Archiv 01
Starší ročníky:

U nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

Internetový týdeník Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998

Letem sokolím za Tyršovým odkazem

Určitě jste ty dva už někde zaznamenali. Třeba v poslední Bolkově Manéži nahradili dva dlouholeté Bolkovy asistenty Barina a Fretiho a úkolu se nejen zhostili výtečně, ale navíc se blýskli i samostatným klaunským výstupem s velkým bubnem, píšťalou a upadenou paličkou. Ten výstup byl vskutku zdařilý. Teď přišli s celovečerní klauniádou na téma Sokol a Všesokolský slet.

Udělat celovečerní představení sestávající převážně z klaunských srandiček není jen tak, publiku se nesmí okoukat, natož aby začalo nudit. To by byla sebevražda hned na počátku dráhy. Proto si vyžádali supervizi principála divadla Bolka Polívky, v jehož divadle ji hodlali předvést, a i když netuším, nakolik Bolek zasahoval do jejich díla, mohu směle tvrdit, že se rozhodně nestali jeho epigony, nýbrž zůstali sví a originální a představení se jim povedlo na výtečnou.

Nejsou ani epigony Laurela a Hardyho, k čemuž by mohly svést jejich tělesné dispozice a jejich kontrasty, ani některé jiné klaunské dvojice, pokud je mi tedy známo. Jejich humor je svébytný a mnohem komplikovanější než obehrané schéma nešika – všeuměl. Jsou tím i tím současně, podávají si štafetový kolík srandiček dokola, což má velikou výhodu, že je publikum neprokoukne po prvních pár minutách. Kromě fyzických gagů rozehrávají i komické situační scénky a dovedou prodat i slovní špílce, kdy si pohrávají s češtinou po způsobu žonglérů s míčky.

V této hře se proměnili ve dva sokoly, nacvičující ve staré tělocvičně vystoupení na Všesokolský slet, přičemž jeden byl náčelník Břéťa a druhý pilný cvičenec Čeněk, motivovaný přislíbenou budoucí účastí cvičenek na sestavě, které se, jak typické, nakonec neobjevily. Ale nemyslete si, nedělali si ze sokolů srandu, nezesměšňovali je, ale rozesmávali publikum dovedně zkomponovanými cvičeními, přičemž si vystačili s kozou, lavičkou, švédskou bednou a lanem, tedy mučícími nástroji, které mne osobně trýznily po celou dobu školní docházky s bedlivou nápomocí řady tělocvikářů. Na rozdíl od oněch pánů jsem totiž patentované nemehlo.

Hra kromě osmdesátiminutového chechtání a pochechtávání nakonec předvede i inteligentní a morální poslání, které je ovšem natolik protkáno gagy a srandičkami, že je sotva lze brát vážně, což je ovšem na jakémkoliv poslání to úplně nejlepší. Řekl bych, že na pány Michala Chovance a Ondřeje Klíče se ještě můžeme těšit, zejména když Bolek Polívka pověsil své klauniády více-méně na hřebík a věnuje se nyní vlastní autorské dramatické tvorbě a vrcholným hereckým příležitostem v nejklasičtějších z klasických divadelních her. Ale věštím bez záruky, neboť má křišťálová koule mi často předkládá neskutečné blbiny.

Vratislav Mlčoch

FAKTA: Dokuklaunerie Letem Sokolím. Příběh o tom, že lhát se nemá, ani když víte, že máte pravdu. Režie Vojtěch Fatka, hrají Michal Chovanec a Ondřej Klíč. Divadlo Bolka Polívky od 26. 1. 2018.

Publikováno 28. 1. 2018

Petra Damašková

Drobná, štíhlá, mladá černovláska schovaná pod dlouhými, kudrnatými vlasy, zpod kterých vykukují dvě černá kukadla, kterých si hned všimnete. Jemné, ale zkoumavé, citlivé, ale neuhýbající. Oči fotografky, ne malířky, u té by byly obráceny spíše dovnitř. Tyhlety skenují své okolí a kdyby v ruce třímala foťák, měl bych se na pozoru, co dělám za grimasy a gesta. Naštěstí nyní fotografuje krajiny.

Ty oči jsou jako její fotky, proto o nich píši. Chodí si jen tak po okolí tam, kde se právě vyskytuje, a fotí výjevy, které ji něčím zaujaly, které u ní vyvolaly nějaké citové hnutí. Intimní fotky, které nerada vystavuje, ale chápe, že musí. Při focení dává bedlivý pozor, aby fotky nepůsobily vyumělkovaně, vypočítavě, a také aby se na nich nevyskytovaly žádné identifikovatelné dominanty. Anonymní místa, nikoliv cílený výběr, u kterého by opakovaně a dlouhodobě hledala nejlepší stanoviště, úhel a denní dobu záběru. Někdy jí záměrně nedbalé komponování pohledu pravděpodobně dá dost práce, protože její smysl pro kompozici a výřez je nepopiratelný, ale občas jí pomůže nějaká linka chodníku či plotu, táhnoucí se odnikud nikam, či nějaký jiný detail, který by tam rozhodně nemusel být, stačilo by jen poopravit stanoviště, ale to by fotka ztratila kouzlo nehledaného, nechtěného, a tím i na životnosti.

Fotí na černobílý film a těch filmů udělá za rok několik set, ale kdo by to počítal, usmívá se. Ráda totiž kutí v černé komoře a máchá fotopapíry v roztocích, alchymistka jedna. To ji prý baví málem víc než samo focení. Má to tak celé pod úplnou kontrolou. Pak fotky naskládá do šuplíku a nechá je tam vyzrát. Totiž nezrají ty fotky, nejsou ani sýr, ani salám, ale její mysl, která potřebuje čas, aby se oprostila od cestou nasbíraného balastu a uviděla fotky jasně a kriticky. Teprve pak jich pár vybere, zarámuje a pověsí na stěnu galerie. Například vystavené fotky jsou výběrem z její tříroční práce.

Své focení bere velice vážně. I když narozena až v roce 1993, stihla toho vystudovat už opravdu hodně a stále nemá dost, teď právě studuje fotografii na Fakultě výtvarných umění VUT zde v Brně. Předtím absolvovala Ateliér tvůrčí fotografie na Ostravské univerzitě a ještě předtím Fotografický dizajn na Strednej umeleckej škole v Trenčíně. Aby bylo jasno, pochází z Čadce, ale její čeština je téměř dokonalá, sem tam jí uteče nějaké slovenské slůvko. A v galeriích je také zdatná, od roku 2009 vystavuje téměř každoročně, v poslední době už samostatně.

Fotky dělá malé, žádné velké plachty, asi je opravdu celé dělá sama na normálním zvětšováku, a já si musel vzít brýle, abych je pořádně viděl. Teprve pak mne potěšily a stály za to. Bylo to přesně, jak tvrdí: „Divákově fantazii je třeba dát prostor k rozletu.“ Prolétl jsem se.

Apropó, málem bych zapomněl. Výstava se koná v Galerii Valchařská v Tiskárně Helbich a kurátorem je Lukáš Bártl. Valchařská je nyní sice hůře dostupná, ale přestože chodím o holích, jisté námahy jsem vůbec nelitoval. Mám rád komorní, intimní galerie, po kterých se nenachodím.

Vratislav Mlčoch (fotky z výstavy autor)

Publikováno 4. 2. 2018

Pikové dámy

Volná kreace na dané téma

Když se některé ženě vydaří veliká láska, lze ji označit za srdcovou dámu, srdcovou královnu. Ovšem pokud se jí ona velká láska nepodaří, napadá mne jenom označení piková dáma, černé znamení, srdce obrácené vzhůru nohama. Lidově, má to na piku.

* - * - *

Eliška, 47 let: Když jsem od nás odcházela studovat do hlavního města na vysokou školu, už jsem měla sice nějaké praktické zkušenosti s muži, ale velmi chudé. Však jaké zkušenosti může mít slušné, dobře vychované děvče z malého města, kterému okolní drbny koukají nejen pod pokličku, ale doslova i pod peřinu. Péťa byl hodný kluk, ale trochu ňouma a ženám nerozuměl vůbec, ani psychicky, ani fyzicky. Ty naše intimní chvilky byly spíše trapné než pěkné a vůbec je nezkrášlovala jeho urputná snaha je za krásné vydávat. „Viď, že ti bylo krásně,“ dotíral po každém milování. „Já jsem tak šťastný, že jsme spolu, že se milujeme, viď, že to cítíš také tak!“ Co na to říci, když byl jediný jakžtakž kloudný kluk v mém věku široko daleko.

S kým bych chodila, kdybych mu řekla pravdu? Nač by mi bylo dobré, kdybych při tom nahlas a otevřeně zívla, jak jsem měla pokaždé stěží překonatelnou chuť? Tak jsem mu hrála divadýlko, jaké většina žen svým mužům oddaně a vytrvale hrává. Ty druhé žijí osaměle.

„Jedeš do velkého města, kde budeš mít téměř neomezené možnosti,“ kladla mi na srdce máma ještě dlouho předtím, než jsem se začala balit na cestu, „tak se v nich neutop! Je moc snadné propadnout pocitu svobody a snažit se vyzkoušet všechny chlapy, kteří ti přijdou do cesty. Ale pamatuj si, že chlapi jsou všichni na jedno brdo, a to jak nahoře, tak tam dole. Existuje sice pár výjimek, kteří to se ženskými dovedou, ale to jsou hajzlíci, kteří se na své dovednosti spoléhají a bývají to podrazáci, hnusáci a prasáci. Od takových co nejdál!“ a já jsem se potajmu ušklíbla, protože jsem rozhodně nechtěla dopadnout jako máma, malá ušlápnutá hospodyňka, co od rána do večera otročila své rodině, a jakživ si nic pořádně neužila, jak nám občas hořce vyčítala.

„U chlapa záleží na jediném, aby byl hodný a spolehlivý,“ kázala mi máma dál. „To je přibližně maximum, co od nich můžeš čekat. Když takového najdeš, drž se ho a nezkoušej najít lepšího. Určitě se ti to nepovede a pokud ano, uvidíš, že velmi brzy s ním budeš nešťastná. Nebudeš mít chvíli klidu, jak ho budeš v jednom kuse hlídat, a stejně ho neuhlídáš. Nakonec ti stejně zdrhne s nějakou mladicí, zdrhne ti i od děcek. Vzpomeň si, jak dopadla Hejkalka!“ což bylo mámino oblíbené strašidlo na neposedné holky, které nebyly ochotné smířit se s průměrem. Ta Hejkalka dopadla fakt blbě, v tom měla máma pravdu, ale já přece nebyla tak blbá jako ona. Aspoň jsem si to myslela.

Během prváku jsem chlapů vyzkoušela opravdu dost, abych pochopila, že máma měla pravdu. Ti kluci i ti ženáči, se kterými jsem se tahala taky, byli na jedno brdo, jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, a jediný chlap, kterého jsem poznala a který to se mnou uměl tak, že jsem s ním byla jak v ráji, se ukázal jako dokonalý gauner a já byla ráda, že jsem jenom přišla o nějaké peníze, které ze mne vytahal.

Chybělo málo a mohla jsem fňukávat spolu s Hejkalkou nad chlapskou proradností. Tak jsem přestala bádat a brodit se haldou hnoje a vrátila se k tomu jedinému, který byl na mne opravdu hodný a byl spolehlivý, a na své dívčí sny o bezbřehé a do nebe unášející lásce jsem ve zdraví zapomněla.

Brzy po promoci jsme se vzali, našli si slušné bydlení, založili si rodinu a celkem spokojeně spolu žili. Narodila se nám dvě děcka, já jsem s nimi ze začátku zůstala doma, protože jsem neměla žádné profesní ambice, zatímco manžel dřel do úmoru na své kariéře. Zpočátku jsem si ho bedlivě hlídala, ale ten trouba byl tak spolehlivý, že mi snad nebyl nevěrný ani v představách.

Žili jsme klidně a spokojeně v úmorném stereotypu a když děcka šla do školky, tak já začala chodit do práce, nic moc, ale nenudila jsem se tolik, manžel budoval kariéru a večer hnípal u telky, pokud tedy málem neusínal v mém obětí. Roky jednotvárně utíkaly a já pomalu stárla, aniž bych si něco užila, zrovna jako máma. Zrovna jako ona jsem jim to občas mlátila o hlavu. Děcka se začínala osamostatňovat a doma začínalo být pusto a prázdno, jen to nudné, stereotypní bezpečí, když se najednou všechno rázem změnilo.

Na scéně se objevil ON.

Prý nudné, stereotypní bezpečí! Já kráva!

* - * - *

Máňa, 42 let: Já nejsem žádná svatá koza, která by měla jenom jedinýho chlapa, toho prvního, kterej je na mně jedině poznat. Na učňáku jsem jich vystřídala dost, kluci za náma lozili na intr okýnkem ve sklepě a občas jich bejvalo tolik, že těch šmajchlujících se dvojic bejvalo na jedný cimře víc, prostě jsme se nevlezli. Žádnej div, že spousta holek učňák nedodělala, protože najednou byly v tom, některý těsně po patnáctejch narozkách. Já měla kliku, starší ségra mi všecko vysvětlila a naučila mě, jak to s klukama dělat, aby mě hned nezbouchli.

„Ale hlavně si dávej bacha na moc hezký kluky a ještě větší na ty, co jsou dobrý v posteli,“ kladla mi na srdce ségra. „Sice si s nima užiješ, ale ať už se to pak mezi váma vyvine jakkoliv, nakonec budeš litovat! Vzpomeň si na Helču! Raděj se drž při zemi!“ Helča byla holka od nás, co se zapletla s místním krasavcem a pak skočila pod vlak.

Máma mi nic vysvětlovat nechtěla, jenom mi v jednom kuse nadávala a vyhrožovala, že mě zabije, když se nechám zbouchnout. No nejsou ty mámy blbý?

Tak jsem se vyučila a začala chodit do práce a tam se mnou dělal fajn kluk, žádnej děvkař nebo ochmelka, ale fakt slušnej kluk, na kterýho byl spoleh. To už jsem měla vyzkoušený, že s chlapama žádný obrovský štěstí neudělám, že to bude jenom větší nebo menší bída, že budu jenom víc nebo míň nešťastná. Tady to vypadalo na tu lepší možnost a tak jsem si ho vzala, splichtila jsem si s ním dvě děcka a spokojeně jsme si žili.

On fakt nechodil do hospody ani za babama, když přišel z práce, popad děcka šel si s nima blbnout do parku nebo k vodě a byl šťastnej. Já taky, že mám tak hodnýho a uznalýho mužskýho, kterej nesekýruje, ale pomáhá.

Roky běžely, děcka rostla jako z vody, už měla svý kámoše a nás nepotřebovala, akorát tak najíst a nachystat čistý oblečení. Tak my sedávali spolu u telky, chodili ke známejm na návštěvy a těšili se, kam pojedem na dovču. Všechno klapalo jak mělo, ten můj ztloustl a hůř dejchal, takže jsem si s ním v posteli už nic neužila, ale mě to bylo fuk, za moc to nestávalo ani předtím.

Žilo se nám dobře, akorát ten život byl furt na jedno kopyto a mně se to celý začínalo zajídat. Bezpečí a spolehlivost je fajn, ale chce to taky nějaký vzrůšo, nebo ne? A najednou já to vzrůšo měla a bylo ho tolik, že mi přerostlo přes hlavu.

Najednou se v mým životě ocitl ON.

Prej to chce vzrůšo! Já kráva!

* - * - *

Objevil se u nás v práci a já s ním musela vyřídit jednu velkou zakázku. Takových klientů jsem mívala i několik do měsíce, kolikrát i dva v jednom dni. Ale tenhle byl jiný. Upravený, ale ne jako ze žurnálu, nedbalá elegance, ale ne laciná, to poznám, vybrané chování, respekt k ženě, zdvořilost. Ale v očích mu svítili čertíci. Prohlížel si mne ne pohledem lovce žen, ale se zájmem znalce, který našel něco, co mu připadá vzácné. Zní to možná domýšlivě, nabubřele, ale já opravdu měla takový dojem.

Jednání bylo složité, dlouhé a únavné, ale on se stále choval jako gentleman a ty jeho ohníčky nepohasly ani pozdě odpoledne. Úplně mne dostal, takhle se na mne nikdo nekoukal od studentských let a já jsem se cítila jako mladá holka, žádoucí, krásná, obletovaná. Byla jsem z něj celá pryč. Ale doma mne to přešlo, jen co jsem vešla do dveří. Binec jako vždy.

Druhý den se musel objevit zase, naše jednání jsme nedokončili, a já se těšila jako na první rande. V koupelně jsem si dala záležet, v šatně také a manžel koukal, co se se mnou děje. Raději jsem nic nevysvětlovala, určitě bych se podřekla. No a on přišel s kyticí, ne moc velkou, tak akorát, ale krásnou, a v poledne mne pozval na pracovní oběd do luxusní restaurace a nešetřil. To se mi nestalo od svatební hostiny.

Při obědě jsme dojednali i poslední detaily naší věci a pak jsme si povídali jen tak. Byl inteligentní, měl rozhled a byl vtipný, leč nevtíravý. Bylo mi s ním krásně a smutno, že odejde a už ho neuvidím. Když pak při kávě vyrukoval s pozváním na společný večer, nedokázala jsem odmítnout.

Nakonec jsme skončili v posteli, jak jinak, když jsem jím byla tak okouzlená, a já poprvé v životě poznala něco, co jsem znala jen z románů a co jsem do onoho večera považovala za literární blábol, fantazírování spisovatelky. Něha, pozornost, soustředění na mé tělo, na mé pocity. Nemohla jsem se té krásy nabažit, tím víc, že on byl čím dál víc obratnější, naučil se mne znát a využíval toho k čím dál vyšším rozkoším. Mým.

Pamatovala jsem stále na zkušenost z mládí a snažila jsem se všem těm krásným pocitům nepropadnout, ale marně. On totiž po mně nic nežádal, byl podstatně lépe situován než já, a naopak to byl on, kdo mi dával dárky. Malé, ale vybraně krásné. Scházeli jsme se pravidelně, já jsem si vymyslela aerobik, abych měla výmluvu, proč nebývám doma, a všechno nám klapalo. Dokonce i doma byl klid, manžel byl evidentně zabrán do svých problémů a nic netušil.

Pohoda, paráda. Ráj.

Až pak jednoho večera jsem přišla domů a na stole byly rozložené fotky. A ve mně by se krve nedořezal. Já kráva!

* - * - *

Jednoho dne nastoupil k nám do práce velikej fešák, trochu starší než já, jižanskej typ, černej, kudrnatej, trochu prošedivělý vlasy, štíhlej, vysokej, s černejma, blejskavejma očima. Hned první den koupil nějaký pití a pohoštění, abychom se spřátelili, a tak jsme si po práci všichni sedli, pili, jedli a kecali. Celou tu dobu po mně furt pokukoval, po mejch nadměrečnejch prsiskách a po mým ještě víc nadměrečným zadku, takže jsem se za ty svý kila navíc přestala stydět, když se líbily tak pěknýmu mužskýmu, a trochu jsem je začala uplatňovat. Proč ne, když takhle obdivně na mě nikdo celý dlouhý léta nekoukal, naposledy na učňáku.

Už jsem měla trochu v hlavě, když jsme musela na wecko a když jsem se vracela, najednou stál proti mně, chytil mě, zatlačil do takovýho výklenku a já měla najednou jeho jazyk až v krku a jeho ruce úplně všude. Načisto se mi podlomily kolena, tím pitím a taky dost touhou, protože ty jeho blejskavý oči se mnou dělaly úplný divy, a on otevřel dveře do takovýho kumbálu na starý krámy, co tam jako z udělání byl, zatlačil mne dovnitř, vyhrnul mi plášť, stáhl gaťky, ohnul v pase a otočil mne proti dveřím. „Drž kliku,“ zachraptěl a já se vzepřela proti dveřím, který se nedaly zamknout, a ještě víc na něj vyšpulila ten svůj nadměrečnej zadek.

I když to bylo tak otřesný místo a tak nemožná poloha, musela jsem se po chvíli přemáhat, abych hlasitě nevyřvávala svou rozkoš, a tím mě dostal úplně. Něco takovýho se mi nikdy s nikým nestalo a když o tom holky vykládaly, myslela jsem si, že kecaj. Vrátili jsme se po chvíli mezi ostatní, každej zvlášť, ale domů jsme šli spolu, k němu, a tam mi to zopakoval pořádně a tentokrát jsem si pěkně nahlas zařvala. No paráda!

Bejvala jsem potom u něj často a pravidelně, doma jsem si vymyslela aerobik, a já si to užívala tak, že jsem úplně ztratila ostražitost. Celá fabrika o nás věděla a on se taky s ničím neskrejval. Já, postarší, dost oplácaná ženská, jsem mu stála za to, aby riskoval, a na mladý holky, co mu nadbíhaly, kašlal. Nedovedete si představit, jak já byla pyšná! Tak pěknej mužskej!

Až jednou jsme se takhle vedli k němu domů a najednou proti nám můj manžel. A ve mně by se krve nedořezal. Já kráva!

* - * - *

„Můžeš mi k tomu něco říct?“ zeptal se mě manžel a trochu se mu lámal hlas. Já jsem se na něj jenom překvapeně podívala, nebyl jsem schopná ze sebe vypravit ani slovo. „To detektiv,“ vypravil manžel ze sebe s obtížemi. „Holčičko, já tě stále miluji a všímám si tě, i když to tak nevypadá, a ta změna, co se s tebou stala, nemohla být způsobená aerobikem,“ s obtížemi artikuloval manžel a v jeho očích byla uražená mužská ješitnost a veliká, opravdu veliká bolest. I slzy. A já najednou věděla, že tenhle chlap mne skutečně miluje a že je mi to všechno schopný odpustit, a mně došlo, co jsem udělala a jak mu ublížila.

„Můžu vyslovit jedno, možná poslední přání?“ pípla jsem provinile a manžel nehlasně přikývl. „Kdyby to šlo, moc ráda bych zůstala s tebou a dětmi,“ zašeptala jsem téměř neslyšně a z manžela viditelně spadl veliký balvan. Opravdu mne stále miloval, to bylo jasné.

„Dobře, ale ten chlap musí zmizet z našeho života a na oplátku já o tom nebudu nikdy mluvit,“ řekl mužsky rozhodným tónem a já mu skočila kolem krku. Musela jsem, protože právě v tom okamžiku jsem pochopila, oč všechno jsem se připravila a zaplavila mne veliká lítost. Ale couvnout jsem nemohla a ani nechtěla, protože jsem si moc dobře pamatovala máminy rady.

I když jsem si připadala jako nebetyčná kráva, můj manžel a má rodina mi za tu oběť stáli.

* - * - *

„Tak tohle je ten tvůj aerobik,“ zařval manžel na celou ulici, „s tímhle chlapem se mi taháš, ty kurvo!“ a střihl mi takovou, že jsem kecla na tu svou velkou prdel a z nosu mi vyhrkla krev. „A tady máš ty, hajzle jeden, kterej mi ničí manželství,“ řval manžel dál a vedle mne přistál ten můj jižan a plival krev a zuby. „Já vám ukážu, dělat ze mě vola,“ vyřvával už ochraptěle a toho mýho surově kopl do břicha, když se hrabal na nohy, aby mne bránil. „Spolu jsme skončili, ty děvko,“ kopl si ještě do mne, otočil se a odcházel.

Nemělo cenu bádat, odkud to ví, u nás v podniku znal spoustu lidí. Těžce jsem se zvedla, pomohla na nohy svýmu jižanovi, protože schytal mnohem větší díl manželova vzteku, a dopotáceli jsme se k němu domů. Tam jsme se dávali jakžtakž do pořádku, když zazvonil zvonek. Vzala jsem v kuchyni velkej nůž na obranu a šla otevřít. Jenže za dveřma nikdo nestál, jen dva velký kufry a tašky s mejma věcma, a mně bylo jasný, že jsem všecko totálně podělala.

Tak jsem zůstala se svým jižanem, s manželem jsme se rozvedli a děcka zůstaly s ním v našem bejvalým bytě. Couvnout jsem už nemohla, bylo vymalováno. Řeknu vám, necejtila jsem se ani trochu šťastná, ale jako nebetyčná kráva, protože tenhle chlap mi za tak velkou oběť nestál.

* - * - *

Manžel se od té doby dost změnil. Koupil krásnou dovolenou na jihu u moře, naši druhou svatební cestu, jak žertoval, a na ní mi daroval krásný prsten s velkým kamenem, náš druhý zásnubní, jak se šťastně smál. Opravdu byl šťastný a opravdu mne miloval, možná víc, než předtím. O mé avantýře mezi námi nepadlo ani slovo, ani před dětmi ne, a začal ke mně být mnohem pozornější.

Jenže v posteli to byl pořád ten stejný starý ňouma a protože já jsem svůj díl dohody také dodržovala, dost mi to krásné milování scházelo. Scházelo mi tak moc, že jsem často bývala touhou natolik vystresovaná, že jsem na manžela a děti kvůli blbostem řvala.

Manžel to neřešil, bral to jako cenu za to, že jsem se kvůli rodině vzdala velké lásky, ale děti byly chudáci. Tak jsem se jim to snažila vynahradit, když jsem se zase ocitla při zdravém rozumu.

Žili jsme spolu, ale šťastni jsme spolu nebyli. Já tedy rozhodně ne.

Já kráva, jak já to všechno podělala!

* - * - *

Zůstali jsme spolu s mým jižanem, ale moc nám to neklapalo. On byl fakt moc pěknej mužskej a já stárnoucí tlusťoška a tak jsem žárlila na každou pěknou babu, na kterou se jen podíval. Dost jsem na něj kvůli tomu řvávala a hlídala ho jako ostříž.

On se ale choval vzorně, cejtil se provinile, že mne připravil o rodinu, což mne taky dost štvalo a já na něj kvůli tomu řvala ještě víc. Občas byl z mýho křiku dost na nervy. Jenže pokaždý se to mezi náma urovnalo a my spolu zůstali dál.

Sice jsme spolu žili, ale šťastní jsme spolu nebyli. Já teda rozhodně ne.

Já kráva, jak já to všechno podělala!

* - * - *

Osud každému stanoví určité limity, kam až může zajít, co může získat, čeho se může domoci. A pokud se bezhlavě, bezohledně a neskromně snaží tyto limity překonat, škaredě na to doplatí. Tak třeba já. Můžu být ještě někdy šťastná, když jsem kvůli rodině přišla o velkou lásku? Myslím, že ne. Nebyla mi přána. Velká láska je jako jed, úplně rozežere rozum. Já kráva, vždyť mi to říkaly!

* - * - *

Ženská si může vyskakovat jen tak vysoko, jak jí osud dovolí. A když se mermomocí snaží o víc, šeredně na to doplatí. Jako já. Můžu ještě bejt šťastná, když jsem kvůli velký lásce přišla o rodinu? Myslím, že ne. Nebylo mi přáno. Velká láska je jako jed, úplně rozežere život. Já kráva, vždyť mi to říkaly!

* - * - *

Už víte, proč pikové dámy? Už víte, proč dopadly na pi-ku?

A ještě malé připodotknutí k obrázku: Nepozastavujte se nad mou nepřehlédnutelnou zálibou v mohutných, poctivě vykroužených dámských pozadích. Je to totiž jediná část, kterou na mne stále a neúnavně vystrkuje můj osud.

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s operou Národního divadla Brno.

Publikováno 11. 2. 2018

Představte si tu hrůzu

Volná  kreace na dané téma

Představte si tu hrůzu, kdyby dnes obživl Hitler, vylezl někde z berlínského podzemí, oholil si knírek, ustřihl patku, koupil si nové kvádro, někde si sedl na pivo, četl noviny, sledoval telku a internet a poslouchal pivní kecy. On by to vůbec nemusel být Hitler, ale někdo se stejnými názory a schopnostmi, a vůbec by to nemuselo být v Berlíně, ale v kterémkoliv evropském velkoměstě. Ale pro jednoduchost zůstaňme u toho Hitlera. Co by se mu asi honilo hlavou?

„To tedy klobouk dolů. Sjednotit prakticky celou Evropu bez jediného výstřelu, bez jediného padlého vojáka, jen ekonomickou silou a vzájemnou výhodností bezcelního obchodu, bez enormních výdajů na zbrojení. Ty prachy, co by válka a to všechno okolo stálo, investovat do společného trhu a hospodářského rozvoje. A národy se do Unie hrnou samy, cítí se ukřivděně, když se jejich vstup odkládá, a ochotně se zapojují do všech akcí, která Unie pořádá.“

„Kdyby mne toto napadlo v roce 33 nebo 34, Evropa by byla dávno sjednocená úplně celá, i s Ruskem, po té hrozné hospodářské krizi by to běželo ještě mnohem rychleji, a dnes by z ní byla jedna veliká mocnost, největší na světě, a ze mne by byl vrcholný státník s mauzoleem, ke kterému by všichni vzhlíželi s úctou a obdivem. Všude by visely moje portréty, všude by stály moje sochy a pomníky. Kdoví, zda by se nepřipojily i zámořské země a určitě bychom měli všechny ty kolonie Angličanů, Francouzů, Holanďanů a dalších, takže by nám prakticky patřil celý svět.“

„A Německo, moje veliké Německo by celé té spojené Evropě dominovalo, přesně tak, jak jsem si to představoval, ale ne silou zbraní, nýbrž peněz. Však oni Židáci to dobře vymysleli, že není třeba mít flinty a děla, ale prachy, protože ty vládnou světu. Apropó, Židáci, ty bych musel nechat na pokoji a raději je zapojit do našeho hospodářského zázraku, aby nám výhodně půjčovali svoje miliardy a vydělávali přitom nějaké rozumné úroky. Však oni by ty úroky rádi zase rádi investovali zpět, co by s těma prachama dělali jiného, že? Prašule by se točily a my si chrochtali blahem. Takhle jsem to měl udělat a ne to zkoušet po zlým!“

„Ale není tady všechno v cajku, to ani náhodou. Ona ta demokracie vypadá navenek docela líbivě, ale co někdy nadělá ta lůza u volebních uren za zmatky, to hanba mluvit. Tohle bych zatrhl, zrovna jako jsem to zatrhl Němcům koncem třicátých let, dokud se ještě dařilo. Tady bych to dokázal taky, stačilo by počkat na vhodný okamžik, když by všechno bylo na vzestupu, zmanipulovat davy a udělat pár referend. Pořád mám řadu následovníků a nejen v Německu, ale ve všech evropských národech, lidí, kteří potřebují jasný cíl a pevnou vůdčí ruku a dávají to jednoznačně najevo. A pak je tu ještě mnohem více těch, kteří to z opatrnosti najevo nedávají, ale mají plné zuby neustálého rozhodování, každé čtyři roky nebo i častěji, kterou bandu licoměrných a zkorumpovaných kupčíků s národními zájmy vybrat, když je jedna horší druhé. Ti by také uvítali pevnou ruku a jasnou budoucnost. Mám se pro začátek o koho opřít.“

„Vždyť tady právě pochodují a křičí mé pozdravy a má hesla. Napřažené pravice, svastiky na transparentech, odhodlání v očích, a proti nim policie. Tak takhle by to nešlo, moji milí. Nelze se okatě vracet k minulosti, zejména když prohrála na celé tváře. Jsou potřeba nová hesla, nové symboly, nový pozdrav, nové písně, nové organizace. A noví nepřátelé i nový společný cíl, reflektující novou skutečnost. Ale to není problém, dám se do toho a vymyslím to, sepíšu to. Konec konců, vždycky jsem tu lůzu dokázal zblbnout, že šli za mnou jako ovce a nestarali se o následky. Pro začátek na sebe upoutat pozornost a pak mluvit, mluvit a mluvit. A taky fake news, to dá rozum, očerňovat sebe i oponenty, ale oponenty o něco víc. Aby to bylo aspoň trochu hodnověrné. Zblbnout lidi tak, že sami sebe rádi připraví o možnost volit, rozhodovat. Ono totiž nikdy nikde není jenom a napořád hej, občas zákonitě musí přijít i ouvej a v takový moment už musí mít Vůdce všechno pevně v ruce, aby se národy netrhaly, nebouřily. A já bych jim přitáhl uzdu, že by mi za to ještě děkovali!“

„Tak především bych zatrhl, aby…“

„Hele, ti mladí vešli dovnitř. Stojí u dveří, zaraženě a pátravě na mne hledí a já se nedokáži ubránit dojetí. Jsou tak mladí, tak zapálení, tak odhodlaní, tak nebojácní! Tohleto je mládež, o které jsem vždycky snil. Pevná jako skála, jednotná jak vlčí smečka, silná a nesmlouvavá jako mořský příliv. Opravdu dojemné a vskutku povzbuzující, jakou sílu jsem dokázal vytvořit, jakou naději jsem dokázal vzbudit, jaké odhodlání vyvolat. Ale co to? Podívali se na sebe a pak všichni najednou napřáhli pravice a jednohlasně zvolali -Heil Hitler!- a já, unešen nádherou a velebností okamžiku, jsem také vztyčil pravici a odpověděl starým, dobrým -Sieg Heil!- a byl jsem zase v tom, ve starých, známých kolejích a všechna má krásná předsevzetí o obnově a renesanci našeho hnutí s novou náplní a novými cíli byla pryč.“

„Zase v tom lítám, zase v těch starých, známých kolejích. Už příští víkend jdeme dělat kravál do ulic a já, jak jinak, půjdu v čele našeho tvrdého jádra. Čert vem Unii, čert vem všechna má dobrá předsevzetí. Podstatné je, že jsem zase mezi svými!“

* - * - *

No, myslím, že stačilo. Nehodlám tady psát Mein Kampf, 2. Teil. Já, se svým židovským dědečkem, který si s panem Hitlerem užil své a přežil jej jen taktak. Navíc si myslím, že každá totalita se dříve či později sama od sebe rozloží zevnitř, ať už je zorganizovaná jakkoliv. A kosmetické změny nic neoddálí na dlouho, spíše jenom na pár let. Vždyť jsme to v minulém století zažili hned několikrát v malém i ve velkém, a to se ty totality holedbaly, že přečkají všechno, že jsou tisícileté, že jsou na věčné časy a nikdy jinak. Ale nakonec jsme si mohli ulehčeně oddechnout „To nám to uteklo!“

Nevím, jak to nakonec dopadne s naší Unií, ale přeji jí, aby vydržela co nejdéle. Je mi v ní fajn.

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s inscenací „Představ si“ Městského divadla Brno.

Publikováno 25. 2. 2018

Čarodějky ze Salemu

Recenze hry

Ke hře existuje hned řada lapidárních shrnutí jejího děje a vyznění, které uvedu hned na začátku a pohromadě. Mám k tomu důvod. „Společnost plná strachu na prahu sebezničení,“ zní jedno. „Konflikt, který rozvrátí komunitu zevnitř,“ shrnuje druhé. „Vystraš a panuj,“ se mi líbí nejvíc a „civilizace stižená strachem a paranoí,“ zevšeobecňuje poslední. Žádné není z mé hlavy, nýbrž je na tiskovce uvedli režisér Tyc a dramaturg Šotkovský. Pokud už víte, wo co go, nemusíte číst mé následující bláboly.

Prázdná scéna, vlastně pasáž se skleněnými stěnami a dveřmi, vzadu schodiště, po kterém shůry schází zlo a neštěstí. Scénograf rezignoval na historizující prvky zrovna jako výtvarnice kostýmů, takže to, co se odehrává, se klidně mohlo stát dnes. A také že ano, protože zlo má jen jednu tvář a jediný hnusný škleb, i když pro některé tuze přitažlivý.

Za zvuků pekelné hudby, která zná jen bicí a škrábací nástroje, tančí v nočním lese dívky své zakázané orgaistické tance. V Burgtheatru Wien je prý tančí nahé, nevím, nebyl jsem tam, jsem běžný český důchodce, v Městském divadle jsou oblečené v černých šatech ke kotníkům s nepříliš hlubokým dekoltem. Škoda. Zejména proto, že tanec je nadmíru výrazný.

Při tanci jsou dopadeny místním pastorem, který nemá nic důležitějšího na práci než po nocích šmírovat po lese, a ten pravý tanec, danse macabre, může začít. A také začíná, okořeněný skutečností, že lesních tanců byly aktivně účastny i vlastní dcera a neteř zmíněného pastora, kterého mnozí v městečku nemohou vystát. Mezi občany se hlasitě hovoří o čarodějnictví a pastor, bráně své lukrativní bydlo a nevěda si lepší rady, povolá experta na čarodějnice, takto Michala Isteníka, který si na této roli přímo pošmákl. Ostatně, nebyl sám.

Celá věc, která by se lépe vyřídila několika vlídnými slůvky a mírným napomenutím, se roztočí do mohutného víru, přímo tornáda, protože taková smršť se mnohým tuze hodí do krámu. Především provinilým dívkám, které ve snaze zachránit svou vlastní kůži začnou spolupracovat s církví a začnou, předstírajíce své odvrácení od Satana, obviňovat z čarodějnictví a služby ďáblovi své spoluobčany. Načež se dostaví soud pod předsednictvím samotného místoguvernéra a ten začne obviňovat a popravovat jako na běžícím pásu. Brzy jsou obviněných a popravených desítky.

Hlavním a prvoplánovým poselstvím hry je, že v kterékoliv době a všude kolem nás se vyskytuje mnoho lidí, bažících připravit své bližní o majetek, o svobodu a dokonce i o život a záleží jen na okolnostech a společnosti, zda jim k tomu dá prostor a příležitost. Arthur Miller hru psal jako zjevnou narážku na protikomunistickou hysterii v USA v padesátých letech minulého století, jejíž obětí se stal, mimo jiných, i Charlie Chaplin, který se musel spasit útěkem do švýcarského exilu. My jsme zde měli postupně tři totality, černou, hnědou a rudou, jedna byla horší druhé a každá z nich dala těmto lidem velkou a dlouhou šanci popustit své zlé pudy.

Ovšem největší šanci takovým lidem dává bezvládí, doba, kdy nad lidmi nebdí ruka zákona. Pak tyto zlovolné pudy, které jsou stále latentně přítomny v nás všech, vytrysknou plnou silou, naprosto všudypřítomně, nekontrolovatelně a nekontrolovaně. Ne nadarmo se ve středověku říkalo „lepší špatný král než žádný král“ a nikoliv pro nic za nic všechna skupinově žijící zvířata mají svou přísnou hierarchii. Nemáme k nim zas tak daleko, nebo ne?

Dokud mezi obětmi se vyskytují pouze prostí a nemajetní lidé, plebs, nikomu to příliš nevadí. Ovšem jakmile začne jít o zámožné a vlivné občany, kteří jsou mnohem lukrativnějšími obětmi, začne se mezi váženými občany vzmáhat pobouření, protože si nikdo z nich není jist svým vlastním životem a majetkem. Všichni, soudce nevyjímaje, by procesům rádi učinili přítrž, ale mašinerie se rozběhla naplno a podobna naloženému vozu, řítícímu se z prudkého srázu, se nedá ani přibrzdit, ani zastavit, natož řídit.

Jedna jména evokují další, každé další obvinění vyvolá četná jiná a dívky, které celou hru rozpoutaly ve snaze vyhnout se přísnému trestu, vznáší další a další, protože mají strach, že když přestanou, budou samy popraveny. A podobnou obavu má i sám místoguvernér, který by také mohl být nařčen z uměle vyvolaných a zmanipulovaných procesů. Nakonec to zajde až tak daleko, že jedna z dívek jménem Abigail, která obviněním jedné z manželek chtěla pro sebe získat jejího manžela, musí obětovat i jeho, Johna Proctora, protože ten se zapletl příliš hluboko bráně svou manželku.

Zde mne zaujal druhý level, intimnější, řekl bych osobní, rodinný, a tak mi dovolte, abych společensky vypjatou recenzi poněkud odlehčil. Klidně to mé odlehčení přeskočte, o nic důležitého nepřijdete. Autor nepřímo ukazuje, že vezme-li si žena něco do hlavy, nic ji nezastaví a ona si prosazuje svou bez ohledu na cokoliv, zdravý rozum, elementární slušnost a soudnost nevyjímaje. Já sám mám stejnou zkušenost a ne jednu jedinou a ne jen se svými partnerkami. Hra je totiž rozšířena o scénu, napsanou autorem, ale jím pak z neznámých důvodů vyřazenou, ve které se John Proctor snaží přesvědčit Abigail, aby obvinění jeho ženy vzala zpět a kromě proseb a apelů používá i hrozby. Bláhovec!

Copak lze výhrůžkami k něčemu donutit odhodlanou ženu? Výhrůžky její odhodlání jen posílí o vzdor „A naschvál NE!“ A také to tak dopadne.

Jediná metoda, jak přimět ženu ke změně jejího rozhodnutí, tedy kromě vraždy, která je bohužel zapovězena a tvrdě penalizována, je vnuknout jí myšlenku, že změna bude pro její vlastní dobro. Ale pozor! Vnuknout, nikoliv přemluvit či vemluvit! To je velmi důležitý, ba přímo rozhodující rozdíl. Dotyčná žena, ať už jde o vaši manželku nebo dospívající dceru či vnučku, musí získat pocit, že nápad na změnu vyšel z její vlastní hlavy nebo čím vlastně myslí, nikoliv z nějaké jiné, i když milované mysli, a zejména ne mužské. Ženy jsou z celkem pochopitelných důvodů alergické na mužské myšlení a dělají vše možné, aby se jím nemusely řídit.

Skutečně vše možné a občas i nemožné, a zejména to druhé s velikým potěšením, dokud není pozdě. A pak se tuze diví, že je vážně pozdě. Jenže džbán bez ucha je doopravdy na nic.

Mně se jeden čas osvědčovala lest, kdy jsem říkal: „Já nevím, ale jedna moje kámoška mi říkala, že…“ Docela to fungovalo, zejména když jsem tomu dal čas na dozrání, dokud mne neprokoukly a pak už nepomohlo nic.

Dnes jakékoliv intervence dopředu vzdávám, neboť jsou kontraproduktivní. Když už vážně musím, řeknu svoje a pak rezignovaně mávnu rukou.

Pánové, umane-li si ta vaše cokoliv, smiřte se s tím, že jí budete muset nakonec ustoupit, ale varuji vás, neustupujte snadno a brzy. Klaďte dlouhý, houževnatý a zarputilý odpor, protože jinak si vzápětí po svém vítězství vezme do hlavy něco jiného, ještě pitomějšího a malichernějšího než bylo to první, a válka bude bez přestání pokračovat.

Stav trvale udržitelného kompromisu mezi partnery rozdílného pohlaví je bláhovou utopií.

Musíte si, pánové, uvědomit, že žena je predátor, mnohem zavilejší, houževnatější a nebezpečnější než jste vy, že po způsobu lvic předčí samce svého druhu, neboť má na mysli nejen blaho svoje, ale i svých mláďat, třeba nenarozených, a že její kořistí jste vy bez ohledu na skutečnost, že vás po ulovení nechá prozatím na živu. Také mějte na paměti, že láska je návnada a manželství past a že v partnerském vztahu spíše než kdekoliv jinde platí empirická lidová poučka „kdo uteče, vyhraje.“

Aby mi bylo správně rozuměno, já nejsem misogyn, já ženy po celý život velmi obdivuji a ještě více miluji, vůbec je nepodceňuji a právě proto se před nimi mám stále na pozoru. Ale abych byl zcela objektivní, to, co jsem napsal o ženách, platí do určité míry i o jistých mužích, a nemám tím na mysli gaye, nýbrž domácí tyrany, pedanty a jim podobné.

Ale neměl bych generalizovat. Až tolik žen, které se se mnou zdržely o něco déle než vyprchalo prvotní okouzlení, zas v mém životě nebylo, abych si mohl dovolit luxus zevšeobecňování, a pořád je zde možnost, že si to působím sám svým nevhodným chováním či nějakou povahovou vlastností, které si nejsem vědom a kterou mi žádná z nich nikdy explicitně neomlátila o hlavu s takovou vervou, aby mi to docvaklo. Konec odlehčující vsuvky.

Jak se dá očekávat, nejvíce řádění soudu odnášejí ti, kteří mají zdravý rozum, soudnost a ještě k tomu chápou skryté pohnutky, takže jsou pro exponenty procesů nanejvýš nebezpeční. To je další, obecně a trvale platné pravidlo všech takových procesů, neboť ti, kteří soudní mašinerii z jakýchkoliv pohnutek rozpoutali, mají sami největší strach. To není protimluv, ale fakt.

Pak je zde ještě jedna, trvale platná skutečnost, že podobné běsnění mocných přežijí ti, kteří bez jakékoliv známky odporu se poslušně poddají a dál si myslí své, podobni ohebné, hebké trávě, zatímco vzpurníci a paličáci bídně zhynou, protože zavile brání své přesvědčení. A to je další, neméně důležitý aspekt, který mají mocní na paměti, neboť chtějí lid udržet v porobě a příklady táhnou. Jenže i ta hebká tráva si dále v sobě nese své vlastní přesvědčení a nastane-li pravá chvíle, dokáže je nekompromisně dát najevo. Vzpomínáte?

Ale zpátky ke hře. Je plná silných, jednoznačných a nekompromisních charakterů, mužských i ženských, které se krásně hrají a ještě krásněji sledují, zejména z bezpečí hlediště. Není divu, že publikum tleskalo všem bez rozdílu vestoje. Já bych nejvíce ocenil Petra Štěpána, Michala Isteníka a Barboru Goldmannovou, jejichž postavy jako snad jediné prošly během hry jistým znatelným vývojem a ti tři jej dokázali mistrně podat. Scénické a kostýmní aktualizace hře rovněž prospěly, neboť nemá smysl předvádět kostýmní drama, když hra je nadčasová a podobný děj se může snadno odehrát v desátém, sedmnáctém, dvacátém i jednadvacátém století.

A pan režisér Mikoláš Tyc mi svým umem dokázal natolik zježit vlasy, že proti svému přesvědčení a proti své peněžence jsem si o přestávce musel dát panáka. Bodl.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 11. 2. 2018

Rozmarné léto

Recenze

Nechci zde hýřit superlativy, protože nakonec chudákovi recenzentovi nic jiného nezůstane, neboť každá hra má výborné momenty a herci i režiséři se stále zlepšují, ale v něčem byla tato inscenace přece jen nej. V atmosféře v publiku. V kolektivu diváctva. A zasloužila se o to manéž. Když totiž sedíte v přímé řadě jako v klasickém divadle, vidíte jednu tvář nalevo a druhou napravo, pak stínící hlavu před vámi a to je vše. Navíc jedna z těch tváří bývá důvěrně známá. To není žádný kolektiv. V manéži místo toho sedíte v půlkruhu, vnímáte osoby kolem sebe a když se smějete nebo trnete, neprožíváte to sám, ale s ostatními. A to je moc dobře. Přirovnal bych to k pocitu, jaký jsem míval před léty, když byla vnoučata malá, já se s nimi koukal na pohádky a měl je na sebe namačkaná. Pospolitost.

Ovšem sebevětší pospolitost by byla houby platná, kdyby ta hra nebyla dobrá. Pospolitě se nudit je snad ten nejhorší pocit, jaký člověk může zažít. Tady tomu tak rozhodně nebylo. Nevím, jak zvládáte přechodníky a umnou, komplikovanou Vančurovu řeč, je to otázka kvality vašeho školního vzdělání, ale většinou jsme na tom stejně, tedy nic moc. Dnes se už tyto tvary nenosí, v moderních knihách nebývají a v televizi je nepotkáte vůbec. Já je občas použiji, to abych vyvážil své oblíbené úlety do hovorové řeči a ukázal, že nejsem primitiv, jak by to občas mohlo vypadat, ale důkladně přitom konzultuji s nápovědou na internetu. Proto je používám málokdy. Pan režisér Jakub Nvota je sice ve hře ponechal a přiměl herce mluvit šroubovaně, ale na druhou stranu to strádání publiku vynahradil rozkošnými a poetickými akcemi, při kterých se důsledně nemluví, ale o to více se publikum baví.

Ale nemyslete si, že v manéži budete ochuzeni o klasické divadlo. Manéž se mění v plovárnu, náměstí a cirkusovým vozem, ve všechno, co je pro hru nutné. Dokonce kolem teče řeka Orše, po které jezdí loďka. No ale hlavně je to prostor pro cirkusové představení, které hlavní částí nejen hry, ale i knížky. Navíc se se na scéně, pardon, v manéži objevili dva klauni, v předloze se nevyskytující, zrekrutovaní z toho nejlepšího, čím Národní divadlo Brno vládne, a sice Hany Tomáš Briešťanské a Martina Siničáka. Opravdu dobří herci zahrají dobře cokoliv a ti dva dokázali, že jsou opravdu vynikající. Měli uvádět děj, ale spíše se mi zdálo, že vnášeli do děje humor, srandu a akci všude tam, kde už nějakou dobu scházela. Jejich klauniády jsou veselé, nápadité, milé. Ale nejsou sami, kdo hře dodává komičnosti. Například Tereza Grozsmannová vystřihla takovou maloměstskou slepici, vidící si sotva na špičku nosu, zato s hubou prořízlou od ucha k uchu, z které nonstop chrlila invektivy a močůvku na svého muže a jeho kumpány, což oni snášeli s rezignací, vypěstovanou dlouhými roky v její společnosti. Ta předmětná slepice byla natolik věrohodná, že jinak štíhlá paní Grozsmannová musela být na patřičných místech vycpána, aby nabyla patřičné razance, věrohodnosti a komičnosti.

Jakub Šafránek coby kouzelník Arnoštek předvedl několik celkem zdařilých artistických kousků, i když místo po provaze chodil po jakési kladině navíc jištěné dvěma lanky, ale jeho kousky na hrazdě a v kruhu byly na činoherce výtečné a já trnul, zda nespadne. Nespadl a jeho v knize předepsaný pád byl sám o sobě bravurně zvládnutý artistický kousek. A jeho snová milostná scéna s paní Grozsmannovou na hrazdě v celkem velké výšce bylo něco neskutečně krásného a něžného, nač se dlouho a s potěšením vzpomíná. Taková by láska měla být, i když já sám jsem rád, že jsem ji nikdy nezažil, neboť se výšek bojím.

Pokud máte rádi scénickou hudbu, tak tady si pošmáknete. I když jí není moc, stojí zato se do ní zaposlouchat. Pouzí čtyři hudebníci dovedou vykouzlit hotovou poezii prostoru a děje a navíc se musejí postarat o zvukové efekty ke hře a ke klauniádám. Petr Halberstadt, Martin Sláma a Michal Bumbálek coby trojka kumpánů neměli příležitost něco akčního předvést, zato se svých textů zhostili bezchybně. Krásná Annette Nesvadbová jako Anna byla vskutku půvabná a já se nedivil, že pobláznila všechny tři kumpány a Arnoštka návdavkem. Tančila a pohybovala se s nevšední grácií a její postava i tvář mocně kontrastovala s do tučnoty vycpanými ostatními ženštinami. Maloměsto takové kdysi bývalo, nebo ne? Jaké ty ženy měly být, když svá nejlepší léta trávily u plotny a necek s podělanými plenami? A s jediným otravným chlapem navrch?

Tak se nedivte, že malinký cirkus s jednou tanečnicí a jediným artistou a kouzelníkem poblázní celé městečko. Tanečnice postupně svede všechny tři kumpány v marné snaze někde se uchytit a nestrávit další zimu v promrzlé maringotce, nemajíc nic než z ruky do úst, zatímco ctná paní Kateřina uteče svému muži ke kouzelníkovi, aby utišila svůj hlad po milostném splynutí, ale když zjistí, jak život v maringotce ve skutečnosti probíhá, vrátí se zpět, do jistoty nevyvedeného manželství. Mimochodem, ten návrat je neskutečně vypointován a vyargumentován tak zdařile, že Vančurovi odpustíte šroubovanou řeč. Tanečnici Anně nezbývá než vandrovat dále s Arnoštkem, kouzelníkem to vskutku průměrným, neboť oplývá takovým mládím a mrštností, že v přímém souboji na hlavu porazí vysloužilého majora Huga, jednoho ze tří zamilovaných kumpánů, a Annu si odvede.

Tak, děj jsem prozradil, stejně je známý jako falešný pětník, takže na inscenaci můžete klidně jít, přechodníků se nebojíce. Hle, zde jsem spáchal již druhý!

Jak výslovně zdůraznil ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser, za tuto zdařilou inscenaci je třeba vzdát hold šéfu činohry NdB Martinu Františákovi, který to celé vymyslel a zrealizoval. A protože každé dílo lidských rukou musí mít alespoň jednu drobnou chybičku, jsou sedadla v šapitó cirkusová, tedy plastová a tudíž studená, takže je třeba míti, jak říkala má matka, stoprocentní dáma každým coulem, leč zrovna jako já libující si v drobných úletech, vhodný podprdelník.

Vratislav Mlčoch

P. S. Rozmarné léto uvádí Národní divadlo Brno v originálním cirkusovém šapitó zapůjčeném od cirkusu Berousek a postaveném v brněnském parku Lužánky u ulice Lidická až do června tohoto roku a ani o minutu déle.

Publikováno 25. 2. 2018

Rozmarné léto na letním táboře

Volná kreace na dané téma

* - *- *

Že tohle léto bude nádherně rozmarné mne napadlo hned , jak jsem ji zmerčil, když mezi ostatními vyplula z autobusu. Ta zrzavá kštice, schválně zvednutá co nejvýš, se prostě přehlédnout nedala. Tak jsem záměrně sklonil hlavu co nejníž nad svůj kufr a dál se nešikovně snažil poskládat své oblečení, aby se do něj vešlo. Nevykecejte to, ale tohle je trik, který na všechny samostatné, průbojné ženské stoprocentně zabírá. A ona byla přesně tento typ, přesně můj typ.

* - * - *

Ta blonďatá, upravená hlava a ty nešikovné ruce, marně se potýkající s nějakými hadry, co se ne a ne vejít do kufru, mne hned zaujaly. To vypadalo na krásně rozmarné léto. Takovýhle nešika, co potřebuje šikovné, ženské ruce jako sůl, je přesně můj typ. Já jsem ženská, která si ví vždy a se vším rady, a nemá zájem se přetlačovat s mužským, který si o sobě myslí, že všechno zmákne líp.

* - * - *

Dával jsem si pozor, abych se neprozradil, protože poskládat pár hadříků je pro mne brnkačka, a dál jsem s nimi nešikovně zápolil a jako se vztekal, dokud ke mně nepřistoupila. A když mne oslovila a já konečně vzhlédl a zahleděl se do těch dvou zelených reflektorů pod zrzavou kšticí, byl jsem ztracen. Neodvolatelně a nejméně na celou dobu letního tábora. Tohle byla ONA!

* - * - *

„Můžu ti pomoct?“ optala jsem se ho a on vzhlédl. Když jsem uviděla ty andělsky modré oči, úplně bezradné a bezbranné, šla jsem do kolem. Tohle byl přesně můj cherubínek. Sladký, bezbranný, vydaný mi na milost a nemilost. „Ten musí být můj!“ rozhodla jsem se a šla do toho. Hlava nehlava.

* - * - *

„Když já to do toho kufru nenaskládám, i kdybych se zbláznil,“ zoufal jsem si na oko. „Ty už odjíždíš?“ pokleslo její srdíčko do beznaděje. „Ale ne, právě jsem přijel, ale máma mi věci naskládala tak nemožně, že co potřebuji, mám dole a co nepotřebuji, musím narvat zpátky,“ hlesl jsem bezradně, „a nechci v tom mít bordel,“ už jsem si zoufal. „Ukaž, pomůžu ti,“ nezklamala má dobrá víla a ty její blýskající zelené oči mne odeslaly do nebe. „To ti budu moc vděčný!“ slíbil jsem a vůbec nekecal, tyhlety oči jsem fakt chtěl mít jen pro sebe. Fakt byla ta MOJE!

* - * - *

Pomněnkové oči překypující vděčností, těm já prostě neodolám. Tak jsem se vykašlala na sebe, na vybalování svých věcí a pomáhala mu skládat ty jeho krámy. Ta jeho máma byla fakt nemožná, co ta mu všechno nabalila do kufru, a on se s tím musel tahat, chudák! Jenže se mi to nakonec vyplatilo, on to nebyl žádný blbeček ani mámin mazánek, ale fajn kluk, jak jsem brzy zjistila z hovoru s ním. Že jsem to ale měla kliku a hned první moment! MŮJ bezva kluk!

* - * - *

Tohle nebyla žádná pitomá slípka, ale fajn holka, se kterou byla rozumná řeč a sranda a já měl neskutečnou kliku, že jsme na sebe kápli hned první den v táboře. Tak jsem do toho dal všechno, aby se chytla, a zadařilo se. Takhle báječnou babu by člověk pohledal a já ji už nepustil z pařátů ani na moment. MOJI suprovou babu!

* - * - *

Byl to kluk přesně podle mého gusta a já jenom litovala, že jsem na něj kápla na táboře, daleko od domova. Daleko od nás a daleko od něj. Ale lépe pozdě než vůbec a lépe tady než nikde a tak jsem ho schmatla a nepustila. Aby mi ho přebrala nějaká jiná? To tak!

* - * - *

Stala se z nás nerozlučná dvojka a jak jsme měli chvilku čas, byli jsme spolu a nalepení na sebe. Za těch slabých čtrnáct sní, co nám zbývaly do rozjezdu, jsme museli stihnout úplně všechno, to dá rozum, ne? A taky stihli, na to vemte jed! Řádili jsme jak urvaní z řetězu.

* - * - *

Vůbec nejlepší bylo, že znal plácek, kde jsme si mohli nerušeně užívat a na nikoho se neohlížet, a také jsme si užívali! Všechno a bez ohledů! Řádili jsme tam divoce a nespoutaně, jak jsem si vždycky přála, a zatím se mi to nikdy nesplnilo. No něco super!

* - * - *

Jirka, 10 let: Nechápu, co mají druzí na šmírování, jak po sobě starší kluci a holky lezou, kam si strkají ruce a jazyky a tak. Jsou přece o moc zábavnější věci na sledování, ne? To bych nemusel sebou tahat hvězdářský dalekohled, ne? Ale oni mi ho furt brali, prej půjč nám ho, ať všecko pořádně vidíme! Blbečci, šmíráci, ubožáci! Nakonec jsem se na hvězdy ani nepodíval, tahal jsem ho úplně zbytečně. Co jen řeknu doma?

* - * - *

Jitka, 12 let: Máma mi nikdy o ničem pořádně nepoví a kdybych nejezdila na letní tábory a tam s náma nebyla starší děcka, dodnes bych asi věřila na čápa. Je blbý, když si zalezou spolu do stanu a zašijou se tam, ale když se muchlají na plácku nad řekou, perfektně krytým šikovným křovím, abych je mohla nerušeně šmírovat, tak to nemá chybu. A ještě lepší je, když jeden trouba má sebou hvězdářský dalekohled, kterej celkem ochotně půjčuje!

* - * - *

Vendulka, 13 let: Já bych se nikdy na nic takového nešla dívat ani za nic na světě, ale mohu odpřisáhnout, že se tam odehrávalo úplně všechno a na všechny možné způsoby, jestli mi rozumíte. No hrůza a ta malá děcka na to koukala! A hvězdářským dalekohledem!!!

* - * - *

Jožka, 14 let: Já tam fakt nechodil, já je nešmíroval, čestný slovo! Naši by mne zabili, kdybych něco takovýho dělal! Ale vím o tom všecko, ostatní si o tom furt vykládali a koukali jim hvězdářským dalekohledem přímo mezi nohy! Hvězdářským dalekohledem!

* - * - *

Helena, 15 let: Ty mladší holky jsou fakt blbý, koukat hvězdářským dalekohledem na něčí pipinu a pipíka. Ale co mají dělat, když večerka je v devět a to se ještě nikomu nechce spát! Kdybych já se tak měla s kým muckat a muchlat, to by bylo! To by se teprve měly na co koukat, pipky jedny!

* - * - *

Aleš, 21 let: Já vím, měl bych to těm mladším vedoucím zatrhnout, to každodenní randění pod širou oblohou, ale to by byla zbytečná námaha a marná zloba. Však co, ať si zadovádí a ti mladší aspoň mají hodiny anatomie a sexuální výchovy navíc. A vůbec nejlepší je hra na šmírovačku, kterou si organizují sami, takže já a ta moje máme přitom ve stanu klídek pro sebe. I když, brát si na to hvězdářský dalekohled je snad přece jen trochu moc! Ale co, léto má být rozmarné nejen pro ty starší, ale i pro ty pakátly.

* - * - *

Jen co jsem dojel domů, ani jsem ještě pořádně nevystoupil z vlaku a ta moje na mne vylítla „Byl jsi mi tam věrný?!“ Jako kdybych jí poctivě neposílal esemesky! „No dovol, ani mě pořádně nepřivítáš a vůbec mi ještě nedáš pusu na uvítanou a už mne vyslýcháš? To má být nějaká láska nebo spíš policejní cela?“ udeřil jsem plnou silou nazpět, abych odvrátil jakékoliv podezření. „Promiň, ale těch čtrnáct dnů bez tebe bylo nekonečných,“ pověsila se mi kolem krku a celého mne oslintala mokrými pusinkami na uvítanou a na usmířenou. Tak takovouhle lásku si dám líbit, i když po těch zelených reflektorech se mi bude ještě dlouho stýskat. Ach jo, takový krásný tábor, takové rozmarné léto!

* - * - *

„Přiznej se, že jsi tam někoho měla!“ zaútočil ten můj hned na perónu. „To je od tebe teda fakt sprostý, obviňovat mne dřív, než vystoupím z vlaku,“ zaškaredila jsem se na něj a schválně se od něj odvrátila a zamířila k východu. „Počkej, já to tak nemyslel,“ klusal za mnou s prosíkem a snažil se mi pomoct s kufrem. „A jak jsi to tedy myslel? Myslíš vůbec něčím a pokud ano, tak čím?“ sekla jsem svým jedovatým jazýčkem a byl klid. Klid na dost dlouho, abych mohla přestat myslet na ty pomněnkové oči, které znovu jen tak neuvidím. Ach jo, taková krásná láska, tak rozmarné léto!

* - * - *

Proč to nejkrásnější máme vždycky jenom na chvilku? PROČ?

I tak, díky Bohu za suprově rozmarné léto.

* - * - *

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s připravovaným představením Národního divadla Brno. Dále upozorňuji, že celá povídka je pouze výplodem mé imaginace a pokud je mi známo, nic podobného se na žádném táboře nikdy nestalo.

Publikováno 4. 2. 2018

ARCHIV vlastních ČLÁNKŮ

Piková dáma

Recenze

Pokud tu operu znáte, připravte se na překvapení. Pan režisér Martin Glaser ji pojal dosti netradičně a aniž by v libretu nebo partituře něco změnil, udělal z ní ještě větší horor. Řekl, že šel k pramenům, k Puškinově povídce.

Podle režijní koncepce má od začátku jít o horor o člověku, který sice nepropadl hráčské vášni, ale touha po lehce nabytém bohatství v něm přehlušila všechno ostatní, jakékoliv pozitivní emoce. Přitom emoce jsou to jediné, co jako lidé máme. Změnit koncepci opery není vůbec snadné, s libretem ani partiturou prakticky nehnete, ale nebyl by to Martin Glaser, aby si neporadil. Hned od prvních tónů se ocitáme ve vypolstrované cele šílencově, ve které se celý děj jakoby retrospektivně odehrává a kterému je on, šílený Heřman, stále přítomen, i když nekoná, jen přihlíží. K tomu si připočtěte skupinu mrtvolných vojáků, tvořících jakýsi kompars a mlčky zasahujících do děje. Máte to? Děj opery, původně z větší části veselý, roztopášný a rozkošný, náhle dostává ponurý nádech a poněkud připomíná mrtvolný škleb. Dokonce i v momentech salonních a zahradních slavností, při kterých větší část opery probíhá a všichni se náramně baví. Nepatřičnost oněch slavností je navíc podtržena absurdně módními kostýmy. Však také život člověka, který zcela propadl mamonu, tak vyhlíží, nebo ne?

A to už libretista, Modest Iljič Čajkovskij, do původní Puškinovy povídky silně zasáhl a celé její vyznění i závěr pozměnil v romantickém duchu, v duchu osudové lásky, přinášející zklamání, zoufalství a smrt. Jako při rozvodu, chce se mi ušklíbnout.

Hrát o peníze znamená obětovat nezbytné za naději, že získám zbytečné, tvrdí Heřman v Puškinově stejnojmenné povídce. Ale pak podlehne svodům nadějí na snadné zisky a jeho život se zašmodrchá. Jak také, jinak by nejslavnější černošský básník všech dob neměl o čem psát. Mimochodem, kontrolní otázka: Víte, kdo byl nejslavnější černošský spisovatel všech dob? Ne? Napovím. Jeho iniciály jsou AD. A víte, co při vykládání karet znamená piková dáma? Tajnou nepřízeň.

Je fakt, že Alexandr Sergejevič si na horor pěkně našlápl. V jeho povídce jsou momenty, které kdyby byly náležitě zpracovány a zdůrazněny, ježily by čtenáři vlasy na hlavě. Ale povídka byla napsána dávno předtím, než E. A. Poe svou zvrácenou genialitou naučil čtenáře chvět se rozkoší při četbě hrůzostrašných poem a než naučil spisovatele, jak takové rozkoše vyvolávat. Modest Iljič ve svém libretu pokročil o dost dále.

Románek Lízy a Heřmana je v původní povídce pouhou galantní anekdotou, ze které se nestřílí a která Líze pranic nebrání v pozdějším sňatku, pochopitelně ne s Heřmanem, to by si chudinka dala! Jak bylo v té postosvícenské době zvykem, autor i čtenáři se takovými historkami bavili a proto ji také Alexandr Sergejevič napsal, i když je vlastně pro děj nepodstatná a slouží jen jako můstek k vlastnímu setkání Heřmana s hraběnkou.

Teprve až romantici, kterým Modest Iljič nepochybně byl nebo se takto coby módní literát přesvědčivě stylizoval, učinili z lásky něco nešťastného, osudového, něco, co lidské jednání determinuje a lidskou budoucnost ničí. Ničí mnohem víc, než bývá ve slušné společnosti přijatelným územ. Láska v romantickém pojetí nesměla v žádném případě být anekdotou! Heřman svede Lízu, která má před výhodným sňatkem (to v povídce vůbec není) a ona hodí všechno za hlavu, vše včetně ženicha, a touží se stát Heřmanovou otrokyní, doslova, dámy! Jak dlouho by jí to asi vydrželo, kdyby jim bylo přáno, ptám se potměšile. Pár týdnů?

Poté, co se Heřman proflákne a názorně jí předvede, co v něm vlastně vězí, hodí za hlavu i Heřmana a pak sama sebe do některého z Něvských kanálů, kterými je Petrohrad protkán. Heřman pak hraje karty a stejně jako v povídce vše prohraje díky hraběnčině kletbě. Nakonec spáchá sebevraždu na rozdíl od povídky, ve které pouze zešílí. POUZE! Inu, romantika jak má být, i s mrtvolami obou zamilovaných.

Martin Glaser romantice nasadil korunu. O celkově děsivém a bezvýchodném pojetí jsem už psal. Ale například jeho hraběnka je v podstatě trojhlavá saň s jednou hlavou mladou, druhou dospělou a třetí zralou. Taková saň dokáže muže pěkně rozsápat, rozcupovat a zvalchovat na prvočinitele. Nevěříte? Ale věřte. Je tam taková scéna. Mladá tančí s vojáky, střední předstírá, že je unavená, a zralá na vás číhá, aby vás zvalchovala. O to víc, když přitom postupuje s elegancí a metodikou přímo starosvětskou, takže vás deptá přesně podle Gutha-Jarkovského. A pak vám v pravý okamžik podá nabitou pistoli, kterou spácháte sebevraždu. Femme fatale par exellence. Jak se s něčím podobným chcete vyrovnat?

Dovolte mi, abych zde složil hold paní Soně Červené. Přes její věk a přes nedávný těžký úraz svou roli zvládla s přehledem, i když se po scéně pohybovala s pomocí chodítka a se vstáváním a sedáním jí tu a tam musel někdo pomoci. Sršela energií se stále vztyčenou hlavou a sebejistým úsměvem. Dávala najevo onu prazvláštní noblesu, kterou dámy její generace občas oplývají. Sledoval jsem tuto noblesu na své matce a zde jsem ji viděl znovu. Laskavou a nepovýšeneckou noblesu dam první republiky, zocelenou hrůzami Protektorátu a ukovanou v nepoddajnost následnou rudou totalitou, ve které pro noblesní dámy vlastně nebylo místo.

Čistě mezi námi, trojhlavá saň je ještě brnkačka. Znám jednu fúrii a ta má 999 hlav. Opravdu, nekecám, 999. Já ty hlavy samozřejmě nepočítal, ono to ani není možné, ale má to napsáno na cedulce a já té cedulce věřím. To je teprve fofr, to je jízda! Ty hlavy se k vám dílem něžně a láskyplně lísají a dílem na vás surově a nevybíravě útočí a vy nikdy nevíte, jak se která v ten který moment právě zachová a jaký kotrmelec předvede. Změny jejich nálad jsou krkolomné, neuvěřitelné a nevypočitatelné. A každá je jiná. Jedna se lísá, druhá útočí, třetí se chechtá, čtvrtá zlostně vříská, pátá dříme, šestá dumá, co vám provede, další vás s líbezným úsměvem ovíjí do nehybnosti a tak dále. Ďábelská jízda, pekelný fofr! Jako tanec v klubku jedovatých hadů. Ale na druhou stranu, ani na chviličku se nenudíte, ani trošičku nezíváte.

Nechtějte po mně podrobnosti, ještě pořád by na mne mohla vlítnout a já jsem rád, že jsem vyvázl. Nelze říci, že se zdravou kůží, ale vyvázl. Bylo to o fous. Na takovou jízdu jsem už přece jen poněkud starý. Hodně starý, po pravdě řečeno. Ale na druhou stranu, zažít horor na vlastní kůži a vyváznout o fous, komu se to podaří? Víte, jaká je to potom rozkoš při vzpomínání? Přímo Edgarovsky Alanovsky Poeovská. Tak.

Dobře, už jsem se vyblbl, omlouvám se. Občas mne to popadne. Ovšem opera je prostě nádherná, jak se u Petra Iljiče dá očekávat. Náročné pěvecké party zejména pro mužské hlasy (Giamluca Zampieri, Vladimír Chmelo, Igor Loškár) a soprán (Natalya Romaniw) vás vynesou pěkně vysoko. Orchestr pod taktovkou Roberta Kružíka láme rekordy co se týče emočního nasazení a o režijním pojetí jsem se už vypsal ažaž. Já tu operu nikdy předtím neviděl a tak jsem ještě stíhal si představovat, jak asi vypadá v běžném režijním pojetí, a srovnávat s Puškinovou předlohou. Vlastně jsem ji takto viděl dvakrát či třikrát. Parádní večer.

Ne nadarmo je Piková dáma do konce sezóny vyprodaná. Tak po prázdninách…

Vratislav Mlčoch

Publikováno 19. 2. 2018

Čtyři základní emoční prvky

Volná kreace na dané téma

Pro účely tohoto textu, a pouze pro něj, jsem lidskou emocionalitu rozdělil na čtyři skupiny. Mohlo jich být více nebo naopak méně, ale já jsem se z titulu autorské zvůle rozhodl takto a hodlám v tom setrvat, aniž bych cokoliv zdůvodňoval, dokazoval či obhajoval. Tyto čtyři základní prvky jsem uspořádal do kompasové růžice a nazval je láska – nenávist (jako sever – jih) a pohoda – stres (jako východ – západ). Zkuste si to představit a zkuste si představit, že se v takové růžici otáčíte podobně jako střelka kompasu. Určitě to máte.

* – * – *

Láska je radost z iluzí, kterým věřím.

* – * – *

Nikdy jsem nedoufal, že se mi podaří získat tak krásnou a báječnou dívku, jako je Magda, vůbec nepřipomínající tu nemožnou kozu Alenu. Vysoká, štíhlá postava, vykroužená, pevná ňadra, i když by mohla být o chlup větší, pevný, pěkně tvarovaný zadek, i když by mohl být o chlup menší, krásné, modré a blýskavé oči, milý, přívětivý úsměv a blond vlasy – no, není to nádhera? A navíc je pečlivá a přičinlivá hospodyňka a snaživě se učí vařit má oblíbená jídla – co víc bych si mohl přát? Divíte se mi, že jsem zamilovaný až po uši?

* – * – *

Milan je bezesporu prima kluk, ani trochu jako ten strup Vláďa. Je trochu vyšší než já, ale ne o moc, takže se můžeme líbat bez natahování a ohýbání, je krásně štíhlý a má atletické tělo s vypracovanými svaly z posilovny. Pozorně se ke mně chová, mile se na mne usmívá, nikdy nezvýší hlas a snaží se mi se vším pomáhat, dokonce i v kuchyni. Místo vysedávání po hospodách maká na sobě v posilovně, chodí se mnou na romantické filmy, při kterých mne drží za ruku, a stále si má se mnou o čem povídat. Sice trochu chrápe a občas je mu cítit z úst a také by se mohl po cvičení důkladněji sprchovat, ale který chlap je bez vady? Divíte se mi, že jsem se do něj zamilovala a že spolu bydlíme?

* – * – *

Pohoda je potěšení z nového pelíšku.

* – * – *

Společný život s Magdou je pohoda a báseň. Stará se o mne, uklízí, vaří a stále má dobrou náladu. Moc rád jí pomáhám a večer, pokud nejsem v posilovně, se spolu díváme na filmy, které má ona ráda. Sice ta romantika je furt na jedno brdo, nepravděpodobný příběh se zápletkou, jaká by v reálu nikdy nemohla nastat, ale ty šťastné konce jsou fajn a člověk při nich může úplně vypnout. Někdy až tak, že usnu. Rád bych se občas podíval na nějaký sportovní přenos nebo akční film a také by mne nemusela tolik zaměstnávat v kuchyni, ale nevadí. Pro tak báječnou ženu to dělám rád.

* – * – *

Pořád nám to s Milanem klape. Naučil se jíst moje zdravá jídla, protože ta jeho oblíbená fakt nejsou nic pro mne, za chvíli bych si musela koupit komplet nové oblečení nejméně o dvě čísla větší. Poctivě mi pomáhá v kuchyni i s úklidem a skoro nebrble. Nebrble ani u telky, a to je co říct, spíš usne. Pořád je ke mně pozorný a milý, občas donese i květiny a mohu se spolehnout, že je mi věrný. Zahýbá mi jenom s činkami v posilovně, ale to snáším ráda.

* – * – *

Nenávist je bolest způsobená pravdou deroucí se skrz uvadlé iluze.

* – * – *

Nějak nám náš vztah poslední dobou drhne. I když doma pořád pomáhám, Magdě to přijde málo, vlídného slova se od ní nedočkám, natož aby mne pochválila, naopak na mne navaluje další a další domácí práce, že se pomalu nedostanu za klukama na trénink. Zato ona má na kávičky s kámoškama vždycky času dost. Vaří pořád ty svoje zdravá jídla, až mi z té zeleniny začínají narůstat zaječí uši, maximálně tam najdu pár kousků kuřecího masa dělaného na vodě. Copak to je jídlo pro chlapa? A když si dám někdy v hospodě pořádný stejk, tak mi kouká do talíře takovým kukučem, že mne málem přejde chuť. U telky se nedostanu k ovladači a když si pustím něco pro mne, okamžitě nakluše a přepne mi to. I v rádiu hraje pořád utahaná muzika, pořádný rock jsem neslyšel ani nepamatuji. A v posteli? V jednom kuse ji bolí hlava a pokud zrovna ne, tak má menses. Jo, a taky jí dost narostl zadek, fakt o dost.

* – * – *

Milana jsem zřejmě přechválila. Jeho pozornosti jsou ty tam, nad talířem ohrnuje nos, u telky v jednom kuse chrápe a pokud ne, tak prdí. Eventuálně obojí. Nepovídá si se mnou, leda tak zkouší o fotbale či hokeji, ale to mne opravdu nebere. Lítat jako blbec za pukem nebo balónem – co z toho? Kytku mi nedonesl ani nepamatuji a v posteli? Šup na věc, oklepat se, otočit na druhý bok a hned chrápat. Chlapi nám to dělávají schválně, aby nemuseli podruhé. Takhle jsem si společný život fakt nepředstavovala. Může se mi někdo divit, že jsem začala být protivná, když on je takový sobec? A že jsem ztloustla? Kdyby o mne pořádně pečoval, pěkně často, divoce a dlouho, zůstala bych krásně štíhlá. To přece dá rozum! A že na zadku? Ženská bez prdele je jak týden bez neděle, blbečku!

* – * – *

Stres je snaha uniknout z pelíšku, který se změnil v past.

* – * – *

Už mne to doma pořádně všechno štve! Je to mezi námi čím dál horší, už spolu normálně nemluvíme, jenom na sebe řveme nebo komunikujeme přes lístečky na ledničce. U telky je každovečerní válka o ovladač, jíme každý zvlášť a spolu spíme jen proto, že jiná možnost není. Mám možnost koupit si druhou telku nebo vypadnout. Nejspíš zvolím to druhé, protože tak unavený, abych rezignoval, rozhodně nejsem.

* – * – *

O takový život vážně nestojím. Hádky, furt jen hádky, nic pěkného jsem nezažila už pěkně dlouho. Nesnesitelný opruz! Strup jeden! Jen dumám – mám vypadnout já nebo vyhodit jeho? Co bude snazší? Rezignovat a spokojit se s podprůměrem fakt nehodlám.

* – * – *

Naděje je iluze, že příště bude líp.

* – * – *

Nikdy bych neřekl, že se mi podaří získat tak krásnou a báječnou dívku, jako je Vlasta, úplně jinou než byla ta kráva Magda…

* – * – *

Karel  je na každý pád senzační kluk, ne jak ten blbec Milan…

* – * – *

Milanova maminka, rozvedená, 46 let: Další tvá vztahová havárka. Už ani nevím kolikátá. Napřed obrovské nadšení, pak obrovská nenávist. Nechápu, co tě pořád žene do dalších a dalších průšvihů. A co peněz tě to pokaždé stojí! Asi by ses měl konečně zamyslet a zjistit, že tak, jako vlastní máma, se o tebe žádná moderní holka nepostará…

* – * – *

Magdina babička, vdova, 75 let: Tak další chlap dopadl na smetiště. Už je nepočítám, ale skóre máš, holka, hodně vysoké. Pořád nechápeš, že pořádný mužský je bajka pro malé holčičky. Je to jako rýžovat zlato na zlatonosné Otavě. Člověk maximálně najde malinkou šupinku, která ho nevytrhne. Kdybych si já tenkrát před lety nevzala dědečka, a ten tedy opravdu nikdy nebyl pořádný mužský, spíš ochmelka a děvkař, zůstala bych na ocet a ty by ses nikdy nenarodila. Ach, holčičko moje! Kdy dostaneš konečně rozum? Jestli chceš rodinu a děti, tak se holt budeš muset spokojit s některým z těch ňoumů, hajzlíků a maminčiných mazánků, jinak to nepůjde!

* – * – *

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s baletem „4 elements“ v Národním divadle Brno ani nemá vysvětlovat či naznačovat jeho děj.

Ilustrace Vratislav Mlčoch, tuš, akvarel a pastel na papíře, A5, 2018.

Publikováno 4. 3. 2018

Archiv 01 Archiv 03

Strana 2 - Od 28. 1. do 4. 3. 2018