Archiv 01
Starší ročníky:

U nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

Internetový týdeník Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
ARCHIV vlastních ČLÁNKŮ

Horečka sobotní noci v baru Pavilon

Volná kreace na dané téma

Tehdy dávno, někdy před padesáti roky, když jsem začínal společensky a sexuálně žít, měl bar Pavilon na brněnském Zelňáku své renomé. Dlouho před otevřením se před dveřmi tísnil chumel lidí a když otevřeli, tak se všichni snažili vecpat se dovnitř hlava nehlava, a protože bar byl maličký a míst u stolečků i u baru bylo málo, šťastlivci uvnitř postávali i podél zdí se sklenkou v ruce, zatímco smolaři podupávali venku a čekali, až někdo odejde a Kerberos u vchodu pustí dovnitř další systémem kus za kus. Děvčata měla pochopitelně přednost.

Parket, na kterém se tančilo, byl tak maličký a tanečníků tolik, že se místo tančení dalo jen k sobě tulit, ale to nikomu nevadilo, o to přece všem šlo. Zato hráli fláky od Elvise a tak, takže to tulení bývalo velice příjemné. Cestou domů jsme to brávali přes nedaleké Denisovy sady, kde bylo mnoho úkrytů, a lavičky, které se daly přenášet, skýtaly i mnohé další možnosti kromě tulení a laskání. Já takhle přišel o panictví a později jsem v Pavilonu poznal svou první manželku, se kterou mám dceru a dvě prima vnučky. Dcera ovšem nebyla počata na lavičce, nýbrž v loži manželském, rovněž jako vnučky, pokud vím. Já rozhodně ničeho nelituji, naopak.

Pak jsem tam velmi dlouho nebyl, až po roce 2000 mne do Pavilonu znovu zavedla má třetí žena, protože tehdy se tam pořádaly taneční kurzy hispánských a latinskoamerických tanců, do kterých chodívala, aby si vynahradila to kopyto, co měla doma. Ale to už nebyl ten starý dobrý bar, já ostatně také ne.

Ale na ten dávný Pavilon rád vzpomínám a občas se mi o něm zdá. Jako nedávno:

„Dovolíte, slečno, šla byste si se mnou zatančit? Víte, nezlobte se, myslím to dobře, chtěl bych si zblízka prohlédnout vaše oči. Už jsem vás sledoval u stolku, ale na tu dálku a v tom přítmí jsem nic pořádně neviděl. Zdálo se mi, že vaše oči stojí za prozkoumání a teď vidím, že zdání klamalo. Zblízka jsou mnohem zajímavější, krásnější a záhadnější, než jsem si myslel. Co všechno v nich vidím, co všechno v nich tuším! Myslím, že kdybych do nich hleděl celý svůj život, ani zdaleka bych neobjevil všechno, co skrývají. Nesmějte se mi, já vím, že nejsem originální, ale nekecám.“

„Nebudu vás unavovat žvásty o hloubkách oceánu a efektech na večerní a noční obloze, jistě jste je slyšela mnohokrát, ale já hloubku oceánu nikdy pořádně neviděl, na lodích se neplavívám, a obloha bývá sice krásná, ale poněkud stereotypní. Mnohem více mi svou proměnlivostí a rozmanitostí připomínají listoví v hlubokém lese. Ležela jste někdy v takovém lese na zádech, ne, pardon, to nemá být impertinentní dotaz, a sledovala listí stromů v mírném vánku? Jak se neustále proměňuje, jak se jeho barvy mění od světle žluté až po nejhlubší odstíny zeleně a modře, jak je každý lísteček jiný než ten vedle něj na stejné větvičce, jiný, ale přesto podobný, tak jako jsme my lidé? Tak jako výrazy ve vašich očích? Anebo takový potůček, který skáče po kamení, zklidní se v malé tůňce a zase se rozeběhne, zurčí, rozstřikuje kapky, co se třpytí jako brilianty, někdy vytvoří i maličkou duhu a s barvami si přímo hraje? Toto jsou mé nejkrásnější zážitky, zážitky z přírody, kterou máme za humny. Neskutečně krásné jako vaše oči.“

„Ale to není všechno. Ty vaše oči dovedou vyprávět příhody, povídky beze slov, bez hlasu, tak jako příroda. Například když ulehnete do trávy na lesním palouku, tak pokud ležíte tiše a bez hnutí, po chvíli se tamní shánčlivý život vrátí do normálu a vy uslyšíte povídku o klenutém, věčném, mnohovrstvém a mnohotvarém životě, který tam klokotal dávno před námi a bude pokračovat dlouho po nás. Podobnou, ale v podstatě zcela jinou story uslyšíte na téže mýtině v noci, za deště, za nečasu, za ranního rozbřesku a při soumraku. Zrovna tak vaše oči dokáží vyprávět různé příběhy za různých situací a já bych je dokázal poslouchat celé věky. Jsou totiž okouzlující, ohromující, nádherné, nečekané, neskutečné.“

„Neměla byste ale na mne dělat tyhlety kukuče, se mnou to dělá divy, když takhle na mne koukáte, když se na mne takhle usmíváte, tak se můj kalendář začíná přetáčet nazpět, a když vás cítím takhle blízko ve svém náručí, zapomínám na svou důstojnost a mám sto chutí začít poskakovat a křepčit jako kdysi. Najednou mám ohebné klouby, nic mne nebolí a jsem dychtivý poznávat a objevovat svět. Poznávat a objevovat vás, vaše city, nálady, pohnutky a povahu, zkoumat vaše skrytá místa a obdivovat ta neskrývaná, ztratit hlavu a znovu ji nalézt ve vašem náručí. Vážně se mnou dokážete dělat hotové divy, přímo zázraky!“

„Už chcete odejít? A mohl bych vás doprovodit, ještě chvíli se těšit z vaší blízkosti, z vašich očí a vašich úsměvů? Opravdu smím? To je pro mne velká čest a mimořádné potěšení, věřte mi!“

„Ano, chápu, musíte si vyzvednout něco z šatny. Co tam máte? Kosu??? ???? ????“

„KOSU!!! !!!!! !!!!!“

„Neboj se a pojď se mnou, budu na tebe hodná jako žádná jiná předtím. Od teď už budeš napořád mladý, krásný, zdravý, veselý a šťastný, uvidíš. Budeš se cítit jako král, co král, jako bůh! A ty moje oči si opravdu užiješ, budeš na jejich zkoumání a poznávání mít celou věčnost. Opravdu budeš šťastný! Napořád.“

̶ Ach, můj Bože, kéž by to tak bylo, kéž by to tak dopadlo!

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s připravovaným muzikálem Městského divadla Brno.

Publikováno 7. 1. 2018

Choreografický ateliér

Volná kreace na dané téma

Jsou to příběhy, které vám pošeptá do ucha větřík v listoví stromů, vykreslí oblaka na letním azuru, promítne potůček ženoucí se po kamení, pohoupá jemně zvlněná hladina horského jezera, pokochá temně zapadající slunce a vymaluje výhled do širé krajiny. Příběhy naznačené, ale nedopovězené, příběhy krásné, dlouho doznívající, příběhy, které se neomrzí. Jistě, je krásné nechat se vést románem lidských životů, doslova a do puntíku vypsaných dovedným spisovatelem či pečlivě zdramatizovaných znalým režisérem, ale mnohem krásnější je zahrát si na pohádkáře, unášeného vlastní fantazií bez limitů, na povídkáře, snujícího svůj příběh dle vágního zadání, na básníka, kladoucího slova do fantaskní mozaiky. Toto vám umožní hudba a tanec, napovídající pouhými náznaky, tóny, gesty, melodiemi, pohyby.

Je to vlastně detektivka a vy jste kapitán Exner nebo jeho ženská obdoba, užívající si života plnými doušky a jen tak mimochodem, pro své pobavení, luštící záhady a jinotaje, které před vás klade vaše zvídavost. Není to lákavé? Schválně jsem zmínil kapitána Exnera, jediného detektiva, kterého znám, jenž není podivínský suchar nebo ještě praštěnější luštitel, vyhýbající se všemu pěknému, žádoucímu. A toho pěkného, žádoucího je v hudbě a tanci přehršel, zrovna jako v životě.

Možná čekáte, že jako obvykle na základě náznaků skrytých v titulcích před vás předestřu vlastní verzi příběhů, které se mají odehrát. To ale ze zásadních důvodů neučiním. Obyčejně po mé kreaci přikvačí inscenace, která svými větami a ději uvede vše na pravou míru, do puntíku zpátky do patřičných mezí autorského reálu. Proč ne, v tom spočívá kouzlo mé hry. Zde ale nenastoupí regiment slov, ale snové obrazy, které nic na pravou míru neuvádí, nýbrž předestírají možné varianty. A o ty bych vás svými exposé připravil, připravil bych vás o možnost domýšlet, fabulovat, strojit, dohadovat. Připravil bych vás o následný požitek.

Já na představení půjdu také a příběhy nejspíše sám zpracuji, ale ještě netuším, zda a jak je zveřejním, abych vás nepřipravil o šanci cítit se lepšími. To by mne mrzelo, zkazit někomu radost z vlastní tvorby. Vždyť to je to nejkrásnější potěšení, jaké si užívám.

Fantazie mi zůstala od dětství a já si ji hýčkám.

Vratislav Mlčoch

P. S. Choreografický ateliér uvede divadlo Reduta.

Publikováno 7. 1. 2018


Novohradské hory

aneb

Velebení naší přírody

Všude krásně, tak proč sedět doma, že. Jenže doma bývá nejkrásněji, tedy alespoň někde. Tak třeba Novohradské hory. Cípek země na jihovýchodě Čech, vklíněný do Rakouska. Dlouhá léta vysídlený, ponechaný na pospas pohraničníkům. Domy, ba celé vesnice zbořené, políčka opět osázená stromy, louky sklízené jednou, dvakrát do roka na píci, pasoucí se krávy a nic. Hned dva pralesy tam zůstaly po Buquoyích, majitelích tamního panství od pobělohorské doby do roku 1945. Já jsem si to tam zamiloval po roce 1990, když padly dráty, a ta láska mi, přes všechny peripetie mého života, vydržela a vystačila dodnes. Láska k čisté, jen malounko narušené přírodě.

No řekněte, kde jinde se můžete bez obav napít z potůčku, tedy čerstvě vyprameněné Lužnice, tekoucí přes lesní cestu? Kde jinde se můžete ponořit do lesů, jen vy a váš bicykl se zásobami, stanem a spacákem, a nepotkat po řadu dnů ani živáčka? Kde jinde můžete spát pod širákem zcela bez obav, že vás někdo vyhmátne, koupat se v lesních tůňkách, dělat si oběd na hraničních kamenech, zmoknout a uschnout a nezamykat kolo? A když se vám zasteskne po lidské společnosti, zajet si pár kilometrů do nejbližší hospůdky na pivko? Tak právě tam jsem si zamiloval naši zdejší přírodu,

V minulém čísle Babočky jsem ji použil jako přirovnání hned dvakrát. Jednou pro oči jedné krásky, podruhé pro balet NdB. Vím, lapsus, jaký by se mi neměl stávat, ale když ono to tak náhodou vyšlo. Tak právě tam jsem začal obdivovat proměnlivé listí nad hlavou, když jsem po dlouhé chvíle ležel nerušeně bez hnutí pod klenbami stromů, tam jsem si užíval lesní potůčky a tůňky, ze kterých jsem mohl pít a koupat se v nich, opět zcela nerušeně, tam jsem poslouchal šepoty listí, trav a lesních živočichů, když jsem usínal pod širákem nebo jen tak podřimoval zmožený dlouhou cestou, tam jsem se kochal výhledy do širé krajiny, neboť ony hory jsou tak přívětivé, že na všechny klidně vyšlapete na kole až na vrchol.

Dnes je to tam o dost jiné, neboť od roku 1990 se tam začali vracet lidé a stavět si nová obydlí, ale moudré úřady a samospráva je drží v rozumných mezích, takže stále tam máte dostatek soukromí. Pořád si můžete zaplavat nazí v kterémkoliv z lesních rybníčků, stále můžete hodiny bloudit v lesích a vědět, že se neztratíte, neboť stačí jít po proudu vody a zcela jistě zanedlouho narazíte na lidské obydlí. Automobily s výjimkou lesáků vás rušit nebudou kvůli důsledným zákazům, dokonce i dráty elektrického vedení jsou tam výjimkou. Mimochodem, stanování je tam zakázáno také, a dost přísně, ani kempy tam nejsou, ale znáte mne, já to se zákazy umím.

Vlastně jsou tam jen dvě nebo tři ubytovací kapacity. Baronův most, poněkud skromné ubytování na půli cesty mezi Pohorskou vsí a Pohořím na Šumavě, leč s výtečnou kuchyní, a luxusnější Žofín nedaleko Černého údolí, opět skvěle vařící. A nakonec si můžete pronajmout celý nový dům v Pohoří na Šumavě. V prvních dvou jsem přebýval asi před šesti roky, když jsem tam byl naposledy, to třetí jsem nevyzkoušel, protože jsme byli jen dva.

Všechny si užijete. Nedaleko Baronova mostu je malebný Jiříčský rybník s báječným koupáním „na Adama“ v poněkud narezlé rašelinové vodě (ta bývá léčivá, nebo ne?), a já tam strávil celý týden pod stanem, skryt před bdělýma očima pohraniční policie, kousek od Žofína zase rybníček Zlatá Ktíš, snad nejhezčí ze všech, které jsem kdy viděl, tak krásný, že se v něm nahá koupala má tehdejší láska, a to jí bylo padesát, opravdu, a pak mi nestydatě pózovala před objektivem, což mělo povzbudivé účinky na nás oba (smajlík). Na památku jsem do altánku na hrázi vyřezal náš společný monogram.


Takže pokud nemáte v létě kam jet a rádi vandrujete pěšky či na kole, máte tip. Já tam začínal jezdívat pravidelně jen co se rozjařilo, pokračoval jsem po celé léto s prodlouženými víkendy a byly roky, kdy jsem si to tam užíval i v říjnu. Už mne tam nyní nepotkáte, ne že bych si to nemohl zařídit, ale moje nohy a páteř jsou v takovém stavu, že téměř nechodím, natož abych vandroval, a bez toho to nemá valnou cenu. Jen bych se trápil.

Až tam budete, nezapomeňte navštívit Stříbrné údolí a pozdravovat tamní louky a stromy ode mne, najít zastrčený hraniční sloup ze 17. století na trojmezí Čech, Horních a Dolních Rakous, projít se po okolí Pohoří na Šumavě s nádhernými výhledy a napůl zbořeným kostelem, pocourat se kolem Příbrání s malým obnoveným rybníčkem a několika novostavbami – a tak bych to mohl vyjmenovávat až do aleluja. A všude pozdravujte.

Stýská se mi. Moc.

Vratislav Mlčoch

P. S. Viz také http://tloustik.vram.cz

Publikováno 14. 1. 2018


Věra aneb Tři na kole osudu

Volná kreace na dané téma

* - * - *

Vyrůstali jsme v jednom domě a chodili do jedný třídy. Péťa, chytrej kluk z dobrý rodiny, samý jedničky, výborně vychovanej a pěkně oblíkanej, prostě klasa. Věra, rozpustilá holka, sem tam dvojka, občas i trojka, uličnice a samorostka, no a já, Franta, co prolejzal s trojkama a čtyřkama, ale zase uměl všechno spravit, třeba i rozbitý kolo. Drželi jsme spolu, doplňovali se a kamarádili se na život a na smrt. V devátý třídě jsme spolu jeli pod jeden stan na koncert pod širákem muziky, kterou jsme všichni tři žrali. Bylo to tam hustý a my jsme se začali trhat. Bodejť ne, když Věra dělala zamilovaný oči na Péťu. „Je to paráda,“ špitala mu zaláskovaně do uší, puberťačka jedna, a na mě dost kašlala, jenže Péťovi tam vlezlo cosi do palice. Muziku moc neposlouchal a Věry si nevšímal, místo toho se motal kolem pořadatelů a očumoval, jak to dělaj. Já byl zase zaláskovanej do Věry, ale bylo mi to prd platný, držela si mě od těla. Proti Péťovi jsem neměl šanci. Dost mě to štvalo.

Po prázdninách se naše cesty rozdělily. Péťa šel študovat na prestižní gympl a pak na vejšku, taky prestižní, pořádně ani nevím co, ale něco s menedžmentem. Věra šla rovnou na obchodní školu s maturitou a já do učení na zámečníka a pak do fabriky. Nestěžuju si, tohle mě vždycky bavilo, dělat s kovem všechno možný, svářet, soustružit, montovat. Věra si zase otevřela obchůdek s nějakejma hadýrkama, to zase bavilo ji, a jela si po svým. Každej jsme měli svůj život a nakonec jsme i bydleli každej jinde. Ale furt jsme byli single a věděli o sobě. Holky ve fabrice sice o mě měly zájem, ale já na ně kašlal. Čekal jsem, jak se to s Věrou vyvrbí.


„Prosím tě, mohl bys jet se mnou na slezinu toho racionálního životního stylu?“ vyhmátla si mě Věra. „On to vede Péťa a já potřebuju, abys mi s něčím pomohl,“ koukala prosebně. Já zas koukal na Věru, jaká je z ní kočka, sice trochu oplácaná, ale to mně nikdy nevadilo, naopak. Ženskou má mít člověk za co chytnout a do čeho kopnout, no ne?

Tak jsme teda jeli a Věra mi vykládala, co a jak. Ten racionální životní styl vymyslel Péťa a celý to rozběhl a ze začátku mu s tím Věra pomáhala. V tom svým obchůdku prodávala nějaký doplňky stravy a módní hadýrky, co Péťa vymejšlel, a docela se jí dařilo. Pak se ale Péťovi kšeft rozběhl, začal to svý zboží vyrábět a prodávat ve velkým v obchoďácích a na Věru se vykašlal. Ona pochopitelně nemohla konkurovat obchoďákům a už mlela z posledního. Zkrátka potřebovala, abych se za ni u Péti přimluvil, aby jí ze starý známosti udělal cenu.

Když jsme tam přijeli, tak já koukal jako tele na nový vrata. Obrovská hala plná lidí, prej obchodních partnerů a zasloužilejch členů Péťova hnutí, a na pódiu Péťa v parádním ohozu a s ním šest mladejch koček v malinkejch plavečkách, co se tam kroutily a předváděly, jak jsou pěkný. „To jsou jeho holky, co s ním bydlí a spávají, všech šest naráz,“ vykládala mi trochu žlučovitě Věra, „proti těm já nemám žádnou šanci s tím mým zadkem.“ „Pro mě seš pěkná,“ chlácholil jsem ji, ale ona se na mě jenom útrpně usmála. „Kdybys věděl, jak si žije, v jakým baráku bydlí a kolik vydělává,“ vykládala Věra dál a byla už hodně smutná. „Chybí mu tam jenom zlatý kohoutky a pozlacený vany v koupelnách!“ žárlila a já ji chápal. Program pokračoval a bylo to velkolepý, pořád samej úspěch a potlesk pro ty, co prodávali nejvíc, a Péťa zářil.

Nakonec jsme se k Péťovi proboxovali a Věra mu mne ukázala a oba jsme ho poprosili o podporu. „Vždyť víte, že já se o peníze a obchod nikdy nestaral a nestarám se ani teď,“ odbyl nás Péťa, protože se na něj mačkaly hordy dalších lidí. „Obraťte se na mého manažera,“ ukázal nám nějakýho chlapa v obleku „To nemá cenu, ten chlap je vydřiduch,“ povzdechla si Věra. „S ním nemá cenu ani mluvit,“ a jeli jsme domů. Byl jsem tam na prd.


„Co budu teď dělat?“ bědovala na zpáteční cestě Věra. „Já ten obchůdek musím zavřít, nemůžu jít do mínusu!“ „Tak ho teda zavři a vykašli se na toho náfuku,“ troufl jsem si něco říct. „Já mám docela rozběhlej kšeft s rekonstrukcema bytů, ale dělám to zatím s kámošema načerno, protože nemám nikoho, kdo by mi pomáhal s papírama a daněma, na který jsem blbej,“ vykládal jsem dál a Věra na mě koukala s otevřenou pusou. „Kdybys nám s tím pomohla, tak to rozběhnem naplno,“ navrhl jsem jí. „Vyznáš se v tom, ne?“ „Jasně, že vyznám,“ polkla Věra, „a docela by mě to bavilo,“ a byla ruka v rukávě.

Fakt se nám ten kšeft krásně rozběhl a Věra nám začala podnik řídit. Bere objednávky, dělá faktury a kroutí daně, abysme platili co nejmíň. Klape nám to báječně, já i kámoši jsme přestali chodit do fabriky, tolik máme práce, a Věru baví komandovat pět chlapů. Drží nás pěkně zkrátka, co se prachů tejká, a honí nás do práce, abysme se neflákali. Hlídá každou kačku. Ale tak to má bejt, Ženská má bejt jako řemen. Však co bysme to byli za chlapy, kdybysme si nedovedli poradit. Nakonec jsme to dali s Věrou dohromady i jinak a splichtili jsme si dvojčata. Vzali jsme se a žijem si spolu docela spokojeně.


Péťa ale dopadl špatně. Ty jeho vejmysly přestaly jít na odbyt, lidi si našli něco jinýho a ten jeho manažer, když viděl, že kšeft jde do kytek, udělal několik podivnejch finančních transakcí a zmizel. Péťovi zůstal jenom předluženej barák, kterej mu sebrali exekutoři, a i těch šest mladinkejch krasavic mu vzalo roha. Co s chlapem, když nemá prašule, no ne?

Nakonec se jednoho dne ukázal u nás s prosbou o pomoc. Prej už nemá ani kde bydlet a tak, bědoval. „Obrať se na mýho manažera,“ usmál jsem se, „vždyť víš, že já se v prachách nikdy nevyznal a nevyznám se ani teď,“ a ukázal jsem na Věru. Ta na něj vystrčila břicho s těma našima dvojičkama a poslala ho do háje. Co se zkrachovalým chlapem, no ne? Tak prej teď dělá obchodního zástupce u svý bejvalý konkurence a lítá po republice jako urvanej vagón, aby splatil dluhy, co mu ještě zůstaly.


Zato my si s Věrou žijem. Dvojičky se nám vyklubaly a jsou to kluci jako buci a už máme zadělaný na další. Kšefty běžej a já mám dokonce i vedlejšák. Ony totiž některý paničky, a vůbec to nejsou šeredky a taky jich není málo, se cejtěj zanedbávaný od svejch prachatejch manželů, co si našli někde jinde něco jinýho, mladšího, sexovnějšího, a já jim dělávám hodinovýho manžela, však víte, co myslím. Sice nejsou tak mladinký a tak štíhlý, jako ty Péťovy kočičky, ale zato jsou vděčný. Vůbec jim nevadí, že chodím v montérkách a občas i špinavej a upocenej, prej vůně opravdovýho chlapa, a hned se na mě pověsej, jak jsou nažhavený. Jen to proboha neprolátněte před Věrou, ušmikla by mi toho mýho malýho. A to by bylo škoda, protože ty paničky dovedou bejt vděčný a nejen že mi podstrojujou, ale šoupnou mi tu a tam i nějaký to oběživo. Inu, bohatý a uznalý ženský. Vono vůbec není špatný mít prašule, vo kterejch má manželka – manažerka neví.

Tak tohle je život, jak jsem ho chtěl mít tenkrát já. Věra moje, já ve vatě a Péťa v prdeli. Nakonec se mi zadařilo. „Je to paráda,“ můžu dneska říct já o sobě, Věře a svejch děckách. Víte, člověk jako já potřebuje mít vedle sebe někoho lepšího, noblesnějšího, aby neproválel život v blátě. Proto je pro mě Věra výhra v loterii a na těch mejch paničkách mi konec konců prd záleží, tak jako jim na mě.

Mít to v životě nahoru – dolů jako Péťa fakt netoužím.

* - * - *

Vždycky jsem si přála mít za manžela někoho, jako je Péťa. Slušnýho, noblesního, pozornýho mužskýho, který se k ženě chová jako k princezně, chodí pěkně oblíkanej, umytej, navoněnej a ne pořád ve špinavejch montérkách a kolikrát se nestihne ani osprchovat, než vleze do postele. Někoho takovýho opravdu nemusím, ale už to tak dopadlo. Ten noblesní gauner se na mě vykašlal, když se mu začalo dařit, a špinavej, přisprostlej Franta mě vytáhl z bryndy, postavil na nohy a v podstatě dodnes živí. Nakonec jsem ráda, že ho mám, protože je moje jistota. Jasně, že vím o jeho avantýrách se zanedbávanejma paničkama, ale ukažte mi chlapa, skutečnýho chlapa, který je svojí ženě věrnej. Vždyť ani Péťa by mi nebyl věrnej a byla bych zanedbávaná víc než ty Frantovy paničky. Nakonec bych taky potřebovala hodinovýho manžela, i když já sama na sex moc nejsem.

Já jsem si dala dvě a dvě dohromady a vyšlo mi, že bude lepší dělat, že nic nevidím. Ty paničky mi Frantu nevezmou, pro ně není dost dobrej, pro ně je jenom hračka, slouha přes postel, a raději se drží toho jejich nevěrníka, kterej jim zajišťuje patřičnou životní úroveň. Ale i takovej Franta potřebuje mít pocit vlastní sebeúcty, i když hodně ubohej. Pro chlapa je moc těžký udržet si sebeúctu, když mu v práci i doma šéfuje vlastní žena. Kdybych Frantovi ty paničky zatrhla, kdoví co by to s ním dělalo, s kým by mi zahýbal, jak by si to vynahrazoval a jak by to nakonec dopadlo. Nejspíš by vzal roha. Takhle mám všechno pod kontrolou, i tu jeho sebeúctu, a jsem pořád jeho výhra v loterii, i když stárnu a tloustnu. A já ho držím přezevšechno zkrátka a když já sama se s ním někdy chci potěšit, dovedu si to zařídit tak, aby byl odpočatej, umytej a navoněnej. Vůni opravdovýho chlapa v náručí čichat nehodlám, až tak nadržená nebývám.


Víte, často si říkávám, že je mnohem lepší trochu umatlaná a přisprostlá jistota než noblesní nejistota. „Je to paráda,“ můžu říct i dneska, ale o Frantovi a mých dětech, protože na těch Frantových paničkách konec konců prd záleží, to vím na beton. Nakonec se mně zadařilo taky a mně to stačí. Lítat v životě nahoru – dolů není nic pro mne.

* - * - *

Každý jsme jednou nahoře a jindy dole, jak s námi točí kolo osudu. Čím výš nás vyveze, tím níž nás shodí. Ti hloupější, méně schopní a zbabělejší se drží co nejblíže osy, nepouští se do žádné velké hry, nic neriskují a málo ztrácí, zatímco ti inteligentní, odvážní se vezou co nejdále osy, na obvodu, nebojí se riskovat, sázet na jednu kartu a tak hodně získávají, ale také někdy hodně ztrácejí, mnohdy úplně všechno. Jako já.

Možná, že jsem se měl držet při zemi, zůstat s Věrou a nepouštět se do příliš vysoké hry. Ale já to zkusil a těch několik let, co jsem byl na špici, mi za to stálo, i když teď za to tvrdě platím. Tak už to na světě chodí.

Ale co! Já jsem si užil opravdový úspěch jako málokdo, a ten se mi parádně zadařil, a těm dvěma, Věře a Frantovi, to jejich malé, upatlané štěstíčko přeji. Co by mne s nimi čekalo? Ospalá, přičaplá láska s frigidní Věrou a ušpiněné montérky s Frantou, to není nic pro mne!

Oni se jaktěživ na něco lepšího nezmotají. Nevyjedou nahoru, nespadnou dolů, nemají na to. Ve světě platí, že pán zůstane pánem, i když padne na hubu, a z kmána se pán nikdy nestane. Teď jsem na hubě, ale úspěch, můj úspěch, ke mně opět přijde, na beton. Kolo osudu se zase otočí a já se znovu dostanu až nahoru.


Bože, jak já těm dvěma závidím! Vždyť oni dva, frigidní Věra a špinavý Franta, jsou na tom mnohem lépe než já, skvělý, inteligentní, vzdělaný a schopný Péťa, který furt marně čeká a čeká na úspěch, na příležitost!

JAK DLOUHO JEŠTĚ BUDU ČEKAT???

* - * - *

Vratislav Mlčoch

P. S. Tento text nemá nic společného s inscenací Věra s Ivanou Chýlkovou a Bolkem Polívkou v hlavních rolích, která se právě hraje v Divadle Bolka Polívky.

Publikováno 14. 1. 2018


Sytils mne pelyňkem a medem

Volná kreace na dané téma

„Náš vztah, můj milovaný, byl celou dobu jako houpačka. Jak by také ne, když jsi mnohem mladší, mnohem žádoucnější a mnohem perspektivnější než já, žena, na které jsou už patrná přibývající léta. Poslouchala jsem tvoje medové řeči, když jsi potřeboval ode mne sex, peníze, starostlivost. To jsem ti byla dobrá, nenahraditelná, nejžádoucnější. Ale ouvej, brzy se našla nějaká mladší, hezčí, perspektivnější a já začala od tebe dostávat kruté dávky pelyňku, který, je-li dávkován nezodpovědně, je pro lidský organismus jedovatý. Obzvláště, jde-li o organismus stárnoucí, ale stále milující a lásku, něhu a péči potřebující ženy.“

„Jenže ona mladá, hezká a perspektivní dívka tě záhy prokoukla, zjistila, co jsi zač, a přesvědčila se prakticky, že s tebou ji žádné štěstí nečeká, jen vysoké dávky pelyňku. Brzy rozkývala svou pravou nohu a jejím obzvláště mocným a dobře mířeným kopem tě poslala tam, kam jsi podle jejího mínění patřil. A ejhle, najednou jsem zase já byla sycena mohutnými dávkami medových řečí, kterým jsem nedokázala dlouho odolávat, neboť jsem byla sice stárnoucí, ale stále lásku, něhu a péči potřebující žena.“

„Nikdy to ale dlouho nevydrželo a místo medu přišly nové mocné dávky pelyňku, záhy poté, co se opět objevila perspektivně kvalitnější sokyně. Dlouho ti to, můj nejdražší, takhle vycházelo. Jenže jsi zapomněl na jednu podstatnou věc. Pelyněk je mimo jiné také lék, a to lék na špatné zažívání. Dávky tvého pelyňku začaly účinkovat a mé zažívání, tvým medem uvedené do nehybnosti, se dalo do pohybu. Medové porce, jindy v mém žaludku a srdci setrvávající dlouhé týdny a měsíce, se tentokrát nezdržely, žaludkem prošly do střev a jimi byly ve zrychleném procesu dovedeny až k onomu konečnému otvoru a jím pak vypuzeny ven, jak se to mělo stát už před drahnými roky.“

„Bože, co já bych ušetřila peněz, slz a bolestí, kdyby onen pelyněk zafungoval mnohem dříve. Jenže lépe pozdě než později a já už ode dneška tvé medové řeči budu nechávat bez jakéhokoliv zdržení procházet mým organismem a vypuzovat je ze sebe ven bez zbytečného prodlení a bez jakékoliv lítosti.“

„Zkrátka a jasně řečeno, můj nejdražší, já už na tebe od této chvíle zvysoka a vesele SERU!“

„Doufám, můj milovaný, že ti to nebudu muset stále dokola opakovat, než ti to do důsledků dojde.“

Uff, a mám to za sebou a že se mi ulevilo! Nikdy bych netušila, jak takový pelyněk může mít všestranně prospěšný účinek. Nejen na žaludek, ale i na nervy a divte se, i na stav osobních financí. Vyrobím si silnou tinkturu a až příště potkám podobnou medonosku, vezmu si hned pořádnou dávku, rozhodně dřív, než se mi začne vrtat v peněžence.

Helena, 45 let: „Tedy řeknu vám, co si Jana vytrpěla s tou svou medonoskou, to je hrůza. Něco o něm vím. Ten kluk je čím dál oprsklejší, čím dál chamtivější. Škoda, že se mi nesvěřila, mohla si ušetřit tu hořkou pelyňkovou kůru. Já znám prostředek, který na takové mizery zabírá mnohem rychleji a účinněji. Stačí se v pravý moment uchechtnout, ušklíbnout a chlapa víckrát neuvidíte…“

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s večerem veršů brněnského Divadla U stolu.

Publikováno 7. 1. 2018

Strana 1 - od 1. 1. 2018


Archiv 09 Archiv 02