Archiv 01
Starší ročníky:

U nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

Internetový týdeník Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998

Případ poslední loď

Detektivní povídka z připravované knihy „Lehké případy pro harleyku“

Volná kreace na dané téma

* - * - *

(Úvodní entrée poručíka Veroniky Hubačové a kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

„Jarku, prosím tě, mohli bychom dnes přednostně zajet na tuto adresu a něco tam prošetřit? Ráno volala jedna paní z toho domu, že její sousedka už několik dní nevychází, že má doma nemohoucího manžela a že se z toho bytu line otřesný puch. Volala přes ústřednu přímo mně, ne kohokoliv z oddělení, ale mně, nám. Je moc důležité jak pro mne, tak pro nás, abychom tam přednostně zajeli a něco udělali. Jde o naše společné jméno, chápeš?“

„Jasně, Ronko, že chápu. Začínáme mít dobrou pověst a tu si přece musíme udržovat.“

„A nevadí, že jsem to byla já, koho volali?“

„Ale prosím tě, nevadí. U žen v jistých věcech budíš větší důvěru prostě ty, jindy zase já. Dělíme se, nebo ne? Vždyť proto jsme parťáci!“

„Jarku, já jsem tak ráda, že na mne nežárlíš, že mne podporuješ!“

„A koho bych měl asi tak podporovat když ne tebe? Jsi má partnerka a parťačka, jsi ta nejdůležitější osoba, koho tady mám!“

„Jarku, děkuji, moc děkuji!“

„Ale Ronko, není zač, vůbec není zač!“

* - * - *

(Kratinká úvaha kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

_ Ta naše práce je z velké části otřesná. Samá lidská špína, samé lidské neštěstí a ty nehorší lidské vlastnosti. Kdybychom alespoň my parťáci sami na sobě nehledali to dobré a nepřehlíželi to špatné, jak bychom asi dopadli?

* - * - *

(Expresní zamyšlení poručíka Veroniky Hubačové.)

_ Jarek má úplnou pravdu co se naší práce týká. Když se nesoustředíme na ty naše dobré vlastnosti a neponecháme bokem ty špatné, které máme jako každý jiný, jak asi skončí naše vzájemné vztahy?

* - * - *

(Vyprávění hlavní hrdinky příběhu.)

_ Než se u našich dveří objevili ti dva, já byla totálně zoufalá. Víte, já jsem se vždycky, už od mala, bála něco na mém životě změnit. Obrazně řečeno sednout na loď, vyplout na širé moře a pokusit se změnit svůj osud k lepšímu. Raději jsem se držela toho svého starého, špatného způsobu života. Jak bys asi tak dopadla, říkala jsem si, určitě také špatně, tak seď a drž se jistoty! Jenže v životě, když nic nezměníte, tak to s vámi jde od desíti k pěti a pořád dál a níž. Jako teď. Nic, vůbec nic se mi nedařilo zařídit a já se už bála vycházet, aby mi sousedé neublížili. Byt plný smradu z výkalů a nečistot a uprostřed toho všeho já, stará bába, nemohoucí, neschopná si jakkoliv pomoci. A v posteli, promočené a znečištěné, ten můj dědek, který se už málem nehýbal a já ho nedokázala ani nadzvednout, abych pod něj dala mísu. Zoufalství, totální zoufalství, jen si tak pustit plyn nebo spolykat všechny prášky, co jsme měli doma.

_ Poznala jsem je hned. Ani to jinak nešlo, mluvilo o nich už pěkně dlouho celé naše město. Policajti – motorkáři. On hromotluk v černé kombinéze, ona drobounká žena v rudé kombinéze. „Volali nám sousedé, že nevycházíte a že se tady něco nejspíše stalo,“ spustila ona, Veronika, moje sluníčko, moje zachránkyně. Tehdy jsem jí ještě tak neříkala, tehdy jsme se osobně neznaly, ale už od pohledu jsem se na ni upnula. Před nosem si sice držela kapesník, ten puch byl skutečně otřesný, ale nad ním na mne koukaly účastné a soucitné oči. Nádherné oči.

_ Vypadlo ze mne to nejpodstatnější, že jsem už řadu týdnů doma s nemohoucím manželem, že nezvládám udržet hygienu a že všude, kamkoliv se obrátím, mne pošlou do háje, že si máme nějak pomoci sami. Ti dva se na sebe koukli, on se dovolil, vešel dovnitř a nahlédl do dědkova pokoje. Jen nahlédl, okamžitě couvl, jak ho ten smrad udeřil do nosu. Jenom kývl hlavou a ona popadla telefon a začala volat na všechny strany. A najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, ještě než jsem jim stihla udělat v kuchyni kávu, tu byla sanitka, dědka naložili na nosítka a odvezli do nemocnice. Vzápětí dojel jakýsi chlapík od úklidové firmy a že žádný problém, že to dají všechno do richtiku a že to nebude drahé.

_ A taky dali. Napřed došli dva chlapi a naložili a kamsi odvezli všechen nábytek z toho pokoje, protože byl tak načichlý smradem, že se s ním stejně nedalo nic dělat, pak dorazili malíři pokojů a vymalovali úplně celý byt a nakonec přišla čtyři děvčata a ta mi kvartýr vysmejčila tak, že se všechno jenom lesklo. A nejen že lesklo, ale dokonce i vonělo. Smrad byl ten tam. Sousedi nevěřili svým očím a nosům, ale bylo tomu opravdu tak. To mi natolik zvedlo náladu, že jsem se dala do vaření a pečení, poprvé po bůhví kolika měsících, ne-li letech, a všechny pohostila. Hlavně a především ale Veroniku, která pravidelně docházela aby zkontrolovala, že je všechno, jak má být.

_ Ještě předtím mne ale vzala do nemocnice, kam odvezli mého dědka, abych se na něj podívala. Vůbec jsem tam nechtěla, znovu uvidět toho mého smradlouna, otravu a sekýrníka, který mi zničil život a málem nás oba zabil. Jenže Veronika jinak nedala a já nakonec byla ráda, že jsem s ní jela, samozřejmě ne na motorce, ale autem, protože dědek prokoukl, umyli ho, dali mu nějaké infuze a konečně i pořádné jídlo a dědek ožil.

_ Hned na mne spustil tu svou bandurskou, ale Veronika mu zatrhla tipec. „Koukejte, vážený pane, můžete být rád, že jste tady a ne na krchově. Chybělo málo a zaklepal byste bačkorama. Tady vaše paní je z vás polomrtvá a není divu, taková malá ženská se má tahat s takovým pupkáčem. Jestli chcete se ještě někdy podívat domů, tak se koukejte dát do richtiku a hlavně koukejte se k ní chovat slušně, jinak se postarám, abyste zbytek života strávil v nějakém hospicu napůl na márách.“ Dědek jenom zalapal po dechu, okamžitě sklapl a už ani necekl. Jo, takhle se na něj musí, z takových ženských má respekt!

_ Pak mne Veronika vzala do klubu důchodců nedaleko od našeho bydliště a přimluvila se, aby mne mezi sebe vzali. No konečně jsem byla zase mezi lidmi, nejen zavřená doma s tím svým dědkem, tyranem a komandantem. Báby si se mnou hned začaly povídat, už tu mou historii znaly a litovaly mne. No a já byla ve svém živlu, huba se mi rozjela a nebyla k zastavení. Copak bych si mohla doma dovolit třeba jen špitnout? Hned mne okřikl. Domů jsem se dostala sice hodně pozdě, ale tuze šťastná a spokojená. Ani to dřív neexistovalo.

_ Spokojená byla i Veronika, když jsem jí druhý den poreferovala, jak jsem tam pochodila.

* - * - *

(Prosba poručíka Veroniky Hubačové.)

„Jarku, prosím tě, mohli bychom se té paní a jejímu manželovi, trochu víc věnovat? Víš, těm dvěma s tím otřesným smradem. Ta paní je nešťastná a nic se jí nedaří vyřídit. Nemá prostě tu patřičnou razanci a tak jsem si řekla, že jí budu muset pomáhat, aby jí toho jejího otřesného dědka zase hned rovnou nešoupli domů. Vždyť víš, jak to chodívá.“

„Jasně že vím a pomáhej. Bude to přínosné a poučné i pro mne, aspoň se dozvím, co ze mne bude, když se začnu chovat jako on, sekýrovat, brblat a válet se.“

„Ale Jarku, ty přece takový nikdy nebudeš!“

„To doufám po takové lekci!“

„Jarku, ty nejsi morous a otrava, ty jsi přece ten nejbáječnější chlap na světě!“

„Jen mne nepřechval, ještě není všem mým dnům konec.“

* - * - *

(Lamento hlavní hrdinky příběhu.)

„Samozřejmě, průser jako vždycky, když tě pustím s kamarády na jedno. Milostpán se ožere, zřejmě zrovna tak jako ostatní, a pak dokazuje svou mužnost a nezkrotnost obracením popelnic před vchody do činžáků. Přesně a vypočítaně tak, aby lidi, když jdou ráno do práce, se museli brodit hromadou odpadků, která se nedá obejít ani překročit. Báječná zábava! A nejlepší na ní je, že milostpán je tak ožralej, že se nechá chytit policií, zatímco ostatní utečou, a pak musí platit pokutu i za ostatní. Nakonec půjdeš před soud jako nepolepšitelný výtržník a buďto tě odsoudí k veřejným pracím nebo půjdeš dokonce bručet! Co si myslíš, že to udělá s tvou kariérou? Myslíš, že tě šéf pochválí? Že si tě tam bude držet? Vyrazí s tebou dveře, nikde jinde tě nevezmou, snad do úklidové čety, a jak asi budeš živit rodinu? Co, ty chytráku? Jak nás budeš živit? Udělá mi fakana a pak nebude mít ani na činži, ani na žrádlo! To jsem to dopadla!“

* - * - *

(Vyprávění hlavní hrdinky pokračuje.)

_ Dědka už pustili ze špitálu, ale ne domů, to Veronika zařídila, ale umístili ho do hospicu, protože ještě není schopný se o sebe kloudně postarat. Byla jsem se na něj podívat, donesla jsem mu nějaké ovoce, zákusky a tak. Dědek polehává, čte knížky z místní knihovny nebo se dovleče k telce na kterou čučí zrovna jako všichni ostatní. Je úplně jedno, co dávají, jim stačí, že se tam něco hýbá a že to kecá. Báječná zábava. Ale koukla jsem se, co to čte, a to mne mile překvapilo. Naučná literatura faktu. Sice to bylo spíše pro puberťáky, jednoduché čtení se spoustou obrázků, ale i tak. Na jeho chápání až dost.

_ Ještě mne mile překvapilo, že nebrblal, nehudral co mu to nesu, ale způsobně mi poděkoval a pak se mnou chvíli rozprávěl o svém čtení. Kupodivu to mělo hlavu a patu a bylo to docela zábavné. Ani se mi od něj nechtělo. Pak jsem se stavila za sestřičkami a za doktorkou abych se optala, jak to s ním vypadá, a ony ho chválily. Prý pohybově na tom není dobře, bodejť by byl po tak dlouhém ležení doma v posteli, ze které ani nevstával, ale rozumově na tom prý není špatně. Prý rád vypráví ostatním dědkům, co čte a prý dává k lepšímu i svoje vlastní komentáře. A jim se to líbí. No to mě podržte! Doma jenom nadával, komandoval a stěžoval si, co všecko není, a tady najednou má v hlavě i nějaký rozum! To nechápu, odkud se mu tam najednou nakvartýroval.

_ Mne zato všichni chválí, že jsem přímo rozkvetla. Našla jsem doma nějaké starší věci s barevnými vzory a začala jsem je nosit místo té věčné černé a šedé, kterou jsem tahala předtím. No a taky jsem byla u kadeřnice a nechala si udělat hlavu a nakoupila si nějakou rtěnku a kosmetiku, aby se mi vyhladila pleť na obličeji. Příště se takhle předvedu dědkovi, to jsem zvědavá, co bude říkat. S ním jsem na něco podobného nesměla ani pomyslet. Prý se parádím jako děvka, komentoval mi to a všechno mi zakázal. Teď si může akorát tak nasrat! Já už ho poslouchat nebudu! Může si jít komandovat mrtvoly do záhrobí, chcíploun jeden.

* - * - *

(Druhé lamento hlavní hrdinky příběhu.)

„Jasně, dopadlo to přesně, jak jsem říkala. Odsouzený na spoustu hodin veřejných prací, vyhazov z práce a ostuda přes celé město. Tvoji kamarádíčci! Dělal jsi jim akorát tak vola, na kterého to všechno hodili a nechali tě vyráchat ve sračkách, zatímco oni se za bukem náramně bavili a chechtali, jak tě policajti čapli. Co teď s námi bude? Na to jsi nepomyslel? Jasně že ne! Tak to tady vezmu všechno do rukou já a v této rodině udělám pořádek! To něco uvidíš, ty ožralo, ty kumpáne, ty výtržníku! Budeš sekat dobrotu! Do hospody už ani nepáchneš, ty dvě, tři piva, co vypiješ za odpoledne, ti koupím v samce a donesu domů a než si najdeš práci, budeš mi pomáhat doma a vyspravíš v bytě všechno, na co jsi kvůli svým kumpánům neměl čas. Je ti to jasné? Budeš poslouchat nebo se s tebou rozvedu a nechám tě odsud vystěhovat! Bude z tebe bezdomovec!“

* - * - *

(Poručík Veronika Hubačová má hotovo.)

„Jarku, už je všechno na dobré cestě. Ta stará paní se už chytla, začala se sama starat o domácnost, vaří, peče a co je nejlepší, nosí ty své výtvory na ta správná místa. A nejdůležitější je, že všem chutnají, i tobě, a lidé jí začali sami od sebe pomáhat. A ten její dědek se chytil za nos a začal také makat. Tak to můžeme zabalit, co myslíš?“

„No, Ronko, já bych to ještě úplně nebalil. Nikdy nevíš, co se ještě může zvrtnout. Navrhuji, aby ses u ní čas od času zastavila na dortík a kávičku a s paní si popovídala, jak se jí vede. Ona bude moc ráda, když bude za sebou cítit tvou podporu a zájem.“

„To máš pravdu, Jarku, ty můj mlsoune. Tobě ty její dortíky zachutnaly, viď!“

„Zachutnaly, ale proto to neříkám. Takoví lidé potřebují podporu stále, i když ne tak intenzivní. Jde spíš o ten pocit, víš?“

„Jarku, vím a udělám. Tedy spolu uděláme, ty můj moudrý chlape.“

* - * - *

(Další vyprávění hlavní hrdinky příběhu.)

_ Teprve teď, když už bylo všechno jakžtakž v pořádku a dědek se zmátořil, jsem si troufla zavolat synovi a snaše. Přijeli zdaleka hned první víkend a já jim všechno povyprávěla. Samozřejmě při vyprávění to není taková hrůza jako když to člověk vidí na vlastní oči, ale stejně koukali na sebe a na mne a já měla dojem, že mezi nimi dochází k něčemu podobnému, jako jsem měla já se svým dědkem. Syn se v jistých momentech hodně kroutil a snacha na něj vrhala vyčítavé pohledy. Ale já nic nekomentovala, dělala jsem, že nic nevidím.

_ Pak jsme zašli do hospicu, mladí se stavili za doktorkou, aby jim poreferovala jak to s dědkem vypadá a já dědka zkontrolovala. Byl na tom ještě o něco lépe než posledně, už vesele trajdal po celém hospicu a chodil za babama vykládat jim ty své rozumy. Baby byly rády, že si jich všímá nějaký mužský, dědek byl rád, že má pozorné posluchačky a já začala mít dojem, že mi ho co nejdříve pošlou domů. Vždyť by jim s takovou brzy uzdravil celý hospic a nač by pak byl, kdyby v něm nikdo neumíral, ale uzdravoval se? Mohli by ho zavřít.

_ Ale prvně jsem se poradila s Veronikou. „Pořádný chlap neuteče od starostlivé ženské,“ řekla mi, „a těch nepořádných není žádná škoda, ať se s nimi otravují ty ostatní,“ a já koukala, jak je se vším ráz na ráz hotová. Bodejť by nebyla, když má vedle sebe takové chlapisko, které musí zvládnout. A měla pravdu a já nějaké starosti pustila z hlavy. Ať se stará dědek, abych mu neutekla já.

_ A taky že jo. Nakonec jsme se s mladýma a s doktorkou domluvili, že si brzy vezmu dědka domů a syn slíbil, že se postará, aby dědek měl doma nějakou zábavu. Nakonec to dopadlo tak, že mu domů dovezl starší počítač a naučil ho makat na internetu, mne zase naučil skypovat s vnoučaty, se kterými bývala po škole sranda, a já vzala dědka do klubu důchodců. No to bylo haló! Dědek už byl k světu, chodil sice o holi, ale chodil, a babám vykládal znovu dokola všechny ty své rozumy, které si na internetu ještě rozkošatěl. Sice se vždycky samou důležitostí přifoukl, což jsem na něm nikdy nesnášela, ale babám to nevadilo a já nad tím mávla rukou. No co, má libůstku. Nakonec byl natolik zábavný a sečtělý, že jsem ho poslouchala i já a libovala si, jakého mám bezva dědka.

* - * - *

(Poslední lamento hlavní hrdinky příběhu.)

„Mohl bys nechat toho sekýrování, ano? Kdo to má pořád poslouchat? Já vím, že už máš zase slušnou práci a že tě sedět po práci doma nebaví, že bys nejraději zase do putyky za těmi svými kamarády, ale to tak! Zase byste po městě dělali bordel, zase byste vysypávali popelnice, zase by chytli akorát tebe a další soud už by dopadl o moc hůř, už bys šel sedět natvrdo. Však si vzpomeň, co ti říkala soudkyně! Tohle byla podmínka, příště budeš sedět! Tak hezky čuč doma, furt lepší než bručet za katrem, pocucávej pivko a koukej na telku. Já už ty tvoje kecy nějak vydržím a ty si vezmi na starost učení s klukem, ve škole neprosperuje, nejde mu skoro žádný předmět, zejména ne matika. Hlavně ale dělej dobrotu, protože kdybys šel do krymu, po návratu domů z tebe bude bezdomovec. Já si místo tebe přivedu lepšího, starostlivějšího chlapa než jsi ty, jasný?“

* - * - *

(Závěrečný díl vyprávění hlavní hrdinky příběhu.)

_ Když se u nás po čase zase zastavili ti naši policajti – motorkáři, nevěřili vlastním očím. Dědek už chodil bez hole, já v barevném hezkém oblečení, no zkrátka úplně jiní lidé. Moc jsem Veronice děkovala a ona říkala, že nejkrásnější dík je vidět nás spokojené a zdravé. To jsem s ní musela souhlasit. Skutečně jsme úplně jiní lidé. Dědek přes den sedává u počítače a chystá vycházky, které organizuje pro náš klub důchodců, na které se všichni těšíme, dokonce i já. Nejsou dlouhé, spíše zábavné. Dělává nám průvodce a bývá s ním sranda. V podvečer pak skypujeme s vnoučaty, dědek jim pomáhá na dálku s úkoly a já jim pak vyprávím pohádky na dobrou noc. Taky si povídáme s mladými a já jsem snaše povykládala celý náš životní příběh, aby neopakovala stejné chyby jako jsem dělala já. Doufám, že si vzala ponaučení.

_ Někdy si tak říkám, že kdybych tenkrát, před mnoha a mnoha lety neudělala tu blbost, že jsem dědkovi zatrhla chození mezi lidi kvůli všem těm bengálům, které po nocích dělával a za které byl pak odsouzen k veřejným pracím, a místo toho jej nasměrovala na kvalitnější společnost, tak jsme oba mohli mít mnohem lepší život. Já bych si troufla na další dítě, po kterém jsem moc toužila, z něj by se nestal domácí tyran a později ležák ve vlastních sračkách a já bych byla déle mladá, pěkná a šťastná. Škoda toho všeho, škoda našich zmarněných životů! Ale lépe později než nikdy.

_ A nakonec si říkám, že zákazy jsou pokaždé a za všech okolností špatná politika, protože nikomu nic pozitivního nikdy nepřinesou. Co pozitivního může přinést zákaz? Nebo se snad mýlím?

_ A potom také, nemá smysl se bát sednout na loď, vyplout a pokusit se změnit svůj úděl. Nikdy není pozdě, ani když je to ta úplně poslední loď. Protože hůř už to dopadnout nemůže.

* - * - *

(Rozhovor hlavní hrdinky případu s poručíkem Veronikou Hubačovou.)

„Veroniko, já vím, že tvým hlavním úkolem je chytat vrahy, násilníky, lupiče, zloděje a podobně závažné zločince a ne se starat o starou bábu a jejího dědka, kteří před časem byli ve slepé uličce a bez tvé pomoci by už dnes asi nežili. Pomohla jsi nám moc, díky tvé pomoci jsme se zase postavili na nohy a náš život dostal smysl a cíl. Moc ti za to děkuji a nadosmrti ti budu vděčná, ale prosím, ještě nás neopouštěj. Vím, už nepotřebujeme tvou pomoc a ochranu stále, ale potřebujeme ji, abychom zase nesklouzli do starých kolejí. Prosím, stav se u nás doma čas od času aspoň na chvíli zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku, jestli zase nežijeme ve smradu a výkalech. Prosím, moc tě prosím, nepřestaň nám pomáhat a chránit nás, hlavně před námi samými. Budeš si to moci dovolit?“

„Ale jistěže ano, počítám s tím a budu to dělat, buďto já nebo Jarek. A kdybys potřebovala, přece víš, kde nás najdeš, doma nebo v práci, a můžeš přijít kdykoliv, třeba v neděli v noci. Děcka vás ráda uvidí. Anebo prostě zavolej a my přijedeme hned jak to půjde, ano?“

„Veroniko, moc děkuji, opravdu moc děkuji, vynasnažím se, abychom už byli v pořádku, ale jen pro jistotu…“

„Vždyť já vím, že jen pro jistotu…“

* - * - *

(Poslední slovo poručíka Veroniky Hubačové a kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

„Jarku, toto jsou ty nejkrásnější případy, které máme. Vždyť jsme vlastně zachránili dva lidské životy a nejen zachránili, ale i pozvedli na kvalitně vyšší úroveň. O hodně vyšší kvalitní úroveň. Sice při nich neprokážeme naše dedukční schopnosti ani vyšetřovací um, vlastně vůbec žádné kriminalistické schopnosti, ale těm lidem skutečně pomůžeme. Není to krásný pocit? Mnohem krásnější než dopadnout nějakého hnusného vrahouna?A nejkrásnější na tom je, že oni pak všechno sami od sebe zvládají, že začnou být samostatní a soběstační. A to se nám tady, Jarku, ty můj suprový chlape a policajte, dokonale povedlo. Tak ti moc a moc děkuji.“

„Já děkuji tobě, Ronko moje, protože ty máš na tom tu největší zásluhu!“

„Myslím, že Bůh se na nás spokojeně usmívá.“

„Na tebe především, sluníčko moje, hlavně na tebe.“

„A díky takovýmto případům, kdy můžeme někomu opravdu pomoci místo abychom ho zavřeli do kriminálu nebo se na něj vykašlali, má ta naše práce i své kladné stránky a líbí se mi, nebo ne, Jarku?“

„Ano, Ronko, sluníčko moje, přesně jak říkáš!“

* - * - *

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s inscenací Poslední loď Městského divadla Brno a jeho zápletka i postavy jsou smyšlené.

Publikováno 1. 2. 2019

G. Verdi Don Carlos

Recenze

Dovolte mi na úvod trochu neuctivý jazyk. Ta opera si jej rozhodně nezaslouží, ba právě naopak, tak proto. Kvůli kontrastu.

Je to kláda, neskutečná kláda, na které, půjdete-li na ni náležitě nepřipraveni, vám zdřevění celá spodní polovina těla, zejména sedací část. Ano, zadek. A tou přípravou nemyslím večerní ošacení a dlouhé róby, dámy, ale zejména duševní přípravu. Máte-li absolvovat téměř čtyři hodiny nepřetržité nádhery, dechberoucí hudby, božských hlasů a oči zalykající krásné výpravy, musíte se na to připravit. Náležitě a duševně. Děláte-li jógu, pak ta vám pomůže hodně, jinak předtím doma neřešte žádné trable, ale absolvujte určité usebrání, předběžnou koncentraci. Stačí pár desítek minut. Jinak to bude vaše škoda, váš zmarněný večer.

Ale ruce vám nezdřevění, takže plácat můžete během představení i po něm po libosti. Potlesk, mohutný potlesk je na místě. Každou chvíli.

Naštěstí jsou nová sedadla v Janáčkově divadle natolik komfortní, že vás tlačit nebudou ani ke konci, a využijete-li přestávky ke krátkému protažení po způsobu řidičů dálkových tras a dáte-li si v bufetu něco dobrého na zub, nebudete mít problém. Opravdu dlouhé je jenom první dějství, ta další jsou znatelně kratší a mnohem nabitější.

Na rozdíl od jiných oper je děj hutný a výživný, o lidských a vladařských problémech španělské dynastie. Co na tom záleží, zda tomu tak skutečně bylo, zda ti lidé opravdu tak žili. Divadlo, a nejen to, je vždycky pohádka pro dospělé, která si ze skutečného života vezme jen jisté výseče a s nimi pak libovolně pracuje. Ale dějinné události v ní naznačené jsou skutečné. Stárnoucí král si vezme za ženu snoubenku svého syna, mladou francouzskou princeznu, a pak na ně oba neskutečně žárlí. Královskými skutky nevládne jeho vůle, ale všemocná inkvizice, která mu bere vše, přátele i syna. V zemi utiskované dlouhou nesvobodou probíhá krvavé povstání ve Flandrech, nejrozvinutějším územím Španělské říše, a infant, následník trůnu, se oprávněně domnívá, že on by vládl lépe. Ostatně, který následník si to o sobě nemyslí, že.

Hudba je typicky verdiovská, která ponechává hlasům dostatek prostoru a ticha pro rozvinutí bel canta, aby v příhodných chvílích umocnila prožitek tam, kde už lidský hlas nestačí vyvolat patřičnou emoci. Jaroslav Kyzlink a orchestr opery NdB se ukázal! A v pasážích, kde se nezpívá, maluje nádherný, dechberoucí emocionální děj, který vás vtáhne do sebe a unese někam daleko, na Iberský poloostrov, kde je příliš mnoho emocí, ale málo štěstí. Violoncello Josefa Klíče prozpívá emoce, jaké se jinde neslyší. A hlasy? Bože, ty hlasy! Měl jsem štěstí, že na premiéře byly všechny posily týmu, ale nemyslím si, že na některé z repríz budete o něco ošizeni. S hlasy pěvců je to jako s vínem. Od určité úrovně, kterou NdB jistě dosahuje, rozdíl mezi nimi, co se kvality týká, už jako diváci nepoznáte. Ne že by nebyl, zajisté existuje, ale museli byste mít náležitě citlivé a proškolené uši.

Já normálně v divadle nehlučím, ale zde jsem se párkrát neubránil spontánním výkřikům BRAVO!

A nakonec výprava. Kostýmy Markéty Sládečkové-Oslzlé nejsou historizující, spíše z 20. století, ale bez výjimky krásné, a scéna Pavla Boráka, prostá leč účinná, je natolik nápaditá, že bude strhávat vaši pozornost svými proměnami během jednotlivých obrazů. Z točny se vysouvají jakási sloupořadí, které v polovině vytvoří učiněné bludiště, které navíc rotuje, a v druhé půli jsou pak sloupy zakryty panely, takže dojem je bezútěšná plocha strohých zdí. A zase rotuje. Zbytek scény je pak prázdný, pustý, přímo ráj pro světelná kouzla Martina Špetlíka. Ale to platí pro děj ve Španělsku, na začátku, ve Fontainebleau ve Francii, je scénou řada panelů s nápisem, kterou prostupuje sbor. Vidíte, sbor, málem bych zapomněl. Vyznívá plně, hutně, precizně, ostatně jako pokaždé. Pavel Koňárek odvedl bezchybnou práci. K tomu výborný výkon scénografů, který jednoduchými prostředky více než umocnil vyznění díla, a samozřejmě díky režisérovi Martinu Glaserovi. Udělal Verdiho ještě více Verdim.

Ale chválu si zaslouží všichni, všichni, všichni po posledního pomocníčka. Jako kdyby s renovovaným divadlem se nám zde zrenovoval i jeho tým na kvalitativně vyšší úroveň. Myslím, že se mi to nezdálo.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 8. 2. 2019

Případ Anny Kareniny aneb Znuděná smetánka

Detektivní povídka z připravované knihy „Lehké případy pro harleyku“

Volná kreace na dané téma

* - * - *

(Samomluva Anky Karky, hlavní hrdinky příběhu.)

_ Já nejsem žádná Anna Karenina neboli Anka Karka, jak to zkrátil jeden můj kolega, žádná pošetilá romantická hrdinka z 19. století, jaké si přáli mít chlapi spisovatelé, která si kvůli lásce zničila život a utrápila se k smrti. Přece nebudu blbá, za to přece žádný chlap nestojí. Chlapů po světě běhá tolik, že je kloudná ženská všechny ani vyzkoušet nemůže a stejně brzy zjistí, že další zkoušení nemá smysl, protože jsou jedni za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet. Koho asi tak najdu? Proč se kvůli nim trápit? Láska je pro mne potěšení, radost, rozptýlení a když to dobře jde, tak i trochu té rozkoše. Ale i ta za chvíli znudí. Kdysi jsem měla báječného chlapa, ale za těch víc jak dvacet let, co spolu žijeme a vychováváme a opečováváme naše děti, se z něj stal strup, grobián a sobec, se kterým si nejenže už dávno nic neužiji, ale jsem moc ráda, když se místo mě věnuje flašce. Dávno bych se s ním rozvedla, ale nechci zůstat na stará kolena sama. Navíc oba vlastníme společně docela prosperující firmu a rozvod a majetkové vypořádání by ji sice nepotopilo, ale přivedlo do zbytečných problémů a finančních nesnází. Nač si komplikovat život? Proč prokrmovat právníky? Tak to s ním táhnu dál a snažím si ho nevšímat.

* - * - *

(Dialog Kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka a poručíka Veroniky Hubačové na obhlídce rajonu.)

„Jarku, zastav, honem zastav! Koukni tam vpravo, jak tři chlapi mlátí kohosi na zemi! Kopou do něj a jeden z nich do něj tříská pálkou! Vždyť ho zabijí!“

„Policie, hned přestaňte! Policie, stůjte! Zůstaňte stát, policie!“

„Jsou pryč, nemá cenu za nimi utíkat a už vůbec ne je pronásledovat na motorce, tady, na pěší zóně. Zůstala tu po nich ta jejich pálka, podle ní je najdeme, tak co se honit.“

„Stejně bychom je na harleyce neodvezli a hned volat zásahovku? Kvůli jedné rozbité hubě?“

„Ten chlapík je v bezvědomí, asi bude mít otřes mozku. Volám sanitku. Hele, má u sebe doklady i peníze, asi to nebyla loupež, spíše nějaké vyřizování účtů. Navíc, jsi sice chlap jako hora, lamželezo a valibuk, ale zvládnout naráz tři udělaný chlapy, to by ti asi nešlo. A já? Ženská tintítko, co sice umí bojová umění, ale chlapa v klepetech těžko někam odvláčí.“

“Ronko, optej se těch lidí okolo, jestli někdo neviděl něco víc než my. Já se postarám o toho chlapa.“

* - * - *

(Dialog obou vyšetřovatelů večer po zaměstnání.)

„Ronko, když jezdíš se mnou na harleyce, neměla bys jezdit s holýma nohama a už vůbec ne s holou zadnicí. Víš, já nejsem žádný moralista, rád se kouknu, máš to tam dole moc pěkné, a taky nemám strach, že tě někdo znásilní, to bych měl strach spíš o toho chlapa, aby se potom ještě někdy na něco zmohl, ale kdybychom se vybourali, tak by to byla hrůza. Já sice jezdím opatrně a ještě jsem neboural, ale člověk nikdy neví, kdy natrefí na nějakého vola. Kdyby ses takhle sklouzla po silnici, tak máš nejen sedřenou kůži, ale i maso a kosti, a kdybys jela po zadku, tak nemáš ani zadek, ani pipku. A to by byla škoda, nebo ne? Já vím, kůže na kůži, svatokrádež a tak, ale měla bys zůstat pokud možno celá. Nebo ne?“

„No, Jarku, já mám radost, že se staráš, abych tam dole byla kompletní, však máš také proč, ale snad to není tak horké.“

„Víš, Ronko, je tu ještě druhá věc. Začíná přicházet zima a není vůbec moudré jezdit na motorce s holýma nohama a občas i bez prádla, tedy bez kalhotek. Vždyť jde o zdraví. A potom, jak to budeš dělat, až začne být doopravdy chladno? Opravdové mrazy? Přimrzneš mi k sedadlu. Jasně, přišla jsi právě ze školy a nemáš na pořádnou kombinézu, ale kdybys dovolila, založím tě a nějakou ti koupím a později mi to vrátíš, co říkáš?

„To bych byla Jarku moc ráda, ale pořádnou, koženou, ne nějaký šmejd, aby to mohlo být také kůže na kůži. Já už jsem se na nějaké dívala u harleyů, ale ty jsou opravdu daleko za mými možnostmi, i když by mi rodiče něčím přispěli.“

„Dobře, zajdeme se spolu na ně podívat a něco koupíme a když tak ještě pumpneš rodiče o nějakou tu korunu, ano?“

„Mně se tam líbila jedna celá červená, zdobená a pěkně mi padne. Mohla bych mít takovou?“

„Červenou, ano? Proč ne, budeme lépe vidět na silnici. A také ti koupím kvalitnější helmu, tahle není moc kvalitní, není dost bezpečná.“

„Tak to ti moc děkuji!“

* - * - *

(Úvaha poručíka Veroniky Hubačové a kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

_ Hele ho, už se chytil, hošánek. Dovede to pěkně zaonačit když chce, abych nevystrkovala holou pipku. Pořádně ho pumpnu, aby si dobře rozmyslel zdrhnout mi. Je to fajn chlap a bylo by škoda o něj přijít. Těch pár drobností, co mi na něm vadí, to se časem poddá.

_ S Ronkou začíná být rozumná řeč, není žádná namyšlená koza s nosem v oblacích, co chlapy nesnáší, nebo paličaté třeštidlo, co se nevejde do své vlastní kůže, ale normální holka, co dovede být chlapovi vděčná a dá si nakonec říct. No, však ještě uvidím, jak se mi holka vyvrbí.

* - * - *

(Samomluva poručíka Veroniky Hubačové.)

_ Musím říci, že jezdit „kůže na kůži“ je opravdu příjemné, pokud tedy máte skutečnou a kvalitní harleyku a ne nějakou napodobeninu. Firma s tím zjevně počítá a tak jsou sedla vyrobena z jemňounké kůžičky. Podobně je to i s kombinézou, i do ní je škoda si brát spodní prádlo, jízdu si takhle užijete o moc víc. Ale zase platí, co jsem napsala dřív, musí to být skutečně kvalitní značkový výrobek.

_ Trochu horší je odhánět chlapy, protože když zjistí, a oni to zjistí velice brzy, že jezdíte „kůže na kůži“, jdou po vás jako včely po medu. Zkoušeli to na mě všichni, jak na oddělení, tak v gangu, ale já si je držím od těla. I toho svého, aby věděl, že nejsem jen tak nějaká rozhoďnožka a že to bude, až já budu chtít. Nakonec mne respektují všichni, i ten můj, který jinak, kdyby chtěl, by si mne mohl jednou rukou přidržet a té druhé bych se neubránila. Ale ono to není o síle, ale o odhodlání a ta moje huba, ne nadarmo se jmenuji Hubačová, si s chlapy dokáže poradit. Nejde ani tak o to, CO říkám, ale JAK to říkám.

_ Nakonec jsme šli koupit tu mou kombinézu, byla moc pěkná a tomu mému se natolik líbila a tolik mi slušela, že vůbec nereptal, kolik stojí, a přitom to byl pěkný balík. Zastavili jsme se pak u našich, abychom domluvili ten jejich příspěvek. Mně šlo ale především o něco jiného, chtěla jsem jim ho představit. Jak máma, tak táta koukali, co to mám za kreaturu, opravdového motorkáře non plus ultra, ale když se dozvěděli, že je doktor práv a kapitán u policie, hned otočili. Máma donesla pohoštění, táta otevřel svou sváteční slivovici, na kterou jinak nesmí sáhnout nikdo, ani on sám ne, a užili jsme si pěkný večer. Ten můj kapitán JUDr Jaromír Kohoutek se dovede bavit i s rodiči své nastávající na úrovni a tátovi se nakonec ta jeho motorka tuze zamlouvala a máma mi mou volbu schválila.

_ I když mám řidičák i na motorku a na tu jeho harleyku bych si také troufla, tak jsem se schválně napila taky, aby ho neměl kdo odvézt domů. Nakonec spal u nás v obýváku na rozkládacím gauči a já k němu v noci přišla. Nebylo to naše poprvé, ale bylo to moc pěkné, tak trochu jako o svatební noci. Je báječný, pozorný a něžný chlapík, přestože je přímo lamželezo, valibuk a lomikámen, který by ženskou jako jsem já dokázal rozmáčknout jako malinu. Je mi s ním moc pěkně.

_ A ta kombinéza je fakt nádherná a neskutečně mi sluší. Schválně, když jsme na objížďce, tak každou chvíli nutím Jarka aby zastavil a já slezu z motorky a jdu se na něco podívat, ale ve skutečnosti proto, abych se předvedla. A nejen chlapi, ale i ženské čučí, až se jim huba sama otvírá, a já se pyšně nesu a Jarek na motorce se pobaveně kření. Ještě že má ten mroží knír!

_ Za peníze od rodičů jsem nakonec koupila k němu do domu pořádnou manželskou postel, ještě jednu skříň pro moje hadýrky, pár nutných věci do kuchyně na pořádné vaření a nějaké blbinky na zkrášlení bytu. Když už tam s ním začínám bydlet, tak ať se mi u něj doma líbí. Napřed se cukal, ale když zjistil, že tu jeho harleyku nechci vystěhovat na ulici, ale že bude dál bydlet s námi, byl se vším svolný. Přece mu ji nevyhodím, když je to pouto mezi námi, no ne? Ale oficiálně s ním bydlet nemůžu natožpak si ho vzít, aspoň zatím ne, to bychom nemohli být parťáci a mně se policejní práce s ním líbí. Je fajn chlap i v práci a nechává mi prostor pro mé nápady.

* - * - *

(Samomluva kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

_ Moc mi nesedlo když mne táhla k nim domů, hrozil jsem se, co mému outfitu řeknou její rodiče, raději bych šel v obleku a s kytkou, ale ona jinak nedala a tak jsem si řekl „Hopni do vody a plav, borče! Aspoň se uvidí, jací její rodiče doopravdy jsou.“ A oni byli neskutečně fajn, sice mezi dveřmi koukali jak vyplašenci, co jsem to vlastně zač, ale jen co jsem otevřel pusu a oni poznali, že nejsem žádná vymatlaná hlava, ale nadstandardní osobnost, bylo všechno v pořádku a oni se mohli přerazit, jak nás hostili. A když v noci ke mně Ronka sama přišla a byla neskutečně milá a žhavá, tak mi bylo všechno jasné a já si řekl Tak tohle je opravdu ta pravá, Jarku, té se drž a sekej latinu! a od té doby se tím řídím. Druhou takovou bych fakt nenašel.

* - * - *

(Úvaha Blbce Bijce Žárlivce, hlavního hrdiny příběhu.)

_ Už bych si dávno udělal doma pořádek, ale na svou starou jsem krátký. Ona tahá za delší konec, ona vlastní větší podíl v naší firmě a kdyby chtěla, tak mne z ní vykopne, vyplatí mne, rozvede se se mnou a co se mnou pak bude? Bez ní budu ztracený, kloudnou práci si nenajdu, rozhodně ne za kloudné prachy jaké mám teď. Bude ze mne poloviční socka. Musím na ni být hodný, dělat, že nic netuším, že je všechno v pohodě a když ten její nový románek přesáhne určitou mez, tak chlapíka nechám inkognito zmlátit a on se podělá, vypaří se a já dělám já nic, já muzikant. Jenže ona si nedá pokoj a hned si najde dalšího. Platí jim slušně, aby ne, když musí pečovat o frndu postarší báby, tak to chlapi risknou, zvlášť když dneska sehnat kloudně placenou práci je problém. Asi jim ta rozbitá držka za to stojí.

* - * - *

(Úvahy obou vyšetřovatelů.)

_ Ach, Jarku, to ti nikdy nemohu říct, ale když si drobná ženská vybere tak velikého chlapa, musí mít schopnosti krotitelky dravých šelem, tedy především nikdy nedat najevo strach, za všech okolností si zachovat převahu a vždy projevovat starostlivost a dobrou vůli.

_.S tímhle se ti, Ronko, také nikdy nesvěřím, ty moje krotitelko dravých šelem. Ze všech bab, co to na mne zkoušely, jsi ty ta nejlepší, nejodvážnější a nejodhodlanější. Ale hlavně o mne nejlépe pečuješ a bereš mne takového, jaký jsem, a nezkoušíš mne předělat.

* - * - *

(Dialog obou vyšetřovatelů o několik dní později.)

„Ronko, je to moc divný případ. Nešlo o loupež ani o nějaké vyřizování účtů v podsvětí. Ten chlapík byl slušný člověk a podle všeho neměl ani nějaké dluhy. Sotva se zapletl do nějaké levoty, protože dělal asistenta ředitelce jedné zdejší velké firmy. Proč by ho měl někdo takhle mlátit? A ještě divnější je, že hned co se probral a co se dozvěděl, že jsme u něj zasahovali a že ho chceme vyslechnout, tak v nemocnici podepsal revers a zmizel.“

„Asi se mi budeš, Jarku, smát, ale mám dojem, že za tím budou nějaké osobní spory, žádná kriminalita ani prachy. Já tam u něj v podniku znám jednu povídavou paní, zajdu se na něj optat. Musíme o něm něco zjistit, když z těch čumilů na ulici nic nevypadlo.“

„Já se ti smát rozhodně nebudu, je to dobrý nápad. Míváš dobré nápady, tedy většinou. Já skočím za ním domů, ale hlavně jsem podle otisků prstů zjistil, kdo ho tou pálkou mlátil. Nebylo to nic těžkého, je to zdejší známá firma, co dělává vyhazovače, vymahače a jednou dělal bodyguarda zdejšímu podnikateli, co se dostal do pořádného průseru. Každou chvíli lítá v nějaké bitce. Asi už vím, kdo byli ti další dva, je to taková zdejší problémová trojka. Tak je proklepnu taky.“

* - * - *

(Úvaha Anky Karky, hlavní hrdinky příběhu.)

_ Dnešní chlapi jsou posránci, zbabělci. Žádnému z nich nestojím za to, aby o mě bojoval, aby se mému starému postavil jako chlap chlapovi. Kdybych takového našla, hned bych se rozvedla a toho mého kopla do zadku přímo s rozběhem, že by se hned tak nezastavil. Jenže to oni ne, raději se podělají a zdrhnou. Tak co, aspoň si chvilku užiji a pak si najdu nového. Aspoň to mám pestřejší, aspoň se mi žádný z nich časem neomrzí. Kdoví, jestli bych byla spokojenější s někým jiným, kdoví, jestli bychom si za rok, za dva nelezli na nervy ještě víc. Ještě bych měla být svému starému vděčná, že se mi stará o koloběh, o změnu, a já jim nemusím dávat výpověď a platit odstupné. Zmizí sami. Já tedy opravdu nikdy nebudu žádná Anna Karenina!

* - * - *

(Další dialog obou vyšetřovatelů o pár dní později.)

„Tak už jsem o něco chytřejší. Bylo to bití na objednávku, ti chlapi dostali zaplaceno, aby našemu chlapíkovi nahnali pořádný strach, ale vážně mu neublížili. Nevědí sice o co šlo, ale vytáhl jsem z nich objednatele. Každopádně mu nahnali takový strach, že chlapík se odhlásil ze svého pronájmu a zmizel z města, ani osobně nedal výpověď v práci. Vlastně nemáme proč vyšetřovat, když nemáme žádnou výpověď, žádné oznámení, nic. Tak jsem chlapům domluvil, aby to příště moc nepřeháněli. Byl jsem za náčelníkem a ten říkal, že stejně nemáme do čeho píchnout, tak ať se na to podíváme, abychom byli v obraze, co se nám ve městě děje. Prý v minulosti tady bylo několik podobných případů, také zmlácení chlapi, kteří nechtěli vypovídat a nechtěli podat trestní oznámení, nic. Prohrabu se archivem a promluvím s kolegy abych zjistil, co a jak.“

„No, to já jsem byla trochu úspěšnější. Ta povídavá paní, když jsem jí řekla, že vlastně nevyšetřuji, jenom se tak poptávám a že po ní nebudu chtít žádné svědectví do protokolu a u soudu už vůbec ne, tak se rozpovídala. Asi to už v sobě nosí delší dobu a tlačí jí to na svědomí. Prý jejich ředitelka mívá pravidelně mužské asistenty, pěkné chlapíky, o kterých se v podniku šeptá, že to jsou hlavně její intimní asistenti přes pipku. No a čas od času ti asistenti dají výpověď a urychleně se vypaří, jako by jim za zadkem hořelo. Některé z nich viděli dost domlácené, všelijak ovázané, s podlitinami, ale nic skutečně vážného. Ženské se domnívají, že to asi s tou intimitou asistování přehnali, ale co vlastně mezi nimi bylo a kdo je nechal zmlátit žádná neví.“

„Tak se nám to začíná pěkně rýsovat. Chlapi, kteří vyšetřovali ty předchozí případy, říkali, že všechny měly jedno společné. Ti poškození dělali asistenty té ředitelce a všichni odmítli vypovídat i podat trestní oznámení, i když měli proč. A všichni zmizeli a šli dělat někam jinam. Někteří se dokonce odstěhovali z města, takový dostali strach. Když to dáme dohromady, tak je jasné, oč tam vlastně jde a kdo v tom má prsty. Jenže co teď s tím, když nemáme žádný důvod se do toho míchat? Zajdu za náčelníkem, ať rozhodne.“

* - * - *

(Intermezzo kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka a poručíka Veroniky Hubačové.)

„Ronko, můžu se tě na něco zeptat? Mám kamaráda, trochu staršího, a ten si našel mladinkou partnerku, vzal si ji a už s ní čtyři roky žije. Ona je mladší o třicet let a on není žádný boháč, normální chlapík. Byt, auto, běžný plat. Žádný majetek. Zpočátku jim to celkem klapalo, ale poslední dobou ona háže zpátečku, chce se rozvést a od něj odejít a už s ním nechce nic mít, tedy vůbec nic. Jeho to mrzí, chtěl by ji získat zpět, ale ona nechce. Jo a jedno podstatné, nedaří se jim zplodit dítě. Co má dělat, aby si ji udržel?“

„Takhle na dálku se radit nedá, to kolikrát nesvede ani studovaný odborník zblízka. Ale u takhle mladých holek to obvykle zapříčiní střet reality s předchozími naivními představami. Pokud on nedokáže radikálně změnit sebe a jejich životní podmínky směrem k jejím přáním, tak pomůže jediné. Smířit se s nevyhnutelným, situaci nekomplikovat a nechat holku jít. Je docela pravděpodobné, že až se ona přesvědčí, že to jinde není lepší, ale spíše horší, sama od sebe se vrátí. Ale to ji musí nechat v klidu, o nic se nesnažit a chovat se k ní přátelsky a vlídně. Dávat jí najevo, že on se nezlobí a že ji má pořád rád, že ji prostě respektuje. Hele, není to náhodou o nás dvou?“

„Ne, to opravdu není, vždyť nesedí fakta. Ale když už jsme u toho, co bys poradila ty mně, abych si tě udržel?“

„Totéž. Respektovat mne, dávat mi najevo vlídné přátelství, starostlivost a lásku a smířit se s nevyhnutelným. Tedy že se mnou budeš nadosmrti pít hořkej kalich společného života.“

„No jasně, jak také jinak, vždyť život je hořkej. Jako fernet. Bohudík.“

* - * - *

(Promluva a úvaha kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka k Blbci Bijci Žárlivci.)

„Milý pane, policii do toho vlastně nic není, neboť nebylo vzneseno žádné obvinění ani podána žádná žaloba, ale je mou povinností upozornit vás, že podobné bitky, jako byla ta nedávná s jedním zaměstnancem vaší firmy, by mohly mít pro vás nepříjemné důsledky. Kdyby došlo k zranění, tedy ublížení na zdraví nějakého dalšího zaměstnance vaší firmy oněmi třemi násilníky, které si najímáte, a onen zaměstnanec by podal trestní oznámení, došlápli bychom si na vás. Policie totiž všechno ví a i když nekoná nemaje proč, neznamená to, že je lhostejná.“

„Po konzultaci s náčelníkem a s naším psychologem jsem za vámi zatím napůl soukromě zašel, abych si s vámi promluvil jako chlap s chlapem. Ono se o tom nejen ve vaší firmě hodně mluví a nejsou to žádné lichotivé řeči. Prý jste objednatelem této a několika předchozích bitek kvůli tomu, že se zjevně domníváte, že onen zbitý chlapík u vás pracoval a přitom dělal asistenta přes frndu vaší paní, šéfové podniku. Promiňte mi ty výrazy, ale pouze reprodukuji lidské řeči, které se šíří po městě. Za současného stavu nemá policie opravdu žádný důvod k zásahu, ale kdyby se stalo a ti tři chlapi by výprask přehnali a došlo k vážnému zranění nebo k trestnímu oznámení, lítal byste v pěkném průšvihu, protože policie všechno ví. Ať už je pravou příčinou cokoliv, ty bitky byste si měl raději rozmyslet a zvolit nějaké jiné řešení. Elegantnější, důstojnější, na úrovni. Na vaší úrovni!“

_ Tak jsem zvědav, co Blbec Bijec Žárlivec za půl roku nebo za jak dlouho udělá, protože ta jeho stará Anka Karka si zřejmě pokoj nedá. Už má nového. A on to tak nenechá. Ta jejich manželská a partnerská komunikace se zažrala pěkně hluboko do hnusných sraček, to tedy fujtajbl!

* - * - *

(Shrnutí poručíka Veroniky Hubačové.)

_ Náš psycholog, za kterým jsme s Jarkem zašli na konzultaci toho případu, nám říkal, že u párů, kteří mají společnou práci i domácnost je po delší době normální, že si lezou fest na nervy a že jejich vzájemná komunikace sklouzne do agresivity. Prý facky, kopance a rány pěstí jsou také párová komunikace, i když jinými prostředky. A že když se přímo nemlátí, tak na sebe aspoň řvou pro každou blbost. Anebo to řeší nevěrami, trvalými vztahy bokem, a spolu jsou jen na oko.

_ No tak takhle bych s Jarkem dopadnout nechtěla, už nějaké náznaky doma míváme. Občas si fakt lezeme na nervy. Tedy na moje nervy, pochopitelně. Nesmíme být na sebe pořád takhle nalepení, měli bychom si od sebe čas od času odpočinout.

_ Na půdě jsem našla jeho trampské nádobíčko a rybářské náčiní, které tam podle všeho odložil, když jsme začali spolu žít, abych nezuřila, že ode mne odjíždí. Tak ho pošlu na ryby. Já si aspoň užiji volný víkend, domácnost pověsím na hřebík, zajdu si za holkama pořádně si zdrbnout a prolítám nějaký obchody. A Jarek s kamarády udělají ze samé radosti aspoň kilometr piv na shledání, jak ho znám. A po nich bude spát jako špalek, o něj mít strach nemusím.

* - * - *

(Rozhovor Blbce Bijce Žárlivce a jeho ženou Ankou Karkou.)

„Anko, minulý týden za mnou byl kapitán Kohoutek z místní policie, víš, ten s tou harleykou. A prý se po městě šíří nepěkné řeči o nás dvou a o některých našich zaměstnancích. Prý máš zde v podniku asistenty přes frndu, které čas od času někdo zmlátí a policie z toho viní mne. Nechápu, jak na to přišli, ale viní mne a prý kdyby se jemu nebo někomu dalšímu něco stalo, došlápli by si na mne. I když jsem v tom nevinně.“

„Nevinně, prý nevinně, ano? Ty bitkáře na ně posíláš ty, protože na ně žárlíš. Úplně pitomě a zbytečně, neboť to jsou odborníci na obchodní záležitosti, marketinkoví manažeři, které náš podnik potřebuje, abychom prodávali více našeho zboží, když je okolo tolik konkurence. No a protože obchod mám na starosti já, zatímco ty se staráš o výrobu, musím s nimi úzce komunikovat a jezdit s nimi za zákazníky, abychom oba byli s nimi v kontaktu a měli nezprostředkované informace. Chápeš o co jde? O blaho firmy, větší odbyt, větší zisky a ne o péči o mou frndu. Rozumíš?“

„Marketinkoví manažeři? To z nich děláš? To má být jejich zástěrka? Nikdy jsme nikoho takového nepotřebovali, to teprve teď, poslední dobou, sem taháš ty mladé kluky a jsi s nimi pečená vařená.“

„Já jsem s nimi pečená vařená? A mladí kluci? To nemohou být žádní staří fachmani, protože marketink je něco nového, čemu nikdo nad čtyřicet nerozumí. Tak proto. A také proto jsme se doposud bez nich obešli. Ale teď už to bez nich nejde. A pečená vařená s nimi nejsem, jen s nimi musím probírat obchodní strategii, inzerci, akce na podporu prodeje a to všechno. Prostě musím, nemohu je nechat bez dozoru. Zato ty tvoje sekretářky, dělnice ve výrobě, úkolářky a všechny ty ženské, kolem kterých se v jednom kuse motáš a lepíš na ně ty své pracky, ty jsou podle tebe v pořádku? Co říkáš, ty Omako?“

„Já na žádnou ženskou své pracky nelepím, já se k nim chovám se vší úctou a respektem!“

„Ano, a co to bylo nedávno? Jiřinko sem, Jiřinko tam, Jiřinko udělejte mi kávičku, Jiřinko, vy ale máte pěkně kulaťoučkou prdýlku a naducané kozičky a tak dál a dál. To nic není? Doma na lásku už dávno kašleš, já ti za námahu nestojím, tak si to vynahrazuješ se sekretářkami a podle jejich ochoty jim píšeš prémie. Ty staré prase! Jak můžeš něco podobného dělat mi rovnou pod nosem a přitom mne obviňovat z bůhví čeho!“

„Nepíšu jim prémie podle sexu a nikdy jsem si k žádné z nich nic nedovolil!“

„Nekecej, ať si tě nenechám prověřit soukromým očkem! Nebyl by to žádný problém, ale dosud jsem to nedělala, abych nevířila vodu a nezpůsobila skandál. Jenže s takovou to budu muset udělat!“

„Ale Anko, to snad není třeba, já si vážně na žádnou nikdy nic nedovolím, ani slůvkem, ani pohledem, ani dotykem ne!“

„To ti mám věřit, když ty nevěříš mě? Tak jak to bude, budou po podniku lítat soukromí vyšetřovatelé?“

„Anko, měj prosím rozum! Dobrá, máš u sebe odborníka na marketink a je to mladý kluk, protože staří páprdi tomu nerozumí, dobrá, chápu, už nežárlím. A musíš s ním často konzultovat a jezdit na služební cesty po zákaznících, to dá rozum. Ale pak by ten chlap měl mít tohle jasně uvedeno v náplni práce, aby bylo každému vše jasné a nikdo si nic nedomýšlel, ano? A aby byl klid.“

„Dobrá, udělám to, ať je klid. Myslela jsem, že je to zbytečné, ale asi jsem se zmýlila. Tak ať je po tvém.“

* - * - *

(Rozhovor Blbce Bijce Žárlivce s kapitánem JUDr. Jaromírem Kohoutkem.)

„Pane kapitáne, hlásím, že problém je vyřešen. Tedy vyřešil jsem ho. Dokonale. Žádní asistenti přes frndu v našem podniku už nikdy nebudou. O to se osobně postarám. Je ovšem fakt, že se náš podnik poslední dobou potýká s určitou krizí odbytu a proto budeme potřebovat marketinkového specialistu, který by se o odbyt staral po odborné stránce. Tedy vymýšlel akce na podporu prodeje, slevové akce, inzerci a další věci. Ale to je vysoce odborná činnost, to není asistent přes frndu, co vaří kávičky paní šéfové.“

„To rád slyším. Víte, není starostí policie, aby se starala o personální záležitosti ve vašem podniku, nýbrž aby dbala na klid a pořádek ve městě. A pokud ten nebude narušován, bude policie spokojená.“

„Nemusíte se bát, všechno bude v poklidu.“

* - * - *

(Kratičká úvaha kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka hned poté.)

_ Bože, to je ale vůl! Excelentní, ba přímo korunovaný. Jeho Volský Majestát. Ale co, není třeba se o něj starat a něco mu vysvětlovat. Důležité je, aby to fungovalo, aby byl ve městě klid a to se teprve uvidí. Však si ten klid ve městě zajistíme.

_ Ale nenamlouvej si, kamaráde, že by ti Ronka něco podobného nedokázala udělat také, že by z tebe nedokázala udělat šestnácteráka. Tak se postarej, ať je s tebou spokojená, ať to mezi vámi dvěma klape, aby k tomu neměla důvod. Ta baba ti za to stojí, aby ses jí přizpůsobil.

* - * - *

(Pozdější úvaha kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

_ Ronka je bezvadná ženská když mě poslala na ryby. Prý ať si od sebe odpočineme, ať se na sebe těšíme, že to potom bude o moc pěknější. Já tedy žádný odpočinek nepotřebuji, abych se na ni těšil, mně se pořád líbí a pořád o ni stojím, ale s kámoši už jsem nikde nebyl ani nepamatuji a stýská se mi po našich pařbách. Bývaly fakt velký!

_ Ještě se mi líbí, jak Ronka vede naši společnou domácnost. Když zařizovala dům, měl jsem strach, že bude chtít vyhodit harleyku na ulici, ale harleyka zůstala kde byla. Prý je členem rodiny. Moc mne tím potěšila, bál jsem se, že bude jako ty ostatní. Nejprve by vyhodily motorku, pak moje hadry a nakonec i mne samotného z mého domu. Ale Ronka to vymyslela úplně perfektně a máme o moc větší pohodlí i více prostoru, než jsme měli předtím.

_ Je také moc dobrá hospodyňka, vaří chutná jídla, akorát dělá hodně zeleniny, kterou já moc nemusím, ale ona ji potřebuje, pokud chce zůstat štíhlá, a já bych si moc přál, aby taková zůstala. Rozkysnutý babský zadek na harleyce není rozhodně to pravé. Možná časem, až přijdou děti, tak ztloustne, ale to už budeme jezdit autem. Zatím o dětech nemluvíme, chceme spolu pracovat co nejdéle to půjde, ji vyšetřování baví a v práci si rozumíme. A je mi užitečná.

_ Její rodiče mne berou, jsou podle všeho spokojeni, jak spolu žijeme, a to jsme jim nic neusnadnili, napochodovali jsme tam rovnou v kombinézách z harleyky. Asi jsem je dost vyděsil. Naštěstí už Ronka byla v kombinéze a ne v té své kratinké sukýnce „kůže na kůži“. To by její rodiče nejspíš nepřežili. Jsou to takoví usedlí, středostavovští lidé, lepší rodina jak se říká, ale rozumí si se mnou.

_ Klape nám to i v posteli. Nedělá s tím žádné velké štráchy, zdá se, že je furt připravená a nezkazí žádnou srandu, dokonce ani tu chlapskou, dost drsnou, necudnou. Tak to má být, já ty upejpalky fakt nemusím.

_ Akorát mne drží dost zkrátka, ale to chápu, ženská má taková být.

* - * - *

(Závěrečný dialog obou vyšetřovatelů.)

„Hele, Jarku, dej ode mne ty ruce pryč. Říkala jsem ti, že to bude o moc hezčí, když se na sebe budeme těšit, a ty mi na nějaké těšení nedáváš žádný prostor. Furt se mi tam dobýváš. Ale až se v neděli večer vrátíš z ryb, tak budu natěšená jako poprvé, a možná ještě víc! Ale ne, aby ses mi vrátil nalitej jako pivní sud, to by pak za nic nestálo!“

„Hele, Ronko, copak se můžu nalít, když pojedu na harleyce? Teď mne napadlo, nemáš nakonec nějakého milence, že mne pakuješ z domu na celý víkend? Pamatuj si, jestli ti na něco přijdu, rozmáčknu vás oba jako štěnice!“

„A ty si nemysli, že když si na těch rybách ulovíš nějakou vodní žínku, že ti to projde. Vzpomeň si na moje kopy z otočky ve výskoku, vysklila bych ti ksicht! Jako Chuck Norris! Měsíc bys cucal šťávu z kelímku. A ona by strávila zbytek života ve slepeckém ústavu na kolečkovém křesle. Vydrápala bych jí oči a přelámala všechny hnáty!“

„Ale Ronko, já tě přece miluji a o žádnou jinou nestojím, vždyť to víš. Kde jinde bych našel takovou divokou dračici, co jezdí „kůže na kůži“, chlapům dává na frak a v hlavě jí to pálí, že přímo mrkám. Já si na těch rybách trochu užiji srandy s kámoši a taky nějaké to pivko, pochopitelně. Akorát je blbý, že na harleyce neodvezu basu piv nebo dvě a do brašen jich moc nenaskládám, tak se nemusíš bát, že se vrátím nalitej.“

„A já si zase dám oraz od domácnosti a vaření, pokecám s kámoškama a polítám kšefty. Tebe by to stejně nebavilo. Možná zajdu i k našim na kus řeči, už jsem tam dávno nebyla. Já si milence nehledám a o žádného nestojím, s tebou je to pořád krásné a mám toho ažaž. Nemáš ani ten nejmenší důvod žárlit.“

„Ty také ne a jestli chceš, můžeš nás přijet zkontrolovat, na přepadovku. Aspoň se chlapům pochlubím, jakou mám parádní babu.“

„Tak lítací přepadová kontrola, říkáš? To ne, to ti raději budu věřit a ohlídám si tě jinak. Já se svou policejní praxí nemusím ze sebe dělat žárlivou saň, co lítá za svým starým!“

„Bože, Ronko, jak já tě miluji! Pojď, dej mi pusu na rozloučenou… Ne, já už raději pojedu, abych se vůbec na ty ryby dostal.“

„Uháněj, nebo neodjedeš, ty moje lamželezo, můj valibuku, můj lomikameni!“

* - * - *

(Poslední slovo poručíka Veroniky Hubačové.)

_ Tedy jak živa bych nechtěla mít takové rodinné vztahy jako Anka Karka, už kvůli dětem ne. Moje děti by měly vyrůstat v pevné, soudržné a milující rodině a pro takovou budu muset hodně udělat a leccos i oželet. Ale i tak. Blahoslavená chvíle, když chlap na chvíli vypadne z baráku a je od něj pokoj!

* - * - *

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s hrou Anna Karenina Městského divadla Brno a příběh i postavy v něm jsou smyšlené.

Publikováno 15. 2. 2019


Případ bláznivé noci aneb sebevraha na balkóně

Detektivní novela z připravované knihy „Lehké případy pro harleyku“

Volná kreace na dané téma

* - * - *

(Úvodní úvaha poručíka Veroniky Hubačové.)

_ Tak tomuhle případu jsme s Jarkem říkali Bláznivá noc nebo také Noc bláznů, i když se neodehrál v noci a s blázněním měl celkem málo společného. A pokud se v něm vyskytovali nějací blázni, tak jsme to byli především my sami. Ale jedna noc, která s ním souvisela, byla bláznivá až moc, aspoň na naše zvyklosti. A také jsme pak měli pořádný průser.

* - * - *

(Povzdech Žárlivky Ječice, hrdinky případu.)

_ My ženské to máme strašně těžké. Najdeme si chlapa našich tužeb, krásného, mladého, pořádného, vezmeme si ho a máme s ním dvě, tři děti. Tím si ale zničíme postavu, to hlavní lákadlo pro chlapy, a ten náš se pomalu začne poohlížet po mladší konkurenci. A ona konkurence nemá slitování, pořádného chlapa nejen schlamstne, ale ho i přiláká a já, stárnoucí ženská, mám smůlu. Děcka mi zůstanou na krku a do smrti budu sama. To je pravidlo a zákon, které funguje ve více než polovině manželství. Jak se proti tomu bránit? Křikem a výčitkami? To přece není řešení, to chlapa spíš odežene než udrží. Ale když mě nic lepšího nenapadá!

_ Navíc ten můj chlap se doteď drží doma, má děti rád a i mne, záleží mu na rodině, ale za mlada byl na ženské jako ďas, co nevylezlo na strom nebo se nepotopilo do pětimetrové hloubky tak klátil. „Všechny ženské opícháme, na vnější vzhled moc nedbáme,“ bylo jeho heslo, kterého se pilně držel, tak jak mu mohu věřit? Stačí s ním jít po ulici a pokradmu pozorovat jeho oči, když naproti jde mladá, pěkná ženská jen tak nalehko. Jen taktak vystartovat je na něm vidět. Někomu takovému mohu věřit? Ňuchalovi Hanbáři, co dokázal prošmejdit a poklátit celé město pod pětatřicet?

_ A ještě ta jeho práce, to je přímo vrchol! Kameraman v pornofilmech, co strká svou kameru a oči ženskejm přímo tam! Práce má prý chlapa bavit! BAVIT!!! Je to prasák, čuně, zahejbák, kurevník a ometák, nic jinýho! No FUJ!!!

* - * - *

(Úvaha Ňuchala Hanbáře, hlavního hrdiny příběhu.)

_ Ta má stará je přímo otřesná herdekbaba. V jednom kuse řve a přitom nemá proč. Dávám jí všechny prachy, nikam nechodím, nezahejbám jí, nechlastám, prostě nic, dalo by se říct mimořádně slušnej chlap. Ale to ona neocení. Furt jí na mně něco vadí. Začalo to s mou prací kameramana a pak se to rozšířilo úplně na všechno. Už i to blbý pivo, který si dám občas cestou z práce. Aby bylo jasno, nejsem žádnej hladinkář nebo kvartální piják, prostě se stavím na jedno, s chlapama si řeknem „Ahoj, jak jde život,“ a já klušu domů, abych jí pomohl s domácností a s děckama. Jenže ona to jediný pivo ze mne ucítí, má čuch jako policejní pes, a hned začne. O co jí jde, když jsem se zdržel tak čtvrt hodinky a utratil pár mizernejch kaček? Už mi z toho jejího řvaní a to ještě před děckama a před celou ulicí, nejen barákem, ale fakt celou ulicí, vážně hrabe.

_ Já vím, nebyl jsem vždycky vzorem ctnosti, co nevylezlo na strom nebo se neponořilo do hloubky bylo moje, ale to už je dávno pryč. Teď se držím doma, starám se o rodinu a dbám, aby měla všecko, co potřebuje. Děcka, co s ní mám, jsou prima a já je mám moc rád a zanic o ně nechci přijít. Nechci přijít ani o ni, protože když pominu to její řvaní, je to pečlivá a pracovitá ženská, co má domácnost v richtiku a dovede výborně vařit. A když neřve, je to s ní i v posteli pořád krásný.

_ Jenže ona řve furt! FURT!!! Do němoty!

* - * - *

(Povzdech poručíka Veroniky Hubačové.)

_ My mladé holky to máme těžké, když si chceme najít mužského. Pořádného mužského, ne žádného lumpa, co nám po chvíli zdrhne za nějakou jinou, aby si rozšířil obzory. Lumpů ometáků se kolem nás motá kvantum a chtějí si hlavně užít s mladou holkou. Což o to, já proti užívání nic nemám, pokud si tedy užiji i já. Jenže takový ometák nerozumí ženskému tělu, neví nic bližšího o anatomii a jediné, nač se zmotá, je zmatlat nám břicho a povlečení, čímž celá paráda končí. Tedy, paráda… Ona to žádná paráda nebývá, co také nadělá za parádu nešika se šmejrátkem!

_ Pokud holka najde chlapa, co to se ženskou umí a krásně ji pomiluje, zaručeně je to parazit a vyžírka, co se nechá od holky živit a šatit a nakonec jí zdrhne s úsporami a se vším, co se dá zpeněžit a holce zůstanou jen oči pro pláč a kopa dluhů, které nadělal a nesplatil.

_ A když se zadaří a my si najdeme kloudného chlapa, ze kterého by mohl být otec našich dětí, ukáže se, že má někde zašitou zákonitou manželku a nějaké rovněž zákonité děti a k nám si odskočil jen tak, na chvilku, užít si a pobavit se. Co s takovým zahejbákem? Má smysl o něj bojovat? Aby nám za pár chvil zahejbal také? Lepší jej s rozběhem rovnou kopnout do zadku, ať letí za tou svou zákonitou.

_ Nakonec je holka vděčná za chlapa, co s ní chce žít, a nekouká, co je on vlastně zač. Na to přijde až později, až se narodí dítě a ona zjistí, že má doma lenocha a povaleče, co se navečer přivalí domů, rozvalí se u telky a nechá se obskakovat, aniž by cokoliv sám udělal. A když ženská něco namítne, milostpán se odvalí nazpět do hospody, kde propije zbytek rodinných peněz, které byly určeny na jídlo pro děti a pro ni do výplaty.

_ Může se někdo divit, že o mladé, pořádné kluky se zodpovědností se mezi námi vedou urputné boje? A může se někdo divit, že si takového kluka hlídáme a hájíme? Jenže jak to dělat, abychom přitom o něj nepřišly, protože doma ho držet nemůžeme, a křikem a výčitkami jej spíše odeženeme?

* - * - *

(Dialog vyšetřovatelů poručíka Veroniky Hubačové a kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

„Jarku, volají, že na balkóně v třetím patře máme sebevraha a že tam máme jet, než přijede psycholog a hasiči s plachtou. Tak pojď, ať nám neskočí!“

„Na jednu stranu je fajn, že se u nás ve městě málo vraždí, že jsme takové malé město, které má cosi jako mordpartu jenom do počtu, pro úplnost, na druhou stranu nemáme do čeho píchnout jak je rok dlouhý a tak s námi vymetou kdeco. Ale tohle by mohlo být něčím zajímavé, tak jedeme!“

„Panebože, to je ale vůl! Chce skákat, stojí na zábradlí, ale pod sebou má trávník a záhony s kytkama, to si doláme akorát jen hnáty. Ale ty kytky jsou pěkné, bylo by škoda kdyby je dolámal.“

„No jasně, uřvaná baba, co lítá okolo a dělá zbytečný kravál, to bude asi jeho stará. Domovnice od těch kytek by takhle přece nevyváděla, no ne?“

„Jasně, už vím, oč jde. Víš co, Jarku, počkej tady dole a já skočím nahoru a dostanu ho z toho balkónu. Mám nápad a to by v tom byl čert…“

„Tak jdi, ale neriskuj, ať ho nemáš na svědomí a hlavně, ať se nic nestane především tobě, ten chlap a ta jeho baba za to nestojí.“

* - * - *

(Shrnutí děje poručíkem Veronikou Hubačovou.)

_ Tak jsem popadla dvě plechovky piva, co Jarek vozí na harleyce v brašnách pro případ nouze, protože v těch kombinézách bývá zhusta strašné horko. Je to nealko, co jste si mysleli, ale protože Jarek je na pivo fajnšmekr, tak přední značky, a klusala nahoru. Dveře pootevřené, jak ta jeho semetrika vylítla ven, tak jsem pomalu šla rovnou na balkón. V obýváku dvě malé děti se ustrašeně krčily v koutě, asi se bály, co se děje a že za to můžou a že dostanou. Tak jsem se na ně usmála a mrkla očima, že je to v pohodě a že to mám pod kontrolou. Sundala jsem si helmu, roztřepala vlasy a uhladila tu svou rudou kombinézu od harleyů, aby mi lépe padla, obtáhla mě a on se měl na co koukat. To je u zoufalého chlapa moc důležité, krásná ženská s ladnými křivkami ho vždycky přivede na lepší myšlenky.

_ S těmi pivy jsem přišla na balkón, usmála se na něj, ta piva jsem otevřela, jedno mu postavila na dosah a s druhým jsem se posadila opodál na zábradlí balkónu, plechovku zvedla, naznačila přípitek a lačně se napila. Nic jsem nehrála, bylo parno a já měla opravdovou žízeň. On nejspíš také, protože se za chvíli pro to pivo natáhl a také si zavdal. Ta jeho začala zdola řvát jako na lesy, bylo to jasně slyšet až nahoru, jak na něj huláká „Ty ožralo, ty kurevníku, slez z toho rantlu nebo si jdu pro tebe!“

_ Takže bylo všechno jasné a když ta baba nakročila, že udělá, čím hrozí, Jarek ji popadl a klepetama ji připoutal k plotu. Pak, když nás viděl, jak si dáváme do nosu, sáhl do brašny pro další dvě piva, jedno si otevřel sám a to druhé postavil na dosah té babě. Pak tu svou plechovku zvedl do výšky a na dálku si s námi připil. Tohleto tomu sebevrahovi tak zvedlo náladu, že slezl z toho zábradlí, sedl si vedle mne a na Jarka kýval, že dobře udělal, když tu jeho starou připoutal k plotu. Najednou už to nebyl zoufalec, co skáče z výšky, ale fajn chlap se smyslem pro srandu.

_ Tak jsme tam oba seděli a pohodově popíjeli a povídali, Jarek si dole také dával do nosu a nakonec i ta baba dostala takovou žízeň a chuť na pivo, že si tu svou plechovku vzala a pořádně se z ní napila, což ten její kvitoval záchvatem smíchu a už byl v pohodě ne na sto, ale na dvě stě procent. A já jsem Jarkovi ukázala, že už máme dopito a že bychom si dali další. No a Jarek vystartoval do obchodu hned naproti, koupil rovnou celou krabici, dvě piva podal té babě, nějaké si nechal dole pro sebe a zbytek nám donesl nahoru, abychom samou žízní neskočili dolů.

* - * - *

(Poručík Veronika Hubačová si s Ňuchalem Hanbářem povídá o životě.)

„Ne, že by mi po tom něco bylo, konec konců já mám svoje už vykonáno, ale zajímalo by mne, proč ta tvá stará furt tak řve?“

„Žárlí, oč by jí šlo? Štve ji moje práce kameramana a jak je v ráži, vztáhne to své rozladění úplně na všechno. Pak jí začne vadit i nealko pivo. Děsná baba!“

„Proč by jí měla vadit práce kameramana? Vždyť na ní nic není, nebo se pletu?“

„Jenže já dělám pro produkci, která točí porno filmy. Tvrdé porno, se vším všudy.“

„A jako kameraman těm babám musíš lézt úplně všude a pěkně z detailu, ano?“

„No jasně, jinak by si ty filmy nikdo nekoupil.“

„No tak to se jí nedivím, tohle bych tomu svému taky zatrhla.“

„Jenže já nic jiného neumím a navíc si přijdu na parádní prachy, jaké bych jinde neměl.“

„To je ovšem jiná, ale stejně, nekecej, že tě to nebaví, že tě to nerajcuje!“

„Tak baví, nebaví, práce by měla člověka bavit, nebo ne? Všichni psychologové to tvrdí.“

„Ty vole, jenže tohle je přece něco úplně jiného! Tvrdé porno! A to jsi jí takhle řekl?“

„Jasně že ne, řekl jsem jí o těch penězích, že ji miluji, že na nějaké rajcování při práci nemám ani pomyšlení, že se musím soustředit na jiné věci než na nějakou holou pipinu a že ji miluji nade vše a že bych se žádnou jinou nešel, i když na mne vystrkuje svou holou pipku.“

„Jasně, to jsem mohla čekat. To je tak blbá lež, že jí přece nemůžeš věřit ani sám, i když možná je z nějaké části pravdivá. Jenže na druhou stranu, ta úplně nejblbější lež je většinou pravda, protože blbě lhát nedokáže ani ten největší blb. To si nemůžeš vymyslet něco chytřejšího?“

„Ale ono je to pravda, až na to rajcování samozřejmě. Stojí nám všem, tedy většinou.“

„A to neznáš základní pravidlo spokojeného partnerského vztahu? Nesmíš nikdy říci pravdu, ani na mučidlech ne, a lhát musíš tak, aby těm lžím ten druhý chtěl věřit. Ne aby byly pravděpodobné, to se přece nedá, ani aby se jim věřit dalo, ani to se přece nedá a jde vždy o věc názoru, ale aby jim ten druhý věřit CHTĚL! A potom, a to hlavně, je hloupé na přímá obvinění přímo odpovídat a rovnou je vyvracet, mnohem moudřejší je pominout je a místo toho poukazovat na svou lásku k ní, chápeš?“

„Takhle se to dělá?“

„No jasně, nesmíš dopustit, aby se debata zvrhla na přímou diskuzi o nějakém konkrétním problému, to nikam nedojdeš a ničeho nedosáhneš, bude to stále argument proti argumentu. Vždyť se, ty vole, podívej kolem sebe, nejen na vztahy, ale taky třeba na politiku, na podnikání, na umění, úplně na všechno. Musíš lhát a musíš lhát tak, aby ti věřit chtěli. Aby ONI chtěli TOBĚ VĚŘIT!“

„Když já to neumím…“

„To zpočátku neumí žádný chlap. Ale máš tu svou babu rád? Chceš s ní žít? Chceš žít se svými dětmi? Tak se snaž! A ona tvou snahu ocení a řev pomalu ustane. Řekne si, že když jí tak snaživě lžeš, pak ji opravdu miluješ a to jí bude stačit. Chápeš?“

„No abych řekl pravdu, moc ne.“

„Však také na ženské není co k chápání, my ženy jsme na milování a to se zdravým rozumem nemá zhola nic společného.“

„Jo, tak tohle už chápu. Tak na zdraví!“

„Na zdraví a ať se vám dvěma začne dařit!“

* - * - *

(Shrnutí děje poručíkem Veronikou Hubačovou pokračuje.)

_ My jsme se nakonec s Ňuchalem Hanbářem tuze skamarádili a povídali si o životě dál a Jarek, když nám donesl to pivo, tak mi dal pusu a pochválil mne, jak jsem to zmákla, chlapíka kamarádsky poplácal po zádech a pak sešel dolů, aby hlídal babu, psychologa a hasiče. Ale než tam šel, ještě s námi jedno pivko urazil. Nakonec to dopadlo tak, že hasiči si skočili pro basu piv taky a s psychologem popíjeli, aby je tolik nemrzelo, že jeli zbytečně, a zdola nám připíjeli a my jim.

_ Motal se tam nějaký kluk s mobilem, na který to celé natáčel, a Jarek, který nezkazí žádnou srandu, mu před mobilem pózoval s tím pivem, ale tak, aby bylo vidět etiketu a že je to nealko. A my z balkónu jsme svoje piva ukazovali taky a zavdávali si a nakonec se přestali stydět i hasiči i psycholog a všichni jsme před tím klukem vesele popíjeli, dokonce i ta připoutaná baba.

_ Jarek, když viděl, jak to dobře dopadá, tak babu, tu jeho Žárlivku Ječici odpoutal a chvíli jí domlouval a ona pak šla nahoru a tady, rovnou na balkóně, chlapíkovi skočila kolem krku a nastalo veliké udobřování, do kterého se zapojily i jejich děcka a já se po anglicku vytratila, abych nezavazela. S Jarkem jsme skočili na harleyku a odburáceli spolu s hasiči i psychologem, který tam nakonec říkal jenom „Na zdraví!“ a na to fakt jeden nemusí vystudovat vysokou.

* - * - *

(Dialog vyšetřovatelů cestou domů a co bylo potom.)

„Haló, Jarku, budíček, jedeme!“

„Jé, promiň, já jsem se trochu zamyslel…“

„To je zajímavé, že se vždycky zamyslíš, když se ti do zorného pole dostane nějaké mladinké žihadlo!“

„Ale prosím tě, co budu koukat po nějakém mladinkém žihadle, když mám doma superžihadlo, ba přímo turbožihadlo!“

„Jenže to turbožihadlo je už prozkoumané, probádané zevnitř i zvnějšku a tak by milostpán asi chtěl novější objekt na bádání!“

„Ale Ronko, co to plácáš za blbiny, já přece takový nejsem, já tě miluji a o žádnou jinou nestojím. Prostě se jenom na moment zamyslím nad nějakým případem jako tím dnešním nebo jiným problémem a vypnu.“

„Tak hele, ty můj vypínací Samsone, abych se neproměnila v Delílu a nesrovnala tě do latě!“

„To sotva, lásko moje, když už mám oholenou hlavu.“

„Však ona mu také nestříhala kadeře, ale něco úplně jiného někde jinde…“

„A nebylo by ti toho líto?“

„Líto, nelíto, pořád lepší, než abys mi odešel bádat na nějakém novém žihadle!“

„Ronko, prosím tě, přestaň žárlit, fakt nemáš nač a proč. Já jsem ti věrný! Já opravdu miluji jenom tebe!“

„Tak dobrá, ale pamatuj si, že si tě bedlivě hlídám a jestli se mi zpronevěříš, nebude jen šmik, šmik, ale otevře se jícen sopky, přímo brána pekelná, která tě pohltí, nabodne na rožeň, prorožní tě a pak pěkně po kouskách sní, nějak takhle…“ a Ronka skočila Jarkovi kolem krku, objala jej rukama, nohama, začala jej líbat na obličej a přitom jej jemně kousala, jako by si z něj ukusovala sousta.

„Tak prorožníš, říkáš? Napíchneš mne na rožeň?“ a Jarek si ji jednou rukou přidržel, odstranil všechny překážející součásti oděvu, sedl si na židli, protože mezitím už dojeli domů, a Ronku si obkročmo posadil na klín. „Takhle mne budeš napichovat na rožeň?“ ptal se a dělal s Ronkou, co naznačil. „Jarku, ty pacholku,“ vrněla Ronka, „to budu dělat já tobě a ne ty mně,“ ale protože jako vždycky, když začalo jít do tuhého, byla rázem připravená, nebránila se, ale naopak vycházela Jarkově snaze všemožně vstříc.

„A takhle mne budeš opékat, pomalu a ze všech stran, ano?“ ptal se Jarek a pohyboval Ronkou na svém klíně dopředu, dozadu, doleva, doprava, nahoru a dolů. „Přesně takhle, ty můj šikulko,“ vzdychala Ronka a sama pomalu přebírala iniciativu.

„To už je celé?“ optala se po chvíli. „Tos mne moc neprorožnil,“ postěžovala si, ale zůstala sedět kde byla a naopak si ruče přetáhla přes hlavu tričko, pod kterým byla nahá. Efekt byl okamžitý.

„Musíš důkladně a pomaloučku,“ naváděla ho a stále jej jemně kousala a líbala na obličeji. „Pečeně se nesmí uspěchat,“ zasvěcovala Jarka do kulinářského umění a Jarek s ní pomalounku pohyboval a přitom zatínal zuby, aby rožnění trvalo tak dlouho, jak bylo třeba.

„Zdá se, že ses polepšil a tak s tebou ještě chvíli vydržím,“ políbila Jarka na závěr a spokojeně mu dala další šanci stulíc se mu na klíně.

Ronka Jarka určitě velice milovala, protože jí to šlo i bez předehry, a u něj to bylo stejné.

A Jarkovy myšlenky? Netoulaly se jinde? Raději nebádejme v hlavách partnerů žárlivých žen.

* - * - *

(Shrnutí děje poručíkem Veronikou Hubačovou.)

_ Ale celý případ vzal nečekaný konec, protože ten kluk to své video pěkně sestříhal, aby bylo vidět, jak celá akce probíhala a hlavně jak jsme si dávali do nosu nealko pivem, tedy především ten sebevrah a my policajti, pověsil to na internet, kde to mělo během 24 hodin snad milion laiků a od toho kluka video koupil onen pivovar, pro který to byla reklama k nezaplacení. A noviny zveřejnily fotky z videa a telka dávala ve zprávách do omrzení, jak policajti na motorce se sebevrahem na balkóně pijí nealko pivo. Kolik dostal ten kluk a kolik ten sebevrah netuším, ale pivovar přispěl policii do fondu na nové, lepší vybavení a my dva s Jarkem jsme dostali dva nadupané superrychlé notebooky tak akorát do brašen na harleyce, abychom mohli být všude on line.

_ Ovšem nejlepší bylo, že třetí den se přihasil náš ministr, fotil se s námi i s tím pivem a dělal si reklamu do voleb. Asi mu pivovar přispěl na volební kampaň. Jarek o něm sice říká, že je hajzl a podrazák non plus ultra a politický mafián nejhoršího zrna a vůbec ho nemá rád, ale tohle bylo pro dobrou věc a tak pózoval a sympaticky se křenil na celé kolo a já také. A když jsme přišli domů, tak před dveřmi jsme měli narovnaných dvanáct bas toho nealko piva a tak Jarek s basami obešel sousedy a spoustu piv porozdával, ale i tak nám jich kvantum zbylo.

_ Celé naše oddělení pivovar pozval do hlavního města na velikou trachtaci do jejich firemní restaurace, kde jsme se poměli o to víc, že jsme si tam dávali do nosu sice jejich pivo, ale plnotučné. Nakonec to dopadlo tak, že nás domů vezl jejich firemní autobus a ten autobus celou cestu zpíval zplna hrdla. A Jarek všem vykládal, že to celé byl jenom můj nápad a moc mne přede všemi chválil a chvástal se, jakou má suprovou ženskou za parťáka no a mně to vůbec nebylo proti mysli.

_ A já zase dávala k lepšímu, že kdybych neměla takového prima chlapa, ale blbého a nepřejícího žárlivce, nic podobného by nebylo a ostatní to ocenili.

* - * - *

(Intermezzo poručíka Veroniky Hubačové a kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

„Jarku, prosím tě, chtěla bych s tebou něco seriózně prokonzultovat. Jedna moje kamarádka je už vdaná řadu let a její manžel se poslední dobou strašně změnil k horšímu. Začal na ni úplně nepříčetně žárlit, pronásleduje ji, sleduje, po večerech a nocích ji vyslýchá a převrací každé její slovíčko proti ní, prostě se chová jako blázen… Jarku, neškleb se, já mluvím úplně vážně, to není o nás, já potřebuji radu pro ni. Má cenu, aby s tím člověkem dál žila nebo má raději od něj odejít?“

„Hahahaha…“

„Jarku, fakt to není o nás, uznej, že já taková nejsem. To moje žárlení je taková hra na povzbuzení naší lásky, takové škádlení a není míněno úplně vážně. Já tě přece nevyslýchám, nekřičím na tebe, nepronásleduji tě, to moje žárlení pravidelně končí krásným milováním. Kdežto u toho chlapa je prodchnuto nenávistí, touhou jí ublížit, zdeptat ji, lásku jí znechutit a ty jeho žárlivecké výstupy pravidelně končívají jejím pláčem a úplným vyčerpáním, po kterém delší dobu nemá vůbec chuť na sex. To je přece rozdíl, nebo ne?“

„Já jsem o žárlení, Ronko, takhle nikdy nepřemýšlel, ale když se nad tím zamyslím, tak máš docela pravdu. A není to jenom o žárlení, ale o celém partnerském životě. Buďto se k sobě chováme láskyplně, nebo lhostejně či nenávistně, nemám pravdu? Já tě miluji a chci s tebou žít v klidu a míru a když si tedy se mnou chceš hrát hru na škádlivé žárlení abys povzbudila naši lásku, dobrá, jsem pro, i když mi žárlení samo o sobě přijde jako pošetilé jednání, promiň mi to. Já prostě nevěrný nejsem a nechci být, protože je to úplně blbá politika, pokud uvážíme následky, no ne?“

„Ach Jarku, ty pacholku, jak ty to se mnou umíš…“

„Tak dobře, té ženě bych poradil totéž, co sám sobě. Pokud se její partner k ní chová dlouhodobě nenávistně a zlovolně, tak ať od něj nekompromisně odejde, rozvede se s ním a třeba si u soudu zařídí zákaz styku a tak. To přece dnes jde a určitě najde organizaci, která jí s tím pomůže a zajistí jí azyl a právní pomoc a další věci dle potřeby. Přece nemá smysl žít s někým, kdo mne nenávidí a snaží se mi ubližovat, no ne? Proč taky? S ohledem na děti? Blbost, ty přece tím nenávistným jednáním trpí také a možná i víc. Ledaže by byla jako on a chtěla se mu mstít, bojovat s ním systémem oko za oko, zub za zub. Já tohleto nedělávám, je to plýtvání časem a energií, efektivnější je nějaké věci prostě oželet, odejít a začít znovu, jinde a jinak.“

„Ty bys ode mne fakt odešel? Doopravdy?“

„Víš, Ronko, já tě miluji a vždycky tě milovat budu a dokud to bude mezi námi klapat, budu s tebou rád a radostně žít, i když nebude každý den posvícení. Ale city se mezi partnery vyvíjejí a kdybys začala vůči mně cítit nenávist, tak raději odejdu než abych ti ubližoval na oplátku a budu se snažit s tebou i po rozchodu vycházet v dobrém, protože tak je to rozumnější. Pro děti i pro nás. A ona paní by to měla udělat také tak. Přece není tak stará a nemožná, aby musela s takovým chlapem žít jen proto, aby nezůstala sama.“

„Víš, Jarku, budu se muset časem rozhodnout, jestli tě mám raději vyhnat zlými hádkami nebo nás oba umilovat až k smrti, ale myslím, že zvolím raději to druhé. Můžu k tobě do náruče, jen se tak přitulit a podřimovat si?“

„Že se ptáš, krásně se k sobě přitulíme a budeme si spolu podřimovat. Pojď ke mně, lásko moje.“

„Hele, Jarku, řekla jsem jen tak se přitulit, tak dej ty ruce pryč od mých intimních zón, ano?!“

* - * - *

(Shrnutí děje poručíkem Veronikou Hubačovou.)

_ Další den dělal Jarek rozhovor s naším známým bulvárním novinářem, který o nás občas psával, a pouštěl přitom z huby ty své rozumy o manželství. Prý málokterá žena je ochotná muže chápat a řádně se o něj starat, ale bez ohledu na to by měl každý muž svou ženu respektovat. To jsem brala, to řekl pěkně. Pak ale dodal, že když určité situace překročí snesitelnou mez, je třeba problém řešit a že nejlepší řešení je vždy spořádaný ústup s vlajícími standartami a za víření bubnů. To jsem vylítla. Já ti dám rozvinuté standarty a vířící bubny, já ti dám ústup! Ustupovat nikam nebudeš! Jó, tůhle pěkně zůstaň žít, hořkej osud se mnou do dna pít, jak v té písničce. Jenže pak jsem si uvědomila jeho chutě. Ten bídák si tu hořkost bude vychutnávat jako pivo, jako fernet, ten můj báječnej chlap! Na něj nemám, jeho nepředělám, s ním a jeho hořkostmi se budu muset smířit děj se co děj. No co, oblíbím si i ten jeho fernet, jen když mne bude milovat. Vždyť život je hořkej, bohudík, jak se říká.

_ Jarek před tím novinářem dal také k lepšímu tu historku o našem sebevrahovi a pivu. Novinář ji už samozřejmě znal, ale až z třetí nebo kolikáté ruky a zatoužil poznat i originál. Tak jsme sedli na harleyku, novinář jel za námi svým autem a zajeli jsme za tím chlapem a jeho babou. Už byli v pohodě a zájem novináře jim zalichotil a chtěli se před ním blýsknout. Tak jsme zašli naproti do hospody, dali si pivko, nealko, jak jinak, když jsme tam byli na motorce a novinář autem, a začali vyprávět. Jak už to tak bývá při ústním podání, verze jednotlivých vypravěčů se dost lišily, vždyť proto také máme čtyři evangelia, a tak se debata protahovala a konzumované nápoje začínaly nabývat na grádech.

_ Já jsem si navíc chtěla s Jarkem vyříkat tu jeho teorii o ústupu s rozvinutými standartami a vířícími bubny a ta baba také měla nějaké nevyříkané drobné s tím svým a to všechno se smíchalo dohromady a debata o manželské věrnosti a žárlivosti, už značně bouřlivá a nepřehledná, se značně protahovala za zavírací hodinu hospůdky, ve které jsme stále seděli. Nakonec jsme tam zůstali sami u jednoho stolu, já, Jarek, novinář a náš sebevražedný pár, pili jsme už jenom fernet, neboť fernet a život jsou bohudíky hořké, a vesele se překřikovali, občas také na sebe řvali, dokud nás hospodský nevylil na ulici, protože už chtěl jít konečně spát. Novinář nikam nemohl jet, jak byl nalitý, Jarek nebyl schopen udržet rovnováhu vestoje, natožpak na harleyce, a já bych nafoukala tolik, že by stupnice nestačila. Tak nás všechny ti naši sebevrazi vzali k sobě i s dalšími dvěma flaškami fernetu, které jsme si prozíravě koupili od hospodského. Kdo je platil si už opravdu nevzpomínám, pokud je tedy vůbec někdo platil, možná jsme je od hospodského dostali gratis, aby se nás už konečně zbavil.

_ Tak jsme si sedli u našich sebevrahů v obýváku, jejich děcka, které jsme vzbudili, jsme zase poslali do hajan a kecali, pili a hulákali až do rána. Občas také na balkóně. Já jsem totiž měla na Jarka nachystaných pár připomínek týkajících se několika kolegyň v práci, které jsem s ním chtěla vyřešit při vhodné příležitosti, ale když jsem byla přiopilá a když jsem poslouchala žárlivé stesky Žárlivky Ječice naproti, tak jsem nechtěla zůstat stranou, vypadat jako přiblblá, tichá panička a dala jsem se do Jarka plnou vervou. Jenže Jarek, u kterého alkohol povzbudil jeho sebeúctu, se nedal a místo aby jen přisvědčil jako jindy a pak to už nerozbíral, mi začal odporovat a za chvíli jsme na sebe ječeli jako ti sebevrazi naproti.

_ Ještě štěstí, že jsem si najednou, při jednom z posledních záchvěvů jasné mysli, uvědomila, že na něj řvu úplně stejně jako nějaká stará, žárlivá a uječená pizda a hodila jsem zpátečku. Nechala jsem ho dohulákat jeho repliku, pak jsem se k němu přitulila a klidným hlasem jsem mu zopakovala všechny své výhrady. Klidným, přátelským tónem jsem na něj mluvila a pak jsem mu lehce přejela rukou po stehně od kolena vzhůru, což byl v řeči našich těl signál, že o něj stojím jako o muže. Tohle na něj zabíralo vždycky a naprosto spolehlivě. Dokonce i teď.

_ V poslední možné chvíli před naším vzájemným povražděním mne totiž napadlo, že křikem s ním nic nenadělám, že ho nejvýš od sebe odeženu. Žádný chlap nedokáže do nekonečna snášet nejrůznější výtky, zvlášť když jsou neoprávněné. Ten lepší odejde, ten horší sice zůstane, ale řekne si „Když žárlí, tak ať má proč,“ a zařídí se podle toho. No a tohle já nechtěla a proto ta zpátečka. Moudřejší ustoupí, říkala má babička a já tohle úsloví doplnila o dodatek „A později, za výhodnější situace, udeří znovu a plnou silou nečekaným směrem.“ No a tohle se mi mockrát osvědčilo. Přece se nebudu chovat jako ty blbé, uřvané a nemyslící pizdy, co je jich vůkol jak nastláno.

_ Udělám ze sebe ženskou, kterou on neopustí ani za nic na světě a budu mít vystaráno, řekla jsem si. A doopravdy! Jarek, místo aby mi zase začal odporovat, cosi zahučel, pak mne objal těmi svými tlapami a začal mne něžně líbat do vlasů a na krku. A Žárlivka Ječice, která z nás nespustila oči, jen zamrkala a Ňuchalovi Hanbáři udělala totéž a bylo po křiku. Nakonec nebyla tak blbá, jak jsem si o ní myslela. Abychom se nějak zabavili, neboť jsme ještě neměli dopito, jsme začali zpívat. Nahlas, hodně nahlas.

_ Lidem z okolí, kteří na nás bouchali, jsme ukazovali policejní placky aby nás nechali na pokoji a neskončili jsme, dokud jsme všechno nedopili. To už svítalo. Nakonec jsme všichni spali v obýváku kolem stolu, někdo s hlavou na stole, jiný s hlavou na zemi, děcka se ráno samy vysypaly do školy a my chrápali dál. Jarek si vypnul mobil, já také a tak jsme byli nedostupní a kolegové za nás museli vzít jeden případ, který bychom jinak řešili my dva. S novinářem to dopadlo podobně, těšil se, že udělá krásnou reportáž, ale na diktafonu měl jen pět hodin řvaní jednoho přes druhého, z čehož se nic smysluplného udělat nedalo. Nás zase seřval náčelník, když jsme se už hodně pozdě odpoledne konečně dokodrcali na oddělení.

_ Ještěže jsme měli k dobru všechny ty akce s pivovarem a ty dárky od něj, takže jak náčelník, tak kolegové na nás shlíželi shovívavě a chápavě. Ale museli jsme pak hodně dlouho sekat latinu, zejména když se profláklo, jak jsme stěžovatelům na rušení nočního klidu ukazovali policejní placky a posílali je přímočaře a explicitně do prdele. Tohleto náčelník rozdýchával hodně dlouho. Ještě štěstí, že do toho byl zapletený i tisk a tak se to v médiích neobjevilo. Už chápete tu noc bláznů?

* - * - *

(Úvaha Žárlivky Ječice.)

_ To je perfektní úskok, tohle jsem fakt ještě neviděla. Udobření uprostřed hádky a to tak, abych nemusela ustupovat. Jen chlapovi dát najevo, že o něj stojím jako o samce. Tohle je fakt dobrý, to budu používat. Vždyť chlapi jsou především samci, to mají v sobě zakódováno od stvoření světa a na to spolehlivě slyší a zabírají. Vždycky a bez výjimky. Tak proč to nevyužít? Já nakonec z toho svého udělám pořádného otce rodiny, který se po jiné ani nepodívá! Udělám ze sebe ženskou, kterou on nebude chtít za žádnou cenu ztratit. Musím myslet, myslet hlavou a ne pipinou a to by mně mělo jít. Vždyť přece já žádná pipina nejsem a pořád jsem ještě pěkná a žádoucí, no ne?

_ Udělám ze sebe ženskou, kterou by on neopustil ani za nic na světě a budu mít vystaráno. A basta!

* - * - *

(Poslední slova poručíka Veroniky Hubačové.)

_ Pivovar všechny ty akce musely stát přímo majlant, ale asi se jim to vyplatilo, protože všichni si to pivo dávali, když je mohli pít i policajti na motorce a byli v pohodě. No a naše fotka s harleykou a pivem se zcela oficiálně ocitla na bilboardech po celé zemi a bylo tam i logo policie a naše heslo „pomáhat a chránit“ spolu s logem pivovaru. Proč ne. Bylo to všechno pro dobrou věc.

_ A mně to na těch fotkách tuze slušelo a Jarek byl fešák.

_ A Ňuchalovi Hanbáři se doma nejspíš všechno urovnalo, protože už jsme o něm neslyšeli, což je nad všechny sponzorské dary a nad všechno, co člověk může získat, snad s výjimkou zdraví. Asi u Žárlivky Ječice zabrala má názorná domluva a můj příklad, že když hádka skončí v dobrém, tak to chlapa nejvíce a nejdéle mrzí. A on se nejspíše konečně naučil, co měl umět už dávno.

_ Přestože jsme na sebe s Jarkem zpočátku dost řvali, tak potom jsme se objímali, spali přituleni k sobě a ráno byl Jarek jako milius. Hotový domácí mazlíček. A já jsem byla s Jarkem tuze spokojená, protože nepřestával sekat latinu a já si dávala pozor, abych naše rozmíšky neřešila v přítomnosti flašky nebo dalších osob. Řvát jsem na něj mohla vždycky, on to bral jak bere medvěd grizzly štěkot malého mopslíka, ale bez křiku jsme se dohodli vždycky mnohem rychleji a lépe.

_ No a nezapomínejme, že lhaní se vždycky vyplácí, zejména pokud lžeme tak, aby nám ten druhý věřit chtěl, že ano. A tak díky nám, už ponaučeným ženským, a chlapům, co všechno důležité umí, se všechno v dobré obrátilo.

* - * - *

(Závažné ponaučení Žárlivky Ječice.)

_ Bylo to náhlé prozření, prozření díky Veronikce a tomu, jak se chovala ke svému Jarkovi a on k ní. Jasně, Jarek není žádný Ňuchal Hanbář, on je medvěd kombinovaný s lenochodem a na takového není třeba žárlit, ale stejně. Co jiného je ten můj řev než zoufalé volání bezmocné ženské o pomoc, nesmyslné a bezúčelné, způsobené jejím nepodloženým, ale o to víc paničtějším strachem, že ji muž opustí a ona zůstane sama. Volání o pomoc, jako by šlo o život. Ale o život přece vůbec nejde! Vždyť chlap ztratí mnohem víc než ženská! Ztratí ženu, děti, domov, smysl života, úplně všechno a nezbude mu než začít s holýma rukama zase od nuly. Chlap je na tom mnohem hůř a přitom neřve, tedy většinou neřve. Měla bych být klidná a silná, však MŮJ svět se nezboří, když mne opustí, zboří se JEHO svět, tak proč ta má panika? A konec konců, Ňuchal Hanbář to dobře ví, jinak by nesekal latinu a zahýbal by mi. A to on nedělá, on všechno chápe a také je mu jasné, že na mou paniku neexistuje vnější lék, že JÁ musím najít sílu SAMA V SOBĚ a začít se chovat podle toho. Asi mi to bude chvíli trvat, protože nic není trvalejšího než naše vlastní špatné návyky, ale dokážu to. MUSÍM TO DOKÁZAT!

* - * - *

(Tajné ponaučení poručíka Veroniky Hubačové.)

_ Bylo to náhlé prozření, prozření díky křiku Žárlivky Ječice na jejího Ňuchala Hanbáře a tomu, jak se ona k němu chová. Jsem blbá, že také tak ječím, protože Jarek není žádný Ňuchal Hanbář, on je medvěd kombinovaný s lenochodem a na takového není třeba žárlit. A já na něj řvu stejně jako ona. Co jiného je ten můj řev než zoufalé volání bezmocné ženské o pomoc, nesmyslné a bezúčelné, způsobené mým nepodloženým, ale o to víc paničtějším strachem, že on mne opustí a já zůstanu sama. Volání o pomoc, jako by šlo o život. Ale o život přece vůbec nejde! Vždyť chlap ztratí mnohem víc než ženská! Ztratí ženu, děti, třeba ještě nenarozené, domov, smysl života, úplně všechno a nezbude mu než začít s holýma rukama zase od nuly. Jarek by na tom byl mnohem hůř. Měla bych být klidná a silná, však MŮJ svět se nezboří, když mne opustí, zboří se JEHO svět, tak proč propadat panice? A konec konců, Jarek to moc dobře ví, jinak by se ke mně choval mnohem hůř. On moc dobře ví, že na mou paniku neexistuje vnější lék, že já musím najít sílu sama v sobě a začít se chovat jako moudrá ženská. Asi mi to bude chvíli trvat, protože nic není zažranějšího než vlastní špatné návyky, ale dokáži to. Já to dokáži!

* - * - *

(Mírumilovný epilog obou vyšetřovatelů.)

„Ronko, nevadí ti, že místo vyšetřování loupeží a mordů řešíme domácí rozmíšky manželů, maximálně nějakou tu po hubě? Neměla jsi úplně jiné ambice, když jsi k nám šla, a nechybí ti to teď?“

„Víš, Jarku, ani ne. Jednak je to perfektní škola života, při které se naučím zvládat drobné problémy, ze kterých občas vyrostou opravdovské průsery, mordy a tak, jednak máme heslo „Pomáhat a chránit.“ Chránit před těmi velkými násilníky a pomáhat řešit drobné, každodenní trampoty. A právě na těch drobných trampotách si oba můžeme udělat jméno, zviditelnit se, zpopularizovat svou práci. A také se sami stát lepšími lidmi. A to bychom měli oba chtít, nebo ne?“

„Ano, Ronko, úplně jak říkáš. Jsem rád, že se na naši práci takto díváš. Pojď na chvilku ke mně, do náruče.“

„Jarku, ty nenasyto, už zase?“

* - * - *


Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s inscenací Noc bláznů Národního divadla Brno a postavy v něm i vlastní příběh jsou smyšlené.

Publikováno 8. 2. 2019


Případ Labutího jezera

Detektivní povídka z připravované knihy „Lehké případy pro harleyku“

Volná kreace na dané téma

* - * - *

(Rozhovor poručíka Veroniky Hubačové s kapitánem JUDr, Jaromírem Kohoutkem.)

„Jarku, fakt se mnou a s našimi do toho divadla půjdeš?“

„Ale Ronko, to, že jsem motorkář a policajt přece neznamená, že nemůžu jít do divadla na balet! Obzvláště, když to pro tvé rodiče tolik znamená, všechny ty vzpomínky, ten romantický příběh a nakonec i ty. Samozřejmě že půjdu a rád. Už jsem se koukal na internetu na nějaké ukázky a líbí se mi to. Tady u nás, na malém městě, nebývá příležitost vidět takové představení a víš dobře, jak to s našimi službami vypadá a tak kupovat lístky půl roku dopředu do hlavního města prostě nepadá do úvahy, ale když je to tady a bez problémů, tak proč ne? A vezmu sebou i mé rodiče, oni to také rádi uvidí a máma je přímo nadšená! Ten příběh tvých rodičů nás všechny dojal.“

„Jarku, to je přímo paráda! Víš, naši to stále, i po tolika letech silně prožívají, drží se celou dobu za ruce, máma je stulená tátovi do náruče a druhou rukou držívá mne, oni jsou vážně moc dojemní. Také bych chtěla mít lásku, která by mi vydržela víc jak dvacet let a byla pořád stejně silná.“

„Ale Ronko, vždyť takovou lásku máš, máš mne a ta má láska nějakých dvacet, třicet let v pohodě přečká a nezeslábne. No a představ si, máme všichni lístky vedle sebe a tak se budou držet za ruce a tulit k sobě nejen tvoji rodiče, ale i my dva a nejspíš i moji rodiče.“

„Jarku, to bude nádhera, já se tolik těším!“

* - * - *

(Samomluva Šviháka Lázeňského, tedy pardon, Šupáka Lázeňského před zrcadlem.)

_ Dnes bych měl udělat extra dojem. To není jako s těmi mými obvyklými ženskými v důchodovém věku, když někdy natrefím na něco pod šedesát let tak mám svátek, tohleto je mladá, krásná a štíhlá holka, které ještě nebylo třicet, což pro mne znamená něco naprosto výjimečného. Tady u nás, v malinkatých lázničkách, které skomírají na úbytě a ve kterých se mladé ženy prakticky nevyskytují, co by tady také dělaly, že, mám sice svou klientelu, ne moc početnou ale jistou, jenže ve věku, že hrobník je mým největším konkurentem. Cosi se stalo, nevím co, ale měl jsem štěstí, tak je kamaráde chyť za pačesy a nepusť!

_ Tenhle světlý oblek je ještě pořád dobrý, kolena, lokty ani zadek ještě nejsou oblýskané, i když už leccos pamatují, a tato světle modrá košile je k němu naprosto perfektní. Světle šedý oblek s nádechem do modra, světle modrá košile, tmavomodrá vázanka – nebo raději šátek do rozhalenky? Asi ten šátek, mladé lidi na vázanky už moc neužije. Šátek, šátek, šátek – tenhleten bude nejlépe pasovat, se světle modrou ladí a má přitom v sobě červený vzor, čímž dodá potřebný barevný kontrast, aby oblečení nepůsobilo fádně. Kapesníček do náprsní kapsy? Ne, to už by bylo moc, to už by bylo za hranou dobrého vkusu.

_ Vlasy mám pořád dobré, sice už dost šedivé, ale to je atraktivní, zato dost husté a vlnité, pleť na obličeji by už potřebovala lifting, jenže kde na to mám brát, tahle pleťová maska také vyhoví, zvlášť když dám pozor na ostré světlo. Šátek si vytáhnu co nejvýš, aby nebyl tolik vidět vrásčitý krk a kdybych měl až takové štěstí, tak se raději nebudu moc svlékat, ať hrůzou nezavyje a neuteče. Chlap v mém věku, když chce působit mladě a ve formě, tak to má o moc horší než ženské, které se vždycky mohou navléct do sexy prádélka a stáří je rázem fuč. Kam já mám schovat povolenou, vrásčitou kůži na rukou a nohou, nulové svaly na trupu a fleky na kůži? To by musela kolem být tma jako v ranci.

_ Ale co, třeba je holka na starší pány, třeba jí dělá dobře obdiv zralých mužů a zbytek už musím nechat na své výmluvnosti a na své životní zkušenosti. Kolik mám v peněžence? Ježíšmarjá, to je málo, to nemůže stačit pomalu ani pro mne, co teď? Kde jsem založil prašulky poslední záchrany? PPZ? Jo, tady, naštěstí tu ještě od minule něco zbylo, měl jsem tehdy kliku, že to ta babka zatáhla i za mne. Tohle by už stačit mohlo, pokud nepůjdeme do baru, ale jen do kavárny.

_ Tak co, mlaďochu, jde se na věc, ne?

* - * - *

(Nadutá Šrajtofle konečně sama.)

_ Bože, to zas bylo keců. Furt se nedokáže smířit s tím, že náš Šupák Lázeňský se od ní vrátil ke mně a ne s prázdnou. Haha, Šupák Lázeňský, ten kdyby mne slyšel, ten by vylítl, že mu místo Švihák říkám Šupák, ale vždyť je to pravda. Dva obleky, tři košile, dvě vázanky, jedny boty a pak už jenom obnošený starý župan a pantofle, copak tohle je paráda pro šviháka? Pchá! Žebrota penzijní. Zrovna jako tahle, Urozená Veteš, její prarodiče sice za Rakouska byli von, ale už tenkrát sahali do kapsy loktem a kdyby její pradědeček nedělal na místodržitelství podrž přines, chcípli by hlady. A i to podrž přines mohl dělat jedině díky tomu von, jinak by tam akorát tak zametal chodník nebo otvíral dveře. Urození předkové! Nač to je? Na nos zvednutý nahoru? Vždyť po nich podědila jenom starý nábytek, učiněnou prošoupanou a otlučenou veteš, a pár porcelánových figurek, kterým říká sbírka. Vždyť to jejich panství, to byl jenom menší statek, ze kterého měli akorát tak pytel mouky a čtvrt prasete, maximálně a jen jednou za rok, když se zadařilo. A už je to stejně dávno fuč.

_ Ty figurky sice mají nějakou cenu pro sběratele, ale mně by stačily tak na měsíc, dva při mém životním stylu, a jí tak na rok,  možná o trochu víc, kdyby škudlila jak o život. Však proč od ní Šupák Lázeňský tak brzo zdrhl? Protože všechny její úspory, které si naškudlila za posledních pět let, úspěšně rozfofrovali ani ne za měsíc. Když jsem Šupáka vypakovala, protože jsem už nedokázala snášet jeho fňukání a hudrání, myslela jsem, že u ní zůstane aspoň dva měsíce, ne-li dýl. Ale ona neměla našetřeno tolik, aby ten somrák nebyl na otočku zpátky. Ještě že jí ukradl ty porcelánové figurky, aspoň zůstal chvilku sám doma a nenakvartýroval se mi rovnou sem.

_ Ještě je sice nestřelil, čeká na správný okamžik, aby utržil co nejvíc, ale má pocit, že zbohatl. No a Urozená Veteš neví, jestli má brečet víc pro ty figurky nebo pro Šupáka. Tak brečí pro oba a já to mám poslouchat celé odpoledne! Kdybych neměla takovou škodolibou radost, tak bych se z toho zcvokla!

* - * - *

(Urozená Veteš na policii.)

„Těch figurek je celkem padesát, všechno z osmnáctého a devatenáctého století, víte, takové ty rustikální motivy, pasáčci, děvečky a tak. Mám tady fotografie, můžete se podívat. Zdědila jsem je po rodičích a ti zase po prarodičích, můj pradědeček a jeho předkové byli menší šlechta, měli nějaké funkce na místodržitelství a tak si je mohli dopřát. Já je měla vystavené v prosklené vitríně, také z té doby, odjakživa v ní byly a z ní mi je ukradl můj přítel, když ode mne odcházel. Ten darebák, Šupák Lázeňský, však ho asi znáte, a zdrhl mi s nimi k Naduté Šrajtofli, mé kamarádce, protože ta na rozdíl ode mne má pořádnou penzi.“

„Všichni tři jsme z vedlejšího městečka, těch lázniček co máte v rajónu, a všichni jsme už v důchodu, mimochodem u mne a u Šupáka v dost bídném. Proto mi je také ukradl a proto žije s Nadutou Šrajtoflí a ne se mnou, protože vyjít s našim důchodem je kumšt, který žádný chlap nesvede a on už vůbec ne. Ale ještě je neprodal, to vím, teď je špatné období na prodej takových věcí, před Vánocemi za ně strží mnohem víc, víc než dvojnásobek. Důkaz pro tu krádež nemám, samozřejmě, ale kdo jiný by mi je ukradl, když ke mně nikdo jiný nechodil a nechodí a jedině on se mnou nějakou dobu bydlel a měl tak příležitost se na tu krádež nachystat. Odnést naráz všech padesát figurek totiž není jen tak, pokud se vám nemají v tašce potlouct. To by pak za ně nic nedostal. A poznám je bezpečně, mají drobné kazy za ta léta, takže jsou nezaměnitelné.“

„Prosím vás, udělejte s tím něco, nemusíte ho rovnou zavírat, stačí aby mi ty figurky vrátil, já už jinak nic jiného nemám, všechen ostatní majetek po rodičích je už dávno ten tam.“

* - * - *

(Dialog obou vyšetřovatelů, kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka a poručíka Veroniky Hubačové o samotě.)

„Bože, Ronko, co na ně říkáš? Ty přezdívky! Šupák Lázeňský, Urozená Veteš, Nadutá Šrajtofle! To je síla! Kam se na ně hrabou ty naše, Golem a Tintítko, no ne?“

„To máme štěstí, že nepatříme do lepší společnosti, to bychom teprve dopadli! Ale co s tím budeme dělat? Povolení k domovní prohlídce s takovou nedostaneme leda až se objeví na trhu a to už bude po sbírce. Mně je té babky líto, i když jí to patří, že si domů bere Šupáka Lázeňského.“

„Když ona nikoho jiného holt nemá a v jejím věku žit sama je na pováženou.“

„Tak co tedy?“

„Musíme nějak schrastit nějaký důkaz, že ty figurky má právě Šupák Lázeňský, a pak to půjde snadno.“

„Důkaz, jaký důkaz?“

„Jedině očividný, jaký jiný! Někdo je u něj musí uvidět!“

„A kdo, prosím tě?“

„Nejsou šupáci lázeňští vysazení na ženské? Nežijí z nich? A není svědectví policistky naprosto věrohodné?“

„No tohle snad, Jarku, nemyslíš vážně! Vždyť je to dědek nad hrobem!“

„O to to bude snazší, nemyslíš?“

* - * - *

(Poručík Veronika Hubačová před zrcadlem.)

_ Když já tyhle vyfintěné, navoněné, nastrojené a nažehlené chlapy nemusím. Vůbec nemusím. To není nic pro mne, ani šviháci lázeňští, ani šupáci odtamtud. Jak se někdo takový může nějaké ženské líbit? Ani když je také stará? Jenže to tak bývalo, ve filmech pro pamětníky takoví chlapi jsou a ženské se o ně perou. To byla pěkně blbá doba, no ne?

_ Kašlu na to, vezmu si tu svou starou dobrou červenou kombinézu, od Jarka si půjčím harleyku, vlasy si česat schválně nebudu, jen si je trochu rozčepýřím, ani malovat se nebudu a uvidím, jestli to zabere. Podle zákona přitažlivosti protikladů by to mělo fungovat, měl by zabrat hned napoprvé.

* - * - *

(Kapitán JUDr. Jaromír Kohoutek na pivu.)

_ Já nevím, asi jsem ji za ním neměl posílat. Ne že by jí něco udělal, Ronka ho zvládne malíčkem levé ruky, ale aby ji neukecal. To by mu mělo jít, ukecáváním se přece živí, no ne? Jenže jak ji bude ukecávat a na co, když je dědek nad hrobem s mizerným důchodem. To by mu měla dávat klystýry nebo co? Začínám blbnout. Taková Samaritánka Ronka zase není, aby ji tohle lákalo. Ale stejně je tu určité riziko. Bože, já se o ni začínám bát…

* - * - *

(Šupák Lázeňský s poručíkem Veronikou Hubačovou.)

„To jako doopravdy se vám líbí harleyky?“

„Samozřejmě že ano. Silné, nadupané motorky s charakteristickým zvukem motoru, dunivým, plným potlačované energie podobně jako u velikých šelem, jejich majestátní pohyb daný jejich vahou, elegance, utajená síla. A jejich motor, zejména u starších modelů, mohutný, objemný, střídavě lesklý a matný a nad ním nádrž, barevná, veliká, aerodynamická. Potom všechny ty ovládací prvky na řídítkách a bowdeny od nich vedoucí, široká, veliká kola a nad nimi pevné, pohodlné sedadlo, na kterém člověku nebolí zadek ani po celodenní jízdě. No a samozřejmě majestátní posez jezdce, krásně vzpřímený, žádné přitisknutí prakticky vleže na benzínovou nádrž. Copak to není krása?“

„To opravdu je, básníte o nich, jako kdybyste sám na nich strávil celý život.“

„Bohužel nestrávil, nikdy jsem žádnou harleyku neměl, ani dokonce na ní nejel, ale to přece nevadí, abych je neobdivoval. Ale ještě víc obdivuji mladé, štíhlé dívky, které na nich jezdí, které se jich nebojí, ale tu jejich sílu dovedou zkrotit, ovládnout, využít ke svému potěšení. No řekněte, není tomu tak? Nejste šťastná, nadšená, vzrušená, když pod vámi temně řve tak silný stroj, který jen čeká na váš povel, aby plnou silou vyrazil vpřed?“

„To jste vystihl naprosto přesně, opravdu mám takové pocity a skutečně je to nádhera. Ale mluvme chvíli o vás, vždyť já o vás vůbec nic nevím.“

„No, na mně není nic moc zajímavého kromě toho, že jsem velkým obdivovatelem a milovníkem života ve všech jeho formách a projevech. Obdivovatelem života a krásy, protože krása dává životu smysl, cíl a účel, co jiného, nebo ne?“

„Já jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlela…“

„Protože jste mladá, zdravá a krásná, nic vám neschází, užíváte si život plnými doušky. Já už si toho dokáži vážit, ne že bych byl starý a ne že bych si už neužíval, to já si stále ještě mnohé dopřeji, ale už vím a chápu, že to není samozřejmost, když si člověk může ještě užívat. Viděl jsem zde mnoho různě nemocných, nemohoucích… Víte, já jsem jako princ Siegfried, který se zamiloval do překrásné labutě a vzal si ji za ženu poté, co se proměnila v neméně krásnou dívku, také tolik miluji ženský půvab a krásu!“

„Cože, vy znáte Labutí jezero?“

„Samozřejmě že ano, vždyť jsem vám říkal, že jsem milovníkem krásy a že si rád užívám! A ten balet je překrásný, tolik půvabů a tak nádherná hudba!“

„To je ale náhoda! Víte, moje maminka za mlada byla baletka a v tom baletu tančila. Žádnou hlavní roli, tak vynikající zase nebyla, ale ve sboru se uplatnila. No a jednou špatně doskočila, poranila si kotník že si nemohla stoupnout a tatínek, který tenkrát dodělával medicínu, na tom baletu byl také, maminku ošetřoval a vezl do nemocnice a oni se tam do sebe zamilovali, vzali se a pak jsem se jim narodila já. Sice trochu brzy po svatbě, ale až po svatbě. Maminka po tom úrazu a těhotenství sice přestala s tancem, ale nezanevřela na něj a moc si přála, aby ze mne byla baletka také. Jenže já jsem na baletku moc divoká a nespoutaná.“

„No neříkejte, to je nádherně romantický příběh!“

„Ještě mu ale není konec. Od té doby naši nevynechají jediné představení tady v okolí, na všechny chodí, mne berou sebou a celou dobu se k sobě tulí, drží se za ruce a buďto tatínek nebo maminka mne drží také a všem nám tečou slzy štěstí.“

„Panečku, tolik let a pořád se stejně silně milují! Nádhera, neskutečná nádhera! To se nevídává, zvlášť ne v dnešní době, kdy je to samá nevěra, samý rozvod, samé opuštěné děti bez rodičů a tolik tragédií! Ale nemluvme o tom, když je takový krásný den, nekazme si ho černými myšlenkami o neštěstí jiných.“

„To bychom opravdu neměli. Co vy, máte vy něco krásného, pozoruhodného, co máte rád?“

„Opravdu mám, ale nejezdí to ani to netančí, naopak, mám to doma, ve skříni. Jsou to drobné porcelánové figurky s rustikálními náměty, už hodně staré, ty nejstarší jsou z počátku osmnáctého století. Sbírali je moji předci a já je po nich podědil, je to veliká vzácnost. Dohromady je jich padesát kousků!“

„Padesát? A to je každá jiná?“

„Ano, každá jiná, je to hotová kolekce, velká vzácnost. Jestli chcete, bydlím kousek odtud, jen pár kroků, můžete se zajít na ně podívat.“

„A jste si jist, že jsou to porcelánové figurky a ne sbírka motýlů?“

„No dovolte, takový dědek zase nejsem, abych vás zval na sbírku motýlů, vždyť to už dnes nedělají ani zombie!“

„Já bych se na ně podívala ráda, něco podobného jsem ještě neviděla takhle u obyčejných lidí, snad jenom na zámcích takové věci mívají.“

„Tak pojďte, jezdkyně na harleyce se přece ničeho nebojí!“

* - * - *

(Ti dva o něco později.)

„Skutečně, ty figurky jsou opravdu nádherné a opravdu je každá jiná a přitom k sobě evidentně patří. To muselo být dílo a muselo to dát spoustu práce sesbírat takovou kolekci.“

„Však je to také výsledek práce a záliby hned několika generací mých předků! Byli tady lidé, vážení sběratelé z celého světa, a ti mi za ně nabízeli vysoké částky, skutečně vysoké, ale já je neprodám.“

„A jste si jist, že to byli vaši předci, kdo ty figurky sbíral? V tomto městě žije totiž žena, která přesně takovou sbírku měla a nedávno jí je někdo ukradl.“

„No dovolte, to mne máte za zloděje?“

„Víte, já jsem policistka, která po těch figurkách právě pátrá a ta paní mi před pár dny ukazovala jejich fotografie a ty figurky se naprosto přesně shodují. Dokonce i jisté markanty, drobná poškození na těch figurkách, jsou shodné. To přece nemůže být náhoda, aby dva lidé kousek od sebe žijící měli úplně totožnou sbírku porcelánových figurek.“

„Policistka, vy že jste policistka?“

„Ano, tady je můj služební průkaz a tady pouta, které vám ihned nasadím, protože vás právě zatýkám pro podezření z krádeže vzácné sbírky porcelánu. Ledaže byste se mi hned přiznal a tu sbírku, tu kolekci okamžitě, právě teď hned té paní vrátil.“

„Zatýkáte, obviňujete, a právě vy? Vy, se kterou jsme si před chvilkou tak krásně povídali o vaší harleyce a Labutím jezeru?“

„Ano, já, protože nic na tomto světě není takové, jaké se zdá být, zrovna jako ta vaše sbírka.“

„Tak dobře, já se tedy přiznávám a sbírku ihned vrátím.“

„Ukažte, já vám s tím pomohu, ať to máme pěkně zabalené a beze škody. A ať se nic, ale vůbec nic nepoškodí, nebo se vážně naštvu a šoupnu vás do báně. A víte, jak je to s kriminálem ve vašem věku? Každý měsíc za katrem znamená mínus jeden rok života, jasné?“

* - * - *

(Nadutá Šrajtofle hodnotí výsledek vyšetřování.)

_ Ti chlapi jsou úplně nemožní, oni snad nemají v hlavě mozek, ale svoje sexuální žlázy! Mladá holka našeho Šupáka Lázeňského totálně převeze, donutí ho vrátit všechno, co tak pracně ukradl, a ten dědek se přitom do ní zamiloval nebo co, protože o ní v jednom kuse básní, mluví o její červené kombinéze, o jejím střapatém účesu, o harleyce, o tom, jak pozorně poslouchala jeho kecy o porcelánu, jako kdyby o něm věděl něco víc než kdy a jak ho co nejvýhodněji střelit a tak dále. Totální pako je ten chlap, totálně vymatlanej!

_ A ještě navíc ta historka o Labutím jezeru a jejích rodičích, no to už je vážně vrchol! A chce nás všechny vzít do divadla, abychom to viděli také a na usmířenou. Pochopitelně za mé peníze, jak také jinak. Ale co, je to krásné představení a usmířit bychom se měli a ta policistka se nakonec zachovala docela slušně, tak co.

* - * - *

(Urozená Veteš hovoří o tomtéž.)

_ Tak mladá dívka a tak chytrá, tak mazaná! Neměli jsme žádný důkaz o krádeži, žádné povolení k domovní prohlídce, a ona přiměla Šupáka Lázeňského nejen aby ji pozval k sobě, ale dokonce aby se jí sám pochlubil mou sbírkou porcelánu, jako by byla jeho. A pak mi ji celou i s ním přinesla pěkně zabalenou v taškách, nic se nerozbilo, nic nepotlouklo, všechno je jak má být. No a já dám na její rady, tu vitrínu si nechám lépe zabezpečit aby nešla snadno otevřít ohnutým drátem a už nebudu do té místnosti pouštět žádné návštěvy. Budu zamykat i dveře od ní a na pořádný zámek.

_ A na usmířenou půjdeme na Labutí jezero, to bude nádhera! Já se tolik těším! A ta policistka tam bude také, Bože, ta její historie o seznámení jejích rodičů, taková romantika! O to to bude krásnější…

* - * - *

(Poručík Veronika Hubačová s kapitánem JUDr. Jaromírem Kohoutkem na služebně.)

„Jarku, tady máš zvukový záznam z celého dne jako důkaz. Ten dědek se nakonec přiznal a sbírku vrátil, takže ho nevedu, protože ta paní, ta Urozená Veteš stáhla obvinění a dědka vzala na milost, nebo to aspoň tak vypadalo, že mu odpustila. Ale už bude opatrnější a provede jistá opatření, která jsem jí navrhla.“

„Tak to je super, Ronko, zvládla jsi to perfektně. A co ten dědek, nic na tebe nezkoušel?“

„To víš, že zkoušel, básnil o harleyce a mladých, krásných dívkách, které je mají zkrocené mezi stehny a pod zadkem.“

„Ten chlívák! Doufám, že jsi mu nenaletěla!“

„Ale Jarku! Co bych asi tak dělala se starým, nemohoucím dědkem, s Šupákem Lázeňským, i když se na schůzku nastrojil a navoněl jako na svatbu. Já takovéto týpky vůbec nemusím! Ale mluvili jsme také o Labutím jezeru a já mu vykládala o mých rodičích a myslím, že na to půjde také i s těmi svými dvěma kamarádkami. Snad se o přestávce poznáte, ale nemluv s ním ani s nikým jiným o tom případu, ať z toho není trapas.“

„Neboj se, jenom řeknu, že je známe z jednoho místního případu, který jsme vyšetřovali. Z případu Labutího jezera. Ale hele, neměl bych začít žárlit?“

„Ale Jarku, co blbneš. Já mám tebe a ty mi stačíš zrovna tak, jako mé mamince stačil můj tatínek na celý život. Vždyť tak je to správné a tak je to nejlepší pro děti.“

„Ach, Ronko moje! Ani netušíš, jak já tě miluji! Také jen tebe a také na celý život!“

(A kapitán JUDr. Jaromír Kohoutek, Golem a lamželezo objal svou maličkou Ronku, tedy poručíka Veroniku Hubačovou zvanou Tintítko, a přitom se celý jakoby scvrkl do její náruče, takže se na chvíli zdálo, že ona je mnohem větší než on. A poručík Veronika Hubačová se na moment celá rozzářila, neboť si právě ověřila něco tuze důležitého a byla srozuměna a spokojena s tím, co má.)

* - * - *

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s novým baletem Labutí jezero Národního divadla Brno a postavy v něm i jeho zápletka jsou smyšlené.

Publikováno 8. 2. 2019

ARCHIV vlastních ČLÁNKŮ

Malá knižní recenze

Důmyslné umění jak mít všechno u pr**le

Jiří Toman napsal spoustu knih o motivaci pracovníků a absolvoval mnoho přednášek na toto téma. V té poslední, kterou jsem četl, si povzdechl, že motivace, která je lidem cizí, vyvane rychle jako smrad. No, motivace v titulku článku obsažená ze mne rozhodně jen tak nevyvane.

Za svůj život jsem se pustil do mnoha projektů, které měly slušnou naději na úspěch, a věnoval jsem jim nezměrné úsilí a starostlivost. Jenže jsem pechfógl a tak všechny ty projekty skončily krachem ať už díky mé chybě, mé únavě nebo díky vnějším vlivům, které jsem neměl pod kontrolou. Či kombinaci oněch faktorů. Kam bych došel, kdybych stále dokola přemítal, co jsem udělal špatně a že kdybych to a ono, tak by všechno dopadlo jinak. Má to nějakou cenu? Příště, až budu zase na rozcestí, budou podmínky zcela jiné a předchozí zkušenost mi bude na hovno, pardon, nebude mi nic platná. Tak všechno to, co bylo, mám prostě u prdele. A je mi mnohem lépe.

Nakonec, díky tomu, že jsem pechfógl, jsem měl hodně pestrý život, plný vzestupů a pádů, jaký bych rozhodně neprožil, kdyby všechno běželo podle předpokladů.

Teď se zaobírám články o kultuře a píši povídky a knížky na všelijaká témata. I když všem svým článkům i povídkám věnuji maximální péči a dávám do nich veškerý svůj um a znalosti, zcela jistě se najdou lidé, kterým se mé práce nelíbí. Prostě se jim nezavděčím děj se co děj. Kdybych psal jinak, nezavděčil bych se zase těm druhým, těm, kteří si je dnes rádi přečtou. A já své články píši pro ty druhé, nikoliv pro ty první. Těch, kterým se mé články nelíbí a všelijak je haní a kritizují, si prostě nevšímám. Beru je jako nutnost, jako přírodní zákon, jako například gravitaci. A je mi mnohem lépe.

Prostě se nechovám jako malý zpovykaný fakan, který prořve celé Vánoce, protože pod stromkem místo modrého autíčka našel červené.

Tohle jsou zhruba ponaučení, které jsem si odnesl ze v titulku jmenované knížky, a které mi nevyvanou. Tak nějak jsem je cítil už předtím, i když jsem je neměl tak umně naformulované.

Kniha ale jde mnohem dále. Například tvrdí, že bolest, utrpení, různé negativní emoce a neštěstí jsou integrální součástí života, že se jim nelze vyhnout a že je máme všichni (pokud si nelžeme do kapsy), pouze každý z nás trochu jiné a v jiné míře. I s tím souhlasím, i když argumentuji jiným způsobem než autor knihy. A že jedině správná otázka ohledně našich životních cílů zní, co všechno jsme ochotni pro jejich splnění obětovat.

Další část knihy je pak věnována hodnotovým žebříčkům, protože ty, orientované na vnější ukazatele, jako například množství vydělávaných peněz, vám nezaručí šťastný život, spíše naopak. Například právě výše výdělku vám sice usnadní život, ale v honbě za ním nejspíše napřed zničíte své manželství, pak ztratíte děti, rozhádáte se s kolegy, zlikvidujete své zdraví a nakonec skončíte jako poloviční bezdomovec. Věřte mi, tuto peripetii jsem kdysi absolvoval též a všechny ty miliony, které bych měl, kdybych byl býval učinil to či ono, jsem stihl rozfofrovat dřív, než jsem je vydělal. Tak je mám u prdele také a je mi mnohem lépe.

Pokračují napomenutí nad nutností brát na sebe zodpovědnost za rozhodnutí učiněná pod vnějšími vlivy, která sice nemáme pod kontrolou, ale nemusíme se jim poddávat, napomenutí za nutnost pochybovat o sobě a o správnosti svých názorů, zejména pokud je chceme někomu vnucovat, o tom, jak je důležité nenechat se otrávit neúspěchy a pokračovat v práci, která mívá sama o sobě tendenci zlepšovat své výsledky, o důležitosti odmítnutí alternativ, které nic kladného nepřinášejí, a o výhodách omezení plynoucího ze svobodně zvolené možnosti a nakonec o svrchované důležitosti uvědomění si vlastní smrtelnosti a smíření se se svou smrtí, což může být ten správný popud, který vám pomůže vyřešit otázku, co mít a co nemít u prdele.

Mně toto poznání zprostředkoval rakovina. Když mě konečně doktoři nechali na pokoji, věděl jsem přesně, co chci dělat a co rozhodně ne a zařídil jsem se podle toho.

Ale tato citlivá a kontroverzní témata si raději přečtěte sami, abych vám nezamotal hlavu svými bláboly. Možná si z knihy odnesete jiná ponaučení, neboť my všichni vnímáme svět prizmatem svých předchozích zkušeností, takže se co do chápání jevů navzájem podstatně lišíme.

Ovšem hlavní ponaučení zní: Buďme upřímní, někdy prostě věci stojí za hovno a my se s tím musíme naučit žít. Štěstí a svoboda záleží hlavně na uvědomění si, na čem opravdu záleží a na co se můžeme vysrat.

Tu knížku jsem si koupil a dobře jsem udělal. Mám ji příhodně na nočním stolku.

Vratislav Mlčoch

Publikováno 15. 2. 2019


Archiv 01 Archiv 03

Strana 2 - Od  1. 2. 2019