Archiv 01
Starší ročníky Babočky:
2014, 15, 16, 17, 18, 19.

E-KNIHY u nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

Zpět na poslední rok

NOVINKA - blog
ARCHIV BLOGŮ

Když v půli listopadu loňského roku mne navštívila paní Pepka a během návštěvy mne klepla, asi na důkaz své velké přízně, (terminus medicus cévní mozková příhoda) a zanechala mne na pravou polovinu těla ochrnutého, děkoval jsem Bohu, že mé mozkové schopnosti zůstaly zachovány. Dostal jsem nápad a jedním prstem levé ruky jsem na notebooku začal zobat úvodní textíky ke každé kapitole mé knížky „Případy pro harleyku“. Krátké textíky, některé soběstačné, jiné svázány s onou kapitolou, které jsem později do knížky vložil a znovu ji publikoval. Později jsem počal pracovat systematičtěji, když se mi začaly navracet fyzické schopnosti jako sám sedět, mít při zobání laptop na klíně atd. Nakonec jsem dokázal udělat kotrmelec (myslím duševní) a z Babočky jsem si ještě ve špitále vytvořil blog a noviny jsem zatím pověsil na hák. Dost se mi tím ulevilo. Tady máte první z oněch textů:


Naši hrdinové in flagranti


„Každý zločin je vulgární a každá vulgárnost je zločin.“  Oscar Wilde


Představte si letní odpoledne. Malé město, stará čtvrt s malými domečky a prašnými dvorky, úzké uličky, hrbolaté dláždění, oprýskané omítky, stín letitých stromů, otevřená okna a za nimi odpolední siesta. Kdo chtěl, tak se povaluje u vody, zbytek pospává doma či kutí na zahrádkách. Na jednom dvorku ve stínu parkuje veliká červená nablýskaná harleyka. No, popravdě moc nablýskaná není, sem a tam jsou na ní vidět ťápoty ušmudlaných dětských ručiček, což jí dodává lidský, rodinný rozměr. Za oknem nad ní uvidíte dva kancelářské stoly se židlemi, počítači a telefony, skříň na spisy a další kancelářské vybavení. Policejní služebna.


Za jedním ze stolů se vyvaluje chlapisko jak hora. Svaly mu přímo tryskají zpod policejního trička, do pasu svlečená motorkářská kombinéza se stěží vyrovnává s venkovním horkem a motorkářské půllitry volně rozložené po stole budí respekt už jen svou velikostí. S výrazem mlsného, líného kocoura sleduje drobnou rusovlásku, která podobně jako on v napůl svlečené motorkářské kombinéze, krásně rudé, elegantně vyšívané a dokonale padnoucí cosi kutí u protějšího počítače. Kapitán JUDr. Jaromír Kohoutek, zvaný též Golem, a poručík Veronika Hubačová, přezývaná Tintítko, Veronika na motorce a familierně zvaná Ronka.


Ti dva se znají až moc dobře. Krom toho, že jsou dlouholetí parťáci, jsou i manželé a mají spolu děti. Ale Ronka stále dbá, aby byla pro svého Jarka žádoucí a aby jeho láska nezeslábla ani nezamířila jinam. Jako dnes. Má na sobě sexy tričko, pod kterým je nahá. Vypíná se jako mladice a koutkem oka sleduje účinky. A je s nimi spokojená. Ta její ňadra na rozdíl od celé její postavy vůbec nejsou drobná a ona toho umí využít. Dobře ví, že Jarkův mlsný, ospalý kocour je jen maska zrovna jako její neviňátko a že večerní výsledek bude výborný. Oba totiž svým zjevem klamou. Jarek totiž přes svou mohutnost dokáže být překvapivě mrštný a ona zase na tintítko dokáže vyvinout nečekanou sílu. Oba jsou perfektně vycvičení zabijáci, kterým to navíc i pálí, ale dnes mají klidný den.


Tu nedělní šichtu si vzali schválně, aby si odfrkli. Děti poslali s prarodiči na celodenní výlet a na svém domečku přece nic dělat nemohou, když jsou v práci. Jediné riziko hrozící od odpoledního mače zdejšího okresního přeboru a jeho zdivočelých fandů eliminoval Jarek tím, že se před zápasem stavil na hřišti a oběma táborům zabavil transparenty na bytelných tyčích a současně rozhodl, že vyliskané huby řešit nebude, protože k pořádnému fotbalu patří i pořádné facky.


„Jarku, dáš si kávu?“ optá se Ronka od počítače, kde právě dočetla společenské drby, a Jarek zbystří. Káva znamená Rončina ňadra na dosah a na to celou dobu čeká. Navenek však zůstane ospalým kocourem, který jen zamručí na souhlas a Ronka se usměje. Ví své a těší se. Ale ještě než vezme do ruky konvici, zadrnčí telefon a Ronka změní úmysl. „Policie, Hubačová, slyším,“ ohlásí se do sluchátka a zaposlouchá se do hlasu na druhé straně linky. A cosi nepozorovatelného ve způsobu, jak naslouchá, postaví rázem Jarka na nohy a bez jakéhokoliv jejího pokynu jej změní z mlsného, líného kocoura v tygra na lovu a on si okamžitě začne navlékat a zapínat kombinézu, pak si nasadí helmu a navlékne rukavice.


„Rozumím, hádka a rvačka u našich taliánů, spousta krve, těžké rány a sténání. Volejte sanitku, my právě vyrážíme. Konec,'' pokládá Ronka sluchátko a rázem je oblečená jako Jarek. Vzápětí dupou po schůdcích na dvorek těžké Jarkovy půllitry a cvakají její okované jezdecké boty, na dvorku začne řvát harleyka a malým obloukem zamíří ven na ulici. Valená klenba průjezdu změní její hlas natolik, že ulička se ihned zklidní, Jarek nasměruje motorku a jakmile ucítí, že se k němu Ronka přimkla celým tělem, prudce vyrazí. Tygřím skokem. Bez jediného slůvka či gesta pokynu, tak jsou ti dva sehraní. A lidé v oknech domů, vyrušení ze své siesty, zrovna jako lidé na ulicích, uskakující z cesty, jen ohromeně zírají, kam se ti dva ženou. Chybí jen závěrečný aplaus.


Nebo ne? Tak třeba maminka, vedoucí za ruku malou holčičku. „Podívej, to je Veronika, Veronika na motorce,“ ukazuje jí a holčička jen zírá s otevřenými ústy. „Uhání chytit nějakého zločince. Ty budeš jednou taky taková, veliká, statečná policistka, Kristýnka na motorce,“ a holčička se široce rozevřenýma očima přitaká a zamává jim ručičkou, ve které svírá barbínu v kombinéze. „Jednou pochytáš všechny zloduchy!“ vnadí ji. Než ti dva zmizí v dálce, prolétne maminčinou tváří výraz velkého vděku. Vždyť jen díky jim, Jarkovým velkým svalům a Veroničině výmluvnosti, jí už hodně dlouho chodí alimenty nejen včas, ale na korunu přesně. A to je pro matku samoživitelku skutečně velká pomoc.


Předběhnu: Za necelých dvacet let těm dvěma plus své mámě bude Kristýnka mávat z policejní motorky, na které se bude tisknout k Rončinu a Jarkovu synovi.


Publikováno 6. 4. 2020

Dumal jsem, jak atraktivně uvést svůj nový blog, a napadlo mne použít úspěšnou povídku ze své knížky „Laskání“. Tato povídka měla úspěch nejen u té mé, ale i u dalších dam, a to zcela mimořádný, tak proč čas od času nepřipomenout něco, co se opravdu povedlo. Konec konců, úspěch se nepřihází každý den. Kolik knih musel napsat kupříkladu takový A. Dumas pére, než se mu  povedli Tři mušketýři nebo Hrabě Monte Christo, a to byl nějaký pan spisovatel. Tak se potěšte!

Když se pozorně zahledím do tvých očí, má nejdražší, tak jsou chvíle, ve kterých se ti lesknou a třpytí jako ty nejkrásnější démanty. Ten pohled mne donutil začít psát svou další pohádku. Vím, že toto přirovnání je už zprofanované, ale v  tvém případě rozhodně odpovídá skutečnosti. Nevím, možná bylo výstižné i v  případech lásek spisovatelů a básníků, kteří je zprofanovali dávno předtím, než jsem tě poznal, ale stejně si myslím, že oni na rozdíl ode mne kecali a přeháněli, aby dosáhli svého potěšeníčka. Já si na rozdíl od nich potěšení nevyškemrávám, ani je neloudím, já mám to štěstí, že s  tebou žiji už drahnou dobu v  krásném a láskyplném, i když trochu divokém vztahu, a že se tvé oči lesknou často jaksi samy od sebe, z  tvých vlastních vnitřních příčin. Moc si toho vážím a moc ti za to děkuji, má milovaná. Rád bych ti proto vyprávěl pohádku o démantech a o tvých očích.


Osmá pohádka o démantech


Kdesi daleko od nás, až na jihu Afriky, se nachází důl na diamanty, ve kterém ve veliké hloubce a strašném horku černí dělníci kutají zeminu a promývají ji, aby z  ní vytěžili diamanty. Jednoho úplně obyčejného dne jeden z  těch pologramotných dělníků narazil na velkou tvrdou hroudu. Vzal ji do rukou a opatrně oloupal zeminu okolo jejího jádra. Ve světle své svítilny uviděl či spíše ze zkušenosti poznal, že narazil na něco výjimečného. Na něco obzvláště výjimečného, na něco, co se člověku podaří nalézt jednou za život, když má veliké štěstí, a když je nemá, tak to nenalezne, i kdyby kutal celý život dvacet čtyři hodiny denně.

Přinesl svůj nález předákovi a ten si jej prohlížel s  velkým respektem. Ihned i s  oním dělníkem vyjeli na povrch a svůj nález zanesli rovnou vedoucímu směny. Ten jej opatrně omyl a očistil a když jej prohlédl pod ostrým světlem přes silnou lupu zjistil, že drží v  rukou surový diamant naprosto výjimečné velikosti a čistoty. „Je to nález století,“ vydechl zbožně. „My všichni jsme teď boháči!“

Od něj onen veliký diamant putoval pod přísnou ostrahou na vedení společnosti a pak dále ke klenotníkům v  dalekém Amsterodamu. Tam se nad ním sešlo hned celé koncilium brusičů diamantů a radili se, jak jej vybrousit, aby vynikla jeho krása a čistota a aby jeho cena, už nyní astronomicky vysoká, se ještě navýšila. Padalo mnoho návrhů a koncilium trvalo řadu dní, až se nakonec usneslo, že diamant rozdělí na dva stejné díly a z  nich vybrousí pár démantů, jaký nebude mít ve světě obdoby. Tak se i stalo a ten nejzručnější a nejzkušenější brusič se dal do díla. Zavřený ve své dílně, ze které vycházel jen aby se najedl a prospal, pracoval po mnoho, mnoho dnů. Když své dílo dokončil, svolal opět ono koncilium a svůj výtvor jim předložil k  posouzení.

„Nádherná práce, naprosto ojedinělý výtvor, jaký se dosud na tomto světě neobjevil,“ vyneslo koncilium svůj posudek, když oba démanty zevrubně prozkoumalo. Zpráva, kterou koncilium vypracovalo, je doslova nazývala korunovačními démanty. Zpráva dále v  superlativech hovořila o nádherné barvě a neobyčejné čistotě obou kamenů, naprosté absenci sebemenšího kazu a dokonalém výbrusu, jaký oba kameny mají, a jednoznačně doporučila prodávat je jako jeden celek, protože právě skutečnost, že jsou tak nádherné a přitom zcela identické, jejich cenu zvyšuje a činí z  nich něco naprosto vymykajícího se všemu, co se dosud v  tomto oboru objevilo. A tak se i stalo. Na nejbližší aukci nejvýznačnější světové aukční síně byl náš pár démantů zařazen do dražby a mezi klenotníky a milovníky drahých kamenů vyvolal nesmírné pozdvižení. Snad úplně všichni tento pár démantů toužili vlastnit, snad úplně všichni si přijeli démanty prohlédnout. Bezpečnostní opatření před aukcí a během ní překonala všechno, co bylo do té doby učiněno pro ochranu vzácných předmětů, a démanty mohli zhlédnout jen vybraní a obzvláště důkladně prověření obchodníci a zájemci. Však také vyvolávací cena byla nakonec stanovena tak vysoká, jaká se dosud na žádné aukci nevyskytla, tak vysoká, že počet zájemců zredukovala na únosnou míru.

I když vyvolávací cena byla obrovská, o diamanty se strhl velký boj a zájemci přihazovali jako smyslů zbavení. Cena šplhala stále výš a výš a jednotliví zájemci postupně odpadali, až nakonec ve hře zůstaly dvě nejvýznamnější klenotnické firmy, o kterých bylo známo, že jsou dodavateli nejvýznačnějších panovnických domů a nejbohatších lidí planety. Obě firmy cítily mimořádný obchod, pravděpodobně jej měly již dohodnutý, a tak dále přihazovaly velké částky. Cena se šplhala do výšin, které braly dech i ostříleným pracovníkům aukční síně. Když se už zdálo, že se vítězství definitivně přiklonilo na jednu stranu, ozval se anonymní kupec, který se v  aukční síni osobně vůbec neobjevil a dražby se účastnil jen po telefonu. Částka, kterou přihodil, vyřadila oba zájemce ze hry, protože se naprosto vymykala jakýmkoliv lidským možnostem a byla tak nesmírná, že mezi ostatními dražiteli vyvolala ohromení. Však onen kupec také nebyl z  našeho světa a jak se nakonec ukázalo, byl to sám všemohoucí Bůh. A protože Bůh šperky nepotřebuje a vlastně mu na nic nejsou, udělal s  nimi to, co může udělat jen všemohoucí Bůh. Vsadil je oba dva do tvých očí.


Nevím, proč to udělal, a také nevím, jestli je vidí ostatní lidé, ale já jsem je poprvé zahlédl, když jsme se seznámili. Byl to jen okamžik, ale stačil mi na to, abych s  naprostou jistotou poznal, že ty jsi ta jediná a pravá a že cokoliv udělám, abych tě získal, bude naprosto nepatrné ve srovnání s  obrovskou hodnotou, kterou jsem spatřil ve tvých očích. A také jsem udělal vše, co bylo třeba, a ještě mnohem, mnohem víc, a po velikém a dlouhém trápení jsem konečně mohl začít žít po tvém boku. Ani pak trápení neskončilo a v  jiné formě pokračuje až do dnešních dní. Ale já vím, že je musím celé vydržet a všechno přestát, protože bych jinak přišel o nejcennější poklad všech pokladů, o démanty ve tvých očích. Myšlenka na ně mi jasně svítí ve chvílích beznaděje a já z  jejich záře čerpám sílu, naději a víru, že všechno to trápení jednoho dne skončí a já se spolu s  tebou budu těšit z  krásných klidných dnů, naplněných nezměrným štěstím a láskou. A já se těším a pevně věřím, že mi pak oba démanty ve tvých očích budou ještě častěji a mnohem jasněji zářit a přinášet božskou nádheru po zbytek mých dní.

Má nejdražší a nejmilovanější, jsi pro mne živoucím pokladem a není nic, co by mi tebe mohlo nahradit. Miluji tě nade vše tak, jako poklad ve tvých očích je nade všechny poklady tohoto světa. Jsi mi vším, vším, vším a já vím, že až pominou důvody, díky kterým démanty v  tvých očích vídávám, vzpomínka na jejich krásu a záři mne bude hřát až do konce mých dní a možná ještě mnohem déle. Díky nim se cítím bohatší než král, dokonce bohatší než Bill Gates, vždyť kdo jiný se může pochlubit takovou krásou a bohatstvím v  očích své milované.


Publikováno 10. 4. 2020

Infarkt

(Úryvek z mé knížky „Případy pro harleyku“)

Harleyka dělá, co může. Bliká, troubí, řve zplna hrdla, ale cestu davem si razí jen pomalu. Za ní sanitka s puštěnou sirénou nic nepomáhá. V městečku jsou trhy, na náměstí davy lidí z okolí, stánky, alkohol, hudba, veselí. A v domě na opačné straně náměstí dva staroušci, z nichž on potřebuje nutně lékaře. Jenže ti lidé jsou jako berani, neuhnou a neuhnou.

Ronka toho už má plné zuby. Před nimi tři opilci, drží se kolem ramen, hulákají, motají se, pijí z láhve, vše v jízdní dráze, kudy vede jediná příjezdová trasa k onomu domu. Ronka se rozzuří, skočí z motorky a toho prostředního, nejagresivnějšího a nejbezohlednějšího chytne za palec a zkroutí mu ruku za záda, až chlap v předklonu skučí bolestí a nechá se vést. Druhý největší mu spěchá na pomoc, přece si od nějaké ženské nenechají nic líbit. Ale Ronka má podobný náhled. Aniž by prvního chlapa pustila, povyskočí a jednou nohou kopne. Ne moc, ale také ne málo. „Kurva, to je ale baba,“ zabreptne třetí, který se s flaškou v ruce raději drží stranou. Jeden jeho kámoš skučí v předklonu, druhý sedí na zemi drže si holeň a cesta je rázem volná.

Harleyka znovu zařve a popojede vpřed, Ronka pustí chlapa a skočí rovnou do sedla. Za jízdy, pochopitelně. A harleyka na nic nečeká a vyráží vpřed. Jako divoký válečný oř, na zadním kole a řvoucí z plna hrdla. Sanitka hned a ní a za moment jsou u domu. Ronka znovu skáče ze sedla a řítí se po schodech nahoru, oba saniťáci s nosítky hned za ní. Jarek postaví harleyku na stojan, mírně se rozkročí, ruce složí za zády a sleduje dav. Svaly má napjaté a v očích smrt. Ale nikdo si netroufne, bodejť na takového chlapa.

Za chvilku se v patře otevře okno, Ronka se vykloní a zavolá „Je to dobrý, dojeli jsme včas!“ Jarek ale stojí dál jako posel smrti. Dav se začne rozcházet, z domu vyjdou saniťáci s nosítky, na kterých nesou starouška a za nimi Ronka podpírající stařenku, která mermomocí chce jet s ním. Dveře sanitky zaklapnou, harleyka znovu zařve zplna hrdla, Ronka se přitiskne k Jarkovi a ti dva znovu razí sanitce cestu k nemocnici. Tentokrát už bez incidentu, protože větší část cesty Jarek stojí na stupačkách a dělá anděla pomsty. Nebo poslední záchrany? A harleyka už ví, o co jde, a tak vrčí a občas zařve jako zuřivý pes, který jen taktak vyskočit a kousnout. A ono to pomáhá!

Navečer doma Ronka obejme Jarka a mezi polibky mu šeptá „My dva dokážeme všechno, že jo?“ „Máš pravdu, lásko, opravdu všechno,“ odpoví Jarek a přivine si ji blíž. „Moment počkej,“ špitne Ronka, mihne se kolem ledničky a zacinká dvěma lahvemi. Jarek se posadí do křesla a na tváři se mu rozprostře blažený úsměv. Vychlazený lahváč po perné šichtě opravdu bodne a Ronka s ním i v tomto drží basu. No není to suprová ženská?

A harleyka si na stojanu tichounce zapřede.

(Pokračování v knížce)



Jak se seznámili

(Pohádka z mé knížky pro děti „Rezatý pohádky o rezaté princezně a rezatým klukovi“)

Jednoho dne neměla rezatá princezna co dělat, řádit v zámeckém parku ji právě nebavilo a bloumat po komnatách také ne. Koukala z okna ven a v dálce uviděla, že se právě jedou terénní motocyklové závody. Chtěla se kouknout pořádně, ale ve výhledu jí bránily okolní zámecké budovy a stromy. Vyběhla proto co nejvýše to šlo, na strážní věžičku, ze které v dávných válečných dobách sledovala hlídka okolí, zda se neblíží nepřátelské vojsko. Z ní byl krásný rozhled po celém kraji a rezatá princezna byla zprvu spokojená. Pak jí byla vyhlídka málo, pořád vadily ve výhledu nějaké stromy, a tak nejprve otevřela jedno z okýnek a vylezla na parapet aby lépe viděla a za chvilku si řekla, že z větší výšky by viděla lépe. Jenže věžička byla nejvyšší místo na hradě, výš už to nešlo. Jak se ale vykláněla z okénka, všimla si drátu od hromosvodu, který vedl po zdi věžičky kousek od okýnka.

Rezatá princezna si řekla, že by na závody viděla o moc lépe z úplného vršku věžičky, ze špičky její střechy. A protože každý svůj nápad vždy hned uskutečnila, protáhla se okénkem a po drátu hromosvodu vylezla až úplně nahoru. Sedla si na střechu, rukama a nohama objala hromosvod a dívala se na závody. Teprve teď to nemělo chybu. Závody ještě chvíli trvaly, pak se ještě nějakou dobu rozhlížela po okolí a kochala se vyhlídkou, jenže obloha se zatáhla a hrozilo, že se každou chvíli přižene bouřka. Rezatá princezna se rozhodla, že sleze dolů a podívala se kudy poleze, tedy přímo dolů. Z té výšky se jí zatočila hlava a přepadl ji takový strach, že na to, aby slezla po hromosvodu zpátky do věžičky, neměla ani pomyšlení. Křečovitě se držela hromosvodu a ukrutně se bála, že spadne.

Blížící se bouřka se nejprve ohlásila silnými poryvy větru. Rezatou princeznu to málem sfouklo dolů, tak silný vítr to byl. Na to, že by teď slezla dolů, už neměla vůbec žádnou kuráž. Vítr vzápětí přinesl vydatný déšť, který rezatou princeznu v mžiku promočil až na kůži, a oblohu začaly křižovat blesky. To nebyla žádná malá bouřka, ale pořádná bouře, jako by se čerti ženili. Blesk stíhal blesk, hromy bily jako o závod, lilo jako z konve a na hromosvodu uprostřed všech těch blesků a hromů se třásla zimou a strachem rezatá princezna, držela se ze všech sil a jen se modlila, aby žádný blesk neudeřil rovnou do toho jejího hromosvodu.

Právě v tu chvíli se pan král s paní královnou na bouřku dívali ze zámecké komnaty a říkali si, jak je dobře, že jsou v suchu a bezpečí pěkně doma, a že by právě teď ani za nic nechtěli být venku. Jak si tak libovali, že jsou dobře schovaní před tím hrozným nečasem, sloužící jim přišel oznámit, že večeře je nachystaná. „Zavolejte i Dobromilu,“ přála si královna. „Promiňte, Vaše Veličenstva, to jsme už zkoušeli,“ breptal rozpačitě sloužící, protože se obával, že král a královna se budou hněvat, „ale princezna Dobromila není nikde k nalezení.“ „A hledali jste opravdu…“ nakousla královna, když vtom PRÁSK!!! obrovský blesk udeřil kousek od zámku do jednoho vzrostlého stromu a rozštípl jej vejpůl. Rána to byla obrovská, všichni se podívali tím směrem, paní královna zašeptala „Proboha,“ a od rozštíplého stromu vzhlédla vzhůru k obloze, rovnou přes špičku strážní věžičky. Z toho, co uviděla na jejím vršku, ji popadla taková hrůza, že nebyla mocna slova, jen vydávala přidušené výkřiky a ukazovala tím směrem roztřeseným prstem. Pan král se tam podíval také a děsem zesinal. PRÁSK!!! další blesk udeřil kousek od toho předchozího do dalšího stromu a rozštípl jej také. To už královniny nervy nevydržely a ona se v mdlobách sesula k zemi.

„Poplach!“ zařval pan král jako nepříčetný a hlas mu hrůzou z toho, co viděl, několikrát přeskočil. „Nejvyšší poplach! Všichni sem!“ a do komnaty přiběhl královský komoří a několik sloužících. „Princezna Dobromila je na špičce věžičky, rovnou na hromosvodu,“ sípal pan král a nebyl schopen souvislé myšlenky, jak byl hrůzou celý ochromený. „Proboha, lidi, udělejte něco, sundejte ji honem dolů!“ zoufal si. Každou chvilku totiž mohl další blesk udeřit rovnou do hromosvodu na věžičce a princeznu uškvařit nebo srazit z té výšky na zem.

Královský komoří přiběhl k oknu, aby obhlédl situaci, zatímco další sloužící zvedli paní královnu ze země, odnesli ji na pohovku a začali ji křísit. „Jak ji jenom sundat?“ dumal nahlas královský komoří a zavolal hasiče, kteří měli dlouhatánský žebřík, který by mohl dosáhnout až na špičku věžičky. Hasiči skutečně hned přijeli, ale se žebříkem se nedokázali dostat do zámku, protože s ním neprojeli zámeckou bránou, a stejně by se na nádvoří nevešli. Když kdysi před dávnými časy zámek stavěli, na tak velká auta nepomysleli, tenkrát byly jen koňské povozy.

Královský komoří hned tedy volal vojáky, aby zkusili rezatou princeznu sundat vrtulníkem. „Za takové bouře nemůžeme helikoptérou vůbec létat,“ odmítl ho ale operační důstojník. „Blesk by do ní hned udeřil a navíc za takového větru stejně nejde helikoptéru vůbec řídit, natož pak takto přesně,“ vysvětlil mu. Královský komoří si zoufal a čas běžel. Zkusil poslat na věžičku nejodvážnějšího sloužícího, aby za rezatou princeznou vylezl a snesl ji dolů, ale ten se nedokázal protáhnout úzkým okénkem. Bouřka zuřila dál. Blesky už sice neštípaly stromy kolem zámku, ale bily pořád okolo a déšť pořád s velikou silou máčel všechno vůkol. Byl div, že se rezatá princezna za takového nečasu ještě vůbec dokázala udržet na špičce věžičky.

Paní královna, kterou mezitím sloužící vzkřísili, jen plakala a lomila rukama, zatímco pan král, pořád strachy celý zsinalý, rázoval sem a tam po místnosti a něco si nesrozumitelně mumlal pod rezavé vousy. Královský komoří si už nevěděl rady. „Tady by snad pomohl jen rezatej kluk,“ vyhrkl bezradně. „Cože, rezatej kluk?“ nevěřil svým uším pan král. Oba o rezatým klukovi samozřejmě věděli, věděli dobře co je zač a čeho je schopen. „Ten jediný by se dokázal protáhnout okénkem a vylézt po hromosvodu za princeznou,“ vysvětlil svůj nápad královský komoří. „Tak pro něj pošlete,“ nepáral se s ničím pan král. „Když on zrovna sedí v černé díře,“ měl přehled královský komoří. „Tak ho z královského rozkazu a na základě podmínečné královské milosti okamžitě doveďte sem!“ poručil pohotově pan král a paní královna, když viděla manžela zase rozhodného a odhodlaného, se přestala poddávat svému zoufalství a plná naděje se posadila na pohovce. A královský komoří, najednou také plný života a odhodlání, začal vydávat rozkazy sloužícím.

(Pokračování v knížce)



O ŠATECH BEZ KALHOTEK

(Úryvek z první kapitoly mojí knížky „PANÁČEK“)

Má paní, když jsem jí tu kapitolu začal číst, se zlobila a říkala svou vznešenou řečí, že nepostupuji chronologicky, tedy po mém po pořádku. Že bych měl psát o svém dětství a mládí, o tom jak jsem se k ní dostal a teprve potom o našich zážitcích. Ale já vím, jak netrpěliví dovedou lidé být (a moje paní bývala někdy také netrpělivá a často na mne pospíchala) a tak si říkám, že bude lépe, když vám rovnou vysvětlím, jak krásná, vášnivá a náruživá má paní bývala a k tomu ostatnímu se vrátím později.

Tehdy jsem u své paní ještě dlouho nebyl, vlastně jsem ji důkladně neznal a ani ona mne, nevěděl jsem přesně co si dovolit mohu a co je už příliš, učil jsem se ji znát. Ale už tehdy jsem jí byl uchvácen, vlastně ne, uchvátila mne hned jak jsem ji spatřil, ale můj respekt a můj obdiv k ní nebyl ještě tak hluboký jak je dnes.

Paní si ten den přinesla z města nádherné šaty, vlastně to byl jen tenký pruh textilu, který byl vynalézavě sešit tak, že její dokonalou postavu ukrýval ale zároveň odhaloval. Sahal až na zem, ale neskrýval její dlouhé štíhlé nohy a dokonale utvářená stehna, skrýval ale vystavoval na odiv její oblé boky a hýždě a to tak odvážně, že paní si pod šaty vlastně nemohla vzít žádné prádlo, protože by bylo vidět. Její nádherně klenutá ňadra sice byla skryta, ale při pohybech paží a trupu šibalsky vykukovala a každý mohl obdivovat její ploché břicho a štíhlý pas. Záda byla odhalena tak hluboko dolů, že byl vidět začátek žlábku mezi jejími hýžděmi.

Paní se v těch šatech kroutila před zrcadlem, různě se nakláněla a pohybovala aby věděla, co si dovolit může a co by už bylo nepřístojné a já seděl na stolku a mohl na ní oči nechat. Ten pohled mne tak uchvátil, že jsem nevnímal, co dělám. V jeden moment se paní na mne zadívala, šibalsky se zasmála a optala se „To se ti tak líbím?“ A já jsem se zastyděl až jsem byl celý červený, že se neovládám, a rychle jsem schoval ruce za záda. Abyste rozuměli, sebeovládání je mým nejhlavnějším přikázáním, bez něj bych své paní nemohl působit to správné potěšení. Ona je má paní a já jsem tu pro její potěšení, tak je to správné a tak to musí vždy a za všech okolností být.

Paní se smála mým rozpakům, byla šťastná díky svým krásným šatům a svému nádhernému tělu, vzala mne do ruky, prohlédla si mne a zaregistrovala, že jsem z ní celý pryč, ještě mnohem víc než obyčejně, potěšilo ji to a řekla „Pojď, půjdeš se mnou na večírek,“ a dala si mne na mé místo. Já byl v sedmém nebi, protože jsem se bál, že odejde beze mne a já zůstanu celý večer bez ní, ale zároveň jsem se bál, že jí vypadnu, protože neměla kalhotky. „Tak se drž,“ uličnicky se zasmála mým námitkám a vyrazila. Ale čeho jsem se měl držet, když se má paní dole holívala? Naštěstí díky mému velikému vzrušení jsem držel jaksi sám od sebe a má paní, která ke mně byla vždy ohleduplná, kráčela opatrně.

Ale už při nastupování do taxíku jsem taktak nevypadl a jen díky pohotové reakci mé paní, která si rukou jakoby narovnala šaty ale přitom mne vrátila zpět, jsem neskončil na zemi. Paní se pořád smála, taxík se při jízdě pohupoval a já jsem se začal trochu pohybovat v jeho rytmu. Hned jsem zaregistroval, že se to mé paní líbí a tak jsem se činil po celou dobu jízdy. I když jsem nedováděl ale jen se jemně pohupoval, mou paní to vzrušilo natolik, že při vystupování si musela jakoby rovnat šaty několikrát a ve mně by se krve nedořezal. Při chůzi kladla nohy opatrně jednu před druhou jak kráčívají manekýnky, ale pohupovala a kroutila boky a já se pohupoval a kroutil v protisměru. To byla krása! Slyšel jsem obdivné hlasy mužů a má paní je registrovala také, což ještě zvyšovalo její potěšení.

Paní se posadila ke stolku, seděla velmi způsobně a zpříma, protože se potřebovala zklidnit. Já se zklidnil také, aby se nezlobila, natolik jsem svou paní už znal. Hudba hrála a paní odmítla několik tanečníků, kteří pro ni přišli. Pak se ale zřejmě dostavil nějaký veliký krasavec, protože paní se zasmála a šla tančit, i když ještě nebyla úplně zklidněná. Na parketu musela být středem pozornosti, protože se kolem ní utvořilo volné místo a paní se do rytmu rozvlnila, pažemi pohybovala nahoru a dolů, kroutila boky ale nohy držela těsně u sebe. Bála se, abych nevypadl. Při takových pohybech boků prostě nedokáži zůstat v klidu, pohybuje to se mnou samovolně a přiznám se, že jsem se pohybům nebránil, spíš naopak. Byl jsem svou paní stále unešen, cítil jsem její vzrušení a chvílemi jsem ztrácel povědomí, co si ještě dovolit mohu a co už ne, přestával jsem být opatrný.

A myslím, že má paní na tom byla podobně. Tanec ji vzrušoval, vzrušovala ji i moje přítomnost a zřejmě i onen mladý muž, se kterým tančila. Začala dělat při tanci kroky a najednou ouha! Má paní musela jít do dřepu, aby mne neztratila. Její tanečník si to vyložil jinak, uchopil její hlavu a dělal s ní cosi, co mou paní ještě víc vzrušilo. Ale vymanila se, napřímila se a prkennou chůzí odkráčela na toaletu. Její vzrušení už bylo takové, že mi to klouzalo i po stehnech a byl div, že jsem zůstal na svém místě. Paní se zavřela v kabince a já dostal strach, že vyklouznu a skončím na dně  mísy. Ale má paní mne přidržela, sedla si a pobídla mne, abych se rozdováděl.

(Pokračování v knížce)

Publikováno 20. 4. 2020



SEZNÁMENÍ

(Úryvek z mé knížky „Případy pro harleyku“)


    Harleyka stojí na dvorku u služebny a cítí se hrdě, spokojeně a důležitě. Nestává se běžně, aby se jí obdivovala mladá, hezká a elegantní mladá žena, aby se jí obdivovala natolik, že si k ní dřepne a prohlíží si ji pěkně zblízka. Vlastně se jí to stalo poprvé. S chlapy je to jiné, u nich je to normálka, ale se ženami? Zatím prakticky žádná. Prohlídka je důkladná a odborná a to harleyku těší o moc víc. Nakonec se mladá žena zvedne a zajde do služebny rovnou za Jarkem. Řekne mu pár vět, předá nějaké papíry, sedne si a čeká.


    Jarek kouká na příchozí jako kakabus a na jeho rtech pohrává špatně skrývaný výraz opovržení. Bodejť by ne. Po letech žadonění o mladého policejního asistenta mu pošlou děvče tintítko, které by on sám odfoukl jako nic a které jen kouká do země a žmoulá si prsty. Co mu bude taková holka platná? Nakonec ji bude muset hlídat a do terénu ji raději vůbec nepouštět! Co tam nahoře sedí za blbouny? Prý byla v ročníku nejlepší! Jo, to tak! V čem asi?


    „Vy jste byla fakt jednička? I mezi kluky? A co vás tam učili? I sebeobranu?“ ptá se sarkasticky. „Ano, prosím. Nejlepší v teorii i v praxi i v bojových uměních,“ špitne děvče a dál klopí oči a žmoulá si prsty. „No, víte, ale my zde potřebujeme někoho zcela jiného,“ vstává Jarek a děvče ho následuje. „Mladého muže, co zastane spoustu nejtvrdší práce v terénu. Je mi líto...“ začíná se loučit, když v tom se stane něco, po čem Jarek naprosto zkoprní a nedokáže ani zavřít ústa. Před očima mu blesknou bílé dívčiny kalhotky a těsně kolem obličeje mu prolétne dívčina botka. Vůbec nechápe, jak to ta holka udělala.


    Až po chvíli se Jarek zmátoří natolik, že zavře ústa, znovu si sedne, sklopí zrak a v rozpacích začne rovnat papíry na stole. Najednou je všechno jinak a on to respektuje. „Vezmeme vás, slečno... Hubačová,“ zahučí trochu neochotně. „Kdy jste říkala, že můžete nastoupit?“ „Třeba hned,“ zazní odhodlání. „Výborně!“ je s tím Jarek hned hotov. Už ví, že tu holku opravdu chce. „Máme teď výjezd, tak si tady půjčte helmu a pojedeme. Napřed se stavíme u náčelníka, pak na osobním a odtud rovnou k případu.“ „Na motorce?“ zazní zvědavě. „Ano,“zabručí Jarek a zvědavě čeká na reakci. „Na harleyce? Na opravdové motorce Harley Davidson? Na té krásné, co stojí na dvoře?“ „Ano,“ tají Jarkovy ledy. „Ta je vaše?“ „Ano,“ usměje se Jarek a vzhlédne současně s ní. Směs zbožné úcty a obdivu v jejích očích nadobro obměkčí Jarkovo srdce. „Vítejte mezi námi!“ zabručí téměř vřele. Harleyka je totiž jeho celoživotní láska a vášeň.


    Kdyby dívka znovu nesklopila oči a neskryla je pod hustými řasami, zahlédl by v jejích očích vítězoslavný lesk. Právě si splnila jedno veliké přání. A harleyka? Ta je šťastná, že bude nejspíš mít novou kamarádku. Jenže vůbec netuší, co všechno ji s těmi dvěma čeká.

(Pokračování v knížce)

Publikováno 20. 4. 2020


Strana 1 - rok 2020


Archiv 03 Archiv 02