Při projektování a hlavně při stavbách se tam s „černými labutěmi“ přímo počítalo, protože podle podnikových zkušeností se bez nich žádný, ale opravdu žádný projekt neobešel a čím byl projekt větší a složitější, tím větší a nákladnější byly i ty „labutě“. Do rozpočtu každé stavby byly náklady na ně zahrnuty jako samozřejmá a zákonitá věc. Tu empirii jsme prostořece nazývali průserologií.

Konec konců, ani žádný lidský život se bez „labutí“ neobejde. Díky jedné se narodíme, díky jiné pak zemřeme. Já například jsem se narodil díky náhodě, že moji rodiče jezdívali do práce stejnou tramvají a v ní se do sebe zakoukali. Jestli to byla šťastná „labuť“ nebo průšvih ponechám na posouzení jiným.

„Labutě“ jsou přirozenou vlastností vesmíru, ve kterém žijeme. Jedna z nich například zavinila vymření dinosaurů, když se trefil asteroid přiletivší odkudsi z hlubin vesmíru. Jiná „labuť“ zřejmě přinesla život na tuto planetu a další asi zavinila Velký třesk, díky kterému celý vesmír vznikl. Pánu Bohu se v jeho laboratoři zničehonic zatočila hlava, zavrávoral, z rukou mu vypadl tyglík s antihmotou a BUM! Dělám si legraci, ale tak nějak to klidně mohlo být.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 21. 2. 2015

Edith - Vrabčák z předměstí

Taneční muzikál praví program. Nevím, co z toho je lepší, jestli tanec nebo hudba a zpěv, ale výsledek je famózní, skutečně famózní. Už jen scéna, temná, černá, prázdná, jen s pobleskujícími světly Eiffelky a bulvárů, zákoutí s popelnicí, s propadlištěm – hrobem, ze kterého občas vyraší růže, a z té temnoty reflektory vykrajují světlé okamžiky, no řekněte, co může lépe vystihovat život Edith Piaf? A nad tím šansony zpívané Radkou Fišarovou v originále, ale lepší než originál (mám doma CD s přepisem prvotních desek, možná je to technikou původního záznamu, možná nafouklou legendou, ale paní Fišarová je skutečně lepší, při vší úctě k paní Piaf). Protože by však jen šansony nevystačily, napsal Petr Malásek dramatickou hudbu pro balet a Václav Kopta texty k pěveckému partu Vypravěče/Osudu/Smrti, texty výstižné a lapidární: „Smrt chodí vždycky včas.“ „Chlast je špatný milovník.“ „Láska je akrobat, riskuje volný pád.“ „Osud si plivl do dlaní.“ To jen tak namátkou, co mi utkvělo v paměti.

Bědné dětství slepé dívky v hampejzu, protloukání pouliční zpěvačky za pár šuntů, unáhlené manželství  s přetahováním nad dětským kočárkem a zakončené smrtí dítěte, nekonečná řada milenců a vypitých lahví, tvrdá škola střízlivosti a zodpovědnosti od prvního manažera, první úspěchy a triumf v tragické době Francie, pomoc obětem války a holocaustu, poválečná euforie a ještě hlubší pády, automobilové a letecké katastrofy, zoufalství nemocničních zástěn střídané hektickým pachtěním na dlouhých turné, závěrečná chvilka štěstí v náručí smrti. Osud jí víc bral než dával, možná díky všem těm bolestem se stala slavnou zpěvačkou, možná ji tak vynahradil všechno to strádání, a že ho bylo, strádání i slávy. Pravděpodobně jste viděli nedávný životopisný film o Edith Piaf, ale toto představení je úplnější, film cudně pomlčel o okupaci Francie, a také je toto představení emotivnější, vždyť tanec a hudba je dokáží mnohem lépe vystihnout.

Právě proto jsou baletní vystoupení nejlepší, a toto obzvláště. Vždyť jej NdB uvádí od roku 2004 a stále má plný dům. Tento taneční muzikál si získal mnoho příznivců, a to nejenom z oblasti tance, již při svém prvém uvedení v plzeňském Divadle J. K. Tyla, kde obdržel v roce 2000 Cenu diváků za nejlepší představeni sezóny. Všechna čest choreografu Liboru Vaculíkovi, jak dokázal vystihnout dobu a fenomén Edith Piaf, jak dokázal předvést její věčný boj s nelítostným a nepřejícím osudem, jak dokázal podat krátké okamžiky štěstí a triumfů, jak dokázal zdůraznit hloubky pádů, jak dokázal vykroužit meandry jejího života. Všechen obdiv sólistům i sboru Baletu NDB za perfektní výkony a Zbyňku Fricovi za roli Vypravěče/Osudu/Smrti, při které tančil, zpíval a hrál, při které musel vystihnout vše, co pro Edith nachystal: Nesmlouvavost hodin, definitivu výstřelu, obdiv uniforem, propast lahve a drog, smutek lékařských zákroků, euforii publika, prázdnotu kratinkých lásek a tragiku těch dlouhých, naplnění zpěvem. Díky za něj, díky za vše.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 14. 2. 2015

Sáhnout si až na dno a odrazit se

Osm mladých lidí, čtyři muži a čtyři ženy, se nacházejí v bodě a v okamžiku, kde všechny světy začínají, a žádný z nich netuší, který bude čí. Aby mohli vystartovat, musí nazkoušet a předvést muzikál, ve kterém prokáží, co se naučili, co v nich vězí. Prostinký děj, zauzlený nevyřešenými osobními problémy protagonistů, ale naplněný písněmi a hudbou, kterou stojí za to slyšet. Je originální, syrová, dravá, s melodickými pasážemi a jen malinkou dávkou romantiky – úplně jiná, než jakou čekáte od podbízivého muzikálu. Však ji takovou autor hudby Ondřej Kyas zamýšlel a musím uznat, že se mu povedla. Spolu s autorem textu Pavlem Drábkem se jim povedlo ještě víc, a to stvořit muzikál pro nastávající absolventy ročníku muzikálového herectví doc. Sylvy Talpové, muzikál napsaný jim na tělo, vyvážený, dávající rovnocenný prostor každému z nich, žádného neupozaďující. A navíc pěkný, i díky choreografii Hany Halberstadt a režii Tomáše Studeného.

Ovšem skočit do nového světa není jen tak. Aby se skok zdařil, je potřeba se důkladně odrazit, nejlépe ode dna. Posbírat všechny síly, všechny schopnosti, všechnu odvahu, a to není žádná legrace. Navíc si musí zodpovědět několik zásadních otázek týkajících se jejich profesního života, například: „Půjdu preferovanou cestou spolehlivé průměrnosti, cestou minimálních risků a malých, leč spolehlivých zisků, nebo se budu snažit o zázrak?“ „Jak dokáži mnohokrát zazpívat tutéž píseň, aby byla úplná a intenzivní, a zároveň si zachovám svůj duchovní a duševní život?“ „Jak se doberu profesní dokonalosti bez kompromisů?“ „Jak překonám strach vyniknout?“ „Dokáži zpívat jako by šlo o život, protože vlastně o život jde?“ „Jak hrát své role, abych to zároveň byl a nebyl já, abych nepřehrával, nebyl afektovaný a nebudoval psychologická monstra tam, kde jde o normální lidi v normálních situacích?“

Muzikál, podobně jako opera, je totální umělecké dílo, spojující divadlo, hudbu, poezii, pohyb, tanec a příběh. Díky tomu je muzikálové herectví mimořádně obtížné řemeslo, a člověk musí stále nevědět, hledat, zkoumat, promýšlet, riskovat, pochybovat a nakonec jít s kůží na trh. Vždy jej může něco překvapit a on se toho překvapení nesmí bát, nesmí se schovávat za známé modely, protože to by bylo zbaběle málo.

Domnívám se, že všem osmi absolventům se na všechny tyto otázky podařilo najít správné odpovědi a i když tyto odpovědi sotva budou definitivní, určitě nakročili správným směrem. Tak ať se jim daří.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 21. 2. 2015

Skleněný pokoj – recenze

Měli bychom být panu Simonu Mawerovi vděčni, že našel tolik zajímavého na městě, kde se nikdy nic opravdu zajímavého nestalo. Zajisté přeháním, ale uvažte: J. G. Mendel (román Mendlův trpaslík) byl tiše bádající kněz žijící v klidně rostoucím městě, zcela opomíjený svými současníky ve vědeckých kruzích. Tugendhatovi (román Skleněný pokoj) byla spokojeně žijící rodina, která si nechala postavit luxusní vilu od architekta, který se později stal světově proslulým, a po několika letech uprchla před nacisty. Natolik tiše a spokojeně žijící, že v románu byla zastoupena smyšlenými postavami, aby byl román dějově poutavý. Leoš Janáček, možný hrdina některého z příštích Mawerových románů, byl už jiná káva, ale zase: Byl tsunami vzešlé z rybníka. Co vlastně pan Mawer na tom našem Brně vidí?

Ať už je to cokoliv, máme od něj dva světově proslulé romány a ten pozdější byl právě zdramatizován Stanislavem Mošou, ředitelem a režisérem Městského divadla Brno, a uveden ve světové premiéře za přítomnosti autora předlohy v krásně načasované akci spojené s probíhajícími oslavami J. G. Mendla a, rovnou řečeno, při akci naprosto vydařené. Knihu jsem znal z dřívějška, zhltl jsem ji nadvakrát, a teď jsem se do ní začetl znovu. Je napsaná mistrovsky, poetika při popisech prostředí, výstižnost charakteristik osob, lapidárnost při vývoji situací, básnivé obraty v detailech – takovéto lahůdky divadlo sotva může nabídnout. Ale dokáže nabídnout jiné laskominy: proměnlivost dikce živé mluvy, výstižnost gest a mimiky, výmluvnost scén. A hlavně – rychlost zkratky.

To vše herci i režie Městského divadla nasadili a nasadili to v míře úměrné a vkusné. Děj byl zbaven různých závleků a ornamentů, ale dialogy, v knize velmi životné, byly pietně ponechány v doslovné podobě, alespoň většinou. Jen postava Láníka, řidiče a správce domu, byla rozšířena a čecháčkovsky propracována, protože žádný Angličan nemůže ani tušit, jaké kreatury nám tu občas běhají. Aby se dokázal bohatý a košatý děj knihy i po nutném zredukování vůbec směstnat do přijatelné délky představení, musela být výměna rychle se střídajících scén zracionalizována po způsobu výměny pneumatik v F1. A podařilo se díky vynalézavosti scénografa Christopha Weyerse a hbitosti týmu kulisáků, kteří zvládali výměnu scény rychlostí filmové prolínačky. Takže nakonec knihu, kterou při běžné rychlosti četby louskáte po několik večerů, vám Městské divadlo dokáže předložit za necelé tři hodiny.

Musím smeknout před Stanislavem Mošou, dramatizátorem a režisérem, a před celým hereckým kolektivem MdB, s jakou noblesou a grácií dokázali podat i ošemetné sekvence děje knihy. Byla to vybranost a elegance vskutku prvorepubliková, navíc ochucená vkusnou dávkou humoru. Zobrazit dobu, která sama měla do jemnosti a do dobrých mravů zpropadeně daleko, takto citlivým způsobem, to chce mnohem více než společenské způsoby, to vyžaduje vysoký nadhled a hluboké vcítění, to si žádá hlubokou lásku k nehodným bližním. A řekl bych, že jsem to ocenil nejen já, že to ocenil celý zaplněný sál.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 8. 2. 2015

Krásná pocta Vitulce

Začalo to velikou ránou, to aby se ctěné publikum probuditi ráčilo a pozorně naslouchalo, co mu paní komponistka nachystala. A šla na to zhurta, ta naše Vitulka, lomozila velice na všechny žestě a na tympány, ani smyčce nezůstaly stranou. Ale všechen ten lomoz měl řád a melodii, nebyl samoúčelný, nýbrž harmonický. Ostatně brzy ustal a filharmonie začala hrát melodickou část skladby, něžnou a klidnou, ale temperament skladatelky se nezapřel. Po chvíli smyčce opět začaly budovat velehoru hudební masy a za chvíli se z ní opět spustil dravý vodopád žesťů a bicích, učiněná horská řeka ženoucí se dolů kámen nekámen, aby se v malebném údolí zase zklidnila, zajiskřila na kamenech a vykroužila několik průzračných tůněk malebně obklopených čarovnou přírodou. Právě tam bylo to pravé místo pro citace lidových písní, které skladatelka do díla zabudovala. Ale hned zase na další velehoru, vodopádem do dalšího údolí, pro další písně a tak dál. Pokud to nebyly přímo Himaláje, tak Alpy určitě. Tak jsem alespoň já pochopil a představil si Suitu rusticu op. 19 Vítězslavy Kaprálové v podání Filharmonie Brno pod taktovkou Olgy Machoňové Pavlů.

Ten večer byl, až na několik výjimek, vlastně ve znamení žen. Žena skladatelka, žena dirigentka, dvě klavíristky, první houslistka, čest mužů zachraňovali dva sólisté s houslemi a klarinetem. Ale pokud si představujete večer v tónech růžové romantiky, šeredně se mýlíte. Ten večer byl nabitý temperamentem až po okraj, temperamentem, jaký byste sotva čekali. Vůbec se nezdálo, že by komponistce – oslavenkyni bylo již sto let.

Pouze druhé dílo, Partita op. 20 pro klavír a smyčcový orchestr, se svým temperamentem vymykal. Komponistka jej psala pod silným vlivem Bohuslava Martinů a jeho klidná přemýšlivá střídmost měla na její bouření velký vliv. I když její divoký temperament tam byl stále cítit, tuto skladbu budovala s minimalistickou rolí klavíru, který zpočátku hodně mlčel, občas přidal tón, dva do hudební masy smyčců a hle, bylo to ono. Postupně se klavír rozehrával, perlil zajímavými momenty, až nakonec se rozehrál naplno, úplně převzal vůdčí roli a smyčce mu jen přizvukovaly. Protože však na pódiu nebyly přítomny žestě ani bicí, na vodopády a velehory tentokráte nedošlo.

Třetí skladba, Concertino op. 21 pro housle, klarinet a orchestr, je vlastně Vitulčiným nedokončeným dílem. Dopsali ji za ni dlouho po její smrti Miloš Štědroň a Leoš Faltus a i když se drželi autorčiných skic, kdoví, jak by dílo dohotovila ona sama. Nezvyklá kombinace sólových nástrojů skladatelku zaujala natolik, že velkou část skladby věnovala pouze jejich dialogu – spolupráci, škádlení, hašteření, do kterého se orchestr moc nemíchal. Až později došlo i na něj a opět na zkoumání možností, které se ze sól a orchestru daly vytěžit. Jen chvílemi měli sólisté možnost si vydechnout, promnout rty a prsty, ošetřit nástroj, a hned zase hop do dovádivé hry, kterou si všichni, sólisté i orchestr, báječně užívali, protože skladatelka jim nadělila velikou přehršli krásných nápadů a špílců, při kterých měli mnoho příležitostí ukázat, co v nich vězí. Ale opakuji, je to její jen rozepsané dílo, kdoví kolik svého temperamentu, své divokosti by ona sama nakonec dodala ke svým bohatým, promyšleným a originálním hudebním nápadům.

Hned po přestávce došlo na její dřívější díla. Klavírní koncert d moll op. 7 byl vlastně její absolventský koncert z brněnské konzervatoře a bylo to na něm znát, zejména ve srovnání s Partitou. Klasické rozdělení úloh mezi sólový nástroj a orchestr, klasický půdorys, ale temperament a hudební nápady už její vlastní. Tympány a žestě si zařádily, smyčce nezůstaly pozadu, vzápětí něha a klídek a znovu hurá do kraválu. Ale hudební nápady, kterými bylo dílo doslova přecpáno, jí zaslouženě přinesly ocenění za nejlepší absolventskou práci. A to jí bylo jen devatenáct let!

Vojenská symfonieta op. 11 je dalším absolventskou prací, tentokrát z pražské mistrovské školy. Její nejhranější dílo, věnované prezidentu Benešovi coby vrchnímu veliteli ozbrojených sil pouhý rok před Mnichovskou dohodou, je přeplněno duchem vojenství a duchem vlastenectví, lépe řečeno láskou k vlasti a odvahou bránit ji stůj co stůj. Ta mladá dáma musela svou vlast milovat celým srdcem a musela mít odvahy a odhodlání více, než mívají muži. Kdyby tenkrát byla ona prezidentkou a vrchní velitelkou, asi by se to po Mnichovu vyvíjelo jinak, i když upřímně řečeno, šanci ubránit se jsme měli nulovou.

Zkrátka, ke všem těm katastrofám, které na nás tenkrát dolehly, se přidala ještě předčasná smrt Vítězslavy Kaprálové a její dílo zůstalo torzem. Krásným a nadějným, ale torzem. Škoda její nemoci, škoda její smrti.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 21. 2. 2015

Rodinná expedice Čarokraj

Tentokrát nevejdete do divadla jako normálně, ale zadem. U vchodu pro účinkující vás čekají čarodějné bytosti, které vás po skupinkách zavedou až do podzemí, kde vás předají průvodcům – žabákům a s nimi projdete podzemím, kde musíte dávat pozor na vlkodlaky a bazilišky a potom po služebním schodišti do zákulisí, kde míjíte další pohádkové postavy Čarokraje. Tunýlkem se dostanete na okraj jeviště a najednou máte před sebou hlediště, veliký prostor zaplněný očima, které vás pozorně sledují. Zůstanete na chvíli ohromeně stát a uvědomíte si ten zvláštní pocit, mimořádný, povznášející, majestátní a velebný, pocit naplněný oboustranným očekáváním. Dokonce i človíčkové, které doprovázíte, to cítí tak nějak podobně po svém a vy najednou pochopíte, proč to ti herci vlastně všechno dělají, proč memorují dlouhatánské a komplikované texty, proč se všelijak pitvoří a přestrojují za jiné lidi, za jiné bytosti, za zvířátka a bůhvíco ještě, proč nacvičují všemožné i nepřirozené pohyby a jednání, proč ze sebe dělají šašky či blázny. Ještě chvíli si to vychutnáváte a pak po uzoučkém můstku přejdete do hlediště, do prostoru, kam správně patříte, zpátky do svého světa. „Dědo, ještě jednou,“ žadoní hlásky vedle vás, ale už nemáte čas a tak honem do šatny, koupit nějaký pamlsek v bufetu a šup na sedadla. Rázem se proměníte na součásti té množiny očí a žádostivě hledíte na místa, kde jste před chvílí sami stáli, a kocháte se podívanou, kterou pro vás na dnešní večer připravili.

A opravdu se máte čím kochat. Hudba hraje líbezně podmanivé melodie doslova jak z pohádky, na scéně je pohádková krajina která se zaplňuje postavami zvířátek a čarodějných bytostí, které zpívají, nikoliv mluví. Samozřejmě, přece jste na pohádkové opeře, a všechno to je naprosto přirozené, pochopitelné i pro malé hlavičky uvelebené vedle vás, a zpívaný děj vás vede kolem křišťálové jeskyně, ve které bydlí čaroděj Velebobule, obdivujete Zpívající knihu, usmíváte se ptačímu natřásání Papouše, baví vás poskakující žabáci a lasičky, obdivujete kostýmy živých rostlin a dalších bytostí. S hrdiny pohádky, Papoušem, Žabákem a houslistkou Penelopkou plujete přes zpívající moře na Ostrov vlkodlaků pro routu, pomocí které musíte osvobodit všechny ty pohádkové bytosti ze zajetí zlých bazilišků. Scéna se proměňuje, děj ubíhá a když je nakonec konec, překvapeně se podíváte na hodinky – vždyť to byla jen chvilka, co jste byli v Čarokraji. Ale konec to ještě není, ještě Žabák musí dostat polibek od houslistky Penelopky a teprve pak je opravdový konec a vy vedete děti domů.

„Dědo, opravdu se to hraje jen jednou za padesát let?“ ptají se smutně a vy se musíte usmát. „Kdepak, hraje se to dvanáctkrát jen za letošek a příští rok zase,“ vysvětlujete. „Vždyť i jiné děti to chtějí vidět. Těch padesát let je jen pohádkových, jenom jako,“ doplníte a děti se potěší, že si to mohou zopakovat dříve než se svými vnoučaty. A najednou vám dojde, jak edukativní to představení vlastně je, že operu, královnu všech divadelních žánrů, dokázalo zcela přirozeně předvést malým dětem, které ji vzaly bez předchozího vysvětlování a napomínání. „User friendly,“ řekl by IT expert. A i když je vám možná opera šumafuk, i tak je to nádherné, dokonce i pro děti 60+.

Po opulentním Louskáčkovi je to druhé rodinné představení, připravené novým vedením Národního divadla Brno, a je neméně opulentní. Louskáček k nám doputoval z Kanady, Čarokraj to měl blíž, je z Prahy, a není divu, že je výborný. Spáchala jej nadupaná sestava, prakticky zaručující úspěch: Autor hudby Marko Ivanović zároveň dirigoval orchestr Janáčkova divadla. Pohádkový svět mají na svědomí Matěj Forman a Andrea Sodomková coby výtvarníci a celé to režíroval Petr Forman, který spolu s Radkem Malým a Ivanem Arsenjevem napsal libreto. Zajímavé je, že Čarokraj se v Praze hraje dál a tak o scénu, kostýmy a některé herce se dělí obě Národní divadla, to brněnské i pražské. Inu, jeden Čarokraj opravdu nestačí!

Vratislav Mlčoch

Publikováno 8. 2. 2015

Archiv 02 Archiv 07

Havel v zemi čeledínů

Čeledíni, proč čeledíni? Masaryk v této souvislosti používal výraz lokaji, ale kdo dnes zná nějakého lokaje a něco tuší o jejich povahových vlastnostech? Zbyli nám jen ve vtipech o lordovi a Jeanovi, ale to jsou vtipy. Tak tedy někomu připomínáme čeledíny, proč ne, autor má nárok na nadsázku a básnickou licenci, ostatně se to určitě nevztahuje na nás všechny, tak třeba vy a já se zajisté z toho příměru vymykáme.

Dějištěm je vesnička kdesi na Moravě, v ní stará paní a kněz, jediné dvě, i když s jistými výhradami kladné postavy, místní papaláš totalitní i současný, mimochodem pěkný hnusák, její syn právě po dvaceti letech propuštěný z kriminálu na amnestii, jeho rozvedená žena a jejich syn, také pěkné kvítko, další babiččin syn, který byl prohlášen za mrtvého, místní hejtman, co řídí velký kšeft s topnými oleji měnícími se na naftu, a rodinný přítel Václav Havel, který na sklonku svého prezidentování tam přijel na nějaký koncert. To je počáteční sestava a rozestavení hlavních figur. Hra může začít.

Ovšem než začne, vystoupí před oponu herec Michal Dalecký, který Havla hraje, a s knírkem na gumu v ruce představuje sebe a svou postavu. To se ještě pochechtáváte, případně naplno smějete, protože komika situace je prvoplánová a drama se nekoná. Pak už z absurdity a komiky situací na vás spíše jde hrůza, že je něco takového vůbec možné. Autor Martin Františák se neostýchá ukazovat, co všechno se v zemi čeledínů může dít, když jde o opravdu velké peníze, a zejména když všichni žijí na malém prostoru a vidí si přímo do hrnců. Navíc, a to poprvé klobouk dolů, dovede perfektně vystavět dramatický příběh, vyklenout jej do pevného, přímo kamenného oblouku, a přitom ten kamenný oblouk vyzdobit ornamenty svého básnického jazyka a zprohýbat meandry situací tak, aby nebyl fádní a přitom pevně stál. A protože správný oblouk stojí oběma konci na téže zemi, drama se vrátí tam, kde začalo. Myslíte, že někdo zmoudřel, že se něco změnilo, že se něco vyřešilo? Ale ano, něco přece.

Prezident Havel do té čeledínské hry pramálo zapadá. Přichází jako deus ex machina, ale nic neřeší, všechno si čeledíni musí vyřešit sami mezi sebou, jen glosuje (autor použil přímé citace celých pasáží z prezidentových projevů) a přitom vyniká absurdita jeho postavy, která by se dala srovnat s absurditou starozákonních proroků, kterým také nikdo nerozuměl a které také nikdo nechápal, včetně příslovečného kamenování v závěru. Jak může pravda a láska zvítězit, když je hlásána nepřiměřeně komplikovaným jazykem? Ale protože pravda a láska dosud nikdy, nikde a za žádných okolností nezvítězila, bude problém nejspíše spočívat někde jinde než v nesrozumitelnosti řeči.

Ale musím ještě jednou smeknout. Aniž bych chtěl lézt někomu někam, musím pochválit režii Martina Glasera a scénu Pavla Boráka. Obojí je nápadité, úsporné, věrohodné, civilní a scéna navíc přímo hraje svou dramatickou roli spolu s ostatními herci na jevišti. Něco takového se málo vidí, to si málokdo dokáže předem představit. Apropó herci. Po celou dobu bez přestávky ze sebe dávají všechno, hrají ale nepřehrávají, hovoří ale zbytečně neřvou, gestikulují ale nemáchají rukama a svou mimiku mají civilní, úspornou, výmluvnou, důležitou. Budete-li sedět někde vzadu, vezměte si kukátko, ať vám nic neuniká z tohoto prvního autorského počinu nového vedení NdB.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 1. 3. 2015

Strana 1 - od 16. 1. do 3. 3. 2015

Zpět na letošní rok