Archiv 01
Starší ročníky: 2014, 2015

U nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

Internetový týdeník Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998

Zpět na letošní rok

ARCHIV vlastních ČLÁNKŮ

Petite Mort – předehra

Omlouvám se za poněkud dvojsmyslný titulek, ale co ode mne můžete čekat, jak shodně s mírným, ale pobaveným povzdechem tvrdívají všechny ženy v naší rodině, mou zesnulou babičkou počínaje a dospívajícími vnučkami konče. Ale ta dvojsmyslnost není jen samoúčelný prostředek k upoutání vaší pozornosti, nýbrž má svůj účel, jak záhy seznáte.

Petite Mort je francouzský eufemismus pro orgasmus, ale v tomto případě bych dal přednost českému výrazu vyvrcholení, které, podobně jako onen francouzský výraz, má více významů než striktně jednoznačný odborný termín. Vyvrcholení je také dosažení cíle po dlouhém, nesnadném úsilí, například ve sportu nebo třeba vědě. Vyvrcholením bude i toto představení souboru baletu NdB, které by jej mělo zařadit mezi špičkové světové baletní soubory. Vlastně již druhým vyvrcholením v této sezóně, protože sem musím zařadit i představení Made in U.S.A., první velký vrchol na této dlouhé, náročné, ale krásné cestě. Bude vyvrcholením i pro Mária Radačovského, díky jehož úsilí je zdejší balet lepší a lepší. Takže, Petite Mort bude la petite mort baletu NdB a, jako u všeho nádherného, jedenkrát nikdy nestačí.

Druhý titul pro představení, který se nabízí, je Jiří Kylián a jeho škola. Jiří Kylián, o němž ČT nedávno uvedla dokumentární film, je tak slavný, že jej není třeba představovat. Petite Mort z roku 1991 je jeho nejžádanější a nejprovozovanější choreografií a oba druzí choreografové večera, Mário Radačovský a Lukáš Timulák, jsou jeho spolupracovníci nebo žáci, chcete-li. Jiří Kylián se obával, že zařazení hned dvou jeho choreografií do jednoho večera by mohlo být nad síly baletu NdB, který přece jen s jeho pracemi neměl dosud žádnou zkušenost, a tak byl zvolen tento kompromis. Dost možná, že ku prospěchu věci.

První choreografií večera je Beethoven, choreografie Mária Radačovského na první větu Osudové symfonie. Už jste ji mohli vidět v ukázce při oslavách 60 let NdB, i když dojem při provedení na Piazzetě Janáčkova divadla je úplně jiný než na jevišti. Ta choreografie, zobrazující orchestr při provedení díla, ale i vlastní hudbu a také trochu i jisté pohybové manýry předních interpretů, má nápady, vtip a šmrnc, ale i jistou košatost ve smyslu mnohotvárnosti, mnohoznačnosti. Vystupuje při ní celý soubor baletu bez sólistů, soubor je rozdělen do pěti či šesti samostatných celků podobně jako symfonický orchestr a je to paráda!

Mimochodem, slyšel jsem hned dvě zábavné historky o Osudové. Podle první z nich vznikl slavný ústřední motiv první věty z posměšného zasmání Beethovenovy hospodyně. Proč byl posměšek přetransponován do něčeho tak drtícího a definitivního ponechme jako tajemství domácnosti Ludwiga van Beethovena. Možných výkladů je celá řada, pokud chcete, můžete se sami o nějaký pokusit. Druhá historka se týká letadla Aeroflotu, které kroužilo nad Prahou a opakovaně se neúspěšně pokoušelo o přistání. Při těchto manévrech se z reproduktorů začaly ozývat tóny Osudové doprovázené hlášením kapitána, že kvůli technickým problémům není možné přistát. To je přesně chvíle, kdy se začnete ohlížet po knězi jakéhokoliv vyznání. Vzhledem k tomu, že mi historku vyprávěl přímý účastník letu, dovozuji, že Bůh neoslyšel úpěnlivé modlitby cestujících i posádky. Ale zpět k představení.

Další choreografie jsem neviděl ani v ukázce, takže jen zreprodukuji své dojmy z tiskové konference. Druhá choreografie Mária Radačovského Spolu je shrnutím nedávného období jeho života, kdy s třinácti tanečníky provozoval neoklasický baletní soubor Balet Bratislava. Vidět snahu skupiny lidí, kteří ve jménu myšlenky dali přednost nejisté existenci před zabezpečením, může být velmi poučné a inspirativní. A samozřejmě, hudba Franze Schuberta doplní choreografii o další nesporně krásný zážitek.

Odlehčením večera by měla být choreografie Masculine / Feminine od Lukáše Timuláka, zobrazující kontrasty mezi mužským a ženským přístupem k problémům, k životu. Až na nějakou tu výjimku to důvěrně známe všichni a každý se s tímto fenoménem vyrovnáváme po svém. Jakpak se s ním asi vyrovnal Lukáš Timulák, který svou choreografii tvořil na soudobou hudbu pro Kyliánovo Nederlands Dans Theater 2 v roce 2011 ?

Petite Mort Jiřího Kyliána bude nesporně vyvrcholením, la petite mort celého večera. Asi bude nejlépe, když k tomu uvedu slova Elke Schepers, múzy Jiřího Kyliána, která v Brně vede nastudování: „Tancovala jsem tento kus dlouho, a dlouho ho i předávám dál. Není tam příběh, je to v podstatě o vzájemném působení lidí. Jak muži ovlivňují ženy a naopak, je to hodně smyslné i lyrické. Je tam nádherná Mozartova hudba. Muzikálnost Jiřího Kyliána je nejvýraznější ze všech choreografů, které znám. Možná jsem trošku zaujatá, ale opravdu si myslím, že je v tom brilantní. Petite Mort je hodně o týmové práci, ne o sólistech. Jde o naslouchání, vnímání, je to silné. Takové mužské.“ Co dodat?

Vratislav Mlčoch

Publikováno 9. 1. 2016

Fakta o představeních: Premiéra 21. 1., reprízy 22., 23. a 30. 1., 9., 13. a 27. 2. 2016 v Janáčkově divadle.

Titanic – loď plná nadějí

Všichni, kteří se na té lodi plavili, měli velké naděje. Zazobanci v první třídě na větší prestiž a tím i vlastní cenu ve společnosti, obchodníci ve druhé na vyšší zisky za oceánem a emigranti ve třetí na nový, lepší život v zemi neomezených možností. A jak už to tak v životě bývá, nic nedopadlo podle plánu.

Kdesi jsem slyšel o rockové opeře o potopení Titaniku, která se jmenovala „Žbluňk!“ Nejspíš je to vtip a navíc se k muzikálu Titanic vůbec nehodí, ale není špatný. Muzikál totiž není o procesu potápění nejslavnější lodi v historii lidstva, ale spíše o lidech, kteří na ní cestovali a o její posádce, o tehdejší společnosti. Rovněž nečekejte milostný příběh ze stejnojmenného filmu, který je asi tak reálný jako pohádky o princeznách, které si berou Hloupé Honzy a jiné socky. Ale milostný příběh tam je, pravděpodobnější a reálnější, ne z říše pohádek.

I když ty pohádky mají své opodstatnění, protože každá mladinká dívka je princeznou, sám mám doma dvě, které mi říkají dědo, jejich máma bývala stejná, no a kluci, kteří s nimi chodí do školy či bydlí v sousedství, nelze za prince považovat ani omylem. Vždyť oni sami být princi ani netouží. Co pak? Tak jsem knížku obdobných pohádek pro ty své dvě nezbedné princezničky spáchal také. Ale dát takový příběh do filmu pro dospělé lze snad jen v Hollywoodu, jen kvůli levnému kalkulu.

Díky tomu lze muzikál Titanic považovat za plastické zobrazení tehdejší doby a společnosti, tak trochu rozdělené do kast, pro větší atraktivitu doplněné pěknými písněmi. Máte-li rádi ten film (já sám ho viděl vícekrát a líbí se mi i přes výše uvedenou výhradu), zajděte si na tento muzikál, abyste příběh zkázy veliké lodi a lidí na ní se plavících uviděli z jiné perspektivy. A zajděte si na něj ještě z jiného důvodu: Pro brněnské publikum byla premiéra stejně atraktivní událostí jako vyplutí Titanicu, publikum se nevešlo na sedadla, co jich přišlo, a na rozdíl od něj dopadla výtečně, takže bude úspěšně plout každý lednový den na scéně Městského divadla Brno. Bude se vám líbit, na to dám krk.

Nádherná hudba, velmi impresivní, moderní, živá, melodická, trošičku symfonická, propracovaná, vyaranžovaná do dokonalosti. Perfektní pěvecké výkony, úsporné, výstižné a vtipné dialogy, choreograficky zdařilá taneční čísla, častý potlesk při otevřené scéně. A ta scéna je moderní, úsporná, čistá, výstižná podobně jako kostýmy, které nejsou přehnaně secesní. Na scéně paralelně běží několik příběhů jak cestujících všech tříd, tak členů posádky, všechny ale přiměřené a vkusné, noblesní a vtipné. Není zde žádná dominantní role vyjma kapitána, který dominuje jak se na jeho funkci sluší, všechny mají přibližně stejný prostor, všechny jsou výtečné.

Byl jsem zvědav, jak režie vyřeší srážku s ledovcem a následné potápění lodi a musím smeknout, bylo to vynalézavé, tragické, místy hrdinské, jindy zbabělé, vždy dojemné hlavně díky perfektním hereckým výkonům, mistrné režii a nápadité scéně. Ale hudba, hudba se zde překonává, to musíte vidět, to musíte slyšet. Závěrečné finále se zachráněnými v popředí a se zahynuvšími na tyčícím se ledovci je nezapomenutelné. Není divu, že standing ovations nebraly konce, byly tak dlouhé, že já jsem si do notýsku stihl napsat téměř celou recenzi. Městské divadlo Brno se zase jednou vyznamenalo.

Zkáza Titanicu je ještě něčím výjimečná. Jako by předznamenala soumrak celosvětové dominance evropských mocností. Tehdy ještě nebyla Evropa stárnoucí, chudnoucí a vymírající kontinent jako dnes, nýbrž právě naopak. Vždyť v té době bylo v Evropě pět světových mocností, až na jedinou výjimku všechny monarchie, jejichž panovníci se honosili tituly dvojími tituly císařů a králů, a ty si mezi sebou dělily vše, co se na zeměkouli dalo urvat, takže například Britské impérium prakticky opásalo celou planetu. Ale už dva roky po katastrofě lodi začalo první veliké celosvětové zabíjení, které Evropu významně oslabilo, o dvacet sedm let později pak druhé, ještě strašnější, které evropské mocnosti dostalo do kolen, následný rozpad koloniálních říší je oslabil ekonomicky a pokles porodnosti zkázu dokonal. Evropské národy, které dříve expandovaly do všech zemí planety, nás Čechy nevyjímaje, nyní pomalu vymírají. Vždyť bez přílivu imigrantů by klesal počet obyvatel i České republiky, o jejich stárnutí ani nemluvě. Zdá se, že stárnoucí a málo potentní Evropu brzy přelijí vlny imigrantů z expandujících asijských a afrických národů. Že by za to mohl Titanic, respektive lidská pýcha v něm zkoncentrovaná?

Vratislav Mlčoch

Publikováno 17. 1. 2016

Fakta o představení:

Hrají:


Kazimír a Karolína – Láska neumírá nikdy

Všichni jsme si rovni před tváří dopité flašky, to je zákon skutečné demokracie. Aneb, jinak vyjádřeno, zmažeme-li se pod obraz Boží, nikdo nepozná, kdo je pán a kdo kmán. Jinými slovy Oktoberfest. Co dodat. Mladí a chudí tam jdou pobavit se, dívky možná s postranním úmyslem splašit lepší partii, staří zazobanci naopak namazat se a potěšit se mladým, naivním masíčkem. A když to dopadne, jak je nasnadě, tj. staří se potěší a zdrhnou, tak mladé husičky se vrátí zpátky ke svým chudým vrstevníkům a pokud oni z uražené ješitnosti jimi opovrhnou, tak vezmou zavděk kýmkoliv, kdo se nevzpouzí, a naopak ti hrdí, co od sebe odehnali kajícnice, vezmou také cokoliv, co se namane. Protože těžko je mladému samotnému či mladé osamocené, v páru to jde mnohem snáz, i když pokaždé šlápneme do stejného hovna. Touto úvahou jsem shrnul děj celé dvouhodinové hry (bez pauzy!) Ödöna von Horvátha a mohu rovnou přejít k hodnocení.

Ta hra je bezmála sto let stará, ale nehádali byste jí to. Situace, které zobrazuje, a problémy, které řeší, jsou obdobné od dob lovců mamutů nebo tak nějak, a pokud se použijí soudobé kostýmy a rozostří politické reálie, nikdo nic nepozná. Na jedné straně jak si užít s ženskou a jak se jí potom zbavit, na druhé pak jak si tu svou udržet v silné konkurenci. Z opačného pólu jak se vyhrabat ze sraček a jak se v nich neutopit, když se to nepovede. Omlouvám se, opakuji se. Jediné, co upomíná na dobu vzniku, je obrovitá vzducholoď Zeppelin LZ-129 Hindenburg, jejíž objevení na nebi patří k důležitým momentům hry.

Na jevišti se paří, co to dá, pivo a pálenka tečou proudem, vzduchem létají kousky poživatin, nápoje, bankovky a facky, sukně mohutně víří, kalhotky dovádivě mrkají, saka se odhazují, kalhoty rozepínají. Na podlaze zůstává rozšlapaný neskutečný svinčík, ve kterém se všichni postupně vyválí. Oktoberfest, co dodat.

Ještě jeden obraz – život coby skákací hrad. Výstižné, současné, originální. Před sto lety skákací hrady nebyly, jinak by na to Ödön jistě přišel sám. Mimochodem, byl potomkem starého, rakousko-uherského šlechtického rodu, ale nepsal tak. A pak soudobá rocková hudba, tu Ödön také nemohl znát. Jakoby do té hry patřila, jakoby byla napsána pro ni. Když ji herci hrají, tak se zklidní, vydýchají se i při zpěvu (tak náročné party zase nemají) a znovu začnou řádit. Vlastně neřádí všichni naráz, předávají si štafetu po skupinkách. Jsou výborní, všichni bez výjimky. Jen ten nesmělý, neohrabaný nešika v podání Dominicka Benedikta toho musí umět o moc víc, tak jako nemotorný klaun v pořádném cirkusu. A jak to dopadne? Pokud jste to nepochopili z náznaků, zajděte si na hru. A pokud ano, jděte na ni také, pobavíte se pohledem na to pošetilé lidské pinožení pěkně z nadhledu. Oktoberfest, co dodat.

Realizační tým a zejména pan režisér odvedli perfektní práci, spousta efektů, které herci zvládají ve vysokém tempu a mohutném rozkmitu daném hranou opilostí, muselo dát neskutečnou práci při zkoušení. A taky bude muset dát neskutečnou práci uklidit po představení zaprasené jeviště a vyprat potřísněné kostýmy. Naštěstí scénografie svou úsporností s tím počítá. Ale raději neseďte ve svátečním hned v první řadě, bývá to často o fous.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 20. 1. 2016


Powder Her Face

aneb

Skandální sex v Mozartově sále

Není to biografie nechvalně známé Margaret Campbell, vévodkyně z Argyllu, není to ani skandální kronika pobuřujících mravů britské high society a vůbec to už není popis nejoblíbenějších sexuálních praktik minulého století. Je to umělecké dílo, je to opera, i když všechno to výše zmíněné je v ní obsaženo v míře více než dostatečné. Možná se jedná také o kalkul, jak naservírovat konzervativnímu opernímu publiku soudobou hudbu a neblamovat se při tom. Je-li tomu tak, jde o kalkul velmi zdařilý.

Já jsem teď na rozpacích, jak mám o té opeře psát. Mám dát přednost lechtivostem nebo vážnému umění? Bulváru či serióznosti? Vzhledem k tomu, že nejsem člověk s vytříbeným vkusem a už vůbec ne znalec umění, nýbrž průměrně vzdělaný človíček s obyčejnými zálibami, budu se řídit zásadou, která mně samotnému nejvíce konvenuje: Od každého trochu a ničeho příliš. Snad to vyhoví i většině čtenářů. Začnu uměním.

Skladatel Thomas Adès vzal hudebníky i publikum na dobrodružnou plavbu mořem moderní hudby. Hodně dobrodružnou, neboť nedokážete odhadnout, čím vás v příštím okamžiku překvapí. Hudba je totiž nezařaditelná do jakéhokoliv proudu či stylu, je trochu inspirována Janáčkovými postupy, ale také v ní naleznete názvuky moderních šlágrů. Orchestr sice není početný, ale je vybaven roztodivnými nástroji, které vydávají zvuky zřídka slýchané, například jen sestava bicích obsahuje několik plechovek, střevíc a další instrumenty, které neumím pojmenovat. Podobně vyhlíží i dechy, jejichž tóny jakoby občas vycházely až z lůna přírody. Zpěváci jsou na tom ještě hůře, musejí mít rozsah tří oktáv a běžně provádět skoky přes dvě oktávy. Ovšem všechna čest, zvládají to bravurně, nepostřehl jsem žádný lapsus.

Zpěváci musejí také dobře vypadat a zvládat více-méně lechtivé scény. I po této stránce jsou na výši. Muži jsou mladí, statní a mužní a ženy rovněž mladé, pohledné a vnadné. Dva muži a dvě ženy zvládnou všechny role, střídají jen, jenom vévodkyně zůstává po celou hru té své věrná. Jak jsem se dozvěděl, na obě představitelky byl rodinou vyvíjen nátlak, aby neúčinkovaly v tak skandální hře, ale jak manžel v jednom případě, tak matka v druhém neuspěli. A je to tak dobře, protože vše se odehrává v mezích dobrého vkusu, i když nikoliv v mezích prudérie. Sex, ke kterému na jevišti také dochází, je podán s vtipem, nadhledem a vkusem. Zasmějete se.

Scéna je signifikantní, příznačná. Černá, rudá a bílá – hřích, vášeň a nevinnost. No, nevinnost, až nějakou potkáte, dejte mi vědět. Zde jde spíše o kontrast. Rudé stěny Mozartova sálu, rudé ložní povlaky, rudá na kostýmech. Bílý strop, bílé pódium ve středu sálu, které slouží jako pokoj, lůžko a salon, bílá na kostýmech. A černá? Černé prádlo žen, černé kostýmy, černá je zde aktivní barvou, černá hraje. Příznačné a velmi vkusné. Hraje se na arénu, jeviště uprostřed, sedíte nalevo nebo napravo, je to jedno, vidíte perfektně. Pohodlně čtete i titulky nad scénou, neboť se zpívá v originále. Apropó, titulky jsou zhotoveny neotřele, jak postupuje čas na jevišti, mění se i jejich styl a písmo v souladu s dobou.

Příběh sám o sobě, pokud odhlédnu od skandálního vyznění, je tragický. Začíná v roce 1990 jakýmsi prologem, vévodkyně, stará a opuštěná, se ze všech sil snaží zachovat si někdejší velkopanský styl, ale bědná skutečnost kouká odevšad. „Už nikdo nepřichází, už nikdo nepřijde,“ stýská si, „nemám žádnou budoucnost, protože jsem ztratila minulost.“ Skočíme do roku 1935, kdy budoucí vévodkyně má svá nejlepší léta před sebou, je mladá, krásná a velice bohatá a vévoda z Argyllu si ji právě bere za ženu. Cosi divného se sice děje v zákulisí, ale kdo by tomu věnoval v takovou chvíli pozornost, že. Následuje další skok do roku 1953, kdy si vévodkyně kupuje krátkodobou vášeň mladých mužů, kupuje, protože mladí mužové se poněkud zdráhají jí vyhovět. A spotřebovává jich kvanta, neboť si je nepamatuje ani podle tváří, ani podle penisů. Vévoda v téže době si hraje na taťku a na zámku vyplácí zlobivé komorné.

Zde je nejožehavější místo celé hry. Vévodkyně praktikuje orálek s okurkou, které si posléze kousek ukousne a sežvýká ji, a vévoda rajcovní sexuální praktiku zvanou spanking se sexy francouzskou komornou. Pokud s tou praktikou nejste obeznámeni, vygooglete si ji, najdete tam spoustu přímo instruktážních obrázků (mrkající smajlík). Vévoda propadl bazálnímu bludu všech paroháčů, neboť neměl nejmenší tušení o vévodkyniných avantýrách. Vycházel totiž z mylné premisy, že když nemá zájem o něj, tak nebude mít zájem ani o jiné muže, nanejvýše o jejich obdiv, ha, ha, HA, HÁ! (= můj ďábelský chechtot), neboť opomněl základní a zásadní axiom o sousedově ovoci. Na druhou stranu, abych nás muže trochu uklidnil, vagína není mejdlo a tak jí neubejvá. A pro umanuté žárlivce dodám ještě starou francouzskou moudrost, že je lépe dělit se o koláč než sám hryzat suché kůrky. Komu nepomůže ani toto, tak pánbůh s ním, když se mu chce řešit takové, s prominutím, píčoviny.

Díky indiskreci oné komorné vévoda najde kompromitující materiály a děj může skočit rovnou do roku 1953 do okamžiku vynášení rozvodového rozsudku. Nezapomínejte, v té době nebyly rozvody na denním pořádku, a už vůbec ne z tak flagrantní nevěry. Skandální nevěra přímo v královské rodině dorazila o mnoho let později. Tenkrát to bylo NĚCO! A zvláště v Anglii s jejími puritánskými tradicemi, možná lépe řečeno viktoriánskými, a s jejich stále funkční aristokracií. Vždyť ještě v sedmdesátých letech sami Angličané o sobě žertovali „no sex, please, we are British,“, když jeli na víkend do Paříže. Abych to zkrátil, soudce je naprosto šokován a konsternován předloženými důkazy, zatímco vévodkyně si zachovává glanc i přes laviny pomluv, odevšad se na ni valících. „Na to tu přece střední třída je, aby pomlouvala,“ glosuje odevzdaně.

Předposlední skok v ději je do roku 1970, kdy je ještě vévodkyně při penězích a novinářky za ní chodí pro rady týkající se životního stylu a krásné pleti. „Nikdy si s ničím nedělám starosti, ani s penězi, ani s lidskými řečmi,“ svěřuje se vévodkyně se svou životní filozofií, „a díky tomu nemám žádné vrásky.“ Obávám se, že nikdo není tak bohatý, aby si mohl dovolit delší dobu takto žít, což dokládá poslední skok zpátky do roku 1990. Vévodkyni, už po krk v dluzích, vyhazují z hotelu a ona škemrá o trochu času, neboť nemá kam jít a z čeho žít. „Jediní lidé, kteří na mne byli hodní, byli za to placeni,“ bilancuje svůj život. „Kde všichni jsou, kam se všechno podělo?“ zoufale pátrá, zatímco si pudruje tvář před svou poslední cestou nikam.

Každý si umí poručit, ale málokdo se dokáže poslechnout a ještě méně lidem ta poslušnost vydrží delší dobu. Uvažte: Jak může umět hospodařit žena, vyrůstající a léta žijící v bohatství, jak dokáže morálně žít žena, které se všichni obdivují, která má přístup do nejvyšší společnosti a která je přesvědčena, že si může dovolit úplně všechno? Lze na takovou ženu použít běžná lidská měřítka? Lze společnost, která podobné jednání u mnohých velkoryse přehlíží, zatímco u jiných moralizuje a soudí, brát jako morálního arbitra? Podobných otázek lze položit celou řadu. Nehodlám na ně odpovídat, nemám žádné právo moralizovat, nemohu hodit kamenem. Mohu říci jenom jedno: Má smysl na tuto operu zajít a promyslet si svoje vlastní odpovědi. Současně se můžete kvalitně pobavit a ta hudba, tu stojí za to si také poslechnout. Je fakt dobrá.

Už jsem se o pěveckých výkonech zmínil, jsou perfektní. Nebudu jmenovat, všechny role jsou alternované a všichni to musejí zvládat stejně dobře. Křivdil bych. Tomáš Studený coby režisér si vyhrál s omezenými možnostmi Mozartova sálu a pódia uprostřed, nakonec do hry zapojil i balkón vedoucí na Zelný trh. Super nápad, i ty ostatní. Hudební nastudování a dirigování nemají chybu i přes mimořádnou obtížnost partitury. Kostýmy (i scéna) jsou pěkné a vzhledem ke skutečnosti, že herci i herečky se převlékají během hry všem na očích, i vynalézavě navržené. O světlech a videoprojekci platí totéž co o režii – perfektní vzhledem k okolnostem. Ta opera vážně nemá chybu. Vážně má smysl na ni jít.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 3. 2. 2016

Podezřelá krajina zahájila Spílání

Tak zaprvé: Žádné spílání Brnu se nekoná, naopak, Brno je líčeno jako příjemné místo k životu otevřené každému bez rozdílu národnosti či rasy – tedy dokud byly normální poměry ve státě.

Zadruhé: Slušní lidé zůstanou slušnými bez ohledu na poměry, ať už jsou jakkoliv divoké, i když se jim pochopitelně musí přizpůsobit, aby přežili. Prostě za určitou mez nejdou. Tak si alespoň já vykládám anděly v názvu „Podezřelá krajina s anděly“.

Zatřetí: Šílená doba plná šílených zvratů nutí šílející lidi dělat šílené věci, jaké by zajisté za normálních poměrů nedělali. Tak třeba úředník slouží státu a nemůže si vymýšlet, jaký ten stát je a jak by sloužit měl či neměl, i když by asi měl brát zřetel na imperativ slušného člověka. Čecháček, jak to má v genech, proplouvá režimy, každému režimu dá, co po něm žádá, a získá za to svou mzdu a další odměnu dostane od naskýtavších se příležitostí. O tom se hodně mluvívalo – národ lokajů (Masaryk), ohýbající se záda apod.

Ty tři postuláty bych měl dokázat a dokázat je mohu jednak dějem hry, jednak příběhem mé vlastní rodiny, i když tu nejstarší část příběhu znám jen z vyprávění, protože až taková vykopávka zase nejsem.

Hra začíná za první republiky v Brně, kde bez větších problémů spolužijí Češi, Němci a Židi, i když to někdy mají nesnadné. Ale vždy se nějak domluví. Bohatý židovský krejčí zaměstnává německého pomocníka a šije luxusní kabát pro mladého Rotrekla (ve hře se jmenuje Jaroslav), kterému rád počká s placením. Budoucí padouši běhají v trenýrkách skauta a vypadají jako slušní lidé. Moje chudá babička si vzala mladíka z chudé židovské rodiny, který kvůli ní přestoupil na křesťanskou víru, zatímco její sestřenice si vzala lépe situovaného mladíka z německé rodiny, která v Brně žila po mnoho generací a který přes svou národnost vystudoval české školy. Děda byl šikovný a brzy se vypracoval i přes peripetii světové krize, zatímco jeho německý švagr dělal kariéru v jednom brněnském podniku. Všichni spolu normálně vycházeli a rodina držela pohromadě. V roce 1938 děda vlastnil menší továrnu na výrobu plechových hraček.

V roce 1939 přestávají platit normální poměry a situace ve městě se poprvé zvrátí. Židé ztrácejí občanská i lidská práva, Češi jsou utiskováni a různým živlům se naskýtají netušené příležitosti, kterých pochopitelně využívají. Hnědé skautské trenýrky se promptně mění za německé bílé, vesele se udává, hrozí se popravami a nejen hrozí. Z jeviště přímo dýchá těžký, vše pojímající strach. Když přišli Němci, dědův podnik nebyl arizován a on využil příležitost k expanzi na velký německý trh, podporovanou neexistujícími cly a pro něj výhodným kurzem protektorátní koruny vůči říšské marce. Jenže děda, ač Žid, byl i český vlastenec, který poslouchal londýnské rozhlasové vysílání a neprozřetelně to vykládal svým četným přátelům. Jeho švagr zatím vstoupil do NSDAP a jeho kariéra v onom brněnském podniku začala strmě růst. Ale rodina pořád držela pohromadě navzdory poměrům. Jak se dalo čekat, dědu brzo nějaký přičinlivý Čecháček udal (děda věděl, kdo to udělal, řekli mu to při výslechu) a skončil v koncentráku jako politický vězeň. Jeho německý švagr mu nemohl nijak pomoci. I přesto rodina dál držela pohromadě.

Mladý Jaroslav spolu se svou matkou přežili válku celkem v pohodě, o zděděný majetek po zemřelém otci nepřišli, až při osvobozování města a následném rabování přišli o vybavení domácnosti. Ale jinak se zdálo, že se poměry zase uklidní. Jenže živly, které využily příležitostí za Němců, o ně nehodlaly přijít, bílé německé trenýrky ruče vyměnily za rudé a znovu se chopily příležitostí při vysídlování Němců, dokonce i německy hovořících Židů. Jaroslav začal studovat v Praze a zdálo se, že se mu bude dařit. Moje babička s matkou jakž takž přetrpěly válku, matka se během ní seznámila s mým otcem díky tomu, že oba byli totálně nasazeni, ale svou svatbu odkládali na mírové časy. Když do Brna přitáhla Rudá armáda, babička s matkou je šly vítat s rozkvetlými sakurami, ale když uviděly ty vojáky, schovaly se do sklepa, odkud vyšly až po čtrnácti dnech. Děda se vrátil z koncentráku vyhublý na kost, ale v hadrech měl zašité plány na novou továrnu, kterou brzy otevřel. Otec s matkou se vzali a pořídili si mne. Dědův německý švagr s rodinou opustili Brno ještě před příchodem osvoboditelů a dostali se do americké okupační zóny nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Ve zcela zničené zemi, kde nic nefungovalo, nebylo co jíst a okupační mocnosti s obnovou země moc nespěchaly, si užili hladu a všelijakých potíží, ale tamní poměry se začaly poměrně rychle lepšit a normalizovat a jim se začalo zase dařit. On nebyl žádný válečný zločinec, ale schopný manažer, který se uplatní za každého režimu. I když se rodiny nemohly navštěvovat, dál držely pohromadě, dopisovali si a moji rodiče se starali o hroby rodičů svých německých příbuzných.

Druhé dějství hry začíná po roce 1948. Jaroslav je nejprve vyhozen ze školy, poté zatčen a odsouzen k smrti, nakonec je mu trest změněn na doživotí, jeho matka je vystěhována z pěkného domu do suterénního bytu plného vlhkosti, plísně a dřevomorky. Několikrát zmíněné živly stále pečlivě dbají o své příležitosti, tentokrát po bohatých Češích. Rudé trenýrky se už nepřevlékají, když se tak osvědčily. Jaroslav na následky brutality dozorců málem ve vězení zemře, zachrání ho solidarita spoluvězňů. Ale jeho matka se se žádnou solidaritou nestřetne a v tom hrozném bytě předčasně zemře. Jaroslav se po amnestii vrací do Brna, kde ale nikoho ze svých přátel nepotkává a novým socialistickým poměrům nerozumí. Dědův podnik byl počátkem padesátých let zestátněn a děda, protože mu byl upřen nárok na důchod, se vrátil do fabriky jako dělník. Otec s matkou a s námi dětmi museli díky bytové nouzi bydlet s mými prarodiči v malém bytě, kde si užili všelijakého strachu a nedostatku. Ale já spolu s  bratrem jsme díky novému dědovu povolání získali dělnický původ, což v té době nebylo právě k zahození. Naši němečtí příbuzní se ocitli na druhé straně železné opony coby zlí kapitalisté a buržousti, ale vzájemná korespondence a péče o hroby trvala dál. Rodina pořád držela pohromadě.

Michal Bumbálek v roli Jaroslava prakticky nesleze ze scény a jeho text je dlouhý a díky četným básnickým obratům hodně obtížný. Podobně je na tom jeho matka v podání hostující Gabriely Štefanové. Martin Veselý a Roman Nevěčný v rolích kolaborantů, konfidentů a posléze rudých bestií, podobně jako hostující Václav Veselý v roli padoucha Šantrocha, si svoje role krásně užijí, nic se tak krásně nehraje jako lotři. Ostatní role už jsou spíše epizodní, snad ještě Magdaléna Tkačíková si svou roli dívky vláčené okolnostmi může užít. Scéna Lucie Labajové se během scén téměř nemění, jen zadní stěna z tvárnic je postupně rozebrána, aby ji nahradily kovové šatní skříňky coby cely kriminálu. Perfektní nápad! Další perfektní nápad byla rocková hudba Jiřího Hájka hraná a zpívaná dvěma živými kytaristy. Ono těch perfektních nápadů režiséra Martina Františáka je tam pochopitelně víc, ale tyto lze dobře a stručně popsat.

Opravdu nevím, jak této hře může rozumět mladá generace, pro kterou tehdejší reálie musí být nepochopitelné. Celé by to z dnešní perspektivy mohlo vypadat jako absurdní šaškárna, kdyby to nebyla krvelačná tragédie. Například jsem se před svou vnučkou zmínil o socialistické populační politice a výběrovém poskytování antikoncepce (já jsem liberální a volnomyšlenkářský děda a ona už je dostatečně velká, takže to nebylo nic proti ničemu). Zcela vážně se mne optala, proč se lidé proti tomu nevzbouřili a já jí musel pracně vysvětlovat, že díky jiným, mnohem horším potížím a všeobecnému strachu to nikoho ani nenapadlo.

Ještě mi dovolte jednu vzpomínku. Když se na chvíli smělo jezdit na západ, byl jsem své německé příbuzné navštívit. Ještě dvacet pět let po vysídlení hovořili plynně a perfektně česky a nejen hovořili, ale psali bez pravopisných chyb. Ono vlastně není divu. U nás doma se mluvilo pochopitelně česky, ale jako tajná dorozumívací řeč rodičů a prarodičů sloužila němčina, takže my kluci jsme solidně ovládali různá německá ustálená rčení, která se používají v afektu. No a u nich k podobnému účelu sloužila čeština se stejnými následky u dětí.

Vratislav Mlčoch

Fakta o představení:

Zdeněk Rotrekl, Petr Maška, Martin Františák

Podezřelá krajina s anděly

v rámci cyklu Spílání Brnu

Brnem, jak jste ho možná dosud nepoznali, očima básníka Zdeňka Rotrekla

Režie: Martin Františák

Dramaturgie: Lucie Němečková

Asistent režie: Adam Steinbauer

Pohybová spolupráce: Zoja Mikotová

Scéna: Lucie Labajová

Kostýmy: Katarína Kováčiková

Hudba: Jiří Hájek

Pěvecké nastudování: Petr Svozílek

Osoby a obsazení:

Jaroslav Michal Bumbálek

Matka Gabriela Štefanová, j.h.

Otec, Hajný, Padre Jiří Pištěk, j.h.

Dívka Magdaléna Tkačíková

Kníže básníků Dušan Hřebíček

Appolon z

Obilního trhu Michal Dalecký

Schlessinger Jaroslav Kuneš

Šantroch Václav Veselý, j.h.

Žena Monika Maláčová

Pivec Martin Veselý

Piwetz Roman Nevěčný

Boža Štěpán Kaminský

Czuma Jaroslav Dostál j.h.

Česká premiéra 18. 2. 2016 v 19.00 v divadle Reduta

Reprízy: 19. 2., 20. 2. a 22. 2.2016

7. 3., 12. 3. a 22. 3. 2016

14. 4., 11. 5. a 14. 6. 2016

Inscenaci Podezřelé krajiny s anděly budou provázet následující akce:

Na sobotu 12. března jsme připravili pro zájemce o hlubší poznání osobnosti Zdeňka Rotrekla Procházku podezřelou krajinou. Půjde o interaktivní putování Brnem po místech spojených s životem a tvorbou autora, místy vyskytujícími se na mapě naší inscenace. Průvodcem bude pan Zdeněk Rotrekl jr. (a možná se dostaví i andělé...)

Do konce sezony bychom rádi uskutečnili ještě další dvě podobné procházky. Přesné informace očekávejte na našich internetových stránkách.

Na každém představení si diváci budou moci přímo v divadle zakoupit některou z knih Zdeňka Rotrekla vydaných nakladatelstvím Atlantis.

Reprízy 14. dubna a 11. května se uskuteční v rámci přehlídky Svět knihy na jevišti, která je součástí doprovodného programu Mezinárodního knižního veletrhu Svět knihy, letos na téma Město jako literární kulisa. Každý divák těchto představení obdrží jako bonus kupon s 50% slevou na vstup na knižní veletrh, který se koná na Výstavišti v Praze-Holešovicích ve dnech 12. - 15. května 2016.

Publikováno 28. 2. 2016

Petite Mort byla skutečným vyvrcholením

Přetrpte, prosím, krátkou úvodní citaci z díla klasika, má svůj účel a je skutečně krátká.

„Ba, tímto smyslem proniknut chci býti, / poslední závěr moudrosti je ten: / Jen pak jsi hoden svobody a žití, / když rveš se o ně den co den. / A takto, nebezpečím obepjat, / hoch, muž a kmet zde bude bojovat. / To hemžení bych zřít chtěl rád, / na volné hroudě s volným lidem stát. / Okamžik směl bych osloviti: / jsi tolik krásný, prodli jen! / Nemůže ohlas mého živobytí / být věky věků přehlušen. - / Té strmé slasti předtuchu teď mám / a nejvyšší svou chvíli prožívám.“ (J. W. Goethe – Faust, závěr 2. dílu)

Takto vypadá skutečné, vrcholné štěstí, la petite mort, když vykonáte něco mimořádného, něco velkého, něco užitečného. Zestárlý Faust, kterému Mefistofeles poskytl celý svět, nenašel vrcholné štěstí v náručích žen, ani v opiovém doupěti, ani na válečném poli, ale ve smysluplné lidské práci, promiňte mi ten obrat. A toto poznání jej vyrvalo ze spárů ďábla. Nu, je to trochu nadnesené a mnou zjednodušené, ale je tomu tak jak v tom díle, tak přeneseně i v životě. Viděl jsem to při premiéře zmíněného baletu hned dvakrát na vlastní oči. Nejprve tanečníci, když dotančili Kyliánovu kreaci, stáli na jevišti, zaliti potem, sotva popadali dech, ale v očích a tvářích jim bylo vidět: „My jsme to dokázali!“ přímo zářili štěstím, „MY JSME TO DOKÁZALI !!!“ a publikum stálo a aplaudovalo jako o život. Pak, při proslovu po představení, použil podobná slova šéf baletu Mário Radačovský jako výraz svého uspokojení z podařené práce a ředitel divadla Martin Glaser hovořil o jeho beraní tvrdohlavosti, se kterou doluje ze souboru rezervy ve výkonu, a o tom, jak jede na plný plyn, nebojí se riskovat a nepracuje na jistotu. Mimochodem, dobrý šéf se pozná hlavně v tom, že jeho spolupracovníci a podřízení dělají zázraky, což podle mne platí na oba pány, na paní Elke Schepers, která choreografii se souborem nastudovala, a možná i na další zúčastněné, o kterých nemám tušení. A pochopitelně i na orgány města a kaje, bez jejichž štědré pomoci bychom tu neměli perfektní divadla, ale jen ochotnické soubory v hospodských sálech.

Dovolte mi odbočit. Já sám jsem podobný pocit zažil jen jednou v životě, bylo to před třiceti roky nebo tak nějak, obětoval jsem jisté práci pět let života, vynaložil enormní úsilí, potřeboval buldočí zaťatost a z pekla štěstí, ale povedlo se a ten risk se mi později vyplatil. Ještě dnes, když si vybavím okamžik, kdy jsem dosáhl cíle, cítím v sobě tu obrovskou euforii, to nikdy předtím ani potom nezažité štěstí, i když párkrát poté to bylo taky super. A ještě maličko k penízkům – od té doby, co tento kontroverzní fénický vynález spatřil světlo světa, se bez něj neobejde nic, ani dobročinnost, natož umění. Proč kontroverzní? Jde o nástroj a proto záleží, jak se s ním zachází. Navíc, jak říká jedna z postav jedné mé knížky, mladá, krásná, chytrá a náruživá dáma: „S penězi je to podivné. Ať máme, co máme, je nám to málo, a ať máme, kolik máme, vždy s tím jakž takž vyjdeme.“ A jak s tím souvisí náruživost? Ani ta se bez peněz neobejde (smajlík).

Když jsem se nechal tak unést, tak nezačnu večer popisovat chronologicky, stejně byste to přeskočili, ale vezmu to pozpátku, od Kyliána. Nebojte se, ten balet není o práci, ty údernické časy jsou už v nenávratnu, ale o lásce, té nejsdílenější emoci. Petite Mort je skutečně mimořádná choreografie, něco nevídaného. Všechny ty superlativy, které jsem před představením bral s jistou rezervou, vůbec nepřeháněly a já je nebudu opakovat, považovali byste to za úlet pošetilého esejisty, pošetilého ve smyslu, že se pokouší sdělit něco nesdělitelného, popsat něco nepopsatelného, zachytit něco nezachytitelného. Tanečníci potřebují neskutečnou fyzičku, preciznost a ukázněnost, aby dokázali zatančit, co si Jiří Kylián vymyslel. A navíc, i při těch nejnáročnějších figurách, když si myslíte, že se už na nic víc nezmohou, udělají drobné, prchavé gesto, když v tu chvíli mrknete, tak vám unikne, které ovšem celou tu figuru povznese ještě výš, ještě ji zdokonalí, ještě ji dodá na výrazu. Neskutečné! A k tomu nádherná Mozartova hudba, co dodat… ONI TO DOKÁZALI !!!

Šest mužů tančí se svými kordy, které symbolizují nástroje, které si muži vytvořili, aby dobyli ženy, moc, slávu, bohatství a celý svět. Lehký, elegantní a mužný nástroj k dobývání, i když dobývání není lehké, málokdy bývá elegantní a vůbec už není výsadou mužů. Ale balet není o ani tom, jak dobýváme svět a jsme jím pohlcováni, ani jak dobýváme bohatství, moc a slávu a jsme jimi zotročováni, ale o tom, jak dobýváme ženy a jsme jimi ovládáni. Jen co přijde na jeviště šest žen, muži záhy odloží své kordy a začnou se věnovat jim. A ženy se vytasí se svými dobyvatelskými nástroji, zde v podobě krinolín, které symbolizují jejich nejmocnější zbraň, krásné a nepřístupné tajemno, díky kterému dokážou vše získat bez boje. Ale i krinolíny jsou záhy odloženy a tančí se hned dvojí překrásné pas de deux, plné lásky, smyslnosti, erotična. Tak krásné, že jsem ani nedýchal. Vidět jen jednou nestačí, nekecám.

Střední část patří choreografii Lukáše Timuláka, mladého žáka Jiřího Kyliána, a je to balet jen z části. Také je v něm trochu pantomimy a dokonce i vtipné komentáře, uvozené větou „k největším záhadám světa patří, jak funguje ženský mozek a zda vůbec funguje ten mužský“ načež samozřejmě následuje ohromné haló vyšších hlasů publika. Choreografie se jmenuje Masculine / Feminine a ve dvou knihách, každé o čtyřech kapitolách, pojednává, hádejte o čem. Je to vtipné, obecné, dobře udělané a plné drobných, výtečných nápadů, které choreografii dodávají šťávu.

Abych řekl pravdu, bylo to jako u nás doma. Zasmál jsem se tomu, jak žena manažuje domácnost i mne když jí všechno jde od ruky, když jí to skřípe a když má den blbec a ještě pár dalším šťouchancům. Současně jsem byl rád, že ji nemám sebou, protože bych si nejspíše slízl malou jedůvku, možná dvě, když by mne poznala, jak zírám na telku ve stavu ne nepodobném komatu a jak stále něco hledám a zaboha to nenacházím. A kdybych hledal jen věci, často hledám i vtipná, výstižná a neotřelá slůvka do svých textů a ne a ne je najít. „Jak bych také mohl,“ brblu si polohlasem, „když mi je v jednom kuse schovává ten škodolibý Němčour, – jak se jmenuje, – no, – teď si nevzpomenu, – xakru, – začíná to na A, – do Prčic, mám to na jazyku, – NO!, – jo, Alzheimer, už to mám!“ Také by mne zaručeně poznala, jak zbaběle prchám před jejím rozzlobeným jazykem. Málo naplat, domácnost je výlučnou doménou žen, my muži jsme v ní jen více či méně trpěnými živly, takže za jistých okolností bývá taktičtější urychleně vyklidit bitevní pole, než se konflikt stane chronickým a ireverzibilním. Také, jak mne učila babička, moudřejší ustoupí, viďte, dámy. Podle smíchu publika si dovoluji usuzovat, že jsem nebyl jediný, kdo v tom někoho poznal.

Celý večer začínal hned dvěma choreografiemi Mária Radačovského, který také tančíval pod vedením Jiřího Kyliána. Na rozdíl od předešlých tyto nebyly o lásce a také v nich pan Radačovský experimentoval s tichem a prostorem. Ta první se jmenuje Beethoven a je o tom, jak symfonický orchestr hraje první větu Osudové. Nádherná hudba, emotivní, v tom se s panem Radačovským shoduji. Ale. Na prázdné jeviště za naprostého ticha se pomalu trousí hudebníci v černých frakových kabátech, bílých tričkách a krátkých černých legínách a každý si nese svou židli. Rozsadí se a začnou se připravovat. Dva muži vzadu klábosí o Kometě, jiný má záchvat dávivého kašle a jedna žena vepředu drží obráceně svůj nástroj. Pořád je ticho. Pak si konečně koncertní mistryně získá pozornost a muzikanti začnou hrát. Hrají a tančí, je to vtipné, úsměvné, výstižné, s jemným obdivným humorem, vůbec ne osudové. Jednotlivé nástrojové skupiny vystupují, židle tančí také, nevíte, kam hledět napřed, a pak najednou nečekané finále, neprozradím. Řekl bych, že by na tuto choreografii měla povinně zajít zdejší Filharmonie, aby viděla, jak se má hrát Beethoven (smajlík).

Druhá choreografie Mária Radačovského se jmenuje Spolu a je o fungování malého tanečního souboru, vytvořená na základě jeho vlastní nedávné zkušenosti. I teď je scéna prázdná, obnažená tak, že jsou dokonce vidět její útroby, a ve světle jediného reflektoru za úplného ticha přichází čísi nohy. Je to První, vedoucí souboru. Začíná zkoušet taneční figury, pomalu se přidávají další, soubor se formuje a rozpadá, stále je ticho, stále První něco zkouší. Po chvíli začne hrát Schubertova Smrt a dívka, nádherný kvartet, a začne se tančit. Krásně a procítěně, ten soubor, o kterém to vlastně je, nebyl žádné béčko. Jak to bývá, občas někdo upadne, po chvíli se zvedne a pokračuje nebo jej zvedne někdo jiný a pomůže mu znovu se zapojit. Nakonec, opět za naprostého ticha, celý soubor odchází, když náhle upadne První a ostatní jej nevšímavě překračují a kráčejí dál. Poselství? Je důležité nebýt sám, ale na kolegialitu spolupracovníků nelze příliš spoléhat, má své meze.

Ten večer byl historický okamžik baletního souboru NdB, jak také zaznělo, a jím vstoupil mezi padesát nejpřednějších světových souborů, které dokáží zvládnout i tu nejnáročnější choreografii. „Co budete dělat nyní, když jste dosáhli vrcholu?“ optal jsem se Mária Radačovského po představení. „Máme toho ještě dost před sebou,“ usmál se skromně, ale šťastně. Takže se máme na co těšit a já přeji panu Radačovskému a jeho ensemblu, aby pocit nádherného uspokojení z dobře vykonané práce zažívali opakovaně a hojně.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 24. 1. 2016

Povalentinské milostné zamyšlení nad jednou knížkou

Schválně jsem tuto úvahu o týden odložil, protože kazit mladým zamilovaným pošetilcům krásný svátek se nehodí, a už vůbec ne kazit jim ho něčím, co je evidentně opravdové a co je dříve či později tak či tak potká. Vždyť ať si užijí, dokud jim to vychází, já sám jsem byl také takový. Také jsem si na spoustu věcí musel přijít sám a teprve s natlučeným čumákem jsem se začal zajímat, co o problému soudí starší, moudřejší, zkušenější. Na jednu stranu mi to patřilo, na druhou stranu nejen změna, ale i průsery dělají život a za jistých okolností ten život zkvalitňují. Moji čtenáři nejsou žádní hlupáci a tak si ty jisté okolnosti jistě vydedukují sami. Já nehodlám být za žádného poučováka.

Půjčil jsem si tuhle v knihovně knížku „Být ženou a nezbláznit se“ s mnohoslibným podtitulem „Léčivé rozhovory o životě“ polské psycholožky, která se skupinou fiktivních žen probírá různá nesnadná zákoutí a zádrhele ženského života. Byl jsem zvědav, jak uvažují, čím se řídí a co pohání mé milované úhlavní nepřítelkyně, které se od mého útlého dětství až do dnešních dní snaží tu s menším, tu s větším nezdarem dirigovat můj život. Bylo mi jasné, že na konzultace k psycholožce chodí jen určitá nevelká skupina žen, které se jistě nedají považovat za reprezentativní průřez ženskou populací, ale na druhou stranu populárně naučná knížka zajisté nebude rozebírat patologické stavy, ale spíše problémy, které trápí téměř všechny ženy. A opravdu, nemýlil jsem se, bylo tam všechno pěkně po lopatě, rodiče, manžel, děti, všichni, co se na těch ženských trablech nějak podílejí, a jisté rady, jak se mi zdálo, mohly být užitečné i pro mne.

Tu jednu, která tam byla obzvláště akcentovaná, jsem zkusil uplatnit na tu svou. „Mám právo na lepší život, než jaký právě žiji!“ osmělil jsem se zkusmo nanést při vhodné příležitosti a hned bylo veselo. Nebudu zde vypisovat, co mi na to odpověděla, bylo to dlouhé, emotivní, velmi osobní a spíše urážlivé, místy hodně hlasité a s tolika vykřičníky, že by se mi do článku nevešly. Připomněla mi leccos, co jsem již úspěšně zapomněl, obvinila mne z mnoha všelijakých skutků, dokonce i takových, které jsem nikdy v životě nespáchal. Asi se jí do mé osoby prolnuli muži z jejího dřívějšího života, dost možná i nějaký románový antihrdina, kterého jí připomínám. Nakonec mne zhodnotila na trochu lepší kouli, abych použil školní klasifikační stupně. Podstatné bylo však její závěrečné shrnutí: „To MY ŽENY máme právo na lepší život, než jaký žijeme!!! VY CHLAPI můžete být rádi, že máte, co máte!!!“ A pak, kdo je u nás doma větší sexista!

Jsem jenom muž a tak mi leccos v knížce připadalo stále nejasné, zejména mne mátly jemné nuance rozebíraných problémů, nevyřčené premisy a neurčité determinanty. Možná je ženy chápou samy od sebe, z podstaty věci, ale takové fajnovosti nejsou nic pro mne, já věci potřebuji vysvětlit po našem, po chlapsku, a tak jsem zašel na pivko s kamarádem Evžou, (to jméno je smyšlené) který je vyhlášený empirický znalec žen a protřelý proutník, abych s ním zkonzultoval vše, co mi vrtalo hlavou. Já sám jsem totiž důkladně nepoznal tolik žen, aby se daly považovat za statisticky významný vzorek, a generalizovat proto nemohu. Jediné, co si troufám říci, je, že se divím, proč některé z nich již dávno nepůsobí v pekle, kde by bezpochyby našly mnohem lepší uplatnění pro své nejdominantnější nadání. Naproti tomu on je v otázkách žen mnohem fundovanější a už vůbec jej nelze považovat za emeritního experta na druhé pohlaví jako mne. Stále intenzivně bádá napříč generačními, sociálními, profesními a vzdělanostními strukturami. Bere vše.

Vedli jsme plodnou debatu a jak rostla útrata, tak přibývalo kategorických životních moudrostí, které nemělo smysl si pamatovat. Ale shrnout to při jistém zjednodušení mohu. „Ženský jsou zamindrákovaný, věčně nespokojený chuděrky, který si neví se životem rady a tak všechny problémy hodí na chlapa, aby je za ně vyřešil, a pak jsou nasraný, že jsou dál nespokojený,“ rozťal to Evža, (pozor, smyšlené jméno) dokud byl schopen delší celistvé logické úvahy. „A jestli si myslíš, že si pomůžeš, když je těch mindráků zbavíš, tak se šeredně pleteš. Kolikrát mají pod nima ukrytý takový povahový vlastnosti, že nebudeš stačit zdrhat!“ doplnil a objednal další rundu na spláchnutí nevychládajících vzpomínek na jednu puťku domácí, ze které se po odblokování mindráků stala učiněná běsnící fúrie, před kterou chudák Evža (smyšlené jméno, připomínám) stále ještě nepřestává prchat. „Víš, když je přejde prvotní okouzlení, tak uděláš nejlíp, když tam hodíš zpátečku a zčerstva vycouváš,“ svěřil mi o něco později svou dlouhodobou milostnou strategii, „protože pak už tě s nima nic dobrýho nečeká, ani kdyby ses samou snahou rozkrájel!“ Je možné tvrdit, že tato myšlenka má svou logiku, ale zcela nepochybně jej chrání před chomouty všeho druhu.

Když jsem nazítří opět nabyl schopnost logicky myslet, prošel jsem si znovu zmíněnou knížku. Na některých stránkách totiž byly jakoby nalepené sytě černé dlouhé vlasy, občas po více kusech, které si některá z čtenářek patrně vytrhala i s kořínky, aby si jimi označila pasáže, které se jí bytostně dotýkaly. A ejhle, shledal jsem, že Evža nebyl daleko od pravdy, alespoň co se oné čtenářky týkalo. Ale o to mi už tolik nešlo, své odpovědi jsem už získal, podstatnější pro mne byla jiná úvaha: Bože, jak zoufale nešťastná musí být žena, která si označí stránky v knížce vlastními vytrhanými vlasy! Jak těžký život musí mít některé ženy s některými muži! A jaký záhul nejspíše dostávají oni muži na oplátku! Skutečně, všichni máme právo na lepší život, než jaký žijeme, a měli bychom s tím něco udělat. Nevíte někdo, co?

Našel jsem doma jeden citát, který ale není z té knížky: „Nevyžaduj, aby všechno bylo tak, jak chceš ty. Smiř se s tím, co se děje, a tvůj život bude šťastný.“ Pěkná blbost, nebo ne? Co myslíte? Pak vím ještě o jednom moudru, implicitně obsaženém ve zmíněné knížce: „Změň sebe a změníš celý svět!“ Jako kdyby právě tohle nebyl ten úplně nejvíc nejtěžší úkol, kam se na něj hrabe pověstných dvanáct Herkulových. Vyčistit Augiášův chlév ve SVÉ VLASTNÍ hlavě, copak to někdo dá? Ale možná, že se mýlím, že se to zdá jenom mně, chlapovi, možná oné nešťastné čtenářce ta knížka pomohla. Možná nejen jí.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 20. 1. 2016

P. S. Musím zde kategoricky popřít nařčení, že se jednalo o vlasy mé partnerky. Ta má si je totiž barví na blond.


Červené komety létají i po Vánocích

Také nemusíte sladkobolné vánoční příběhy o tom, jak se díky jakési banální příhodě a vánoční atmosféře dají dohromady lidé, kteří na sebe jinak nevraží celá léta, všichni se napraví a pak si společně užijí Vánoce? Možná se to skutečně někdy někde stalo, ale dám krk na to, že do Tří králů se všichni navzájem s gustem zase rozhádali. Nebo snad neradi rozněžněle pofňukáváte při vánočních koledách? Nebo to u vás na Štědrý den vypadá jako u Slavkova? Anebo jste na Štědrý den tak zmordovaní a ulítaní, že vám celé Vánoce mohou být ukradené ještě teď? Tak si z nich udělejte srandu, pardon, bláznivou legraci v Městském divadle Brno na hře „Červené komety“. Předem podotýkám, že to není muzikál, ale činohra, protože do taktu se špatně směje, natož řehtá. Ale mohu vám slíbit, že si spravíte povánoční náladu (neměl bych spíše napsat kocovinu?), ať už vaše svátky byly jakékoliv.

Hra Andrease Sautera a Bernarda Studlara má všechny znaky dobré, vtipné konverzačky a navíc se v ní objevují situace a gagy jako z němých grotesek. Tři muži a čtyři ženy, několik poskakujících Santa Klausů nepočítaje, se na jevišti vyřádí, že až. Už jenom samotný začátek, kdy se Jakub Uličník po flámu hrabe z postele v trenýrkách, rozepnuté košili a povolené vázance, aby šel otevřít dveře tchánovi a tchyni, předznamenává, jak to bude vypadat až do konce. Režisér Stanislav Slovák na tiskovce tvrdil, že ve hře není místo pro improvizaci s výjimkou jednoho živlu na jevišti, u kterého se nikdy neví, co udělá. A vskutku, Jakub Uličník, nomen omen, dokáže uličnicky rozesmát nejen publikum, ale i své kolegy tak, že notnou dobu hra stojí a čeká se, až herci budou mocni slova. Ale obecenstvu to nevadí, to směje o to víc. Mohu-li vám radit, kupte si lístky pokud možno do předních řad, vzadu hrozí, že pro řehot publika před vámi nebudete slyšet ani slovo.

Tlustý vypasený kocour Gustav, který kdyby nebyl plyšový, tak by hru určitě nepřežil, je středobodem příběhu tak bláznivého, že vás vůbec nepřekvapí, že na závěr jdou všichni do jednoho rozhazovat z vrtulníku deset mega Euro na město. Však co také čekat od příslušníků lepší německo – rakousko – švýcarské společnosti, která nemusí počítat. Takže už víte všechno podstatné, ale to nevadí, smíchu vám to neubere.Jenom ještě musím pochválit Viktora Skálu, který uličníkovi Uličníkovi zdatně šlape na paty, a Eriku Kubálkovou, ze které je tchyně k pohledání a popukání. Ale všichni, všichni bez výjimky jsou super. Jinak by to ani nešlo, jinak by to nemohlo fungovat.

Mohu-li vám radit, zajděte si spravit povánoční náladu, pokud vím, ta hra je na repertoáru i v březnu. Možná si pak dáte podobné předsevzetí jako hlavní hrdinky na začátku, že příští Vánoce si uděláte úplně jinak. Vesele, nekonzumně, nesvátečně. K tomu vám dopomáhej Santa Klaus, pardon, Ježíšek.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 17. 1. 2016

Archiv 02 Archiv 08

Elina Makropulos jako Hudební lahůdka

Byla to hudební lahůdka v pravém slova smyslu. Krásná, intimní a citlivě zvolená hudba, nádherný zpěv i tanec, lahodné kostýmy, výzdoba a světelné efekty v Mendlově refektáři – zkrátka požitek pro všechny smysly. Nebylo třeba mluvených slov, nebylo třeba titulkování písní, nebylo třeba nahlížení do programu, ten příběh je notoricky známý snad úplně každému, a co nebylo řečeno, bylo možno si domyslet, což bývá lepší a vhodnější pro citlivé a inteligentní publikum.

Píši o dalším projektu Hudebních lahůdek, komponovaném pořadu Slzy Eliny Makropulos, sestaveném z písní od renesance po současnost. Písně, zpívané v originále, byly vybrány tak, aby odrážely známý příběh Eliny Makropulos Karla Čapka. Jak hrdinka příběhu, slavná zpěvačka a nesmrtelná, ale v podstatě nešťastná žena, prochází staletími, hudba kolem ní se proměňuje, proměňují se i kostýmy a proměňuje se i tanec, který její písně provází a její příběh dokresluje. Díky výtvarníkovi kostýmů se sopranistka Gabriela Eibenová  nemusí běhat převlékat, její kostým se jednoduše mění od renesanční róby přes barokní krinolínu až po soudobé šaty a dokonce ztvární i dítě, držené v náručí. Podobně tanečnice Andrea Miltnerova, tančící nejprve renesanční tance, pak klasický balet a nakonec moderní výrazový tanec, nemusí převlékat svůj kostým ani měnit taneční střevíčky. Jen Jan Čižmář musí vyměnit loutnu za modernější kytaru, aby dostál duchu doby a její hudbě.

Po pražské premiéře, mimochodem příznivě přijaté, se mohlo potěšit i brněnské publikum a také se potěšilo. Pořad má před sebou další putování po kontinentu, na které mu lze popřát, aby těšil lidi bez rozdílu jazyků. Pevně věřím, že tomu tak bude, protože citlivá režie Magdaleny Švecové pro to udělala maximum.

Vratislav Mlčoch

Fakta o inscenaci:

Realizační tým:

režie Magdalena Švecová

světelný design, zvuk Jan Komárek

výtvarník kostýmů Christopher Vinz (UK/CZ)

masky Monika Šonková

realizace kostýmů Michaela Malinová

Účinkují:

Elina Makropulos Gabriela Eibenová  soprán

Osud, Duše, Smrt Andrea Miltnerova (UK/CZ)  tanec

Otec, Ctitel, Muž Jan Čižmář  loutna, kytara

Program:

Ivana Loudová (*1941) Canto meditativo

John Dowland (1563–1626) Flow my tears Melancholy galiard

Claudio Monteverdi (1567–1643) Si dolce el’tormento

Giovanni Giacomo Gastoldi (cca 1554–1609) A lieta vita

Henry Purcell (1659–1695) Sweeter than roses Dear pretty youth Not all my torments Evening hymn

Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) Un moto di gioia (Le Nozze di Figaro)

Robert Schumann (1810–1856) Seit ich ihn gesehen (Frauenliebe und Leben, op. 42, no. 1) Er, der Herrlichste von allen (ibid., no. 2) An meinem Herzen, an meiner Brust (ibid., no. 7) Nun hast du mir den ersten Schmerz getan (ibid., no. 8)

Kurt Weill (1900–1950) Youkali (Tango habanera)

Arvo Pärt (*1935) Vater Unser

Publikováno 28. 2. 2016

Strana 1 - od 1. 1. do 28. 2. 2016